ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3742.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3742/2010-456
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. V. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 3, o zaplacení částky 112.118.510,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 73/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 20 Co 249/2009-376, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 20 Co 249/2009-376, se zrušuje ve výrocích II. a III., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2009, č. j. 11 C 73/2005-320, se zrušuje v části, v jaké byl potvrzen výrokem II. výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu , a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 11 C 73/2005-320, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 112.118.510,26 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako náhradu škody, jež mu vznikla nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Finanční úřad dle tvrzení žalobce pochybil v tom, že jakožto žalobcův správce daně vyměřil žalobci za rok 1992 z jeho podnikatelské činnosti jak daň důchodovou, tak daň z příjmu obyvatelstva, ačkoliv daň důchodová měla být vyměřena pouze z příjmu žalobce jako osoby zapsané do podnikového rejstříku, a daň z příjmu obyvatelstva jen z činnosti, kterou vykonával z titulu živnostenského oprávnění. Příslušné platební výměry byly posléze zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ještě před tím byla ovšem platební povinnost jimi uložená na žalobci vymožena v rámci daňové exekuce. Dovolatel dále uvedl, že při opětovném rozhodování o daňové povinnosti žalobce byla platebním výměrem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997 žalobci uložena tatáž daňová povinnost, následně bylo platebním výměrem ze dne 26. 7. 2000 žalobci vyměřeno penále za pozdní úhradu daňové povinnosti za rok 1992. Tato rozhodnutí byla dle žalobce později správním soudem shledána nicotnými. Podle žalobce je zřejmé, že ze strany finančního úřadu došlo k vydání nezákonných rozhodnutí i k nesprávnému úřednímu postupu tím, že v pozdějším období docházelo k průtahům v řízení a navíc ve věci rozhodoval nepříslušný správce daně, v důsledku čehož žalobci vznikla skutečná škoda ve výši nedůvodně vymožené částky 1.312.788,- Kč i ušlý zisk, neboť s touto částkou nemohl disponovat, ve výši 112.118.510,26 Kč s příslušenstvím, jehož se žalobce domáhá touto žalobou. Obvodní soud zjistil, že poté, co byly dodatečné platební výměry, jimiž byla žalobci doměřena daň za kalendářní rok 1992, zrušeny rozhodnutím správního soudu, byla žalobci v roce 1997 platebním výměrem vydaným Finančním úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí uložena tatáž daňová povinnost. Odvolání proti tomuto rozhodnutí sice bylo zamítnuto Finančním ředitelstvím v Ostravě, rozhodnutí o zamítnutí odvolání však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2008. Platebním výměrem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 26. 2. 2000 bylo žalobci předepsáno penále, odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo Finančním ředitelstvím v Ostravě zamítnuto, obě rozhodnutí však byla později rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2004 shledána nicotnými. Obvodní soud uvedl, že s ohledem na to, že žalobce svůj nárok dovozuje z nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v souvislosti s vyměřením daňové povinnosti za rok 1992 a vyčísluje škodu mu tímto vzniklou až do současnosti, je třeba věc posoudit jak podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, tak i podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jenž prve uvedený předpis s účinností od 15. 5. 1998 nahradil. Základním předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu obou těchto předpisů je vznik škody jako takové. Dle §154 o. s. ř. je pak pro posouzení věci rozhodující stav v době, kdy soud vyhlašuje svoje rozhodnutí, a nikoliv stav, jenž pravděpodobně v nejbližší době nastane. Jestliže doposud pravomocně neskončilo daňové řízení týkající se daňové povinnosti žalobce za rok 1992, nelze za tohoto stavu stanovit, zda žalobci vůbec škoda vznikla. Soudu tedy nezbylo, než žalobu pro předčasnost zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 20 Co 249/2009-376, ve výroku o věci samé ohledně částky 77.786.438,67 Kč s ve výroku blíže specifikovaným příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve výroku o věci samé ohledně částky 34.332.071,59 Kč a dalšího příslušenství a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že ač si soud prvního stupně pro své posouzení opatřil dostatečný skutkový základ, pominul, že o části žalovaného nároku již bylo soudy pravomocně rozhodnuto, a věc v tomto rozsahu tedy nelze opakovaně projednávat v daném řízení. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 30. 10. 2000, č. j. 13 C 130/97-62, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2002, č. j. 9 Co 291/2001-253, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 77.786.438,67 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout tím, že platební výměry č. 13, 24, 25 a 26 vydané Finančním úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí byly jako nezákonné zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1995. Obě výše uvedená rozhodnutí vydaná ve sporu o náhradu škody spočívají na závěru, že po zrušení uvedených výměrů byly Finančním úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí vydány nové platební výměry ukládající žalobci stejnou povinnost jako zrušené platební výměry, a žalobci proto škoda nevznikla. Předmětem řízení byl tedy shodný nárok uplatňovaný mezi týmiž účastníky za nezměněných skutkových okolností, což brání tomu, aby v nynějším řízení bylo o něm znovu rozhodováno, pročež odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Není přitom rozhodné, že při rozhodování soudů o náhradě škody v předchozím řízení nebyly zrušeny platební výměry na penále, neboť nárok na náhradu škody může být založen pouze na základě pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí. Odvolací soud dále uvedl, že nebyl-li platební výměr Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997 doposud zrušen a o daňové povinnosti žalobce stále nebylo rozhodnuto, je správný závěr soudu prvního stupně, dle nějž nelze předjímat existenci škody způsobené nezákonným rozhodnutím jako jednoho ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Poukázal-li žalobce na nepříznivé dopady ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. (dle nějž se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí nejdéle za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda) na jeho právo na náhradu škody, pak je třeba připomenout, že promlčením samotné právo nezaniká a případné uplatnění námitky promlčení by bylo třeba poměřovat korektivem dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., jehož uplatnění by v daném sporu bylo bezpochyby na místě. Předestřené úvahy tedy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně co do zbytku uplatňovaného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost podaného dovolání žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v okolnosti, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování dle §241a odst. 3 o. s. ř. ve vazbě na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel se nejprve zaobíral rozborem právní úpravy týkající se jeho daňových povinností za období roku 1992, pochybeními, ke kterým v tomto směru došlo ze strany orgánů finanční správy, a závěry správního soudu, jež však nebyly v následném řízení orgány finanční správy zohledněny. Dovolatel dále zopakoval, že v řízení následujícím po zrušení původních výměrů správním soudem byly Finančním úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí vydány nové platební výměry. Platební výměr ze dne 13. 11. 1997, jímž bylo rozhodnuto o daňové povinnosti žalobce za rok 1992, byl předmětem opětovného rozhodování správního soudu, jenž svým rozsudkem (časově předcházejícím rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci) zrušil rozhodnutí finančního ředitelství, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti tomuto výměru. Platební výměr ze dne 26. 7. 2000, jímž bylo dále rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit daňové penále, byl správním soudem shledán nicotným. Dle dovolatele bylo podání projednávané žaloby nutným krokem, nehledě na to, že doposud nedošlo ke konečnému rozhodnutí o zrušení platebního výměru Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997, neboť pouze takto mohl dovolatel předejít vznesení námitky promlčení ze strany žalované. Dovolatel připomněl, že navrhoval přerušení řízení „do doby právní moci rozhodnutí o soudním přezkumu výše uvedeného platebního výměru.“ K překážce věci rozhodnuté co do částky 77.786.438,67 Kč s příslušenstvím dovolatel zrekapituloval hodnocení odvolacího soudu. Dále podotknul, že se soudy obou stupňů vůbec nezaobíraly škodami žalobci vzniklými v důsledku nesprávného úředního postupu finančních orgánů, jakož i škodami vzniklými v důsledku již správním soudem zrušeného platebního výměru. Podle dovolatele nelze jako správné akceptovat posouzení odvolacího soudu, dle nějž do doby, než dojde ke zrušení platebního výměru ze dne 13. 11. 1997 týkajícího se daňových povinností dovolatele za rok 1992, není možné se zaobírat škodou vzniklou nesprávným úředním postupem finančního orgánu tomuto rozhodnutí předcházejícím, ani škodou vzniklou v důsledku zrušeného nezákonného platebního výměru ze dne 26. 7. 2000 na daňové penále. Tento názor považuje za odporující ústavně zakotvenému právu žalobce na náhradu škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. I pokud by byla správná úvaha soudů obou stupňů o předčasnosti žaloby, je zřejmé, že byly opomenuty nároky uplatněné z výše uvedených důvodů.
Za čl. 36 odst. 3 Listiny odporující považuje dovolatel i závěr o předčasnosti žaloby. V tomto směru poukázal na promlčecí doby ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. Vyčkával-li by žalobce na rozhodnutí o zrušení dalšího nezákonného rozhodnutí, bylo by mu reálně znemožněno domoci se svých práv s ohledem na uplynutí promlčecích dob. V projednávané věci navíc správní soudy i soud Ústavní vyslovily své názory na spornou problematiku, a je tedy třeba žalobu považovat za přípustnou, byť s možností vydání meritorního rozhodnutí až po odpadnutí poslední překážky – vyslovení nezákonnosti, resp. nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. Nezákonné rozhodnutí i nesprávný úřední postup lze dle dovolatele důvodně předvídat, není přitom pochyb o vzniku škody na jeho straně a i kauzální nexus je i v této chvíli zcela předvídatelný, ač jej bude zapotřebí zkoumat až ve vztahu k jednotlivým újmám. Vyčkával-li by dovolatel zrušení platebního výměru ze dne 13. 11. 1997, došlo by k uplynutí objektivní promlčecí doby a postavení dovolatele by bylo značně nejisté, neboť by se odvíjelo od toho, zda námitku promlčení shledá věc posuzující soud v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na uvedené by tedy soudy měly o důvodnosti žaloby rozhodnout podle právních závěrů již vyslovených správním soudem nebo řízení dle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do dalšího rozhodnutí správního soudu přerušit. Tyto úvahy vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost jednotlivých dovolacích námitek a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V části, v jaké byl výrokem I. rozsudku odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zrušen co do částky 77.786.438,67 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, je třeba posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle nějž je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z v závorce uvedeného odkazu na §237 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že při zvažování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí je třeba zohlednit kritéria předestřená v tomto ustanovení.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Základním předpokladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení je vymezení otázky, na jejímž posouzení rozhodnutí spočívá a jejíž posouzení je přínosné jak z hlediska projednávané věci, tak i obecné rozhodovací praxe soudů vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3080, CD 1/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2463, sešit 28/2004). Ač dovolatel ve svém dovolání předestřel značně obsáhlou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, nepřichází s žádnými argumenty, jimiž by zpochybňoval správnost závěru týkajícího se překážky věci rozhodnuté ve vztahu k části žalovaného nároku, neboť v tomto ohledu dovolatel pouze opakuje závěry vyslovené odvolacím soudem. Nelze-li z dovolání nikterak vysledovat právní úvahy, pod jejichž zorným úhlem by mohla být přezkoumávána správnost závěru o překážce věci rozhodnuté, pak zde není sebemenšího podkladu proto, aby Nejvyšší soud, vázaný dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), mohl shledat napadené rozhodnutí v tomto rozsahu zásadně právně významným a dovolání přípustným ve smyslu §239 odst. 1 ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než v souladu s ustanoveními §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu odmítnout.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo co do částky 34,332.071,59 Kč s příslušenstvím potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož v této části napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné ve smyslu výše předestřených kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V tomto případě lze zásadní právní význam přiznat především otázce aplikace ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle nějž soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.
V dané věci je třeba vyjít z toho, že není v pravomoci civilních soudů posuzovat zákonnost či nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. Při zvažování důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jsou soudy vázány rozhodnutím příslušných orgánů toto rozhodnutí přezkoumávajících (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3009/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2345/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, CD 4/2007). Není-li zde autoritativního rozhodnutí o nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, nelze vyhovět žalobě na náhradu škody jím způsobené, neboť v souladu se zásadou presumpce správnosti tohoto rozhodnutí není možné zpochybňovat jeho zákonnost. Otázku, zda byly prostředky na uhrazení daňové povinnost vynaloženy na základě nezákonného rozhodnutí, a jejich vynaložení tak může představovat škodu (posléze navýšenou o ušlý zisk) na straně žalobce, tedy soudy v tomto řízení nemohou bez závazného rozhodnutí přezkumné instance vyřešit.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom vyplývá, že o tom, zda byla daňová povinnost žalobci finančními orgány uložena v souladu se zákonem, doposud nebylo pravomocně rozhodnuto. Přestože původní rozhodnutí finančního úřadu o daňové povinnosti dovolatele bylo zrušeno, existence následně vydaného rozhodnutí ukládajícího dovolateli tutéž povinnost neumožňuje v tomto případě dospět k závěru, že by mohlo být vyhověno žalobě na náhradu škody jím způsobené. Nejvyšší soud již dříve vyslovil názor, dle nějž v některých případech je třeba pro posouzení otázky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vyčkat výsledku dalšího řízení, přičemž výsledek dalšího řízení je rozhodující především tam, kde škodu představuje přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7216, CD 10/2009); není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007). Odvíjí-li se v projednávané věci vznik škody právě od závěru, zda finanční úřady vyměřily žalobci doplatek daně za rok 1992 v souladu se zákonem či nikoliv, pak je zapotřebí vyčkat jejich konečného rozhodnutí. Bude-li dovolateli konečným rozhodnutím pravomocně stanovena daňová povinnost odpovídající výši vymožené částky, a bude-li tedy zřejmé, že vymožené prostředky odpovídají zákonem stanovené daňové povinnosti žalobce, pak v tomto rozsahu, a potažmo i v částce odpovídající dle dovolatele ušlému zisku z případného investování dané částky, nebude možno hovořit o vzniku škody na jeho straně.
Není-li na jisto postaveno, zda vynaložení prostředků na splnění daňové povinnosti žalobce bylo učiněno v souladu se zákonem, pak z okolností případu, především způsobu vymezení tvrzené škody, vyplývá, že není rovněž možné rozhodnout o důvodnosti nároku žalobce na náhradu škody zapříčiněné nesprávným úředním postupem. Je-li primární příčina škody spatřována v nesprávném vyměření daně, jež žalobce připravilo o možný zisk z investování prostředků vynaložených na uhrazení stanovené daňové povinnosti, pak je možno říci, že žalobce mohl být v nabývání zisku omezen nesprávným úředním postupem, k němž došlo až po vyměření daňového doplatku, pouze v případě, že by původní povinnost byla uložena v rozporu se zákonem.
Pokud je tedy nasnadě, že se důvodnost žalovaného nároku bezprostředně odvíjí od výsledného rozhodnutí v daňovém řízení, přičemž tvrzené právo je nadto současně značně oslabováno během objektivní desetileté promlčecí doby dle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., je třeba považovat přerušení řízení za procesně korektní vyústění situace. Přestože ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je poměrně stručné a blíže nerozvíjí v něm uvedený předpoklad přerušení řízení spočívající v otázce významné pro rozhodnutí soudu, není důvodu se bránit jeho aplikaci v případech, kdy se může stát prostředkem umožňujícím jak náležitě skutkově podložené rozhodování soudu, tak i zabránění uplynutí promlčecích dob. Uvedené ustanovení přitom hovoří o tom, že „soud přeruší řízení“ při splnění zmíněného předpokladu, aniž by soudu dávalo prostor ke zvažování tohoto kroku. Je-li tedy splněna podmínka, že rozhodnutí soudu závisí na otázce, kterou v tomto řízení není oprávněn řešit, je možno přisvědčit dovolateli, že je na místě řízení přerušit. Opomenul-li odvolací soud při svém postupu zohlednit možnou aplikaci ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v projednávané věci, pak jeho rozhodnutí nelze považovat za správné, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu odpovídajícím nesprávnému právnímu posouzení věci i v navazujícím výroku o nákladech řízení, současně zrušil v příslušném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně (v části, v jaké nebyl zrušen odvolacím soudem), jelikož důvod zrušení platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu