ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1199.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1199/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2008 o dovolání podaném obviněným P. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 7 To 70/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 58/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 T 58/2007 byl obviněný P. R. uznán vinným jednak trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že „dne 13. 2. 2007 kolem 8:25 hod. na P., na křižovatce ulic A. a L. přistoupil z levé strany ke služebnímu vozidlu Policie ČR, začal s ním lomcovat, kopal do dveří a několikrát udeřil pěstí do oken, v důsledku čehož vystoupil z vozu řidič, nstržm. T. P., a obviněného vyzval, aby zanechal svého protiprávního jednání, obžalovaný vzápětí udeřil poškozeného P. pěstí do oblasti nosu a levého oka, poškozený P. poté zápasil s obžalovaným, stáhl jej na zem a pomoci hmatů, chvatů a úderů sebeobrany se mu podařilo přiložit obžalovanému pouta, tomu všemu přihlížel spolujezdec nstržm. F. P., který také pomáhal zklidnit obžalovaného, dále pěší policejní hlídka, a sice nstržm. M. K., jakož i další tři osoby, které vyběhly s herny T., a kterým svědci nstržm. P. a nstržm. K. zamezili účastnit se incidentu“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §155 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku ve druhém stupni rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 7 To 70/2008, jímž podle §259 odst. 2 tr. ř. per analogiam rozsudek soudu I. stupně z podnětu odvolání poškozeného České republiky - Ministerstva vnitra, Policie ČR, Správy hl. m. Prahy doplnil tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. shora citovaného poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. R. zamítl.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný P. R. následně dovoláním, směřujícím proti výroku o vině i výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaném prostřednictvím obhájce obviněný uvedl, že si je vědom skutečnosti, že se v dovolacím řízení nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění ani postupu soudu, jímž prováděl dokazování. Nicméně poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04, II. ÚS 1936/04, z nichž vyplývá, že nelze připustit takovou restriktivní interpretaci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby nebylo v řízení o dovolání možno uplatnit takovou vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Takový postup by podle dovolatele vedl k právnímu stavu, kdy žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění, by nebylo možno napravit. Restriktivní postup Nejvyššího soudu spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, je mimo rámec spravedlivého procesu (nález Ústavního soudu IV. ÚS 216/04). Rozhodování žádného soudu se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy ČR stanoví základní práva pod ochranu soudní moci.
Podle dovolatele nemohl odvolací soud správně trestní věc posoudit, když dokazování bylo vedeno jednostranně a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, zejména s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 90 a 95 Ústavy České republiky a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel má zato, že zejména v kauzách daného typu je nutno velmi pečlivě a citlivě a s větší mírou opatrnosti přistupovat k hodnocení důkazů a jednotlivých svědeckých výpovědí, zejména když důkazem trestné činnosti je výpověď údajně napadeného policisty. Podle jeho názoru je také nasnadě, že svědectví těchto osob (policistů) je vystaveno zvýšenému riziku výskytů prvků falešné profesní solidarity. V této souvislosti uvedl, že byl zkrácen na svých právech, neboť nebyl proveden výslech tří svědků, jejichž provedení od počátku řízení navrhoval, výslech dovolatele, přesto, že byl veřejnému zasedání přítomen a také nebyl zákonně proveden výslech poškozeného, byť bylo jeho svědectví učiněné mimo hlavní líčení k důkazu přečteno, neboť o konání výslechu mimo hlavní líčení nebyl dovolatel ani jeho obhájce vyrozuměn. S nevyslechnutím navrhovaných svědků se soud první instance ani odvolací soud nevyrovnaly, když přistoupily k tvrzení, že svědci navržení dovolatelem vyšli z herny až na samém závěru konfliktu, byť pro takové závěry neměly podklady a přesto, že popis skutku ve výroku rozhodnutí tyto osoby výslovně jako přihlížející konfliktu uvádí. Neprovedením výslechu navrhovaných svědků došlo k narušení rovnosti stran, neboť jsou to právě navržení svědkové, kteří vnímali počátek a celý průběh incidentu z míst, ze kterých bylo možno pozorovat průběh a detaily konfliktu. Jako důkaz mohly sloužit např. i následky na vozidle (např. promáčknutí plechu, stopy po podrážce apod.), které však zajištěny nebyly, a také vzhledem ke skutečnému průběhu děje být zajištěny nemohly. Rovněž se nelze spokojit s tvrzením, že ke zranění poškozeného (mírnému otoku bez hematomu na levé tváři) došlo na začátku incidentu a to úmyslně ze strany dovolatele.
Shora popsaným postupem nemohlo ze strany odvolacího soudu dojít ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, tak jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského soudu v Praze za použití ustanovení §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejdříve uvedla, kdy je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně uvedla, že skutkové námitky dovolatele by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž bylo zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně úplné absence skutkových zjištění. Podle státní zástupkyně o takový případ nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 až 4 rozsudku soudu druhého stupně). Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud vydal podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnutí jiné, souhlasila i s jiným způsobem rozhodnutí specifikovaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., a to opět v neveřejném zasedání.
Obviněný P. R. je podle §265d odst. 1 písm. g) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a dále také to, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k níže uvedeným závěrům.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z hlediska dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dále je nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
V posuzovaném případě však o případ extrémního nesouladu nejde, byť dovolatel výše uvedený nesoulad namítal a podaným mimořádným opravným prostředkem se domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces v kontextu ustanovení čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také s odkazem na čl. 90 a 95 Ústavy České republiky. Jeho námitky ve svém celku, jak bude rozvedeno níže, nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily při organizaci prováděného dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů.
Předně je třeba uvést, že obviněný v rámci dovolacích námitek znovu brojil proti hodnocení důkazů a jejich neúplnosti, takže v rámci nich znovu uplatnil zcela shodné skutečnosti, jako v rámci odvolacích námitek, když podle jeho názoru nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědkové. Navíc poprvé, a to je třeba zdůraznit, vyslovil v dovolání námitku týkající se nezákonnosti provedení důkazu, tj. u hlavního líčení přečtení svědecké výpovědi poškozeného P., které bylo konáno v jeho nepřítomnosti, toliko za souhlasu státní zástupkyně, byť o tomto úkonu, tj. konání výslechu tohoto svědka, mimo hlavní líčení, nebyli dovolatel ani jeho obhájce vyrozuměni, tak aby mohly využít svého oprávnění výslechu svědka se zúčastnit.
Jak je patrno, obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky skutkové, event. procesní, pod které spadá i nezákonně provedený výslech svědka P. mimo hlavní líčení podle ustanovení §183a tr. ř., a jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Následně ze změny skutkových zjištění poté vyvozoval, že odvolací soud nemohl dospět k závěru o jeho vině ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 tr. zák. a §202 odst. 1 tr. zák.
V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně na str. 3, 4 svého odůvodnění uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného a na str. 4 poté uvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování výslechem dalších osob, a to s odůvodněním, že tyto osoby se na místo činu dostavily až v době, kdy již konflikt probíhal, byl v podstatě v závěru a nemohly by tedy svědčit o počátku konfliktu. Odvolací soud se poté na straně 3 svého odůvodnění se závěry soudu prvního stupně, a to pokud jde o rozsah provedených důkazů i použití svědectví svědka P. učiněné mimo hlavní líčení, a to přečtením této výpovědi podle §211 odst. 1 tr. ř. za souhlasu státního zástupce plně ztotožnil, když takto provedený důkaz považoval za zákonný. Tedy, byť námitka vztahující se k provedení shora uvedeného důkazu nebyla v rámci odvolacího řízení obviněným uplatněna, odvolací soud se při přezkumu řízení hodnocením tohoto provedeného důkazu zabýval, nicméně tento důkaz vyhodnotil zcela vadně. Poprvé, a to je třeba zdůraznit, jak již bylo uvedeno shora, vyslovil dovolatel námitku ve vztahu ke shora uvedenému důkazu až v rámci dovolacích námitek uplatněných podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že soudy nemohly z uvedeného svědectví vycházet, neboť o tomto úkonu nebyli dovolatel ani jeho obhájce vyrozuměni.
V kontextu výše uvedeného, byť zákonnost provedení výslechu podle §183a tr. ř. a jeho následná použitelnost v rámci hlavního líčení je námitkou procesní, a nelze ji tedy podřadit pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud nad rámec uvádí následující.
Z ustanovení §183a odst. 1 tr. ř. mimo jiné vyplývá, že v řízení před soudem může předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu výjimečně, z důležitých důvodů vyslechnout obviněného nebo svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Státní zástupce i obhájce obviněného, kterého se takový úkon týká, jsou oprávněni se takového úkonu zúčastnit a být o jeho konání včas vyrozuměni, ledaže nelze provedení úkonu odložit, a jejich vyrozumění nelze zajistit. Z ustanovení §183a odst. 3 tr. ř. poté vyplývá, že má-li takový důkaz sloužit k rozhodnutí v hlavním líčení, veřejném nebo neveřejném zasedání, musí v něm být v souladu se zákonem proveden.
Důležitými důvody mohou být situace, kdy se některá z předvolaných osob k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání nedostaví, a proto musí být zasedání soudu odročeno, přestože jsou přítomni státní zástupce a obhájce. Navíc může hrozit, že výslech takového svědka již nebude možno později provést, např. pro dlouhodobou nepřítomnost na území republiky. Zákon v tomto ustanovení v podstatě vymezuje pojem úkonu, jehož provedení pro stadium řízení před soudem nelze odložit.
Právo obviněného zúčastnit se provádění takového úkonu vyplývá obecně z práva obviněného na obhajobu (§2 odst. 13 tr. ř.) a je obdobou práva obviněného, zúčastnit se na provádění vyšetřovacích úkonů, jak je pro stadium přípravného řízení upravuje §165 odst. 1 tr. ř. Účast obviněného není nezbytným předpokladem provedení důkazu tímto způsobem, bude však v praxi, zejména v případě, kdy obviněný nemá obhájce, vhodná, neboť má-li tento důkaz později sloužit k rozhodnutí v hlavním líčení, veřejném nebo neveřejném zasedání, musí v něm být proveden v souladu se zákonem.
Ustanovení §183a odst. 3 tr. ř. poté doplňuje systematicky a komplexně celou úpravu prováděných důkazů v řízení před soudem tak, aby při rozhodování o vině obžalovaného, ať už je činěno v hlavním líčení či v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, bylo vycházeno ze stejných zásad. Jednou z takových zásad je zásada, pod níž obviněný musí mít možnost nejméně jednou v trestním řízení vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (čl. 6 odst. 3 písm. d/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Bylo by totiž v rozporu s těmito principy, pokud by důkaz provedený, byť nezávislým soudem, avšak mimo regulérní proces, byl bez dalších omezení použitelný též jako důkaz usvědčující v dalším řádném soudním řízení.
Z trestního spisu (č. l. 41) bylo zjištěno, že výslech svědka P. (nesprávně je uvedeno v úvodu jméno svědka jako „P.“) byl konán dne 17. 4. 2007 v 16 hodin u Obvodního soudu pro Prahu 2, toliko za přítomnosti předsedy senátu. Dne 18. 4. 2007 došlo k nařízení hlavního líčení, k němuž byl mimo jiné předvolán jako svědek i T. P., a to na den 16. 5. 2007 (č. l. 42). Z trestního spisu poté není patrno, že by o tomto úkonu, tj. výslechu dne 17. 4. 2007, byli vyrozuměni státní zástupce, obhájce obviněného, případně obviněný a také z něj nelze zjistit, jaké důležité důvody k takovému postupu předsedu senátu vedly. Tímto postupem a následně použitím tohoto svědectví ve smyslu ustanovení §211 odst. 1 tr. ř., kdy byl tento výslech k důkazu za souhlasu státní zástupkyně v nepřítomnosti obviněného, neboť bylo správně konáno řízení v jeho nepřítomnosti, podle §202 odst. 2, 3 tr. ř. proveden, bylo porušeno právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces. Soudy tedy založily své právní závěry o vině obviněného i na základě tohoto nezákonně provedeného důkazu.
Nicméně i přes toto procesní pochybení uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možno v kontextu dalších důkazů dovodit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu o vině obviněného, jak toto dovodil obviněný v kontextu nálezů Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04, IV. ÚS 216/04. I pokud by toto svědectví nebylo provedeno a soud by event. i od tohoto svědectví upustil, neboť toliko soud rozhoduje o rozsahu dokazování nezbytně nutném pro rozhodnutí, tak jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když není povinen provádět všechny důkazy navrhované stranami a prohlašuje také dokazování za ukončené, a pokud se v rámci svého rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 tr. ř. vypořádá i s návrhy obviněného na doplnění dokazování, mohl soud o vině obviněného, tak jak učinil, rozhodnout. Jak bylo zjištěno, soud mohl a správně také vycházel ze svědectví dalších dvou příslušníků Policie ČR, kteří byli na místě a celý konflikt obviněného s poškozeným sledovali od jeho počátku (viz např. svědectví sv. Přerovského, který byl v autě společně s poškozeným již v době, kdy obviněný počal proti autu útočit způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku) a listinného důkazu, jakým bylo lékařské potvrzení dokladující zranění svědka P. Tvrzení dovolatele o jakési „falešné solidaritě“ příslušníků policie, kteří vypovídají jako svědkové pod sankcí křivé výpovědi podle §175 tr. ř. či křivého obvinění podle §174 tr. zák. bez dalších, konkrétně podložených skutečností, ale spočívajících toliko na tvrzení, že např. nezajistili záznam z kamerového systému, nebo že nezajistili stopy na vozidle, je pouhou spekulací, tak jako i tvrzení, že svědkové, kteří vyšli z restaurace ke konci konfliktu, by mohli vinu obviněného zvrátit a svědectví policistů znevěrohodnit.
S přihlédnutím ke shora uvedenému je tedy možno uzavřít, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jak bylo uvedeno shora, extrémní nesoulad nebylo možno dovodit, když učiněná skutková zjištění umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Bylo tedy možno uzavřít, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný( §265n tr. ř.)
V Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková