ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.646.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 646/2012 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. května 2012 v neveřejném zasedání o dovoláních podaných obviněnými K. P. , a R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, č. j. 5 To 6/2012-525, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 154/2010, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2011, č. j. 8 T 154/2010-487, v trestní věci obviněných R. H., R. K. a K. P. byli obvinění K. P. a R. H. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v úmyslu podvodně vylákat od společnosti SGB Hünnebeck CZ, s. r. o., lešenářské prvky zn. Sprint a tyto následně prodat,
obžalovaný R. K. odkoupil společnost Obchod 2000, s. r. o., se sídlem S., P. a jako jednatel jménem této společnosti vystupoval, ačkoliv společnost fakticky nevyvíjela žádnou činnost, a prostřednictvím této společnosti, jako její jednatel, uzavřel ve dnech od 3. 12. 2007 do 4. 12. 2007 se společností SGB Hünnebeck CZ, s. r. o., se sídlem B., P., smlouvu o zápůjčce lešení zn. Sprint 75 s příslušenstvím v hodnotě 1,249.297,- Kč, ačkoliv věděl, že zapůjčené lešenářské prvky nebudou vráceny, neboť budou prodány dalšímu subjektu, lešení za tímto účelem nechal dovézt do K., kde bylo následně prodáno společnosti Kuman, s. r. o., v době od 30. 11. 2007 do 3. 1. 2008 za celkovou částku 943.324,- Kč, a takto jednal v rámci organizované skupiny společně s obžalovanými R. H. a K. P.,
obžalovaný R. H. kontaktoval R. K. s tím, aby si zapůjčil lešení zn. Sprint 75 s příslušenstvím, které bude následně prodáno dalšímu subjektu, a získané finanční prostředky si ponechají pro vlastní potřebu v rámci celé organizované skupiny podle předem dohodnutých podílů s tím, že je zapotřebí zapůjčení lešení realizovat pod hlavičkou společnosti Obchod 2000, s. r. o., přičemž za tímto účelem vyhledal dodavatelskou společnost SGB Hünnebeck CZ, s. r. o., zajistil reference pro dodavatelskou společnost, a to falešnou smlouvu o dílo ze dne 16. 11. 2007 s T. N. - T., deklarující provedení zakázky stavby na sídlišti S. v Č. T., k čemuž mělo být předmětné lešení zn. Sprint 75 použito, upřesňoval seznam prvků celé sestavy předmětného lešení, zajistil finanční hotovost pro R. K. nutnou ke složení zálohy za zapůjčené lešení ve výši 150.000,- Kč, částečně zajišťoval přepravu lešení a správnost a úplnost písemných materiálů nutných k odběru a následnému prodeji předmětného lešení zn. Sprint 75 prostřednictvím společnosti Obchod 2000, s. r. o., jejímž jménem jednal R. K., a na základě bianco plné moci vystavené R. K. tuto předal K. P., aby mohl převzít za společnost Obchod 2000, s. r. o., od jednatele společnosti Kuman, s. r. o., J. K. finanční hotovost za prodej lešenářských prvků zn. Sprint 75 v celkové výši 943.324,- Kč, a takto jednal v rámci organizované skupiny společně s obžalovanými R. K. a K. P.,
obžalovaný K. P. uskutečnil prodej předmětného lešení zn. Sprint 75 s příslušenstvím společnosti Kuman, s. r. o., kdy podrobnosti domlouval s R. H. a vedoucím zásobování společnosti Kuman, s. r. o., J. P., při jednání na základě bianco plné moci vystavené jednatelem společnosti Obchod 2000, s. r. o., R. K., vystupoval jako zástupce této společnosti a převzal od jednatele společnosti Kuman, s. r. o., finanční hotovost za prodej předmětného lešení zn. Sprint 75 ve výši 943.324,- Kč, tuto částku odevzdal R. H. za provizi 10.000,- Kč, a takto jednal v rámci organizované skupiny společně s obžalovanými R. K. a R. H.,
přičemž zapůjčené lešení v hodnotě 1,249.297,- Kč bylo vráceno poškozené společnosti SGB Hünnebeck CZ, s. r. o., se sídlem B., P., a společnosti Kuman s. r. o., se sídlem R. A., K. – H., byla jednáním obžalovaných způsobena škoda ve výši 943.324,- Kč“.
Za výše uvedenou trestnou činnost byl obviněný K. P. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný R. H. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Kuman, s. r. o., K. – H., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předmětný rozsudek napadli odvoláním jednak obvinění K. P. a R. H. a jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, který je podal v neprospěch obou obviněných do výroků o uložených trestech. Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 5 To 6/2012-525, o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výrocích o trestech u obou obviněných. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného K. P. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Obviněného R. H. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obou obviněných zároveň výrokem podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 1. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění K. P. a R. H. následně dovolání , která zároveň směřovala i proti výrokům o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný K. P. (dále též „dovolatel“) v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v trestním řízení došlo ve vztahu k jeho osobě k porušení trestního zákona i trestního řádu. Připomněl genezi přípravného řízení od vydání usnesení o zahájení jeho trestního stíhání s tím, že vše podstatné ke své obhajobě uvedl již v podání vysvětlení dne 8. 2. 2008, které učinil na SKPV K. Při tomto úkonu si dobře pamatoval veškeré podrobnosti inkriminované obchodní transakce, protože se jednalo o kratší časový úsek, který od ní uběhl. K výslechu byl policií předvolán až dne 19. 1. 2009, tedy více než jeden rok od tohoto obchodního jednání, kdy se u něj začaly projevovat vážné zdravotní potíže, v důsledku kterých si některé detaily věci již nepamatoval. Proto u výslechu uvedl, že se plně odvolává na svou výpověď podanou formou vysvětlení. V té vylíčil okolnosti, jež předcházely obchodnímu jednání s firmou Kuman, s. r. o. Jednal vždy s R. H., který ho ujistil, že třetí osoba, která má zájem prodat lešení zn. Sprint, je jejím vlastníkem, a k potvrzení této informace mu předal plné moci, podle kterých byl oprávněn o prodeji tohoto lešení jednat. Dovolatel tedy jednal v dobré víře, že jako zplnomocněná osoba jedná za vlastníka. Poté, co obdržel od zástupce firmy Kuman hotovost představující kupní cenu předmětu prodeje, předal ji R. H. Nebyl seznámen s okolnostmi převozu lešení, jeho uskladněním ani se nezúčastnil žádných jiných jednání než těch, ke kterým byl zmocněn. Měl přislíbenu určitou provizi za zprostředkování prodeje, kterou nakonec od R. H. ani neobdržel. Na doklady stvrzující jeho postavení zmocněnce odkázal již při podání vysvětlení a důvodně předpokládal, že jeho nevina vyjde provedeným dokazováním najevo. Soudy obou stupňů však vycházely pouze z výpovědi spoluobviněného R. K., který v průběhu řízení svá tvrzení různě pozměňoval, a to již před policejním orgánem. Na straně jedné uváděl, že byl sám uveden v omyl R. H., na straně druhé pak vypověděl, že již od počátku věděl, že se chce podílet na podvodu a s tímto vědomím také k jednání s firmou vlastnící lešení přistoupil. Dovolatel zdůraznil, že se nikdy osobně s R. K. nesetkal ani si s ním netelefonoval a nebyli ani v písemném styku. Nemohl tedy předvídat, jaké informace může spoluobviněný o tomto obchodním případu uvádět a jak bude hodnocena jeho výpověď. Vlivem vážného onemocnění střev se nemohl zúčastnit hlavního líčení, což dokládal lékařskou zprávou. Pouze z tohoto důvodu využil svého práva nevypovídat. Přesto jeho obhajoba předestřená v rámci podání vysvětlení nebyla žádným objektivním důkazem vyvrácena, byť v hlavním líčení již nevypovídal. Stejně jako soud prvního stupně pak výsledky dokazování jednostranně hodnotil i soud odvolací. Oba soudy tak porušily právo dovolatele na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 5 To 6/2012, a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. H. (dále též „dovolatel“) namítl, že orgány činné v předmětné trestní věci porušily zásadu oficiality a zásadu vyhledávací (§2 odst. 4, odst. 5 tr. ř.), když neprovedly dokazování v takovém rozsahu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudu prvního stupně vytkl, že žádným způsobem nereagoval na tvrzení obviněného K., který v rámci své výpovědi v hlavním líčení dne 20. 10. 2010 uvedl, že má svědka, který je ochoten jít k soudu svědčit. Dále se spoluobviněný vyjádřil tak, že jím podepsané papíry měl používat známý v P., čímž odůvodňoval zcela nedůvěryhodné tvrzení, že dovolatel mu měl odcizit podepsané „bianco papíry“ z auta. Jeho výpověď, navíc plná rozporů, na které dovolatel jednotlivě poukázal, však nebyla v tomto směru ničím objektivizována. Orgány činné v trestním řízení a zejména pak soud prvního stupně tyto rozpory neodstranily, ač tak podle §2 odst. 5 tr. ř. učinit měly. V této souvislosti poukázal dovolatel na judikaturu Ústavního soudu, podle níž volné hodnocení důkazů má ústavní limity a nemůže být projevem nepřípustné libovůle. Připomněl, že v dané věci jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“, která vyžadovala zvýšené nároky na hodnocení důkazů. Soudy však vycházely z tvrzení spoluobviněného, aniž by je verifikovaly dalšími důkazy, které by obhajobu dovolatele bez pochybností vyvracely.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, č. j. 5 To 6/2012-525, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2011, č. j. 8 T 154/2010-487, zrušil, „současně aby zrušil celý výrok o trestu a dle §265l odst. 1 ve spojení s ustanovením §265l odst. 3 vrátil věc soudu prvního stupně“. Současně samostatným podáním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v jeho případě podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to do doby, než o něm bude rozhodnuto.
Opisy dovolání obviněných byly předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byly doručeny ve dnech 19. 4. 2012 (obviněný K. P.) a 30. 4. 2012 (obviněný R. H.). Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 11. 5. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obvinění K. P. a R. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod použitý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však ani jeden z dovolatelů s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Oba své podané mimořádné opravné prostředky založily především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je jim kladena za vinu, nedopustili. Soudům obou stupňů vytkli, že závěr o jejich vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na rozporných a nepřesvědčivých výpovědích spoluobviněného R. K. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jejich neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť je namítáno v podstatě to, že soudy při neakceptování jejich obhajoby vyhodnotily důkazy k jejich tíži a v důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a v případě obviněného K. P. při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž jednal v dobré víře a netušil, že se podílí na uskutečňování podvodného záměru spoluobviněných, pak obvinění (dovolatelé) ve smyslu jimi použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle nich nedovolovaly, aby mohli být jeho spácháním uznáni vinnými a odsouzeni.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podanými mimořádnými opravnými prostředky domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolatelům prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti a individuálnímu podílu každého z nich na podvodném jednání za prokázané (viz zejména str. 14/15 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněných, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými námitkami obviněných, které uplatnili i v nyní projednávaném dovolání. Logicky zdůvodnil, proč neměl o věrohodnosti výpovědi obviněného R. K. žádných pochybností a proč tedy obhajobě obviněného R. H. spočívající v tom, že se na trestné činnosti nijak aktivně nepodílel, nepřisvědčil. Stejně tak přesvědčivě odůvodnil, proč nemůže obstát tvrzení obviněného K. P., že jednal v přesvědčení o serióznosti celého obchodu a o podvodném záměru ostatních obviněných neměl tušení (viz zejména str. 4 – 6 shora odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatelů stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což obě dovoláním napadená rozhodnutí soudů, jak bylo uvedeno výše, splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněných K. P. a R. H. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného R. H. k odložení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení dovolání obviněného nepodala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler