ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3786.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3786/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované PHL – Sklář s.r.o. , IČ: 281 62 846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení 581.217,86 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 144/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2011, č. j. 35 Co 299/2010-300, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. června 2011, č. j. 35 Co 299/2010-311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. března 2010, č. j. 41 C 144/2009-108, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 581.217,86 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky II a III, ve znění doplňujícího usnesení).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 865, o výměře 3.270 m2, v katastrálním území a obci Harrachov (právo hospodaření s tímto pozemkem přísluší Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), který je celý zastavěn budovou č.p. 520 ve vlastnictví žalované. V období od 10. 3. 2007 do 3. 3. 2009 užívala žalovaná předmětný pozemek bez dohody účastníků a za jeho užívání neposkytovala žalobkyni žádnou náhradu. Z posudku společnosti Česká znalecká, a.s., vzal odvolací soud za prokázané, že (v místě a čase) obvyklé nájemné z předmětného pozemku za rozhodné období činilo 714.400,- Kč.
Uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalované užíváním věci (pozemku) ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Při určení výše peněžité náhrady, kterou je žalovaná povinna žalobkyni poskytnout (§458 odst. 1 obč. zák.), se řídil názorem, že vyjádřením majetkového prospěchu za užívání cizí věci je peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného v daném místě a čase, stanoveného zde posudkem shora označeného znaleckého ústavu; jsa vázán návrhem žalobkyně (§153 odst. 2 o. s. ř.) přiznal žalobkyni právo na zaplacení jí požadovaných 581.217,86 Kč, jež je částkou – v porovnání s hladinou obvyklého – dokonce nižší.
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovoláním brojí zejména proti závěrům soudu o určení výše místně obvyklého nájemného a odvolacímu soudu vytýká, že při jeho stanovení vyšel toliko ze znaleckého posudku zpracovaného společností Česká znalecká, a.s., nevypořádal s vadami a rozpory tohoto posudku, na něž žalobkyně poukazovala za pomoci jí opatřených listinných důkazů – dalšího znaleckého posudku a odborného vyjádření, která za tímto účelem soudu předložila. Namítá, že ve světle těchto důkazů závěry posudku vypracovaného označeným znaleckým ústavem neobstojí. Za nesprávný má též postup soudu při provádění výslechu zpracovatele posudku, který se uskutečnil nikoliv u procesního soudu, ale u soudu dožádaného, kde jej provedl soudní tajemník. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku I, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (aniž by byl soudem prvního stupně dříve vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobkyně v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jíž by bylo lze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu, což je nezbytný předpoklad pro vyslovení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zpochybňuje-li totiž svými námitkami závěry znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného (určení částky vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu) za pronájem pozemku v rozhodném období, napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09) a které lze zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze usuzovat ani prostřednictvím námitek dovolatelky o konkrétních vadách řízení, nejde-li v jejich případě o řešení kvalifikovaných právních otázek s dopadem na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004; ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3207/2008; nebo ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 1401/2008). V reakci na tyto námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje postupu soudu při provedení důkazu označeným znaleckým posudkem, sluší se uvést alespoň tolik, že ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. soudu umožňuje, aby znalci (znaleckému ústavu) uložil podat posudek buď v písemné, nebo ústní formě, a aby se v odůvodněných případech spokojil místo výslechu znalce s písemným posudkem. Není vadou řízení, provede-li soud výslech znalce (zpracovatele posudku podaného znaleckým ústavem) prostřednictvím dožádaného soudu, a to za podmínek uvedených §122 odst. 2 o. s. ř., přičemž provedením dožádání v této jednoduché věci může být v souladu s ustanovením §6 odst. 2 písm. b/ vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, pověřen též justiční čekatel či soudní tajemník (shodně již stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. prosince 1980, sp. zn. Cpj 161/79, publikované pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co do právního posouzení věci samé je pak rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že vyjádřením majetkového prospěchu za užívání cizí věci (zde pozemku ve vlastnictví žalobkyně) je právě ona peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného (částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci); takový závěr zřetelně koresponduje s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004; rozhodnutí ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004; ze dne 30. května 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004; ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003; nebo ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu