ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.837.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 837/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. J. Š. , bytem K. 70, a b) M. Š. , bytem V. 36, proti žalované obchodní společnosti FATOS, spol. s r. o. , IČ 48024660, se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Uralská 770/6, o zaplacení částky 138.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 116/2008, o dovolání žalované proti rozsudkům Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 C 116/2008-85, a Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 24 Co 509/2010-128, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 C 116/2008-85, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 6 C 116/2008-92, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 116/2008 se žalobci domáhali zaplacení částky 140.400,- Kč s příslušenstvím, jakožto spoluvlastníci pozemků ve zjednodušené evidenci PK p. č. 332 a p. č. 333 v katastrálním území K. O tuto částku se podle názoru žalobců obohatila žalovaná, která je vlastníkem zemědělských staveb nacházejících se na pozemcích žalobců, neboť užívala pozemky žalobců bez právního důvodu. Jelikož žalovaná odmítala vydat bezdůvodné obohacení, stejně jako uzavřít nájemní smlouvu, podali žalobci k výše zmíněnému okresnímu soudu žalobu, ve které požadovali vydání bezdůvodného obohacení za dva roky zpětně od podání žaloby, tj. od 7. 5. 2006 do 7. 5. 2008.
Okresní soud v Kolíně rozhodl v dané věci tak, že rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 C 116/2008-85, žalobcům částečně vyhověl, když uložil žalované zaplatit žalobcům částku 138.360,- Kč s příslušenstvím v rozhodnutí blíže specifikovaným (výrok I.), co do částky 2.040,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 6 C 116/2008-92, pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení vůči státu. V odůvodnění svého rozsudku se okresní soud opíral o rozhodnutí vydaná v dřívějších řízeních vedených mezi týmiž účastníky ve sporech s obdobným právním základem týkajících se pouze jiných časových období. Jádrem sporu byla oprávněnost nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení. Ve svém právním posouzení této otázky okresní soud rozsáhle citoval rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání v jednom z předchozích řízení mezi účastníky, a to rozsudek ze dne 27. 5. 2010, č. j. 24 Co 382/2009-284. Žalovaná, jež stavby nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne 17. 4. 1997 od Zemědělského družstva Vitice, si měla být při koupi předmětných budov vědoma toho, že k užívání pozemků, na nichž se tyto budovy nachází, jí nesvědčí žádný titul. Změnami ve vlastnických vztazích k budovám došlo k tomu, že nájemní vztah vzniklý podle ust. §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), zanikl a žalovaná nyní užívá pozemky bez právního důvodu. Okresní soud tedy své právní posouzení uzavřel konstatováním, že na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle ust. §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a jelikož vydání obohacení není fakticky možné, neboť spočívalo v užívání věci bez právního důvodu, přichází v úvahu pouze peněžitá náhrada. Ke stanovení výše náhrady pak byl vypracován znalecký posudek; ve výši obvyklého nájemného za dotčené dva roky byla stanovena na 138.360,- Kč. V části, v níž požadovaná náhrada převyšovala tuto částku (2.040,- Kč), byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí (vyjma odvoláním nenapadeného výroku II.) Krajský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 3. 2. 2011, č. j. 24 Co 509/2010-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství (výrok I.), jinak jej ve výroku I. potvrdil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých na straně žalobců (výrok III.) i státu (výrok IV.). Odvolací soud uvedl, že okresní soud učinil řádná zjištění stran vlastnických i užívacích vztahů k pozemkům i stavbám, jakož i výše obvyklého nájemného. Posouzení skutkového stavu shledal odvolací soud věcně správným a k provedenému dokazování neměl výhrady. Odvolací soud neopomněl připomenout, že je v souladu s ust. §135 odst. 2 o. s. ř. vázán rozhodnutím pozemkového úřadu o vlastnickém právu žalobců, a konstatoval, že vynucený nájemní vztah mezi právními předchůdci účastníků prodejem staveb žalované zanikl, jelikož právní předchůdce žalované – zemědělské družstvo Vitice tímto přestalo být uživatelem předmětných pozemků. K přechodu vnuceného nájemního vztahu kupní smlouvou na žalovanou nedošlo, jelikož šlo o změnu ve vlastnictví stavby, která nebyla předmětem nájemního vztahu, a tuto situaci neupravuje ani zákon o půdě, ani občanský zákoník. Ustanovení §680 odst. 2, 3 obč. zák. řeší pouze situaci přechodu nájmu při změně v osobě pronajímatele, a je tak vázáno na osobu, nikoliv na nemovitost, případně na předmět nájmu. Vnucený nájemní vztah nemohl nově (opakovaně) vzniknout rozhodnutím pozemkového úřadu na podkladě stejného ustanovení zákona, které se již v minulosti uplatnilo mezi právními předchůdci stran. Dále odvolací soud podotknul, že projednávané pozemky netvoří zemědělský půdní fond dle restitučních předpisů. V daném případě nesvědčí žalované žádný titul opravňující ji k užívání pozemků, a vztah mezi účastníky je tedy třeba posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, které vzniklo na straně žalované. Odvolací soud neshledal důvodu cokoliv vytýkat ani závěrům soudu prvního stupně stran výše bezdůvodného obohacení. Připomněl, že znalcem určená výše obvyklého nájemného vychází z metody odpovídající postupu znaleckého ústavu, jenž ve věcně souvisejícím sporu účastníků na základě žádosti soudu zpracoval revizní znalecký posudek. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně příslušenství nároku, neboť žalobci žádali úroky z prodlení od dřívějšího dne než od toho, k němuž se žalovaná dostala do prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná rozsáhlé dovolání (posuzováno dle obsahu nejsou napadeny zamítavé výroky těchto rozhodnutí), jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadená rozhodnutí mají zásadní právní význam. Důvodnost dovolání je pak podle ní dána ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Konkrétněji dovolatelka namítá, že zadání znaleckých posudků (především znalecký posudek Ing. Františka Mayera), jakož i metoda použitá při jejich zpracování, byly v rozporu se zákonem a nálezem Ústavního ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01. Samotný způsob výpočtu nájemného označila dovolatelka za nepřesný a neprofesionální, což doložila podrobným rozborem jeho nedostatků. S výpočtem dlužného nájemného jako obvyklého nájemného navíc dovolatelka zásadně nesouhlasí, protože nájemné mělo být vypočítáno způsobem odpovídajícím úpravě v zákoně o půdě, neboť mezi účastníky existuje zákonný nájemní vztah. Právní názor okresního a krajského soudu, dle nějž tento zákonný nájemní vztah prodejem staveb žalované zanikl, považuje dovolatelka za chybný a argumentuje ust. §680 odst. 2 obč. zák., podle kterého vstupuje nový vlastník (nabyvatel) do práv a povinností původního pronajímatele, takže zákonný nájemní vztah dopadá i na vztahy mezi účastníky řízení. Soudy svým postupem obsah tohoto ustanovení popírají. Dnem účinnosti zákona o půdě vznikl mezi právními předchůdci stran zákonný nájemní vztah, který se změnou v subjektech nijak nezměnil, neboť zákon nespojuje se změnou subjektu právního vztahu i změnu jeho obsahu. Do práv a povinností původního nájemce – vlastníka staveb, tak vstoupil jejich nový vlastník, který se stal novým nájemcem. Pokud soudy tvrdí, že se zákonný nájem vztahuje pouze k prvnímu nájemci v řadě, mají uvést, ze kterého ustanovení zákona vycházejí. Ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě toto nestanoví. Odůvodnění soudu je v tomto nesrozumitelné, a tedy i nepřezkoumatelné. S ohledem na přetrvávající nájemní vztah mezi účastníky pak dle dovolatelky není argumentace soudů o vzniku bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného případná. Dovolatelka dále odkázala na ust. §25 zákona o půdě, dle nějž vstupuje vlastník do práv a závazků pronajímatele, a připomněla, že bylo-li nájemné v posuzovaném období regulováno, nemohlo bezdůvodné obohacení přesáhnout částku stanovenou cenovými předpisy, přičemž zde ovšem netvrdí porušení naposled citovaného pravidla v nyní projednávané věci. Dovolatelka je navíc toho názoru, že pokud by nevstoupila do práv a povinností původního nájemce, vznikl by mezi ní a původním pronajímatelem konkludentní smluvní vztah v zákoně neupravený, jenž je blízký vztahu nájemnímu, a který je tak nutné posuzovat dle ustanovení upravujících závazky mu nejbližší, tedy vztahy nájemní. Žalobci pak nutně vstoupili do práv a povinností původních účastníků vztahu.
Dále dovolatelka poukazuje na zásadní pochybení, kterých se v minulosti při rozhodování o předmětných pozemcích dopustil Pozemkový úřad v Kolíně. Soudy pominuly důkaz původním rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 1991 navržený dovolatelkou, jímž bylo žalobcům přiznáno právo na pozemky náhradní. V roce 1998 pozemkový úřad žalobcům vyhověl novým rozhodnutím, aniž by původní rozhodnutí zrušil či změnil, přičemž žalovaná nebyla brána v potaz jako účastnice řízení, a proto se nemohla proti tomuto rozhodnutí bránit. Soudy zůstala nezohledněna skutečnost, ze předmětné pozemky podle zákona o půdě neměly být vůbec vydány, jelikož nebyly naplněny zákonné předpoklady vydání. Dovolatelka zakončila své podání návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Protože odvolací soud svým rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v dovoláním napadeném výroku týkajícím se přisouzené jistiny potvrdil (změnil je pouze pro dovolatele příznivě v části týkající se úroků z prodlení), může být dovolání přípustné jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu tohoto ustanovení po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zpochybňuje-li dovolatelka znalecký posudek, na jehož základě byla stanovena výše jejího bezdůvodného obohacení, napadá tak správnost hodnocení důkazů, které přitom není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž je v tomto případě ust. §237 odst. 3 o. s. ř. vyloučen (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 491/2010). Dovolatelka navíc svou argumentaci směřuje především proti posudku Ing. F. M., jenž však v nyní projednávaném sporu nebyl při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení použit (soudy vycházely v tomto řízení z posudku znalce Ing. K.). Její námitky je i z tohoto důvodu možno pokládat za zcela nepřípadné. Výtka o rozporu metodiky a zadání znaleckého posudku se zákonem nadto postrádá bližší specifikaci zákonného ustanovení, o němž se dovolatelka domnívá, že bylo porušeno, a nemůže na ni tak být Nejvyšším soudem ani konkrétněji reagováno. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, pak nelze pokládat za případný již proto, že v daném případě se Ústavní soud vyslovoval k výši nájemného v případě ze zákona vzniklého nájemního vztahu, nikoliv však k výši bezdůvodného obohacení v případě užívání pozemku bez právního důvodu, jak tomu bylo v nyní projednávané věci.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z výtek týkajících se postupu a rozhodnutí pozemkového úřadu. Soudy se nemohly (zcela v souladu s ust. §135 odst. 2 o. s. ř. a s judikaturou Nejvyššího soudu) ve svém právním posouzení zabývat případným pochybením při vydávání zmiňovaných rozhodnutí. Již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/1999, stejně jako v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaném pod R 11/2000 tamtéž, Nejvyšší soud uvedl, že mimo rámec správního soudnictví (s účinností od 1. 1. 2003 též postup podle "nové" části páté o. s. ř.) není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Zkoumá pouze, zda nejde o paakt, tedy o správní akt nicotný. U aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, platí presumpce správnosti; dokud nejsou stanoveným postupem (ve správním řízení, správním soudnictví či v řízení podle části páté o. s. ř.) opraveny, zrušeny nebo nahrazeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011).
Zásadní právní význam nelze přiznat ani otázce, zda nájemní právo, které vlastníku stavby vzniklo dle §22 odst. 8 zákona o půdě, přechází na nabyvatele této stavby. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již v rozsudku ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011, vyneseném v řízení s obdobným předmětem sporu mezi týmiž účastníky a na právní úvahy vyslovené v tomto rozhodnutí lze v bližším odkázat. Nejvyšší soud přitom neshledává důvodu, proč by se měl od závěrů učiněných v odkazovaném rozhodnutí v nyní projednávané věci jakkoliv odchylovat. Jak tedy již dříve připomenul Nejvyšší soud, právní řád neobsahuje ustanovení, z něhož by vyplýval přechod pozice "vnuceného“ nájemce pozemku na základě převodu stavby nacházející se na takovém pozemku. Žalovanou namítané ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. se vztahuje výlučně na druhou stranu nájemního vztahu, totiž na pozici pronajímatele. Absence ustanovení o přechodu pozice nájemce přitom má opačné důsledky, než které dovozuje žalovaná, když klade otázku, z čeho [z §22 odst. 8 zákona o půdě] vyplývá závěr soudu o dopadu tohoto ustanovení výlučně do poměrů právního předchůdce žalovaného. Nájemní vztah je ze své podstaty vztahem závazkovým, tedy takovým, který váže pouze samotné strany a jejich právní nástupce (zejména dědice) a nemůže přejít na třetí osobu jen v důsledku změny vlastnictví určité věci. K umožnění takového přechodu slouží právní institut věcného břemene, který zákonodárce pro úpravu dotčených vztahů záměrně nezvolil.
Nájemní vztah dle §22 zákona o půdě má totiž jen provizorní povahu, jak bylo vyloženo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1399/2001: "účelem založení nájmu ze zákona [o půdě] bylo okamžitě řešit právní vztahy mezi vlastníky a uživateli zemědělských a lesních pozemků po zrušení předchozích užívacích práv, v době, kdy vlastníci pozemků a jejich uživatelé neměli ještě ani možnost se o nájemních vztazích a jejich podmínkách dohodnout. Nebylo možno připustit, aby jejich práva a povinnosti k pozemkům, jež vyžadují každoroční obdělávání, zůstaly bez jakékoli právní úpravy. Zákonodárce proto přistoupil k řešení, jež bylo považováno více méně za provizorní“.
Odvolací soud tedy nemohl uvést konkrétní ustanovení zákona upravující zánik zákonného nájmu převodem stavby, resp. nepřecházení nájmu na nového vlastníka, neboť takové ustanovení v právním řádu nenalezneme. Odvolací soud vycházel z právní úpravy závazkových vztahů a z účelu zákona o půdě, přičemž uvedl, že obecná úprava nájmu v občanském zákoníku žádné takové ustanovení neobsahuje. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tomto ohledu, pak je třeba podotknout, že touto námitkou směřuje k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, k němuž však dovolací soud, není-li tvrzená vada spjata s otázkou problematického výkladu procesního předpisu, při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet nemůže. V daném případě nadto není důvodu rozhodnutí odvolacího soudu plně respektujícímu požadavky kladené na odůvodnění rozsudku ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. vytýkat nepřezkoumatelnost či nesrozumitelnost (k této otázce srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1587/2009).
Argumentace dovolatelky, která pro případ, že na ni práva a povinnosti nájemce nepřešly, dovozuje existenci jakéhosi konkludentního zákonem neupraveného smluvního vztahu, jenž má být podobný vztahu nájemnímu, je především značně nesrozumitelná i nejasná a není zřejmé, o která zákonná ustanovení ji dovolatelka opírá. K tomu lze podotknout, že konstrukce smluvního vztahu bez souhlasného projevu vůle obou stran (dovolatelka sice mluví o konkludentním souhlasu, aniž by však z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že by zúčastněné osoby měly vůli takovýmto způsobem uspořádat vzájemné vztahy) by byla naprosto v rozporu se zásadami soukromého práva a současně by ji bylo možno pokládat za obcházející na věc dopadající zákonná ustanovení. Není tedy sebemenšího důvodu odvolacímu soudu vytýkat, že tímto směrem své úvahy nezaměřil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou vznesené námitky neumožňují dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy ani přípustnost podaného dovolání, pročež Nejvyšší soud podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Uvedla-li dovolatelka, že směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pak je třeba uvést, že opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 C 116/2008-85, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kolíně, č. j. 6 C 116/2008-92, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. §104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu