ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3962.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3962/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Městys Svatava , IČ: 00573141, se sídlem ve Svatavě, ČSA 277, zastoupen JUDr. Václavem Krondlem, advokátem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 277/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2011, č. j. 15 Co 97/2011-98, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 11. 2010, č. j. 12 C 277/2010-68, kterým byl návrh žalobce zamítnut. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobce domáhá určení vlastnického práva k pozemkům specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Předmětné pozemky jsou podle zápisu ve zjednodušené evidenci vlastnictvím České republiky a žalovaný s tímto majetkem hospodaří. Žalobce namítal, že na základě §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, se stal vlastníkem těchto pozemků.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vlastníkem pozemků je stát a žalovaný je oprávněn s nimi hospodařit Žalobce své právo k nim uplatnil až s odstupem 19 let – tedy nikoliv v době přiměřené, a pokud by žalovaný nehodlal s pozemky nakládat, žalobce by se o sporném vlastnictví nedozvěděl. Žalovaný prokázal oprávněnou držbu pozemků po zákonem stanovenou dobu deseti let (od 1. 1. 1992 do 1. 1. 2002), prokázal vůli s věcí nakládat jako s vlastní (s pozemky hospodařil a staral se o ně v souladu se zákonem č. 289/1995 Sb.) i její faktické ovládání.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Jako nespornou soud označil skutečnost, že obě strany dotčené pozemky označovaly za tzv. historický majetek obce (majetek, který se ke dni 1. 1. 1950 stal vlastnictvím státu na základě zákona č. 179/1949 Sb., a který do 31. 12. 1949 náležel obci). Podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. tento majetek ke dni 24. 5. 1991 přecházel zpět do vlastnictví obce; obec se však svého vlastnického práva nechopila, o svém vlastnictví nevěděla a to až do upozornění ze strany žalovaného v roce 2010. Až do této doby žalobce nijak vlastnictví státu nezpochybňoval, ač měl podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. navrhnout zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pokud tak neučinil po celou vydržecí dobu podle §134 odst. 1 obč. zák., stal se vlastníkem pozemků dnem 24. 5. 2001 oprávněný držitel. Dodal, že žalovaný nakládal s pozemky jako s vlastními, a to v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem věci. Šlo tedy o držbu oprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázky zásadního významu označil otázky, 1) zda-li oprávněnost držby nemovitosti lze vyvozovat ze skutečnosti, že držená nemovitost je zařazena do lesního hospodářského plánu držitele nemovitosti, 2) zda při posuzování oprávněnosti držby je možné na státu požadovat znalost obsahu evidencí nemovitostí vedených jeho orgány (tj. přihlédnut i ke znalosti pozemkových knih) a 3) zda je vydržení vlastnického práva k nemovitosti státem možné připustit i v případech vlastníka nemovitostí, který vznikl několik měsíců před nabytím vlastnictví ex lege a státem mu nebyly vytvořeny podmínky pro aktivní ochranu jeho práva. Na závěr dovolání žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Ztotožnil se v něm se zněním napadeného rozsudku a nadále setrval na uplatněné námitce vydržení dotčených pozemků. Na závěr navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně v odůvodnění odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005. Nejvyšší soud v něm řešil též otázku vydržení obecního majetku státem (či státním podnikem) v situaci, kdy bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví. Dovolací soud učinil závěr o tom, že ani zákon č. 172/1991 Sb. ani jiný právní předpis neosahují ustanovení o nepřípustnosti vydržení obecního majetku státem . V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3360/2008 pak soud řešil situaci, kdy nebyla dodržena doba deseti let trvající nepřerušené držby v dobré víře; i zde se tedy implicite předpokládá možnost vydržení nemovitosti státem. K otázce dobré víry státu (resp. v nyní projednávané věci žalovaného) srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2404/2006.
Žalobce v dovolání jako otázku zásadního významu uvádí, zda-li oprávněnost držby nemovitosti lze vyvozovat ze skutečnosti, že držená nemovitost je zařazena do lesního hospodářského plánu držitele nemovitosti. Dovolací soud k tomuto dodává, že v případě, kdy žalovaný s pozemky nakládal jako s vlastními, zejména s nimi hospodařil a staral se o ně v souladu s příslušným právním předpisem, není tato námitka žalobce relevantní. Skutečnost, že žalovaný s pozemky hospodařil, je navíc významná především z důvodu posouzení případných zákonem stanovených povinností, nikoliv v otázce vydržení jako takového.
Nejvyšší soud též konstatuje, že stát v projednávané věci vystupuje jako každý jiný subjekt občanskoprávních vztahů, nikoliv jako subjekt s určitými specifickými povinnostmi či závazky . Sám žalovaný navíc žalobce upozornil na předmět vlastnictví v roce 2010. Je možné, že bez této informace by žalobce o pozemky nejevil zájem i nadále. Žalobce v dovolání namítá, že žalovaný mu nevytvořil podmínky pro aktivní ochranu jeho práva. Žalobce však ve věci nevykonal žádný úkon, na základě kterého by žalovaný byl povinen žalobci umožnit výkon jeho práva v období, kdy pozemky držel. Jak již uvedl odvolací soud, §8 zákona č. 172/1991 Sb. ukládal právě obcím (žalobci) povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem (tj. od 24. 5. 1991) učinit návrh katastru nemovitostí na jejich zápis.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto jej jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za žalovaného však bylo podáno pověřeným zaměstnancem právního oddělení žalovaného. Žalovanému tedy nevznikly takové náklady řízení, které by měly být k tíži strany žalující přiznány.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu