ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1342.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1342/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému RNDr. J. Š., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 223.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 38/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 29 Co 160/2007-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal návrhem došlým soudu dne 10. 2. 2006, aby soud uznal žalovaného povinným zaplatit částku 223.542,- Kč s příslušenstvím (dále jen „předmětná částka“) z titulu nezaplaceného nájemného. Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že je vlastníkem domu č. p. 1763 v k. ú. D. v P., v němž žalovaný užívá byt č. 2 v suterénu domu o podlahové ploše 60,2 m2 a sklep o 4,5 m2. Byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. 6 ze dne 4. 11. 1988. Žalovaný platil žalobci nájemné podle předpisů o regulaci nájemného. Po zrušení uvedených předpisů Ústavním soudem (nálezy č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb.) je podle žalovaného nutno vycházet z obecné úpravy §671 odst. 1 obč. zák., podle něhož je nájemce povinen platit smluvní nájemné a, není-li smlouva uzavřena, nájemné obvyklé s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Protože se nepodařilo uzavřít dohodu o výši nájemného, požadoval žalobce od žalovaného měsíční nájemné ve výši 135,- Kč za m2 za období od 1. 5. 2003 do 14. 8. 2005, a ve výši 160,- Kč za m2 za období od 15. 8. 2005 do 31. 12. 2005 s tím, že uvedené sazby jsou pod průměrem tržních nájmů v daném místě a čase. Za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2005 požadoval žalobce na základě uvedených sazeb nájemné v celkové výši 265.950,- Kč, od níž odečetl částky uložené žalovaným do soudní úschovy ve výši 42.408,- Kč.
Žalovaný namítal, že s ohledem na ustanovení §7 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, podle něhož se nároky vzniklé z právních vztahů přede dnem účinnosti uvedeného zákona (31. 3. 2006) posuzují podle dosavadních právních předpisů, platila do 30. 3. 2006 fixace původního regulovaného nájemného. Protože pronajímatel nemohl podle právní úpravy platné do 30. 3. 2006 jednostranně zvyšovat nájemné, je žalobcem uplatněný nárok podle žalovaného neoprávněný.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, č. j. 10 C 38/2006-31, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle §7 zákona č. 107/2006 Sb. se nároky vzešlé z právních vztahů přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona (31. 3. 2006) posuzují podle dosavadních předpisů, z nichž možnost nájemné jednostranně zvýšit neplynula. Ze strany žalovaného se nejedná ani o zneužití hospodářského postavení podle §2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť zneužití hospodářského postavení nelze spatřovat v pouhé nečinnosti žalobce. Navíc po žalovaném není, podle soudu prvního stupně, možno spravedlivě požadovat, aby přistoupil na novou výši nájemného požadovanou pronajímatelem, protože by se tak do budoucna zbavil sociální ochrany spočívající v regulovaném nájemném s tím, že po zrušení cenových předpisů Ústavním soudem existují v České republice dva trhy s byty – trh bytů s tržním nájemným a byty s nájemným regulovaným. S ohledem na výše uvedené nelze placení pouze regulovaného nájemného považovat ani za jednání v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nejde o spor o výši nájmu, ale o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, a proto je nárok žalobce z části promlčen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 29 Co 160/2007-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že pro zvýšení nájemného v předmětném období chybí hmotněprávní podklad, tj. prováděcí předpis k §696 odst. 1 obč. zák. Dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž uplatněný nárok nejde posoudit ani jako bezdůvodné obohacení.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku má podle dovolatele spočívat v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, resp. s ústavním pořádkem, vycházeje z právního závěru, podle něhož o zvýšení nájemného nelze rozhodnout, protože chybí prováděcí předpis podle §696 odst. 1 obč. zák. Ústavní soud přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 dovodil, že uvedený nedostatek právní úpravy nemůže bránit obecným soudům v tom, aby rozhodly o výši nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a s vyloučením diskriminace, neboť chybí-li zákonem předvídaný právní předpis, je povinností soudu dotvořit chybějící právo. Dovolatel navíc namítl, že spor byl o placení nájmu i co do základu, neboť žalovaný neplatil žádné nájemné.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006).
K dovolatelem vymezené otázce, zda se pronajímatel mohl v období od 20. 3. 2003 (účinnost nálezu Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední prováděcí předpis k §696 odst. 1 obč. zák.) do 30. 3. 2006 (účinnost zákona č. 107/2006 Sb.) domáhat zvýšení nájemného, existuje již ustálená judikatura jak Ústavního, tak i dovolacího soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, rozhodl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím, přičemž je nutno se vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/2005, Ústavní soud uvedl, že „při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)“.
Již v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, č. j. 26 Cdo 1013/2005, při zohlednění výše uvedených nálezů Ústavního soudu, dovolací soud dospěl k závěru, že nájemné lze určit – v důsledku nedostatku právní úpravy - konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv zpětně. Z právních předpisů platných v předmětném období ani z výše uvedené judikatury Ústavního soudu neplyne, že by pronajímatel byl oprávněn rozhodnout o zvýšení nájemného sám jednostranným právním úkonem. Doplatek do výše obvyklého tržního nájemného nemůže být pronajímateli přiznán ani z titulu bezdůvodného obohacení. Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze totiž přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží žalobci z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 800/2006, nebo usnesení NS z 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006).
Za této situace nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že neexistoval-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., ve znění platném do 30. 3. 2006, nebyl obecný soud oprávněn určit výši nájemného. Vyplývá-li však z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), ale zvýšeného nájemného se nelze domáhat zpětně, což v projednávané věci činil žalobce, je napadený rozsudek ve výroku ve svém důsledku – z tohoto pohledu – věcně správný.
Vzhledem k výše uvedenému má dovolací soud za to, že dovolatelem nastolená právní otázka již byla vyřešena konstantní judikaturou dovolacího i Ústavního soudu a pochybení odvolacího soudu při řešení uvedené otázky nemá vliv na výsledek rozhodovaného sporu, a proto nejde o otázku po právní stránce zásadně významnou. Za této situace dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu