ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1824.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1824/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně ... FOR YOU v. o. s., se sídlem v Břeclavi, Lidická 1997/44, zastoupené JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o 170.554.648 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 160/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 58 Co 307/2009-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, č. j. 12 C 160/2005-92, zamítl žalobu podanou 29. 8. 2005 o zaplacení částky 170.554.648,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 9. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Tímto způsobem rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem správce daně vůči ní. V době od 15. 2. 1992 do 5. 9. 2002 byl žalobkyni zadržován přeplatek na důchodové dani za rok 1991 ve výši 6.874.900,- Kč, který si správce daně ponechal na zaplacení důchodové daně za rok 1990, přičemž platební výměry č. 22/91 ze dne 18. 9. 1991 a č. 398 ze dne 11. 11. 1999 Finančního úřadu v Břeclavi vyměřující žalobkyni daň důchodovou a z objemu mezd za rok 1990 ve výši 43.123.850,- Kč, resp. 40.242.250,- Kč byly zrušeny. Žalobkyni byly vedle zadržované částky vyplaceny i úroky ve výši 7.468.232,20 Kč. Podle žalobkyně zadržováním částky 6.874.900,- Kč po dobu 10 let jí ušel zisk ve výši 173.612.000,- Kč. Žalobkyně nejenže nemohla nakládat se zadržovanou částkou, ale v důsledku hrozby exekučního odnětí již vytvořeného zisku na úhradu neexistující daňové povinnosti nemohla používat k podnikání ani vlastní kapitál. Dále požadovala zaplacení částky 4.410.880,- Kč jako nákladů vynaložených na bránění se proti nezákonným rozhodnutím a nesprávnému úřednímu postupu ze strany správce daně. Od požadovaných částek žalobkyně odečetla vyplacené úroky. Žalovanou vznesenou námitku promlčení označila za nemravnou a požadovala náhradu škody z nesprávného úředního postupu trvajícího do 5. 9. 2002.
Soud prvního stupně právně kvalifikoval nárok žalobkyně tak, že část představující rozdíl mezi tvrzeným ušlým ziskem a vyplaceným úrokem z daňového přeplatku (173.612.000,- Kč - 7.468.232,20 Kč) bylo možné hodnotit jako nárok na náhradu škody proti státu podle zákona č. 58/69 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon č. 58/1969 Sb.“) a zčásti podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) Podle žalobkyně jí ušel zisk v důsledku postupné existence dvou platebních výměrů na částky 40.242.300,- Kč, resp. 40.242.250,- Kč. První z nich ze dne 18. 9. 1991 byl pro závěry Ústavního soudu ČR vykonatelný jen formálně, a to pro nesprávné označení daňového subjektu, přes vadu v označení daňového subjektu měl první platební výměr faktické následky do jeho zrušení Ústavním soudem ČR, do té doby bylo na něj pohlíženo jako na správné pravomocné rozhodnutí státního orgánu zavazujícího žalobkyni. Stejné vlastnosti měl i druhý platební výměr. Žalobní nárok přitom nebylo možné posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem správce daně, který se snažil vymoci daňový nedoplatek a který použil na tento nedoplatek již žalobkyní zaplacenou částku 6.874.900,- Kč. Postup Finančního úřadu v Břeclavi po vydání platebních výměrů byl jen logickým následkem vydání závazných rozhodnutí ukládajících žalobkyni povinnost doplatit na důchodové dani částku přesahující 40 milionů Kč.
Podle soudu prvního stupně nárok žalobkyně tedy mohl být posuzován pouze jako nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §2 zákona č. 58/69 Sb., resp. §7 zákona č. 82/1998 Sb. Zaujal názor, že pro důvodné uplatnění takového nároku musely být splněny tři základní podmínky, a to rozhodnutí zrušeného pro nezákonnost, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Vyslovil, že jednou z forem škody je podle §442 odst. 1 o. z. i ušlý zisk představující újmu spočívající v nerozmnožení majetkových hodnot oproti očekávání s ohledem na pravidelný běh věcí. V dané věci žalobní tvrzení neumožnila právní závěr o tom, že žalobkyni ušel zisk v konkrétní výši a že se tak stalo následkem existence obou předmětných platebních výměrů a toho, že správce daně činil kroky k vymožení vyměřené daňové povinnosti. Nebylo logicky a jasně vysvětleno, proč by s pravděpodobností blížící se podle běžného uvažování jistotě měly být uskutečněny právě žalobkyní zmíněné čtyři obchodní činnosti, které byly uvedeny jako možné varianty příjmu ze zadržované částky 6.874.900,- Kč a blíže neurčeného vlastního kapitálu, případně jiné činnosti.
Dále vyslovil, že druhou část žalobou uplatněného nároku představovala částka 4.410.880,20 Kč odpovídající nákladům vzniklým žalobkyni v souvislosti s bráněním jejích práv proti nezákonným rozhodnutím a nesprávnému úřednímu postupu ze strany správce daně. Tento nárok soud prvního stupně právně kvalifikoval podle zákona č. 58/1969 Sb. za dobu před účinností zákona č. 82/1998 Sb. dne 15. 5. 1998, a to jako náhradu skutečné škody , resp. náhrady nákladů řízení podle §31 zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodným přitom bylo, zda právní pomoc byla poskytnuta v důsledku existence prvního či druhého z platebních výměrů. I v této části konstatoval chybějící konkrétní žalobní tvrzení o tom, že tyto náklady byly vyplaceny v důsledku existence nezákonných rozhodnutí, popřípadě, že se jednalo o vynaložené náklady řízení. Zaujal názor, že z předložených faktur nevyplývá souvislost všech dílčích vynaložených částek s existencí dvou posléze zrušených platebních výměrů. Z obsahu některých faktur je dokonce zřejmé, že účtované částky s platebními výměry vůbec nesouvisely. Z toho důvodu i v této části byla žaloba zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení ze strany žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 58 Co 307/2009-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyslovil přitom, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav lze volně shrnout tak, že finanční orgány státu se prostřednictvím pravomocných a vykonatelných rozhodnutí snažily dosáhnout splnění daňových povinností žalobkyní v rozsahu částky přesahující 40 milionů Kč, přičemž tato snaha byla zastavena v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98. Ústavní soud zrušil rozhodnutí finančních orgánů z jiných než žalobkyní uplatněných důvodů, tedy nikoli z důvodu jejich věcné nesprávnosti, přičemž též vyslovil názor, později opakovaně interpretovaný vlastní judikaturou ve zcela opačném významu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS-st. 16/02) o tom, že pro neuvedení tří teček v označení žalobkyně jako daňového subjektu se jednalo o neexistující subjekt, který nemůže být nositelem práv a povinností. Důsledky tohoto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se pak projevily i v tom, že z tohoto důvodu považoval Krajský soud v Brně v rozhodnutí ze dne 9. 7. 2002 za důvodnou námitku žalobkyně o uplynutí prekluzívní lhůty pro vymáhání daně podle §47 zákona č. 377/92 Sb. Proto byly následně zrušeny i zbývající platební výměry a žalobkyni vrácena zajištěná částka i s úroky.
Odvolací soud dovodil, že žalobkyně v důsledku později překonaného názoru Ústavního soudu ohledně významu nesprávného označení žalobkyně bez tří teček nemusela splnit svoji daňovou povinnost vůči státu v rozsahu přes 40.000.000,- Kč a po vrácení zadržované částky i s úroky, tedy celkem 14.343.132,20 Kč, podala žalobu o více jak 170.000.000,- Kč. V návaznosti na to se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že při tomto vymezení rozhodných skutečností se žalobkyni nepodařilo v řízení uplatnit taková tvrzení, která by mohla vést k úvaze o splnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, ať již podle zákona č. 58/1969 či zákona č. 82/1998 Sb . Soud prvního stupně tyto předpoklady správně vymezil, přičemž dospěl ke správnému závěru o tom, že žalobní tvrzení ani po jejich doplnění neumožnila právní závěr o tom, že žalobkyni ušel zisk právě v žalované výši a že se tak stalo přímo v souvislosti s neúspěšnou snahou finančních orgánů zajistit plnění daňových povinností žalobkyní. Tvrzení žalobkyně byla pro absenci věcně logicky správného výkladu ve vztahu k právní úpravě odpovědnosti státu za škodu nezpůsobilá k prokázání důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Zaujal názor, že pouhé konstatování skutečnosti o zajištění částky po určitou dobu, za kterou byly navíc žalobkyni vyplaceny úroky a konstrukce o možném rozmnožení zajištěných prostředků různými způsoby, nepostačovaly k vyhovění žalobě .
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V tomto směru vytýkala nesprávnost poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu, když podle něj je dovolání přípustné nikoliv proti celému rozsudku, ale pouze proti jeho výroku označenému jako „I“ (když v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu jde ve skutečnosti o „první“ odstavec).
Dovolací soud k této části dovolání už na tomto místě podotýká, že z formulace dovolání je zřejmé, že toto směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (když označení odstavce „II“ je třeba považovat za zřejmou chybu v psaní) a tudíž směřuje pouze proti výroku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolatelka tvrdila , že za otázku zásadního právního významu , která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, lze považovat takovou, která se týká výkladu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to pokud jde o pojem „nesprávný úřední postup“, respektive jaké konání či nekonání je pod tento pojem možno podařit, a to v souvislosti s činností správce daně - finančního úřadu a finančního ředitelství. Předložila proto dovolacímu soudu otázku, zda „Je možné, aby postup správce daně – finančního úřadu a finančního ředitelství, který nepřetržitě – kontinuálně, po dobu více než deseti let, zadržuje daňovému subjektu peníze, byť na základě rozhodnutí (platebních výměrů), které však byly pro nezákonnost zrušeny, byl považován za kontinuální nesprávný úřední postup?“
Další argument pro přípustnost dovolání v této věci spatřovala dovolatelka v okolnosti, že odvolací soud nerespektoval ve svém rozhodnutí judikaturu Ústavního soudu. V této souvislosti poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98, vydaný v její věci (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek číslo 14, pod číslem 89, na straně 241 a násl.), jakož i na další nález téhož soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08 dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz ), které nebyly odvolacím soudem respektovány.
Stále v této souvislosti poukazovala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007, podle něhož „Přípustnost dovolání založená na diformitě rozhodování soudů vyšších stupňů je dána i tam, kde rozhodnutí vyšších obecných soudů nerespektuje judikaturu Ústavního soudu České republiky.“.
Uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Ve vztahu k prvně uvedenému dovolacímu důvodu namítala, že soudní řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to jednak pokud jde o nesprávný postup soudu týkající se tzv. poučovací povinnosti, a jednak pokud jde o nesprávný postup soudu týkající se argumentace a podání žalované, která byla učiněna již po uplynutí závazné lhůty, která byla žalované soudem stanovena. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. opakovala v podstatě argumentaci uváděnou již v průběhu řízení, zaměřenou na nerespektování povinností soudu plynoucích z ustanovení zejména §118a o. s. ř. Tvrdila jinak, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za překvapivé a připojila námitku o odnětí věci tzv. zákonnému soudci, když v řízení se osoby předsedy senátu třikrát změnily. Nesprávné právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřovala ve výkladu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., jakož i pokud jde o výklad ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., týkající se pojmu nesprávný úřední postup. Vytýkala soudům obou stupňů, že nesprávně aplikovaly právní předpisy upravující odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zdůrazňovala, že ze strany příslušných finančních úřadů došlo k neoprávněnému zadržování částek, a že takový postup je třeba považovat ze nesprávný úřední postup, a to v rozmezí od 15. února 1992 do 5. září 2002. Z toho dovozovala, že v uvedeném období nemohla žalobkyně využít částku 6.874.900,- Kč pro své podnikání, nemohla si ji ani uložit do banky na termínovaný vklad, ani použít pro rozmnožení svého majetku a zisku, takže jí vznikla škoda právě v podobě ušlého zisku. Důvodnost svého nároku dokládala znaleckým posudkem, když nemohla dostát požadavku soudu prvního stupně o doložení potenciálních kontraktů, které nemohla uzavřít právě pro nedostatek finančních prostředků, které jí byly zadrženy. Stejně tak považovala za vadný závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti , která zde byla zcela zřejmá. Odkazoval v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 296/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2008.
Za nesprávný dále považovala závěr odvolacího soudu, podle něhož původní snahou žalované bylo docílit splnění daňových povinností žalobkyně v rozsahu částky přesahující 40 milionů Kč, jejichž snahu pak zastavil nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98. Tuto část závěrů odvolacího soudu považuje za nepřípustnou polemiku se závazným právním názorem Ústavního soudu, kterým byl soud vázán. Přitom všechna rozhodnutí, o nichž se odvolací soud zmiňuje, byla právě Ústavním soudem zrušena.
Dále namítala, že odvolací soud se svojí polemikou a kritikou nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98 dostal do rozporu s článkem 89 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Též poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, v němž Ústavní soud zdůrazňuje, že podle článku 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby.
Konečně vytýkala odvolacímu soudu opomenutí zohlednit okolnost týkající se nepřiměřené délky řízení před finančními orgány. Tento aspekt byl naopak zvýrazněn a zohledněn v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, a dále v rozhodnutí ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 607/97 a dalších.
Dovolatelka v závěru dovolání shrnula, že v dané věci soudy obou stupňů jednak porušily článek 36 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jednak porušily tzv. princip legitimního očekávání na straně žalobkyně (prostředky dovolatelky byly deset let zadržovány správcem daně, přičemž za toto zadržování důvodně očekávala, že se jí dostane odškodnění). Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
Na druhé straně nelze reálně očekávat, že by položená právní otázka měla jen kopírovat dosud použitou argumentaci či být jejím prostým opakem. Má-li být dovolací přezkum efektivní, nevyhýbající se sporným právním aspektům posuzované věci, je nezbytné akceptovat dovolatelovo oprávnění položit soudu takovou právní otázku, jež bude pohlížet na spornou materii jinou než dosavadní (formulačně i obsahově novou) optikou.
Nelze však přitom abstrahovat od postulátů, které – i když nikoli taxativním výpočtem – vymezilo pro předpokládanou právní otázku ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Taktéž nelze dovodit, aby se položená právní otázka (případně) míjela se skutkovým základem věci, jež byl vytvořen nižšími instancemi a jenž je pro dovolací soud, jako soud mimořádného právního přezkumu, nikoli soud nalézací, závazný. Chybí-li pro argumenty popsané v právní otázce předchozí srovnání s právními závěry odvolacího soudu, resp. nelze-li při úvahách dovolacího soudu provést hypotetickou subsumpci závazných skutkových zjištění pod právní otázku proto, že taková zjištění nejsou k dispozici, pak směřuje právní otázka mimo předmět řízení a nelze ji připustit do fáze meritorního přezkumu dovolání.
Nejvyšší soud již výše vyložil, že v možnostech daných zákonem provádí přezkum hmotněprávních i procesních aspektů posuzované věci a že základním cílem jeho činnosti musí být – aniž by rezignoval na sjednocování judikatury, jež lze ostatně realizovat v synergii s vyřčenými požadavky – odpověď na otázku po obsahové i procedurální správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Není však možné souhlasit s tím, aby dovolatel svou právní otázkou (tvrzeními) přivedl dovolací soud k tomu, že by zodpovězením takové právní otázky, která se vymyká dosavadnímu rámci předmětu řízení, vytvořil zcela „nový případ“. Takový postup by vedl k popření přezkumné role dovolacího soudu a zavázal by též nepřípustným, zákonem nepředvídaným způsobem nižší instance.
A právě takový postup by dovolání žalobce vyvolalo. Dovolatel ve svém podání rozsáhle precizuje argumenty, které již vyslovil před nižšími instancemi, a zčásti uvádí i tvrzení obsahově formulovaná jinak než doposud (po věcné stránce i tvrzení nová). Částečně pak dovolatel brojí i proti skutkovým závěrům odvolací instance, aniž bere v úvahu, že tyto závěry není dovolací soud oprávněn přezkoumávat.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Ze skutkového vylíčení věci je patrno, že je uplatňován nárok z odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci způsobenou nesprávným úředním postupem. Odvolací soud tudíž nepochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav zvláštní právní předpis upravující tento druh občanskoprávní odpovědnosti – zákon č. 82/1998 Sb. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona (měla-li být škoda způsobenou nesprávným úředním postupem; §13 odst. 1), je třeba současného splnění tří předpokladů: 1/ nesprávného úředního postupu, 2/ vzniku majetkové újmy (škody) a 3/ příčinné souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2000).
Z porovnání důvodů, na kterých odvolací soud své rozhodnutí založil a obsahu dovolacích námitek žalobkyně, je předně patrno, že odvolací soud založil své rozhodnutí na neexistenci prokázané škody v podobě uplatněného ušlého zisku . Odvolací soud totiž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle něhož po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/08 se dostalo žalobkyni zpět vyplacení jednak částky 6.874.900,- Kč, jakož i úroku z prodlení za dobu, kdy tato částka byla v důsledku postupu finančních úřadů zadržována.
Naproti tomu žalobkyně (dnes dovolatelka) konstruuje existenci svého nároku jako škodu vzniklou v podobě ušlého zisku, tedy částek, které by alternativně – jak sama uvádí ve svém dovolání – mohla získat pro zvětšení svého majetku.
K této otázce se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 327/2010, podle něhož za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/2007).
Ušlý zisk přitom právní teorie praxe definuje jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).
Připomíná se v této souvislosti dále závěr zaujatý v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5197/2008, podle něhož „každá ze stran sporného řízení – v závislosti na hypotéze právní normy – má povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. §101 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a nese tedy z této povinnosti plynoucí břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). V dané věci je to proto žalobkyně (poškozený), která nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní k prokázání skutečností, z nichž lze dovodit současné naplnění shora označených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky vzniku škody a jejího rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008; k otázce důkazního břemene obecně pak např. rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001).
Z porovnání důvodů, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí a argumentace dovolatelky, tak plyne správnost aplikace shora citovaných zákonných ustanovení a závěrů zmíněné rozhodovací praxe k okolnosti prokázání základního předpokladu vzniku ušlého zisku. Je třeba zdůraznit, že ušlý zisk není definován ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., vzhledem k jeho ustanovení §26 řídí se proto právní vztahy zákonem neupravené, občanským zákoníkem. Pro oblast jeho aplikace platí shora uvedené závěry (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž je ušlý zisk kategorií občanského práva, podmínky jeho vzniku se neupínají na povahu subjektu poškozeného, nýbrž objektivně na vznik škody, která by nenastala při obvyklém průběhu věcí.
Na základě shora uvedeného dovolací soud zaujal názor, že pokud není v dané věci prokázán reálně možný ušlý zisk z kontraktů nebo z bankovních úroků – tedy z cenných papírů, škoda jí tak nevznikla.
Pokud dovolatelka zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se posouzení příčinné souvislosti úkonů orgánu státu se vznikem její majetkové újmy, dovolací soud připomíná, že otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2011, sp.zn. 25 Cdo 4470/2008 a ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1980/2009).
Dovolací soud dále dodává, že vytýkaná procesní pochybení závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí neumožňují. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto je možno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za překvapivé, nebylo-li je možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009). Převezme-li však odvolací soud závěry soudu prvního stupně a naváže-li na ně rozborem dalších slabin, jež shledává v argumentaci předestřené v žalobě a posléze i v odvolání, pak není důvodu se domnívat, že by jeho rozhodnutí bylo překvapivé a jako takové stiženo jakoukoliv vadou s potenciálním vlivem na správnost rozhodnutí ve věci, neboť se závěry pro rozhodnutí stěžejními byli účastníci obeznámeni již prostřednictvím rozhodnutí soudu prvého stupně. Jak výzva k doplnění dalších rozhodných skutečností a důkazů dle §118a o. s. ř. v mezích daných ustanovením §213b o. s. ř., tak případné zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně by z pohledu právního názoru odvolacího soudu nemohly jakkoliv ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci. Za daných okolností by tyto kroky byly naopak v rozporu se zásadou ekonomie řízení, neboť by nesměřovaly k případnému odlišnému právnímu posouzení věci, ale pouze k prodloužení celkové délky řízení.
Dovozuje-li dovolatelka též, že obecný výklad odvolacího soudu je v rozporu s právem na soudní a jinou ochranu garantovanou zejména článkem 36 Listiny základních práv a svobod, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu