ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3308.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3308/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 40.184,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 270/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č.j. 18 Co 79/2006-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.715,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení požadované částky jako rozdílu mezi nájemným placeným žalovaným ve výši určené podle dříve platných cenových předpisů a tzv. ekonomickým nájemným za období ode dne 20. 3. 2003 (kdy byla zrušena vyhláška
č. 176/1993 Sb.) do dne podání žaloby (11. 12. 2003).
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č.j. 17 C 270/2003-26, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 40.184,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník domu v E. ul. č. 5 v P. (dále „předmětný dům“), v němž se nachází byt č. 23, I. kategorie, o velikosti 2+1, s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), jehož je žalovaný nájemcem (na základě přechodu práva nájmu bytu po nájemkyni V. A., zemřelé), že platí nájemné z bytu stanovené dle vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška č. 176/1993 Sb.“) ve výši 3.016,- Kč měsíčně, že žalobce mu navrhl uzavření nové nájemní smlouvy k bytu, v níž by bylo stanoveno nájemné odpovídající tzv. ekonomickému nájemnému (ve výši podle znaleckého posudku 8.039,- Kč měsíčně) a že žalovaný tento návrh neakceptoval. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především dovodil, že na daný případ nedopadá ustanovení §2 odst. 3 věty druhé zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a že jednání žalovaného, který platí nájemné v souladu se stávající nájemní smlouvou, není zneužitím hospodářského postavení ve smyslu uvedeného ustanovení. Proto je nelze ani hodnotit jako jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Dovodil rovněž, že i když vyhláška č. 176/1993 Sb. a na ni navazující cenové výměry byly zrušeny nálezy Ústavního soudu a chybí právní předpis, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 obč.zák., není možné, aby pronajímatel jednostranně zvýšil nájemné. Podle názoru soudu prvního stupně zůstalo nájemné – i po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. – „nadále fixováno“, protože účastníci neuzavřeli dohodu o zvýšení nájemného; nesouhlasí-li žalovaný se zvýšením nájemného, nelze jeho nesouhlas nahradit rozhodnutím soudu. Nedostatek pozitivní právní úpravy pak ani nelze – při zachování ústavního principu dělby moci ve státě – nahrazovat soudním rozhodnutím. Žalovaný tedy nezískává na úkor žalobce nepřiměřený hospodářský prospěch (dle zákona o cenách) ani bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. obč.zák., neboť byt užívá dle platné nájemní smlouvy; plnění, které žalobce jako pronajímatel žalovanému poskytuje, je plněním z právního důvodu a žalovaný, který řádně hradí nájemné, se tímto nikterak neobohacuje.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
20. 4. 2006, č.j. 18 Co 79/2006-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žalovaný nezískává nepřiměřený hospodářský prospěch podle §2 zákona č. 526/1990 Sb., jehož aplikace v dané věci s ohledem na předmět řízení nepřipadá v úvahu, ani se na žalobcův úkor ve smyslu §451 a násl. obč.zák. bezdůvodně neobohacuje; v tomto směru odkázal na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně měl rovněž za prokázáno, že právo nájmu k předmětnému bytu přešlo podle §706 odst. 1 obč.zák. po smrti V. A. na žalovaného, který vstoupil do trvajícího nájemního vztahu se všemi právy a povinnostmi, jež jeho předchůdkyni jako nájemkyni bytu příslušely, a to včetně povinnosti platit regulované nájemné; jeho výše nemůže být ze strany pronajímatele jednostranně zvyšována, nebylo-li dosud zrušeno ustanovení §696 obč.zák. Námitky žalobce poukazující na neexistenci nájemní smlouvy mezi účastníky nepovažoval za relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu („proti výroku rozsudku I., kterým se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a i proti výroku II., kterým se určuje povinnost hradit náklady soudního řízení žalované strany“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle „§237 odst. (3)“ o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, že „odpadnutím regulace nájemného z bytů odpadl i důvod pro požívání majetkového prospěchu nájemcem neplacením jeho nákladů na bydlení“. Dovolatel má přitom za to, že „odpadnutí tohoto právního důvodu je nutno považovat za odpadnutí právního důvodu podle §451 odst. 2 obč.zák.“, a že se tímto stalo „dosavadní obohacování žalovaného nepřiměřeným hospodářským prospěchem podle §2 odst. (3), druhá věta zákona o cenách ke dni 20. 3. 2003“. Uvádí, že žalovaný neplacením nájemného ve výši odpovídající nákladům, které žalobce musí vynakládat na předmětný dům (byt), získává majetkový prospěch ve výši rozdílu mezi výší nájemného ekonomického, uvedeného ve znaleckém posudku a výší nájemného, které měsíčně žalobci platí. Namítá, že jako starobní důchodce je tímto stavem uváděn do nepoměrně horší majetkové situace oproti žalovanému, a vyjadřuje nesouhlas s „právním názorem, rozšiřovaným zejména MMR ČR v souvislosti s aplikací zákona č. 107/2006 Sb. a některými obecnými soudy I. a II. stupně, že reliktní regulované nájemné z 20. 3. 2003 se stalo zrušením regulačních předpisů na nájemné z bytů nájemným sjednaným mezi pronajímatelem a nájemcem“, jakož i s „právním názorem obecných soudů včetně Nejvyššího soudu ČR, že se zřetelem k ustanovení §871 odst. 1 obč.zák., které změnilo k 1. 1. 1992 právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu smluvně ….“. Uvádí, že tyto závěry „jsou ve světle současné judikatury Ústavního soudu překonané, zejména otázka soudcovského dotváření práva v této oblasti“, a že „opakované závěry senátu
26 Cdo Nejvyššího soudu považuje ve shodě s nálezem Ústavního soudu Pl 20/05 za nesprávné, neboť kdyby si zákonodárce přál, aby něco z obsahu předchozího vztahu osobního užívání přešlo do obsahu nájemního právního vztahu k bytu, jistě by takovou cesi upravil nebo alespoň zmírnil v některé z pozdějších novel občanského zákoníku“. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že postup žalovaného nelze hodnotit jako odporující dobrým mravům a obsáhle argumentuje ve prospěch závěru opačného. Poukazuje na zamítavá rozhodnutí odvolacího soudu „v ostatních případech“ žalob jím podávaných, dovolává se závěrů obsažených v „Nálezu Ústavního soudu ČR
č. 231/2000 Sb., 528/2000 Sb., č. 84/2003 Sb., č. ÚS IV 524/03, IV 113/05 a 611/05“
a Pl 20/05, a namítá, že k nim odvolací soud nepřihlédl a nezabýval se dostatečně námitkou dobrých mravů, ačkoliv byla žalobcem opakovaně vznášena. Poukazuje rovněž na rozsudek „velkého senátu ESLP v kauze H. C. versus P.“ a vyslovuje přesvědčení, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud právě svými rozhodnutími v této kauze „konzervují“ protiústavní a protiprávní stav, kdy nájemce platí regulované nájemné. Dovolatel dále uvádí, že „žaloba nenavrhovala, aby odvolací soud vyplňoval mezeru v právu, resp. aby obecný soud nahrazoval nedostatek pozitivní úpravy svým rozhodnutím, ani to, aby vydáním individuálního právního aktu v podobě soudního rozhodnutí řešil absenci právního předpisu k provedení §696 odst. (1) obč.zák“, a že „namítal a namítá, že žaloba nezní na zvýšení nájemného, nýbrž na vydání nepřiměřeného hospodářského prospěchu, který je bezdůvodným obohacením“. Dovolatel má za to, že pro „takové rozhodování je v českém právu dostatek obecných ustanovení v zákonech ČR“, že „existuje Ústava ČR a Listina základních práv a svobod, … závazná Úmluva o ochraně lidských práv, … ustanovení o bezdůvodném obohacení, … a zákon o cenách“; obsáhle dovozuje, že uplatněný nárok je nárokem
z bezdůvodného obohacení, a že výkon práva nájmu žalovaného je v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o náklady dovolacího řízení, dovolává se aplikace ustanovení §150 o.s.ř., neboť jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal, když „marasmus v právní úpravě regulovaného nájmu
a postupy obecných soudů konzervujících svými rozsudky protiústavní stav regulace nájemného z doby před 19. březnem 2003 nezpůsobil“; proto by oběma stranám sporu měla být určena povinnost nést svoje náklady celého soudního řízení, včetně jeho dosavadní části. Navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadenou „část I. a část II. rozsudku, č.j. 17 Co 79/2006-51, ze dne 20. 4. 2004 svým usnesením zrušil“.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření poukázal na závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně), který se vypořádal s tím, že o hospodářský prospěch nejde
a přesvědčivě zdůvodnil, proč na straně žalovaného nevzniká ani neoprávněný majetkový prospěch. Namítl, že „obecné úvahy o respektování nebo nerespektování principů nastíněných ústavními nálezy jsou z hlediska konkrétní kauzy nepřípadné, ba zbytečné“; má-li žalobce zato, že za dobu minulou mu vznikla škoda, je nutno, aby „vzal v potaz“ i jiný nález Ústavního soudu, kde se zásadně předpokládá, že „eventuelně vzniklá škoda pronajímatelům, musí jít k tíži státu“. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení
v dovolání zpochybnil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dovolatel – posuzováno dle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání – uplatňuje, lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na právním závěru, že za situace, kdy neexistuje zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem (§696 odst. 1 obč.zák.), nemůže být souhlas nájemce se zvýšením nájemného nahrazen rozhodnutím soudu, a že soud nemůže svým rozhodnutím určit výši nájemného, přičemž dovolatel správnost tohoto závěru zpochybňuje; byť tak činí prostřednictvím námitky, že mělo být aplikováno ustanovení §451 obč.zák., z obsahu spisu (i z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě) vyplývá, že požaduje zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným, jehož výši považuje (s poukazem na znalecký posudek) za přiměřenou.
Výklad právní otázky, zda je soud oprávněn stanovit (k žalobě pronajímatele) nájemné vyšší, než které vyplývá z již zrušené vyhlášky č. 179/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“), se v rozhodovací činnosti soudů již ustálil.
V rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005 (týkajícím se obdobné věci) Nejvyšší soud – při zohlednění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006,
sp. zn. Pl 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., a nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 – zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp.zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 31. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2106/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1598/2006,a v usnesení ze dne 27. 4. 2007, sp.zn. 33 Odo 541/2005.
Se zřetelem k uvedenému nelze proto přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 odst. 1 obč.zák., není oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního vztahu, resp. určit výši nájemného.
Vyplývá-li však z nálezu Ústavního soudu, sp.zn. I ÚS 489/05, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv zpětně (jako tomu bylo v projednávané věci), je jeho zamítavý rozsudek ve svém důsledku – z tohoto pohledu – věcně správný.
Pokud jde o dovolatelem formulovanou otázku zásadního právního významu, je třeba poukázat na to, že v již zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, dovolací soud uzavřel, že žalobcem (jako pronajímatelem) požadovaná částka mu nemůže být jako pronajímateli přiznána ani z titulu bezdůvodného obohacení. Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze totiž přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží žalobci z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Závěr, že uvažovat o posouzení nároku na zaplacení peněžitého plnění uplatněného z důvodu užívání cizí věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení lze teprve tehdy, pokud důvod plnění nelze opřít o platnou nájemní smlouvu či jiný závazkový vztah, vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp.zn. 25 Cdo 2578/98, a ze dne 31. 7. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněných pod č. 53 a č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 a ročník 2004, a dále např. z usnesení ze dne 27. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 983/2005 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 1. 2006, sp.zn. II. ÚS 93/05). Logickým důsledkem závěru, že plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží žalobci z jiného právního důvodu, je závěr, že existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Je-li tedy nájemce povinen platit pronajímateli nájemné v určité výši, nemůže se pronajímatel na nájemci úspěšně domáhat placení vyšší částky (ani) z titulu bezdůvodného obohacení. Označená otázka tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Pokud jde o dovolací námitku týkající se ustanovení §871 obč.zák., je judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 2 Cdo 335/97, ze dne
15. 12. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1330/97, ze dne 15. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1049/2000, již zmíněný rozsudek ve věci sp.zn. 26 Cdo 983/2005) dlouhodobě ustálena v názoru, že ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. změnilo k 1. 1. 1992 právo osobního užívání na právo nájmu. Ústavněprávní legitimitu uvedeného ustanovení ostatně uznal též Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 22. 3. 1994, sp.zn. Pl 37/93, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, díl I. Nájem bytu založený touto zákonnou transformací lze tedy považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu smluvně.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce dovoláním rovněž napadá – výslovně i obsahově – rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, když požaduje, aby bylo aplikováno ustanovení §150 o.s.ř.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237 o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §238 a §238a §239 o.s.ř., protože nejde o případy v nich uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náklady odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Se zřetelem k uvedenému bylo dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnuto taktéž podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o.s.ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.640,- Kč za sepis vyjádření k dovolání
(§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 30. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 30. 8. 2006). Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalovanému mělo být ve smyslu §150 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení výjimečně odepřeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí
V Brně dne 7. ledna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu