ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1533.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1533/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce PK HOLDING CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 257/10, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 26206137, zastoupeného Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, PSČ 276 01, proti žalovaným 1) MÍLA Praha, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Rytířská 7/531, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 43004733, a 2) M. E. , zastoupeným Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o zaplacení 540.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 352/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 7 Cmo 548/2012-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 73 Cm 352/2007-209, uložil žalovaným zaplatit žalobci 140.000 Kč spolu s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok I.), prvnímu žalovanému zaplatit žalobci 400.000 Kč spolu s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k druhé žalované (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce (jež směřovalo toliko proti výroku V.) i žalovaných usnesením ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 7 Cmo 548/2012-268, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému v plném rozsahu a proti druhé žalované co do 140.000 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2009, č. j. Ncp 1467/2009-106, určil, že k projednání a rozhodnutí projednávané věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.
2) Řízení v projednávané věci je sporem z právního vztahu mezi obchodní společností a jejím společníkem, týkající se účasti na společnosti, ve smyslu §9 odst. 3 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“), a jde tudíž o řízení nesporné (§200e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
3) A. P. (jakožto věřitel, dále též jen „původní žalobce“), první žalovaný (jakožto dlužník) a druhá žalovaná (jakožto ručitelka) uzavřeli dne 8. ledna 2004 dohodu o narovnání, jejímž předmětem bylo narovnání všech vzájemných vztahů mezi původním žalobcem a prvním žalovaným. V dohodě se první žalovaný zavázal zaplatit původnímu žalobci 600.000 Kč a druhá žalovaná převzala ručení za tento závazek prvního žalovaného.
4) Původní žalobce se žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 27. června 2007 domáhal zaplacení částky 540.000 Kč jakožto dluhu prvního žalovaného z dohody o narovnání, za jehož splnění převzala druhá žalovaná ručení.
5) V průběhu řízení postoupil původní žalobce (smlouvou ze dne 1. července 2009) pohledávku z dohody o narovnání společnosti ORCHARD INTERNATIONAL s. r. o. (nyní PK HOLDING CZ s. r. o.). Soud prvního stupně (usnesením ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 73 Cm 352/2007-113) připustil, aby postupník vstoupil do řízení na místo původního žalobce (postupitele).
6) Po vydání rozsudku soudu prvního stupně původní žalobce odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. července 2009, a to dopisem doručeným postupníku (stávajícímu žalobci) dne 30. května 2013, neboť postupník neuhradil (ani po výzvě) úplatu za postoupení pohledávky ve výši 300.000 Kč.
Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že žalobce není aktivně věcně legitimován, neboť v důsledku odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky již není věřitelem v řízení uplatněné pohledávky.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadané usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena , a to zda spor z dohody o narovnání, jíž byla mezi účastníky vypořádána veškerá sporná práva a povinnosti, lze podřadit pod spory z právního vztahu mezi společností a jejím společníkem, týkající se účasti na společnosti, uvedené v §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) a spadající pod §200e o. s. ř. (v témže znění).
Dovolatel dovozuje, že jde o řízení sporné, a že odvolací soud jej měl poučit podle §118a o. s. ř. „o správném procesním postupu podle ustanovení §107a o. s. ř. s ohledem na konkrétní okolnosti případu“. Kdyby tak učinil, nevznikla by dovolateli „újma spočívající v založení povinnosti k úhradě nákladů řízení oběma žalovaným“. Kdyby šlo o nesporné řízení (jak dovodil odvolací soud), bylo povinností soudu přibrat do řízení původního věřitele (A. P.) a ukončit účast dovolatele v řízení; to však odvolací soud neučinil.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť na dovolatelem předestřené otázce procesního práva napadené rozhodnutí co do výsledku nespočívá (její řešení není způsobilé ovlivnit výsledek sporu).
Jakkoliv lze totiž dovolateli přisvědčit, že řízení v projednávané věci, vedené o nároky z dohody o narovnání, není řízením podle §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) a spadající pod §200e o. s. ř. (v témže znění), neměl nesprávný úsudek odvolacího soudu (o povaze řízení) vliv na výsledek sporu (závěr odvolacího soudu, podle něhož nesvědčí-li dovolateli aktivní věcná legitimace, je na místě jeho žalobu zamítnout, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; srov. za všechna rozhodnutí viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2006, pod pořadovým číslem 47, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011).
Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud jej byl povinen poučit postupem podle §118a o. s. ř. o tom, že může podle §107a o. s. ř. navrhnout, aby do řízení vstoupil (jako aktivně věcně legitimovaná osoba) původní žalobce. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 3544/12, anebo v judikatuře Nejvyššího soudu usnesení ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 269/2015, či rozsudky ze dne 29. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1335/2004, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu