ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2663.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2663/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Z. k. – Ch., občanské sdružení, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ministerstvu obrany České republiky, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, a 2) V. u. a s. s. P., o určení charakteru pozemků a práva pozemky pronajmout, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 26/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2005, č.j. 14 Co 242/2005-16, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2005, č.j. 14 Co 242/2005-16, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 8.2.2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se žalobce určení, že pozemky blíže popsané v petitu žaloby nejsou letištěm ve smyslu zákona o civilním letectví, a že první a druhý žalovaný nejsou oprávněni pronajmout pozemky blíže specifikované v žalobě jako letiště.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 15.2.2005, č.j. 30 C 26/2005-7, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že spis bude po právní moci tohoto usnesení postoupen Okresnímu soudu v Chrudimi jako soudu místně příslušnému. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §88 písm. g) o.s.ř. s tím, že k řízení je zásadně příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní. Dospěl k závěru, že pokud se žalobce domáhá určení charakteru a druhu pozemků, jedná se o právo k nemovitostem v k.ú. Ch.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20.5.2005, č. j. 14 Co 242/2005-16, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dospěl k závěru, že v dané věci je dán neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť jako účastníci řízení jsou označeny organizační složky státu, které nejsou právnickými osobami. Vyslovil, že soud prvního stupně nevyřešil otázku způsobilosti žalovaných být účastníkem řízení. Dále uvedl, že u neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, jímž je i nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení, je vyloučen postup podle ustanovení §43 o.s.ř., přičemž soud je povinen podle §104 odst. 1 věta první o.s.ř. řízení zastavit. Podle odvolacího soudu v daném řízení je pochybné, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu. Věc posoudil podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který určuje příslušnost k hospodaření s majetkem státu organizačními složkami, které nejsou právnickými osobami. Uzavřel, že podle ustanovení §3 odst. 1 výše uvedeného zákona jsou mimo jiné organizačními složkami státu ministerstva a jiné správní úřady, tedy i první i druhý žalovaný.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 21.6.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci podmínek řízení. Vytýkal soudům obou stupňů, že ho nevyzvaly k odstranění nedostatku podání podle ustanovení §43 o.s.ř. Podle dovolatele neúplné označení účastníka nemůže způsobit nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení. Tvrdil, že soud je povinen se postarat o opravu nebo doplnění návrhu, aby v něm byl označen účastník v souladu s ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř. Odkazoval na judikát, uveřejněný ve Sborníku IV, vydaného Nejvyšším soudem ČSFR, v nakladatelství SEVT, Praha, r. 1986, str. 695 (publikováno: Winterová A., Rubeš J., Pokorný M., Občanský soudní řád a předpisy související 6. vydání, Linde Praha a. s., 1996, s. 39). Konstatoval, že formalistický výklad zákona by neměl bránit projednání merita věci a její vyřešení je otázkou širšího společenského dopadu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolatel výslovně neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o.s.ř., po obsahové stránce jsou zřejmě jeho námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda v daném případě se jednalo o vadu řízení nebo vadu podání.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své dosavadní výkladové praxe vztahující se k dané problematice. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.1999, sp. zn. 2 Cdon 1585/97 byl zaujat názor, že nedostatek podmínky řízení a vada žaloby jsou navzájem nezaměnitelnými pojmy procesního práva, samostatně upravenými, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úvaha o vadě podání (žaloby) se odvíjí od posouzení, zda tento procesní úkon splňuje náležitosti předepsané ustanovením §42 odst. 4 (§79 odst. l) o.s.ř. Nesprávnost nebo neúplnost žaloby co do nesprávnosti nebo neúplnosti označení účastníků je důvodem postupu podle ustanovení §43 o.s.ř. Označení účastníka v žalobě je přitom typicky nesprávné, je-li některý z jej identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně, s písařskou chybou, vynecháním slova ve víceslovném názvu a pod.), a neúplné, jestliže některý z těchto znaků v žalobě chybí. Nedostatek podmínky řízení ve smyslu §103 o.s.ř. tudíž není vadou žaloby z hlediska její správnosti či úplnosti a taková vada žaloby naopak nepředstavuje nedostatek podmínky řízení.
Ponechají-li se stranou fyzické osoby, slouží ustanovení §19 o.s.ř. především jako vodítko ke zjištění, který z objektivně určených subjektů může být účasten na řízení a který nikoli. Zvláštní kategorii představují v obecné poloze ty případy, kdy se sice při izolovaném posuzování účastníka, tak jak je označen, naznačuje, že nesplňuje podmínku způsobilosti být účastníkem řízení, nicméně se zřetelem k dalším souvislostem žaloby lze přesto dospět k takové identifikaci žalovaného, která již tuto podmínku splňuje. Právnické osoby totiž svým vnitřním členěním vytvářejí typicky předpoklady pro subjektivní - objektivně ovšem nesprávné - ztotožnění určitého článku vnitřní struktury s právnickou osobou jako takovou. Jestliže v konkrétním případě zvolené označení žalovaného objektivně vystihuje takové ztotožnění a vznikne-li tak pochybnost, zda žalobce namísto správného a úplného označení podle §42 odst. 4 a §79 odst. l o.s.ř. nepoužil k určení právnické osoby - nesprávně - ji reprezentující útvar, lze logicky takovou procesní situaci připodobnit nesprávnému označení žalovaného účastníka v žalobě. Vada žaloby zde může spočívat v tom, že žalobce v rozporu s požadavky ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. l o.s.ř. žalovanou právnickou osobu identifikuje zástupně, pomocí jejího určitého organizačního článku. Závěr o takovém nesprávném označení právnické osoby ovšem předpokládá, že v žalobě označený útvar nezaměnitelně určuje právě konkrétní právnickou osobu - tu, jejíž určení přiměřeně (byť i nepřímo) má oporu v ostatních částech žaloby. O nesprávné označení v tomto smyslu půjde zejména tehdy, jestliže by pojetí útvaru právnické osoby coby samotného žalovaného zakládalo logický a věcný rozpor žaloby mezi takto chápaným určením žalovaného a ostatními v ní uvedenými skutečnostmi (srov. též výše cit. rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1220/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1997, pod číslem 48).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6.4.2004, IV.ÚS 22/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 33, pod č. 51) bylo vyloženo: Označení účastníka řízení je náležitostí podání. Je-li podání žalobou, musí mimo obecných náležitostí uvedených v §43 odst. 4 o.s.ř. obsahovat podle §79 odst. 1 o.s.ř. jméno, příjmení a bydliště účastníků, a pokud je účastníkem řízení stát, pak označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát vystupuje.
Podle §43 o.s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby opravil nebo doplnil podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, a určí lhůtu k jejich odstranění. Teprve, není-li přes výzvu soudu podání řádně opraveno a doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne, a to za předpokladu, že účastník byl o těchto následcích neuposlechnutí výzvy poučen.
Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o.s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle §43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Postup soudů, které řízení zastavily, aniž by žalobci daly příležitost vadu odstranit, se jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo na spravedlivý proces. Ve výše uvedeném rozhodnutí Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle §5 a §43 o.s.ř. poučit [viz. např. III. ÚS 127/96, III. ÚS 243/96, IV. ÚS 234/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, č. 84), I. ÚS 139/99].
Z uvedených právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě. S přihlédnutím k výše uvedenému lze tedy přisvědčit dovolateli, že v projednávané věci bylo třeba postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. a mělo být žalobci umožněno opravit nebo doplnit žalobní návrh co do označení žalovaného subjektu.
Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě došlo k postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud nemohl tedy dospět jednoznačně k závěru, že je usnesení odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. Přikročil proto ke zrušení usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu