ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2647.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2647/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně M. G., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v P., o zaplacení 108.727,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 26/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. 20 Co 432/2002-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. 20 Co 432/2002-104, se ve výrocích I, III a IV zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.11.2001, č.j. 21 C 26/96-78, bylo řízení ohledně jistiny pohledávky v částce 108.727 Kč zastaveno (výrok I) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 18% z částky 97.288 Kč od 26.6.1995 do 27.4.2001 (výrok II). V části o zaplacení úroků z prodlení v uvedené výši z částky 11.439 Kč od 26.6.1995 do 15.9.2001 a dále pak o ohledně úroků z prodlení z částky 97.288 Kč od 28.4.2001 do 15.9.2001 byla žaloba zamítnuta (výroky III a IV) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobkyně na finanční náhradu za znehodnocené nemovitosti podle ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uplatněné ve výši 108.727,- Kč spolu s příslušenstvím – 18% úrokem z prodlení od 26.6.1995 do zaplacení. Vzal za prokázané, že žalobkyně nárok uplatnila včas u příslušného orgánu státní správy, tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, byť jej původně nesprávně kvalifikovala, odkazujíc na zák. č. 403/1990 Sb. Žalovaná uspokojení nároku zprvu odmítala a své negativní stanovisko žalobkyni prokazatelně oznámila dopisem ze dne 24.5.1995. V průběhu poté zahájeného soudního řízení své stanovisko změnila a žalobkyni vyplatila náhradu ve výši 97.288,- Kč. Jelikož ohledně jistiny pohledávky 108.727,- Kč vzala žalobkyně žalobu zpět, soud prvního stupně v této části řízení zastavil a meritorně rozhodoval toliko o příslušenstvím pohledávky, úrocích z prodlení. Zaujal právní názor, že nevyplacením finanční náhrady, po té, co k tomu byla žalobkyní vyzvána, dostala se žalovaná (dlužník) do prodlení se splněním svého peněžitého závazku, a je proto žalobkyni (věřiteli) povinna za dobu prodlení podle §517 odst. 2 občanského zák. zaplatit úroky z prodlení, ve výši stanovené prováděcím předpisem, nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že v rozsahu zde uvedeném – v části o zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 97.288 Kč za dobu od 26.6.1995 do 27.4.2001 – žalobu zamítl (výrok I). V ostatních výrocích (III a IV) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
Odvolací soud, jde-li o jím řešenou otázku vzniku práva na zaplacení úroků z prodlení, se ztotožnil skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Odkázal přitom na závěry uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2002, sp. zn. 28 Cdo 1829/2001, a dovodil, že neposkytnutí finanční náhrady podle ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb., jež nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu ve smyslu §517 odst. 1 občanského zák. a jedná se o nárok, který ještě nebyl realizován. Žalovaná se proto před vyplacením náhrady (o které se vedlo řízení) nemohla dostat do prodlení se splněním dluhu a žalobkyni nevzniklo právo žádat úroky z prodlení podle §517 odst. 2 občanského zák. Okolnosti, jakým způsobem postupovala žalovaná (její orgány) při vyřizování žádosti žalobkyni o finanční náhradu a kdy došlo k jejímu zaplacení, označil odvolací soud za právně nezávažné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatnila jím dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že odvolací soud použil správný právní předpis, nesprávně jej však vyložil. Zákon č. 87/1991 Sb. zakládá oprávněné osobě právo na finanční náhradu za nemovitost, kterou ji nelze vydat. Jestliže tento zvláštní právní předpis nestanoví lhůtu pro poskytnutí náhrady, je třeba použít předpis obecný; jím je občanský zákoník, který obsahuje i ust. §563, podle něhož „není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o to věřitelem požádán“. Jiný závěr odvolacího soudu, sice že nárok na náhradu podle §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uplatněný žalobkyní v soudním řízení je nárokem, který ještě nebyl realizován, správný není. Žalovaná odmítala nárok plnit mimosoudně, ačkoliv ji k tomu žalobkyně poskytla potřebné doklady, včetně ocenění nemovitostí znaleckým posudkem. Uzavřel-li snad odvolací soud, že žalobkyně v tomto směru netvrdila veškeré rozhodné skutečnosti nebo svá tvrzení neprokázala, bylo jeho povinností poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu §118a o.s.ř., případně měl postupovat podle §120 o.s.ř. a sám provést důkazy potřebné ke zjištění těchto rozhodných skutečností. V absenci poučení spatřuje žalobkyně vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Z obsahu dovolání je patrno, že se jím žalobkyně domáhá, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v mezích určených dovoláním (§242 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů v něm uplatněných (§242 odst. 3 o.s.ř.); o věci rozhodl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009, před novelou provedenou zák. č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu, zahrnujícího i korespondenci účastníků, vyplývá, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na finanční náhradu za znehodnocené stavby, jež se řídí ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb. Ačkoliv nárok doložila i příslušnými listinami, včetně posudku o ocenění znehodnocených nemovitostí, zejména z důvodu nesprávně uvedené právní kvalifikace nároku ve své žádosti (s odkazem na zák. č. 403/1990 Sb.) jí nebylo vyhověno, ačkoliv povinnost právně kvalifikovat nárok žalobkyni žádný právní předpis neukládá. Proto žalobkyni nezbylo, než obrátit se s nárokem na poskytnutí finanční náhrady na soud, žalobou, jež byla žalované doručena 28.2.1996. Uplatněný nárok v podstatném rozsahu žalovaná uspokojila až v průběhu soudního řízení, nikoliv však požadovaný úrok z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl v dotčeném výroku změněn rozsudek okresního soudu o povinnosti žalované k zaplacení úroků z prodlení, vychází přitom z právního názoru, že ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb. výslovně neupravuje lhůtu, ve které měla být oprávněné osobě finanční náhrada příslušným ústředním orgánem státní správy vyplacena. Takový názor správný není.
Od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. od 1.4.1991) do 7.6.1994 byla lhůta pro poskytnutí náhrady upravena v ust. §13 odst. 4, ve znění před novelou, provedenou zák. č. 115/1994 Sb. (jež nabyla účinnosti 8.6.1994). Podle tohoto ustanovení na žádost podle odstavce 3 (tj. písemnou žádost o finanční náhradu podanou u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky) poskytne ústřední orgán státní správy republiky oprávněné osobě finanční náhradu nejpozději do šesti měsíců od doručení žádosti.
Zákon č. 115/1994 Sb. (účinný od 8.6.1994) článkem III novelizoval zákon č. 87/1991 Sb. tak, že sice vypustil ust. §13 odst. 4, s tím, že dosavadní odstavce 5 a 6 označují se jako odstavce 4 a 5, ovšem lhůty pro poskytnutí finanční náhrady sám upravil v čl. IV zákona. Podle bodu 1 čl. IV nárok na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uplatněný do dne účinnosti tohoto zákona ve lhůtě podle §13 odst. 3 a neuspokojený do šesti měsíců ode dne doručení žádosti, je splatný do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona; to neplatí o nároku na finanční náhradu, o kterém bylo do účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení před soudem. Podle bodu 2 čl. IV na žádost o finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podanou po účinnosti tohoto zákona, poskytne příslušný ústřední orgán státní správy finanční náhradu nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti.
Uspokojení nároku oprávněné osoby na peněžitou náhradu v určené lhůtě současně odpovídá i smyslu a účelu restitučních předpisů, jež sledují zmírnění majetkových křivd v době co možná nejkratší, přičemž povinným subjektem je zde stát, jehož jménem jedná příslušný ústřední orgán státní správy. Jeho povinnost k posouzení oprávněnosti nároku a k vyplacení finanční náhrady v přiměřené lhůtě, jsou-li k tomu splněny zákonem stanovené předpoklady, lze dovodit i z ust. §11 odst. 1 zák. č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích.
Jestliže příslušný ústřední orgán státní správy jednající jménem České republiky jako osoby povinné neposkytne finanční náhradu podle §13 zák. č. 87/1991 Sb. v zákonem stanovené lhůtě, dostává se do prodlení s plněním peněžitého dluhu a při absenci speciální úpravy v zák. č. 87/1991 Sb. (na rozdíl od restituce dle zák. č. 403/1990 Sb., jež obsahuje sankci za prodlení v ust. §19 odst. 5) je zde třeba použít ustanovení obecného právního předpisu, §517 odst. 2 občanského zák., které zakládá právo věřitele žádat po dlužníku úroky z prodlení, ve výši stanovené prováděcím předpisem, jímž je vládní nařízení č. 142/1994 Sb.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci – pokud byla žádost o finanční náhradu podána žalobkyní u příslušného ústředního orgánu státní správy po 8.6.1994 - uplatní se pro určení lhůty k poskytnutí náhrady shora citované ust. čl. IV bod 2 zák. č. 115/1994 Sb., stanovící lhůtu jednoho roku ode dne doručení žádosti. Takový závěr mohl by být v posuzované věci ovšem pokládán za předčasný, neboť skutečnosti o datu podání žádosti a o poskytnutí náhrady dosud nebyly spolehlivě prokázány. Z tohoto pohledu je důvodná i námitka žalobkyně vytýkající soudu absenci poučení k doplnění těchto rozhodných skutečností a k označení důkazů k jejímu prokázání (§118a, §213b o.s.ř.).
Prodlení s placením finanční náhrady proto vzniká uplynutím lhůty, kterou příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil k plnění zákon. Nedošlo-li k zaplacení finanční náhrady a oprávněná osoba podala žalobu, v níž náhradu vyčíslila, pak tím spíše nelze počátek vzniku prodlení přesouvat do průběhu soudního řízení, případně činit závěry o tom, že uplatněný nárok na náhradu škody je nárokem, který dosud nebyl ještě realizován. Vznik prodlení nemůže být spojován ani s provedením důkazů o výši náhrady. Přesné určení výše náhrady posudkem ustanoveného znalce tu může mít význam jenom v tom ohledu, že se v řízení (v důsledku rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby v reakci na znalecký posudek) změní jistina jako výchozí částka pro výši úroku (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2006, sp. zn. 28 Cdo 2687/2005, případně usnesení ze dne 22.10.2008, sp. zn. 28 Cdo 5352/2007).
Jiný právní názor odvolacího soudu proto správný není. Ani podpůrná argumentace založená na jiných, dříve vydaných rozhodnutí dovolacího soudu (kupř. rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 1829/2001) zde případná není, neboť jedná se vesměs o názory současnou interpretační praxí již překonané.
Proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném (měnícím) výroku I, jakož i v závislých nákladových výrocích III a IV a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, §243b odst. 3, věta prvá o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán; v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu