ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.808.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 808/2015 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovolání, které podala obviněná Ing. R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To 49/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 169/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 169/2014 , byla obviněná Ing. R. P. uznána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla podle §345 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To 49/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 2. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněné se soudy dopustily pochybení, pokud jednostranně dovodily, že její výpověď, výpovědi svědkyně B. P. a svědkyně B. F. jsou lživé. Ona ani žádná ze svědkyň neměly důvod, aby neoprávněně osočovaly T. H., pro všechny bylo nepříjemné o takových věcech opakovaně vypovídat. Podle obviněné je rozhodnutí soudu navíc nebezpečným precedentem do budoucna, neboť z něj vyplývá nebezpečí, že pokud někdo v dobré víře učiní trestní oznámení na obdobnou trestnou činnost, sám se vystavuje nebezpečí trestního stíhání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1404/2014, namítla, že není možné, aby oznamovatel trestné činnosti nesl odpovědnost za to, zda se podaří orgánům činným v trestním řízení trestnou činnost pachateli prokázat. V této věci orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání T. H., neboť i ony byly přesvědčeny, že se trestné činnosti dopustil. Výsledky šetření policejního orgánu ve věci vedené pod č. j. KRPB-190870/TČ-2014-060072-ŠEV mají podle obviněné pouze subsidiární význam, neboť šetřením policie pouze nebyly zjištěny takové důkazy, jejichž souhrn by odůvodňoval podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku T. H.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 8 To 49/2015-142, a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že dovolatelka z velké části pouze opakuje námitky, které učinila již v průběhu hlavního líčení a řízení o odvolání. Poukazuje na údajné nedostatky soudů při zjišťování skutkového stavu, nesprávnou interpretaci důkazů a nedostatky při jejich hodnocení. Takové námitky podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod nespadají. Pod něj by bylo možné podřadit snad jen námitku, kterou poukazuje na pouhý subsidiární význam výsledků šetření policejního orgánu týkajícího se údajného protiprávního jednání T. H. vůči nezletilé. K tomu státní zástupce uvedl, že nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání T. H. a prověřování trestního oznámení obviněné bylo skončeno odložením věci podle §159a odst. 1 trestního řádu. Především však závěr o lživosti údajů, které obviněná v trestním oznámení uvedla, byl primárně založen na výpovědi svědka T. H., nezletilé a na lékařské zprávě MUDr. R. Proto i závěr o její vině byl založen na zjištění, že údaje v trestním oznámení jsou nepravdivé, nikoli jen neprokázané, nepotvrzené, nedoložené, pochybné apod.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněné bylo jako neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Obviněná Ing. R. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatelky dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu i v té části, ve které dovolatelka namítala nepřijatelnost závěrů obou soudů s poukazem na permanentní riziko trestního postihu každého oznamovatele možného trestného jednání, které nebude bezpečně prokazatelné.
Šlo o jádro dovolací argumentace, spočívající ovšem rovněž na odlišné interpretaci provedených důkazů, přehlédnutí zásadního skutkového zjištění pro přisouzenou právní kvalifikaci jednání obviněné, která byla tímto zjištěním podmíněna. Nalézací i odvolací soud dospěly totiž po provedení a zhodnocení důkazů k závěru, že k jednání, které bylo předmětem šetření orgánů, činných v trestním řízení na podkladě oznámení obviněné, nikdy nedošlo, obviněná uváděla nepravdivé, smyšlené skutečnosti. To je situace zásadně odlišná od jiného teoreticky možného závěru, že k udávanému jednání dojít mohlo, ale nelze ho bezpečně podezřelému prokázat. V takovém případě by byl trestní postih oznamovatelky vyloučen (k tomu viz shodně dovolatelkou citované, ale jí zcela nesprávně interpretované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1404/2014).
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněné Ing. R. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu