ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3311.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3311/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce hlavního města Praha, IČ: 064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalovaným 1) M. P., 2) JUDr. H. P., oběma bytem v P. 9, Č. 211, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o zaplacení 64.489,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 170/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 20 Co 10/2012-113, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2012, č. j. 20 Co 10/2012-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným, každému rovným dílem, k rukám Mgr. Petra Mikyska, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 7.889,20 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 10 C 170/2010-92, žalovaným uložil, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili 24.489,52 Kč (výrok I.). V části o zaplacení dalších 72.194,48 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
K odvolání obou procesních stran odvolací soud shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili 32.194,48 Kč. Žalobu zamítl v části o zaplacení dalších 64.489,52 Kč (výrok I.). Výroky II. a III. současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaní v období od 1. 11. 2008 do 30. 9. 2010 bez právního důvodu užívali části pozemků vlastněných žalobcem parc. č. 748 a 747/2, katastrálního území B. (dále jen – „předmětné pozemky“), o celkové výměře 717 m2 . Na pozemku parc. č. 748 se nachází rodinný dům vlastněný žalovanými. Pozemek parc. č. 747/2 je užíván jako přístupová cesta. Žalovaní žalobci za bezesmluvní užívání předmětných pozemků v dotčeném období zaplatili 20.000,- Kč. Ustanovený soudní znalec při určování výše obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase vyšel z okolnosti, že se pozemky nacházejí v záplavovém pásmu, přičemž jejich obvyklá cena (se zřetelem k realizovaným obchodům) dle vyjádření Místního úřadu v Běchovicích, jímž byl při jednání soudu prvního stupně prováděn důkaz, dosahuje částky 760,- Kč/m2. Z uvedených skutečností soudní znalec dovodil, že obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků v daném místě a čase odpovídá částce 38,- Kč/m2/rok, tj. celkové částce 52.194,48 Kč za inkriminované období. Odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že se žalovaní bezesmluvním užíváním předmětných pozemků na úkor žalobce bezdůvodně obohatili (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Výše bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase. V posuzovaném případě tato výše koresponduje závěrům znaleckého posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem, jenž zohlednil z provedeného dokazování vyplývající výši ceny, za něž se v dané lokalitě prodávají okolní pozemky (760,- Kč/m2), i okolnost, že jde o pozemky nacházející se v záplavovém pásmu. Nájemné podávající se ze znaleckého posudku (38,- Kč/m2/rok) přitom odpovídá tomu, že jde o pozemky nacházející se v okrajové části Prahy, za jejichž užívání nelze požadovat maximální nájemné, jež dle cenového výměru Ministerstva financí č. 01/2007, 01/2009 a 01/2010 činí 85,- Kč/m2/rok a vztahuje se na lukrativní pozemky v centru hlavního města. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní v důsledku bezesmluvního užívání předmětných pozemků získali na úkor žalobce v předmětném období bezdůvodné obohacení ve výši 52.194,48 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem správným výpočtem dospěl k závěru, že žalovaní, kteří za užívání pozemků v dotčeném období žalobci již zaplatili 20.000,- Kč, jsou povinni doplatit dalších 32.194,48 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně 32.194,48 Kč a žalobu co do zbývající částky 64.489,52 Kč zamítl. Vysvětlil přitom rovněž, že žalobcem označený listinný důkaz posudkem vypracovaným M. Š. mimo řízení a zprávou Českého hydrometeorologického ústavu nebyly provedeny z toho důvodu, že byly navrženy teprve poté, co nastaly účinky koncentrace řízení. Návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku pak odvolací soud nevyhověl, neboť se zřetelem na obsah znaleckého posudku a jeho závěry neměl pochybnosti o jeho správnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že ustanovený soudní znalec, na základě jehož posudku soudy určily výši bezdůvodného obohacení, neporovnával ceny, za něž by se obdobné pozemky obchodovaly, ale vyšel toliko z údajů Úřadu městské části Praha-Běchovice o tom, že se obdobné pozemky obchodují za cenu 760,- Kč/m2. Vytýkal proto odvolacímu soudu, že při hodnocení důkazu provedeného uvedeným znaleckým posudkem ke zmíněné vadě nepřihlédl. Dovolatel soudům nižšího stupně rovněž vytkl, že neprovedly důkazy posudkem vypracovaným M. Š. mimo řízení a zprávou Českého hydrometeorologického ústavu o výskytu povodní v dané oblasti. Byť tyto důkazy navrhl až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, měly být dle názoru dovolatele provedeny, neboť sloužily ke zpochybnění věrohodnosti důkazu posudkem ustanoveného soudního znalce Ing. P. B., jenž se posléze ukázal být vadným. Dovolatel též uvedl, že před účinky koncentrace řízení nemohl vědět, jaké vady bude jím označený důkaz znaleckým posudkem vykazovat, a neměl tudíž v uvedené fázi řízení potřebu navrhovat provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Vyjadřoval přitom názor, že důkazy sloužící ke zpochybnění vypracovaného znaleckého posudku nemohl bez své viny včas uvést. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu. Uvedli, že dovolatel zpochybňuje toliko hodnocení důkazů provedených soudy nižšího stupně. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O potvrzující rozsudek odvolacího soudu jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně. Okolnosti, zda formálně rozhodl podle §220 odst. 1 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., popřípadě podle §219a o. s. ř., ani to, jak formuloval výrok svého rozsudku, tu nejsou samy o sobě významné. Jelikož odvolací soud v dovoláním napadené části svého rozsudku, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 64.489,52 Kč, posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně (co do uvedené částky dospěly soudy obou stupňů k závěru, že v uvedeném rozsahu nemá žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nárok), jde bez ohledu na formulaci výroku o rozsudek potvrzující. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tak může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Zpochybňuje-li dovolatel svými námitkami závěry znaleckého posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem, na jehož základě soud určil výši obvyklého nájemného za případný pronájem předmětných pozemků, napadá tak správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004). K výtce dovolatele, že soudní znalec neporovnával ceny, za něž by se obdobné pozemky obchodovaly, ale vyšel toliko z údajů Úřadu městské části Praha-Běchovice o tom, že se takové pozemky obchodují za cenu 760,- Kč/m2, lze nad rámec výše uvedeného doplnit následující. Při určení výše bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z částek obvykle vynakládaných v daném místě a čase na užívání obdobné věci, zpravidla formou nájmu (z judikatury Nejvyššího soudu viz. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). V poměrech projednávané věci bylo tedy potřeba zjistit obvyklé nájemné, za něž se v daném místě a čase pronajímají obdobné pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka. Jestliže za této situace soudní znalec při svých odborných úvahách o výši obvyklého nájemného vycházel mimo jiné z údajů Úřadu městské části Praha-Běchovice o cenách, za něž se obdobné pozemky v dané lokalitě obchodují, jež ostatně před vypracováním znaleckého posudku byly předmětem dokazování a dovolatel tak měl možnost jejich správnost zpochybňovat, jsou znalecké závěry podloženy dostatečným a objektivním nálezem. Zcela logicky a přesvědčivě přitom vyznívají úvahy soudního znalce a následně též soudů nižšího stupně, jimiž je vysvětlován rozdíl ve výši maximálního nájemného za zastavěné pozemky určeného výměry Ministerstva financí pro potřeby centra Prahy ve výši 85,- Kč/m2/rok a nájemného týkajícího se předmětných nikoliv lukrativních pozemků nacházejících se na okraji města. Vytýká-li v této souvislosti dovolatel, že nebyl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem, sluší se uvést, že v situaci, kdy nebyly dány pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů, postupoval odvolací soud správně, jestliže k vypracování revizního znaleckého posudku nepřikročil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011) a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů považuje vypracovaný znalecký posudek za správný a návrh na vyhotovení revizního znaleckého posudku za nedůvodný. Pro úplnost je přitom vzhledem k námitkám dovolatele třeba zdůraznit, že neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem odvolací soud neodůvodnil účinky koncentrace řízení, nýbrž závěry o přesvědčivosti a přiléhavosti vypracovaného znaleckého posudku.
Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že neprovedly listinný důkaz posudkem vypracovaným M. Š. mimo řízení a zprávou Českého hydrometeorologického ústavu, namítaje, že tyto důkazy představují výjimku z koncentrace řízení, neboť sloužily ke zpochybnění věrohodnosti důkazu provedeného znaleckým posudkem vypracovaným ustanoveným soudním znalcem, eventuálně je nebylo lze bez viny dovolatele včas použít, sluší se uvést následující. Hodlá-li účastník řízení prokazovat právně významnou skutečnost, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí, splní svou důkazní povinnost již tím, že k prokázání oné skutečnosti označí důkaz znaleckým posudkem (§120 odst. 1, §127 o. s. ř.). Výběr a ustanovení znalce (znalců) následně provede soud. Vypracovaný znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Zákon přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011). Na základě důkazního návrhu účastníka na vypracování znaleckého posudku tudíž soud nechá vypracovat nejen požadovaný znalecký posudek, eventuálně znalecké posudky, je-li k prokázání dokazované právně významné skutečnosti třeba znalostí z více oborů, ale v případě pochybností o jeho (jejich) správnosti též revizní znalecký posudek. Návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku tak nemá charakter nového a v systému koncentrace řízení či neúplné apelace tudíž zásadně nepřípustného důkazu, nýbrž toliko námitek směřujících proti správnosti vyhotoveného znaleckého posudku, které lze uplatnit i po koncentraci řízení a které se zřetelem k jejich povaze lze po koncentraci řízení též procesním způsobem osvědčit např. prostřednictvím posudku jiného znalce či odborného vyjádření sloužícího ke zpochybnění použitých znaleckých metod apod. Předmětem dokazování po koncentraci řízení však krom zákonných výjimek z koncentrace řízení nemohou být skutkové okolnosti, které byly dokazovány před koncentrací řízení a ze kterých soudní znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel. Ohledně zmiňovaných výjimek přitom Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde ovšem pouze o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů však naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 7376, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Nemožností uvést bez své viny včas důkazy se pak rozumí nemožnost označit tyto důkazy včas soudu. Nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem či vyhotovení nového znaleckého posudku poté, co nastaly účinky koncentrace řízení (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006).
Jestliže tedy v projednávané věci dovolatel poté, co nastaly účinky koncentrace řízení (po skončení prvního jednání konaného dne 21. 10. 2010 - §118b odst. 1 věty první o. s. ř.), označil listinné důkazy posudkem M. Š. ze dne 28. 2. 2010 sloužícím k ocenění předmětných pozemků vypracovaným mimo řízení dříve, než nastaly účinky koncentrace řízení, a zprávou hydrometeorologického ústavu k záplavovým poměrům v dané lokalitě, nešlo o doklady osvědčující pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku (např. zpochybňující zvolenou znaleckou metodu či způsob jejího použití znalcem apod.), nýbrž o důkazy, jejichž pomocí dovolatel hodlal prokázat jiný skutkový stav (charakter předmětných pozemků), než jaký byl zjištěn z řádně a včas navržených důkazů a z něhož při vypracování znaleckého posudku vycházel též ustanovený soudní znalec. Důkazy, z nichž se podává dovolatelem sporovaná výše ceny okolních pozemků či jejich charakter jakožto pozemků nacházejících se v záplavovém území (např. dopis Úřadu městské části Praha-Běchovice ze dne 7. 7. 2010) totiž byly navrženy a provedeny dříve, než nastaly účinky koncentrace řízení, tj. před skončením prvního jednání o věci. Dovolatelem označené důkazy přitom nepředstavují ani výjimky z koncentrace řízení. Nejde totiž o důkazy sloužící ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů (např. označení ustanoveného soudního znalce, jakožto osoby, která má vztah k účastníkům řízení či projednávané věci, nebo prokázání, že listiny, na jejichž základě soud dospěl k závěru, že se pozemky nacházejí v záplavové oblasti, jsou falzifikátem) ani o důkazy, jež by dovolatel do skončení jednání, při kterém byla dokazována cena okolních pozemků i jejich charakter jakožto pozemků záplavových, bez své viny nemohl včas uvést. Závěr odvolacího soudu, že provedení uvedených důkazů brání účinky koncentrace řízení, tedy odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 64.489,50 Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 3.700,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), dále snížené o 20 % za každou zastupovanou osobu (§12 odst. 4 advokátního tarifu). Při zastupování 2 osob tak odměna advokáta činí 5.920,- Kč (2 x 2.960,- Kč) a paušální náhrada hotových výdajů advokáta dosahuje 600,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Součástí nákladů je též 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovaným nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 7.889,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu