ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.520.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 520/2016-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Incanto, a. s., se sídlem v Brně - Řečkovicích, Jandáskova 1957/24, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 26934582, proti žalovaným 1/ J. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, PSČ 602 00, 2/ T. K. , 3/ M. A. E. K. , 4/ M. P. K. , a 5/ B. S. , druhý až pátý žalovaní zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 80/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 18 Co 350/2014-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému až pátému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 043 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. února 2014, č. j. 52 C 80/2012-165, Městský soud v Brně určil, že žalobce (společnost MEGATECH, spol. s r. o., dále též jen „společnost M“) je vlastníkem pozemků, vše v katastrálním území Š., obec B. [dále jen „vyčleněné pozemky“] (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku v katastrálním území Š., obec B. (bod II. výroku), uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 831 Kč (bod III. výroku) a dále uložil žalobci zaplatit druhému až pátému žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 82 263,10 Kč (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalovaní, případně jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nároky (v roce 1992 a 1996) k pozemku, v katastrálním území Š., který zahrnoval i pozemky (dále je pro pozemek v případě, kdy zahrnuje i vyčleněné pozemky, použita zkratka „původní pozemek“). Vlastnické právo k původnímu pozemku bylo v té době zapsáno ve prospěch Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci.
2/ Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. července 1998, č. j. 27 K 30/97-167, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci, a správkyní konkursní podstaty ustavena JUDr. Stanislava Vrtochová.
3/ Správkyně konkursní podstaty sepsala dne 20. října 1998 původní pozemek do konkursní podstaty úpadce.
4/ Žalobou ze dne 11. prosince 2001 se žalovaní či jejich právní předchůdci, s výjimkou právní předchůdkyně prvního žalovaného J. H., domáhali vyloučení původního pozemku ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
5/ Rozhodnutím Pozemkového úřadu ze dne 26. března 2003, č. j. 3239/92/27-RBD,RN, bylo o restitučním nároku uplatněném žalovanými, případně jejich právními předchůdci, rozhodnuto tak, že vlastníkem vyčleněných pozemků je právní předchůdkyně prvního žalovaného. Ostatní žalovaní podali proti tomuto rozhodnutí žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
6/ Dne 17. listopadu 2003 uzavřeli správkyně konkursní podstaty a společnost M kupní smlouvu, kterou se původní pozemek převádí na společnost M.
7/ Usnesením ze dne 12. ledna 2004, č. j. 27 K 30/97-1612, Krajský soud v Brně k návrhu správkyně konkursní podstaty udělil správkyni souhlas se zpeněžením původního pozemku.
8/ Dne 22. října 2004 uzavřeli právní předchůdkyně prvního žalovaného, správkyně konkursní podstaty, společnost Alreo, a. s. (dále jen „společnost A“) a K. dohodu o narovnání vzájemných vztahů - prohlášení o společném záměru a postupu, v níž se právní předchůdkyně prvního žalovaného zavázala vzdát se restitučních nároků mimo jiné k původnímu pozemku, přičemž z dohody byly výslovně vyloučeny vyčleněné pozemky.
9/ Ve sporu zahájeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 189/2004 se společnost A domáhala nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 26. března 2003 mimo jiné vůči právním předchůdcům prvního až čtvrtého žalovaného a vůči páté žalované.
10/ Dne 20. ledna 2006 podala společnost M návrh na vklad vlastnického práva k původnímu pozemku podle kupní smlouvy ze dne 17. listopadu 2003. Na základě tohoto návrhu katastrální úřad provedl vklad.
11/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2007, sp. zn. 55 Cm 510/2001-189, který nabyl právní moci dne 27. června 2007, byla zamítnuta žaloba o vyloučení vyčleněných pozemků z konkursní podstaty úpadce. Důvodem zamítnutí žaloby byla okolnost, že dle sdělení správkyně konkursní podstaty se vyčleněné pozemky v soupisu konkursní podstaty již nenachází.
12/ Rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 18 Co 36/2007-362 (jenž nabyl právní moci dne 19. prosince 2007), Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. října 2006, č. j. 41 C 229/2003-223, tak, že se určil vlastnické právo všech žalovaných (jejich právních předchůdců) k vyčleněným pozemkům. Účastníkem tohoto řízení byla i správkyně konkursní podstaty. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008.
13/ Podle výpisu z katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo k pozemku, v katastrálním území Š. (bez vyčleněných pozemků) [dále jen „pozemek“] žalobci a vlastnické právo k vyčleněným pozemkům žalovaným jako podílovým spoluvlastníkům.
Soud prvního stupně nejprve posuzoval otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Zatímco u vyčleněných pozemků jeho existenci shledal, neboť podle tvrzení žalobce existuje rozpor mezi právním stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, u pozemku dospěl k závěru, že tomu tak není. Žalobce je zapsán jako vlastník pozemku a případné rozhodnutí soudu neovlivní žádným způsobem zápis v katastru nemovitost. Současně zdůraznil, že rozhodnutím soudu v této věci nemůže být ovlivněn další postup Pozemkového úřadu při rozhodování o restitučních nárocích účastníků, když těmito nároky se může soud zabývat až v rámci přezkumu správních rozhodnutí podle částí páté občanského soudního řádu.
Ve vztahu k vyčleněným pozemkům soud prvního stupně dále uvedl, že v dané věci dochází ke střetu dvou práv – „vlastnického práva žalovaných z titulu restituce dle zákona o půdě“ a vlastnického práva žalobce na základě kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkursní podstaty. Kupní smlouva, kterou žalobce nabyl původní pozemek, je přitom určitá a srozumitelná, obsahuje všechny náležitosti a byl k ní dán souhlas konkursního soudu i schůze věřitelů. Žalobce nemohl mít za to, že by převodu pozemku něco bránilo. Za zásadní pak měl i zamítavé rozhodnutí o vylučovací žalobě podané druhým až pátým žalovaným (předchůdkyně prvního žalovaného žalobu ani nepodala), přičemž nepovažoval za podstatné, z jakého důvodu byla vylučovací žaloba zamítnuta, zásadní je pouze výrok.
Konečně s poukazem na judikaturu – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 25, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 76, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11 – dovodil, že platí, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování majetku, převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému.
K odvolání společnosti M i druhého až pátého žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil v bodě I. výroku tak, že žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem vyčleněných pozemků, se zamítá (první odstavec), potvrdil jej v bodě II. výroku (druhý odstavec), změnil v bodě III. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (třetí odstavec), změnil v bodě IV. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit druhému až pátému žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 56 360 Kč (čtvrtý odstavec) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení [druhý výrok].
V otázce existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zájem na požadovaném určení je dán pouze u vyčleněných pozemků, zatímco u pozemku tomu tak není. I v případě určení vlastnického práva k pozemku by nebyla odstraněna obava žalobce z budoucího rozhodování pozemkového úřadu o tomto pozemku v restitučním řízení, když při rozhodování o vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jiném zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), je rozhodující držba pozemku povinnou osobou v době nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. k 24. květnu 1991.
Při posuzování vlastnického práva k vyčleněným pozemkům odvolací soud nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že před restitučními nároky má přednost nárok nabyvatele z konkursní podstaty. Přitom zdůraznil, že §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“), brání tomu, aby byly do soupisu konkursní podstaty zařazeny věci, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok. Opačný výklad by odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů.
Jestliže správkyně konkursní podstaty sepsala původní pozemek do konkursní podstaty úpadce, ačkoliv věděla, že byl dotčen restitučním nárokem (o čemž učinila poznámku v soupisu, na základě níž soud vyzval žalované k podání vylučovací žaloby) a druhý až pátý žalovaní podali vylučovací žalobu, pak tento pozemek nemohla podle §19 odst. 3 ZKV zpeněžit, ani s ním jinak nakládat, a to až do pravomocného rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě. Byla-li následně žaloba o vyloučení původního pozemku zamítnuta z důvodu, že se tento pozemek v soupisu konkursní podstaty již nenachází, pak nelze ani aplikovat závěry soudem prvního stupně citované judikatury, když skutečnost, že k převáděnému pozemku náleželo právo na vydání jinému, nevyšla najevo „později“, po uzavření smlouvy, ale již předtím. Nemohl tak být naplněn požadavek, aby před zpeněžením majetku z konkursní podstaty byly definitivně odstraněny pochybnosti správce konkursní podstaty o příslušnosti majetku k podstatě. Z uvedeného pak podle odvolacího soudu plyne, že kupní smlouva ze dne 17. listopadu 2003 je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost M dovolání, jež měla za přípustné pro vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem řešena rozdílně, případně otázky dovolacím soudem dosud neřešené, uplatňovala dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a ve vadách, jež mohou mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, a navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí v bodě I. výroku, změní v bodě II. výroku tak, že žalobce je vlastníkem pozemku, a uloží žalovaným zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce (společnost M) zanikl bez likvidace a jeho právním nástupcem se stala společnost Incanto, a. s. O procesním nástupnictví této společnosti rozhodl Nejvyšší soud (dle §107 o. s. ř.) usnesením ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 29 Cdo 520/2016-318, a na tomto základě s ní dále jednal jako s žalobcem (a dovolatelem).
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce soupisu majetku do konkursní podstaty a jeho zpeněžování ustálena v těchto závěrech:
1/ Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce konkursní podstaty ani právo věc zpeněžit. Srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXIX., nebo R 19/2006.
2/ K předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří mimo jiné i to, že věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty (že byla sepsána) a že účinky soupisu trvají i v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3/ Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle §19 odst. 2 ZKV nepodala vylučovací žalobu (k povaze lhůty srov. opět bod XXIX. stanoviska) nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. §27 ZKV). Jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Srov. např. R 81/2005, rozsudek sp. zn. 29 Odo 777/2006 či R 19/2006.
4/ Tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího. Srov. např. R 19/2006 nebo rozsudek sp. zn. 29 Cdo 5193/2007.
5/ Smyslem a účelem zákazu zpeněžení majetku do uplynutí lhůty k podání žaloby o jeho vyloučení z konkursní podstaty a po dobu do pravomocného skončení řízení o této žalobě je zajistit, aby třetí osoba, uplatňující k sepsanému majetku právo vylučující jeho soupis, mohla účinně své právo uplatnit a dosáhnout vyloučení takového majetku (opustí-li totiž v důsledku platného zpeněžení majetek konkursní podstatu, nelze již jeho vyloučení prostřednictvím žaloby podle §19 odst. 2 ZKV dosáhnout). Tomu odpovídá i systematické zařazení zákazu zpeněžení do §19 ZKV. Jinými slovy, §19 odst. 3 ZKV je určen (pouze) k ochraně osoby, jež k sepsanému majetku uplatňuje (důvodně může uplatnit) právo vylučující jeho soupis (typicky právo vlastnické).
6/ Prokáže-li se v řízení o vylučovací žalobě, že žalobci vskutku svědčí právo vylučující soupis majetku do konkursní podstaty a že nešlo o případ, kdy by správce konkursní podstaty měl právo takový majetek přes probíhající spor zpeněžit (§19 odst. 3 ZKV), je právní úkon, jímž správce konkursní podstaty takový majetek zpeněžil, neplatný. (V takovém případě má nabyvatel sporného majetku vůči správci konkursní podstaty pohledávku za podstatou na vrácení plnění poskytnutého podle neplatného právního úkonu, jímž byl sporný majetek zpeněžen).
7/ Bude-li však žaloba o vyloučení tohoto majetku zamítnuta a v konečném důsledku se tak prosadí nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu (§19 odst. 2 poslední věta ZKV), nelze dovozovat neplatnost právního úkonu, jímž správce zpeněžil sporný majetek, jen z toho, že tak učinil v rozporu s §19 odst. 3 ZKV. K bodům 5/ až 7/ viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 172.
8/ Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu §36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
9/ Ustanovení §68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na §2 odst. 3, §6, §17 a §18 ZKV. Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 8.
Z takto ustaveného judikatorního rámce plyne, že právní závěry odvolacího soudu v dané věci se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Převodu vyčleněných pozemků z konkursní podstaty úpadce do vlastnictví společnosti M nejdříve bránilo uplatnění restitučních nároků žalovanými (§68 odst. 1 ZKV) a dále od 11. prosince 2001 vylučovací žaloba (§19 odst. 3 ZKV). Vydání souhlasu konkursního soudu s převodem pak na věci nic nemění, když souhlas je předpokladem platnosti smlouvy, tj. musí podpisu smlouvy, kterou se převádí majetek z konkursní podstaty, předcházet (a ne po takřka dvou měsících následovat).
Dovozuje-li dovolatel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 317/2009, že porušení §19 ZKV automaticky neznamená neplatnost právního úkonu, když neplatnost lze dovodit pouze v případě vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty na základě vylučovací žaloby a byla-li žaloba zamítnuta z důvodu, že daný majetek se již v soupisu konkursní podstaty nenachází, měli žalovaní podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, pak pomíjí, že odvolací soud neměl kupní smlouvu za neplatnou jen z důvodu porušení §19 odst. 3 ZKV, ale i z důvodu porušení §68 odst. 1 ZKV a §5 odst. 3 zákona o půdě. Závěry učiněné v 29 Cdo 317/2009 tak nelze aplikovat. Nadto dovolatel toto rozhodnutí neinterpretuje správně. Z označeného rozhodnutí totiž především vyplývá, že neplatnosti smlouvy, jíž správce konkursní podstaty zpeněžil majetek v rozporu s §19 odst. 3 ZKV, se nemůže dovolat kdokoliv, nýbrž jen osoba, která uplatňovala nároky na vyloučení majetku z konkursní podstaty, tj. osoba, v jejíž prospěch zákon stanovil zákaz nakládání s majetkem takto pojatým do soupisu konkursní podstaty.
Poukazuje-li dovolatel na závěry uvedené v R 81/2005 (chránící nabyvatele majetku z konkursní podstaty), pak pomíjí, že závěry tam přijaté je možno aplikovat pouze při splnění všech dalších podmínek zpeněžování majetku sepsaného v konkursní podstatě (jak dovolatel sám přiléhavě uvádí „pokud byl pozemek sepsán do konkursní podstaty a řádně zpeněžen“). Mezi tyto podmínky patří, že zpeněžovaný majetek se po celou dobu převodu (tj. u nemovitostí od uzavření smlouvy do doby provedení vkladu) nachází v soupisu konkursní podstaty, že tento majetek není dotčen včas uplatněným nárokem jiné osoby (na vyloučení takového majetku z konkursní podstaty), případně byl takový nárok pravomocně zamítnut, jakož i existence předchozího souhlasu soudu s prodejem dotčeného majetku. Ochrana nabyvatele takového majetku se nevztahuje na důvody neplatnosti smlouvy mající původ v porušení norem konkursního práva (např. §19 odst. 3, §27 odst. 2 či §68 odst. 1 ZKV).
Z výše uvedeného plyne, že závěry učiněné v R 81/2005 nejsou v poměrech dané věci použitelné a že důvod připustit dovolání nemůže být založen ani poukazem dovolatele na aplikaci těchto závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010. Toto rozhodnutí vykazuje skutkové odlišnosti (předchozí souhlas soudu se zpeněžením majetku z konkursní podstaty, nabytí vlastnického práva před podáním vylučovací žaloby) a právní posouzení (učiněné v tomto rozhodnutí) se vztahuje pouze ke střetu §5 odst. 3 zákona o půdě a zákona o konkursu a vyrovnání.
K otázce dobré víry právního předchůdce dovolatele při nabývání vyčleněných pozemků pominuté (dle dovolatele) odvolacím soudem lze uvést, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce. Odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na existenci dobré víry neučinil a dovolací soud dodává, že ani učinit nemohl, neboť zjištěný skutkový stav mu to neumožňoval.
Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele (společnost M) jako nabyvatel jednal v rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením), není namístě uvažovat o nabývání majetku v dobré víře. Dobrá víra totiž předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i literaturu a judikaturu v něm označené), kdy právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017). O nedostatku dobré víry právního předchůdce žalobce ostatně svědčí i to, že společnost A (jejímž předsedou představenstva byl Ing. Kokolus – stejná osoba, která byla jednatelem právního předchůdce žalobce), vedla od roku 2004 (tedy před podáním návrhu na vklad) spor, v němž se domáhala nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu vydaného dne 26. března 2003, sp. zn. 3239/92/27-RBD,RN, týkajícího se i vyčleněných pozemků (statutární orgán právního předchůdce žalobce tak věděl o uplatněném restitučním nároku), jakož i to, že bylo dne 22. října 2004 podepsáno prohlášení o společném záměru, jehož účastníkem byla rovněž společnost A (za níž jednal Ing. Kokolus), jež mělo vyřešit restituční nároky k původnímu pozemku vzdáním se restitučních nároků právní předchůdkyní prvního žalovaného s výjimkou vyčleněných pozemků.
Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s §68 odst. 1 a §19 odst. 3 ZKV (ve snaze obejít toto ustanovení) a nemůže tak mít za následek převod vlastnického práva na společnost M jakožto právního předchůdce dovolatele (proto dovolatel nemůže být vlastníkem vyčleněných pozemků), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Zbývá dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že napadené rozhodnutí bylo pro dovolatele „překvapivým“. O tzv. překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech dané věci nejde již proto, že žalovaní již v řízení před soudem prvního stupně namítali, že původní žalobce měl pozemky nabýt v rozporu s §68 ZKV; o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, tak nemůže být řeči (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně, dovolání není přípustné ani v otázce posouzení naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k pozemku.
Již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 21, Nejvyšší soud vysvětlil, že určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Argumentace dovolatele směřující k tomu závěru, že je dotčeno jeho právní postavení, a že bez požadovaného určení jeho vlastnického práva bude jeho právo ohroženo, vychází z nesprávné premisy, že převodem vlastnictví pozemku dotčeného restitučním nárokem oprávněných osob tyto osoby restituční nárok pozbývají. Původní žalobce podával žalobu z důvodu, aby ochránil pozemek před restitučními nároky, které doposud nebyly vypořádány. Určením vlastnického práva k pozemku by však tohoto cíle nedosáhl, neboť pozemkovému úřadu by takové rozhodnutí nijak nebránilo rozhodovat o uplatněných restitučních nárocích (a vydávat další rozhodnutí, na základě nichž by se zapisovalo vlastnické právo žalovaných k pozemku či jeho částem). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť by nebyla odstraněna obava žalobce z budoucího rozhodování pozemkového úřadu, pro nějž je rozhodující držba pozemku povinnou osobou v době nabytí účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. květnu 1991, je tak s ustálenou rozhodovací praxí rovněž v souladu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Zatímco prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, náklady ostatních žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. ledna 2016), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění činí u každého z žalovaných částku 2 000 Kč, tj. celkem 8 000 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), což s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 743 Kč představuje částku 10 043 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit druhému až pátému žalovanému k rukám jejich advokáta.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu