ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.4.2016:14
sp. zn. 3 As 4/2016 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce M. M., proti
žalované Vězeňské službě České republiky, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 8 A
78/2015 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24. 3. 2015, č. j. VS 10/028/002/2015-
50/OVVT/304. V rámci tohoto řízení požádal o osvobození od soudních poplatků, avšak
městský soud jeho žádosti vyhověl pouze částečně a usnesením ze dne 15. 12. 2015,
č. j. 8 A 78/2015 - 26 (dále též jen „napadené usnesení“), žalobci přiznal osvobození od soudních
poplatků v rozsahu 75 %; ve zbytku žádost zamítl.
V odůvodnění napadeného usnesení poukázal městský soud nejprve na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2 As 97/2011 - 43 (všechny rozsudky
zdejšího soudu jsou dostupné z http://www.nssoud.cz), z něhož se podává, že osvobození
od soudních poplatků je dobrodiním, které lze účastníku přiznat jen při existenci výjimečných
okolností na jeho straně, a to ke zmírnění nepřiměřeně tvrdých dopadů zák ona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) .
Poukázal na to, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků byly částečně změněny
zákonem č. 303/2011 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2012 novelizován soudní řád správní;
účelem zpřísnění podmínek bylo posílení odpovědnosti navrhovatele při podávání návrhů soudu.
Hlavním smyslem osvobození od soudních poplatků tedy zůstává regulativní funkce, neboť je to
navrhovatel, kdo má nést část nákladů soudního řízení; soudy mají od placení soudních poplatků
osvobozovat zpravidla jen zčásti a v nejnutnější míře tak, aby byla tato míra účasti zachována.
Z podkladů, které měl městský soud k dispozici, vyplynulo, že žalobce jen v období
od února do května 2015 podal devět žalob. Co se týče jeho majetkových poměrů, žalobce uvedl,
že disponuje zůstatkem na účtu odsouzeného ve výši 7.000 Kč (přičemž se jedná o prostředky,
které na jeho účet vložili jeho blízcí), avšak žalovaná doložila, že žalobcova tvrzení o příchozích
platbách na tento účet nebyla pravdivá (disponibilní zůstatek na tomto účtu ke dni 20. 5. 2015
činil 8.539 Kč; v období od srpna 2014 do května 2015 pak přibyly na účet odsouzeného
prostředky v celkové výši 29.650 Kč). Městský soud na základě těchto zjištění konstatoval,
že žalobce v období desíti měsíců před podáním žaloby volně disponoval částkou 22.900 Kč,
přičemž poukázal na skutečnost, že žalobce má zajištěno ubytování, základní služby s tím
související a stravu; volné prostředky na účtu tak využívá k nákupu zbytných (i když důležitých)
věcí a služeb. V listopadu 2015 městský soud nicméně žalobce vyzval, aby jej informoval
o případné změně majetkových poměrů. Jelikož žalobce na tuto výzvu neodpověděl, městský
soud vycházel z premisy, že majetkové poměry zjištěné v květnu roku 2015 jsou nadále aktuální.
Na výše uvedeném podkladě proto naznal, že majetková situace sice žalobci neumožňuje zaplatit
soudní poplatek v plné výši, nebrání však tomu, aby jej ž alobce nemohl nést alespoň
v symbolické části 750 Kč.
Proti tomuto usnesení brojí nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. V ní
explicitně neodkázal na konkrétní zákonem předpokládaný stížnostní důvod, nicméně z textu je
zřejmé, že je namítán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1
s. ř. s. je však záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde
o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek tohoto soudu
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Stěžovatel v kasační stížnosti předně popírá, že by disponoval částkou 22.900 Kč ročně;
tato částka představuje úhrn jeho prostředků za období od srpna 2014 do května 2015, na který
logicky nelze poukazovat v prosinci 2015. Nadto uvedený závěr městského soudu svádí
k domněnce, že stěžovatel takovou částkou disponuje každý rok, tj. i v roce 2016. Stěžovatel
zdůrazňuje, že žádný stabilní příjem nemá a není mu umožněno pracovat. Popírá také,
že by ke dni vzniku poplatkové povinnosti disponoval částkou 8.539 Kč; vysvětluje, že nepodal
všechny návrhy na zahájení řízení v den, kdy měl uvedenou částku na účtu. Poukaz soudu
na prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v minulosti, proto nemůže být relevantním
východiskem pro závěr, že bude schopen uhradit soudní poplatky v době, kdy k jejich zaplacení
bude vyzván. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 5 Afs 155/2005 - 172, opakuje, že při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních
poplatků je třeba přihlédnout rovněž k tomu, zda si stěžovatel tyto prostředky může opatřit,
a dále k tomu, zda mu pro majetkové a sociální poměry nebylo znemožněno uplatňovat nebo
bránit své právo; městskému soudu vytýká, že takové hodnocení neprovedl. Stěžovatel trvá
na tom, že dostatečnými prostředky k úhradě soudních poplatků nedisponuje a že nemá ani
možnost si je opatřit; argumentace finanční minulostí stěžovatele proto nic nevypovídá o jeho
schopnosti uhradit soudní poplatky nyní. Dále namítá, že Nejvyšší správní soud jej v minulosti
v jiné věci od soudních poplatků osvobodil (usnesením ze dne 19. 8. 2015 ve věci vedené
pod sp. zn. 4 As 162/2015), přičemž vycházel ze zcela identických skutečností jako městský soud
v usnesení nyní napadaném (nemajetnost stěžovatele, existence dluhu značně převyšujícího výši
disponibilní částky na jeho účtu). Stěžovatel proto spatřuje v přístupu městského soudu porušení
principu legitimního očekávání, neboť městský soud nijak neodůvodnil odlišnost od předchozího
rozhodnutí. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel dodává, že z hlediska základního práva žalobce
na přístup k soudu městský soud opomněl, že soudní poplatky mají primárně sloužit k zajištění
finančního příjmu do státního rozpočtu, nikoli k zajištění prostředků na náhradu nákladů řízení
protistrany v případě podání opravného prostředku. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel
navrhuje, aby zdejší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval projednatelností kasační stížnosti. Stěžovatel
totiž nezaplatil současně s podáním kasační stížnosti soudní poplatek, není v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem a rovněž neprokázal, že by s ám měl vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
V daném typu řízení však může Nejvyšší správní soud přikročit k meritornímu přezkumu
i přes tento procesní nedostatek. Pokud je totiž cílem nyní posuzované kasační stížnosti
přezkoumání rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, pak by se trváním
na uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost a povinném zastoupení jen řetězil problém,
jenž má být rozhodnutím o této kasační stížnosti vyřešen (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19).
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti napadá výchozí předpoklad městského soudu,
že disponuje částkou 22.900 Kč ročně; v kasační stížnosti jej označuje za nepravdivý a „svévolný“.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, městský soud nejprve na straně druhé
v odstavci čtvrtém shrnul, že stěžovatel v období „desíti měsíců před podáním žaloby volně disponoval
částkou 22.900 Kč“, což plně koresponduje obsahu podkladů, které stěžovatel v řízení
před městským soudem předložil (viz výpis ze stěžovatelova účtu odsouzeného, vyhotovený
Vězeňskou službou České republiky – věznicí Valdice, z něhož jasně vyplývá, že stěžovatel
uvedenou částkou nakládal v období od srpna 2014 do května 2015, tj. po dobu cca 10 měsíců ).
Na straně třetí v odstavci druhém však městský soud poněkud překvapivě uvedl, že „žalobce jako
vězeň při zajištění všech základních životních potřeb disponuje částkou 22.900 Kč ročně“. Tento v pořadí
druhý závěr je tak v rozporu nejen s předchozí částí odůvodnění napadeného usnesení,
ale i s obsahem předložených podkladů. Nesourodost úvah městského soudu proto vnáší
nejasnost nejen co do vymezení časového období, v němž stěžovatel uvedenými částkami
disponoval, ale také co do pravidelnosti a očekávaného trendu ve vývoji jeho příjmů v budoucnu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu z předložených podkladů vskutku nevyplývá,
že stěžovatel touto částkou disponoval i v jiném (předchozím) časovém období (ať již nahodile,
nebo dokonce pravidelně a opakovaně), a proto nelze ani předjímat, že totožnou nebo
srovnatelnou částkou bude moci nakládat i v budoucnu (tj. od června roku 2015 dosud).
Aby však tento deficit odůvodnění představoval současně důvod pro zrušení napadeného
usnesení, musel by mít zásadní vliv na jeho výrok. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje,
že o vadu řízení, jež by způsobovala nezákonnost rozhodnutí, se nejedná, byl-li by konečný výrok
stejný i v případě, kdy by k vadě nedošlo (srov. například rozsudek ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59). O takový případ jde i v dané věci. Městským soudem zjištěný
disponibilní příjem za předchozích deset měsíců totiž minimálně indikuje, že stěžovatel není
v delším časovém období zcela bez příjmů, což v kontextu s dalšími skutečnostmi (o nichž bude
pojednáno dále) podporuje jeho závěr o schopnosti stěžovatele podílet se alespoň částečně
na úhradě soudního poplatku.
V další části kasační stížnosti stěžovatel napadá závěr městského soudu, že ke dni vzniku
poplatkové povinnosti na svém účtu volně disponoval částkou 8.539 Kč; namítá, že těmito
prostředky mohl nakládat ke dni 20. 5. 2015, kdy se uvedená částka na jeho účtu nacházela, nikoli
však ke dni, kdy byl (respektive bude) soudem vyzván k úhradě soudních poplatků. Ačkoli zdejší
soud se stěžovatelem souhlasí v tom směru, že v době, kdy bude vyzván k úhradě soudního
poplatku, nemusí informace z května roku 2015 již věrohodně odrážet skutečný stav jeho
majetkových poměrů, nelze přehlížet, že městský soud dal v listopadu roku 2015 stěžovateli
příležitost podat o svých majetkových poměrec h aktuální informaci, které však stěžovatel
nevyužil. Skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních
poplatků je v prvé řadě povinen tvrdit a prokázat žadatel, s čímž ostatně koresponduje
i odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, č. j. 2 Afs 28/2004 - 40,
publikovaného pod č. 423/2005 Sb. NSS, jehož textu se stěžovatel na podporu své argumentace
dovolává. Stěžovatelem zvolená pasivní procesní strategie proto jde jednoznačně k jeho tíži
a vylučuje, aby se z uvedených důvodů oprávněně dovolával porušení práva na spravedlivý
proces. Z týchž důvodů je nepřípadná i námitka, že napadené rozhodnutí představuje „logický
exces“, neboť městský soud při stanovení rozsahu osvobození od soudních poplatků vycházel
především z posledního známého disponibilního zůstatku na stěžovatelově účtu.
Namítá-li dále stěžovatel, že městský soud nijak nevyhodnotil, zda bylo (a je)
v jeho reálných možnostech si potřebné finanční prostředky opatřit vlastní prací, je třeba uvést,
že i těmito hledisky se městský soud zabýval, bral- li v úvahu skutečnost, že se stěžovatel nachází
ve výkonu trestu odnětí svobody. Lze sice souhlasit s názorem, že se v napadeném usnesení
neobjevuje hlubší úvaha nad tím, zda stěžovatel ve výk onu trestu pracuje či vůbec pracovat může,
na druhou stranu však městský soud kladnou odpověď na tuto otázku ani v nejmenším
nepresumuje (implicitně tedy vychází z předpokladu, že stěžovatel ve věznici žádné možnosti
výdělku nemá) a pouze poukazuje na skutečnost, že stěžovateli zasílají peníze třetí osoby, a proto
není zcela bez prostředků. Pokud tedy městský soud na tomto podkladě naznal, že stěžovatel
určitými (byť co do výše omezenými) finančními prostředky přeci jen disponuje a že z tohoto
důvodu nemá nárok na plné osvobození od soudních poplatků, ale naopak se může na jejich
úhradě v přiměřené míře podílet, přičemž tento jeho podíl nebude představovat překážku
pro uplatnění a bránění jeho práv, nerozhodl nelogicky a excesivně. Jeho závěry ostatně
korespondují s názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu ze dne 15. 6. 2007,
č. j. 4 As 29/2007 - 124, kterým stěžovatel podepírá tvrzené porušení principu legitimního
očekávání. Argumenty uvedené v odkazovaném rozsudku je třeba vnímat optikou tehdy platné
a účinné právní úpravy osvobozování od soudních poplatků, která však byla novelizována
zákonem č. 303/2011 Sb., tak, že „[n]yní mají správní soudy podle představ zákonodárce zásadně přiznávat
pouze částečné osvobození od soudních poplatků. Úplné osvobození od soudních poplatků je (…) možné přiznat
pouze výjimečně ze zvlášť závažných důvodů“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2013, č. j. 5 As 41/2013 - 15).
Rovněž důvody, pro které městský soud přistoupil k osvobození stěžovatele od soudních
poplatků právě v rozsahu 75 %, byly v napadeném usnesení přehledně a srozumitelně vyjádřeny,
bez jakékoli známky zjevného vybočení z mezí soudcovského uvážení. Zdejší soud již v rozsudku
ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 As 75/2013 – 17, vyslovil, že v otázkách částečného osvobození
od soudních poplatků bude již z povahy věci vždy přítomna jistá míra uvážení předsedy senátu.
Udrží-li se toto uvážení v zákonných mezích a bude-li odpovídat skutkovým okolnostem,
nemůže být samo jeho užití důvodem pro zrušení přijatého usnesení o osvobození od soudních
poplatků kasačním soudem. Z výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud nemá pochybnost,
že se uvážení městského soudu pohybovalo v zákonných mezích a odpovídalo zjištěným
skutkovým okolnostem. Kromě toho je z odůvodnění napadeného usnesení zcela evidentní,
že městský soud při rozhodování o stěžovatelově žádosti dostatečně reflektoval právní názor
vyjádřený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 9. 2015, č. j. 2 As 178/2015 - 12,
kterým bylo zrušeno předchozí usnesení ve věci žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků (tj. usnesení městského soudu ze dne 22. 5. 2015, č. j. 8 A 78/2015 – 9).
Právě zmiňovaná role úvahy soudu (předsedy senátu) při hodnocení podmínek
pro (částečné) osvobození od soudních poplatků dává do značné míry odpověď i na tvrzení
stěžovatele o porušení principu předvídatelnosti rozhodování. Pře stože se městský soud výslovně
nevymezil vůči úvahám jiných senátů téhož soudu obsažených v usneseních, jimiž byl stěžovatel
údajně osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu (a na které výslovně poukazoval),
nezakládá to bez dalšího nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí či porušení principu
předvídatelnosti rozhodování. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelem odkazovaná usnesení
měla být vydána již ve dnech 18. 6. 2014, 4. 3. 2015 a 20. 3. 2015, a je tedy vysoce
nepravděpodobné, že by jiné senáty městského soudu vycházely právě ze stejných podkladů,
a tedy z totožného skutkového stavu věci, jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě. Jak již
bylo uvedeno, v řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení, byly majetkové poměry dokládány
jednak přípisem stěžovatele ze dne 19. 5. 2015, jednak výpisem z účtu ze dne 20. 5. 2015.
Z výpisu z účtu odsouzeného je přitom zřejmá relativně vysoká frekvence dispozice s prostředky
na účtu uloženými; majetková situace stěžovatele je tedy proměnlivá a v čase prochází vývojem,
což je další důvod, proč měl být stěžovatel iniciativní při prokazování stavu svých majetkových
poměrů.
Jelikož Nejvyšší správní soud shledal, že ratio decidendi napadeného usnesení i přes drobné
dílčí nedostatky jeho odůvodnění obstojí, přičemž neshledal ani žádné jiné vady, ke kterým by
bylo třeba přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), nezbylo mu, než kasační stížnost
pro nedůvodnost zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nesta noví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o žalovanou, v jejím případě nelze o otázce procesní úspěšnosti hovořit, neboť
napadené usnesení městského soudu se týká výlučně procesního postavení stěžovatele. Nejvyšší
správní soud proto o jejích nákladech řízení nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu