ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.947.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 947/2013-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2013 o dovolání, které podal obviněný Mgr. M. Š. ,proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 5 To 60/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 29 T 4/2011 , byl obviněný Mgr. M. Š. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku [tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“)] na tom skutkovém základě, že
„1. dne 25. 3. 2010 v O., ze svého účtu advokátní úschovy vedeného u UniCredit Bank Czech Republic a. s., pobočka O., na bankovní účet L. K. vedený u téže banky, převedl částku ve výši 4.400.000,- Kč, která mu do advokátní úschovy byla složena společností CHS Solar Source a. s. se sídlem v O. (dále jen CHS), na základě smlouvy o spolupráci ze dne 23. 3. 2010 uzavřené mezi společností CHS jako zájemcem, L. N. jako dodavatelem a jím osobně jako schovatelem a takto postupoval, aniž by k tomu byl zmocněn, za situace, kdy nedošlo k naplnění účelu uzavřené smlouvy, což vedle uplynutí sjednané doby trvání smlouvy byla jediná další skutečnost, která jej k manipulaci se složenými penězi opravňovala, přičemž poté, co byla ukončena platnost této smlouvy, finanční částku poškozené společnosti CHS do pěti dnů od marného uplynutí stanovené lhůty nevrátil, ačkoli tak na základě smlouvy učinit měl, čímž jí způsobil škodu ve výši 4.400.000,- Kč,
2. dne 25. 3. 2010 v O., ze svého účtu advokátní úschovy vedeného u UniCredit Bank Czech Republic a. s., pobočka O., na bankovní účet M. Š. vedený u Československé obchodní banky, a. s., převedl částku ve výši 2.000.000,- Kč, která mu do advokátní úschovy byla složena společností Vance Property s. r. o. se sídlem v O. (dále jen Vance Property), na základě smlouvy o rezervaci projektu fotovoltaické elektrárny ze dne 25. 3. 2010 uzavřené mezi L. N. jako prodávajícím, Vance Property jako zájemcem a jím osobně jako schovatelem a takto postupoval, aniž by k tomu byl zmocněn, za situace, kdy nedošlo k naplnění účelu uzavřené smlouvy, což vedle uplynutí sjednané doby trvání smlouvy byla jediná další skutečnost, která jej k manipulaci se složenými penězi opravňovala, přičemž poté, co byla ukončena platnost této smlouvy, finanční částku poškozené společnosti Vance Property do pěti dnů od marného uplynutí stanovené lhůty nevrátil, ačkoli tak na základě smlouvy učinit měl, čímž jí způsobil škodu ve výši 2.000.000,- Kč; peníze poškozenému vrátil až po opakovaných urgencích dne 28. 7. 2010“.
Za to byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie v trvání šesti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené společnosti CHS Solar Source a. s. se sídlem v Olomouci, Železniční 512/7, zaplatit náhradu škody ve výši 4.400.000,- Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 28. 3. 2011.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 5 To 60/2012 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 11. 2012 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Mgr. M. Š. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Podle názoru obviněného jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy nebraly v potaz ústní ujednání mezi smluvními stranami obou smluv, která byla prokázána jeho konstantní výpovědí v průběhu celého trestního řízení a také výpovědí svědka L. N. učiněnou v přípravném řízení i při hlavním líčení. Soudy nebraly v potaz ani to, že složené peněžní prostředky byly určeny na zajištění předmětu smluv, a tedy jako výplata či odměna smluvním stranám, a písemně uzavřené smlouvy o úschově měly pouze formální charakter, přičemž skutečný úmysl stran ohledně nakládání s předmětem úschovy byl modifikován ústními dohodami. Podle obviněného nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Z jeho strany nikdy nevznikla snaha peníze svěřené do úschovy nevrátit, a proto nebyl naplněn znak „přisvojení si věci“. O tom svědčí obviněným zadané příkazy k převodu peněžních prostředků zpět svěřiteli, vrácení částky 2.000.000,- Kč a poskytnutí částky úrokového navýšení ve výši 320.000,- Kč společnosti Vance Property s. r. o. K tomu obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 215/2001. Obviněný dále namítl, že nemohlo dojít ke způsobení škody velkého rozsahu, konkrétně ve výši 6.400.000,- Kč, jelikož do celkové výše škody byla nesprávně zahrnuta i částka 2.000.000,- Kč, která však byla z úschovy vrácena. Ve vztahu k výši škody tak mohlo být uvažováno pouze o částce 4.400.000,- Kč, což by však u tohoto trestného činu odpovídalo kvalifikaci podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Trestní odpovědnost však podle obviněného nelze dovozovat ani u této částky, neboť ta byla převedena z účtu úschovy na základě ústní dohody mezi obviněným a poškozenou společností CHS Solar Source a. s., a pokud nebyla později vrácena, nebylo to způsobeno porušením povinností ze strany obviněného. Absentuje zde totiž objektivní stránka předmětného trestného činu spočívající v přisvojení si peněžní částky a zároveň subjektivní stránka uvedeného činu, jelikož obviněný jednal na základě pokynu poškozeného, tudíž v domnění, že jedná v jeho zájmu a v souladu s jeho vůlí. Vzniklou situaci proto bylo na místě řešit pouze prostředky soukromoprávními, nikoliv trestněprávními. Obviněný dále namítl, že ve všech fázích trestního řízení byl vyslýchán ke skutečnostem a událostem, ke kterým měl jako advokát povinnost mlčenlivosti. Ve vztahu ke klientům L. N., M. Š., L. K., společnosti Vance Property s. r. o. a společnosti CHS Solar Source a. s. přitom k řádnému zproštění mlčenlivosti nedošlo. Ze strany orgánů činných v trestním řízení, konkrétně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, byly také vyžádány informace podléhající bankovnímu tajemství podle §8 odst. 2 tr. ř., které se týkaly účtů vedených v rámci advokátní praxe obviněného. O tomto postupu však nebyla informována Česká advokátní komora a ani nebyl připojen její souhlas. Souhlas měl být podle obviněného vyžádán, neboť dokumenty prokazující platební styk s klienty advokáta se mohou považovat za listiny obsahující skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta ve smyslu §85b odst. 1 tr. ř. V obou případech tak lze postup orgánů činných v trestním řízení považovat za porušení zákona, v důsledku čehož vykazuje trestní řízení závažné procesní vady, které by mohly ovlivnit zákonnost vydaných rozhodnutí, respektive takto nezákonně pořízené důkazní prostředky nelze užít jako důkaz v trestním řízení. Obviněný má za to, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, respektive jedná se o nesoulad s vykonanými důkazy. Tento nesoulad měl podle obviněného za následek porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 5 To 60/2012, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 29 T 4/2011, v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obsah konkrétních výhrad obviněného k napadenému meritornímu rozhodnutí v zásadě deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídá. Je tomu tak proto, že obviněný své námitky - navzdory proklamaci o respektování skutkového stavu zjištěného soudem - výslovně orientoval do oblasti dokazování. U konkrétních výhrad vůči aplikaci hmotného práva vycházel obviněný nikoli z takového hodnocení provedených důkazů, o něž se opíraly oba ve věci činné soudy, nýbrž ze svého alternativního hodnocení, které naopak směřovalo ke zpochybnění skutečného stavu věci popsaného ve výroku rozsudku, v čemž obviněný hledal možnost odchylného právního posouzení věci. Námitky obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a z nich vyvozeným skutkovým stavem nepřekračovaly hranici prosté polemiky se způsobem, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Výhradu obviněného, že u subjektů, jimž poskytoval právní služby, nebylo vyžádáno zproštění povinnosti mlčenlivosti, státní zástupce odmítl s tím, že to měl být právě obviněný, kdo měl s poukazem na tento údajný nedostatek odmítnout vypovídat, a porušil-li v dané situaci někdo zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti, byl to právě obviněný. Lichá je rovněž námitka obviněného, že nebyl vyžádán souhlas České advokátní komory s poskytnutím bankovních údajů o účtech, které obviněný vedl jako advokát. Pohyb dotčených peněžních prostředků byl dokumentován jinými důkazy, a pokud jde o určení konkrétní osoby, které obviněný protiprávně vyplatil svěřené peníze, to je okolnost, která z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného deliktu nemá prakticky žádný význam. Rozhodující je zjištění soudu, že prostředky svěřené do advokátní úschovy obviněný v rozporu s vůlí schovatele i v rozporu s příslušnými smlouvami a profesními předpisy vyplatil jiným subjektům, čili nakládal s nimi jako s vlastními, čímž si svěřenou věc přisvojil. Státní zástupce nepřisvědčil ani výhradě obviněného, že si částku 4,4 mil. Kč neponechal pro vlastní potřebu a nikdy neměl v úmyslu ji nevrátit. V meritorním rozhodnutí totiž není zachyceno tvrzení, že by si tyto prostředky ponechal pro vlastní potřebu. Že neměl v úmyslu je nevrátit, je rovněž irelevantní, neboť subjektivní stránka jeho trestného jednání spočívala již v tom, že je v rozporu se svými povinnostmi zcela vědomě a cíleně předal třetí osobě. Budoucí vrácení těchto finančních prostředků je z hlediska naplnění skutkové podstaty zpronevěry zcela bez významu, což se plně vztahuje i pro pozdější navrácení částky 2 mil. Kč. Soudy správně konstatovaly, že tento úkon nemá na dokonání deliktu podle §206 tr. zákoníku žádný vliv a je relevantní pouze ve smyslu náhrady škody způsobené trestným činem.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Obviněný Mgr. M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Pokud v úvodní části dovolání obviněný namítl, že soud i přes jeho výpověď a výpověď svědka L. N. nebral v potaz ústní ujednání mezi smluvními stranami ani skutečný charakter obou smluv, zpochybňoval tím výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Soud prvního stupně se otázkou existence ústních dohod podrobně zabýval (srov. odůvodnění na str. 24 až 29 odsuzujícího rozsudku). Závěr o tom, že žádné ústní dohody, které by obviněnému umožňovaly disponovat s uloženými penězi v rozporu s podmínkami uvedenými ve smlouvách uzavřených ve dnech 23. 3. 2010 a 25. 3. 2010, nebyly uzavřeny, přitom soud postavil nejen na výpovědích Ing. K. a M. O., ale i na výpovědi L. N., který rovněž ve své výpovědi netvrdil, že by poškození vyslovili souhlas s převodem peněz složených do advokátní úschovy bez naplnění podmínek stanovených v písemných smlouvách. Stejně tak nebyly uvedené ústní dohody dojednány ani konkludentně, což opět vyplývá z výpovědí Ing. K. a M. O., a také z výpovědi svědkyně Mgr. S. P., která upozornila na obezřetnost svých klientů, kteří připomínkovali předmětné smlouvy a jednoznačně chtěli celou záležitost řešit advokátní úschovou. Tento závěr je opřen také o další skutečnosti, když například i takovou nepodstatnou náležitost, jako je specifikace čísla účtu, na který mají být vráceny peníze z úschovy na základě smlouvy o spolupráci ze dne 23. 3. 2010, byla realizována formou písemného dodatku k této smlouvě dne 25. 5. 2010. V neprospěch verze obviněného rovněž soud bez jakýchkoli pochybností zjistil, že v případě peněžních prostředků převedených na účet M. Š. se jednalo o opožděnou vratku části advokátní úschovy z dřívější doby. Obviněný stejně tak nedokázal věrohodně vysvětlit, proč písemné smlouvy nekoncipoval tak, aby odpovídaly skutečné vůli poškozených. Pokud nalézací soud kategoricky odmítl argumentaci obviněného, že charakter použitých smluv byl limitován potřebou urychleného vyřízení věci, protože není zřejmé, v čem by například smlouva o půjčce měla být na vytvoření složitější, resp. časově náročnější, než smlouva o rezervaci projektu fotovoltaické elektrárny, pak se takový závěr jeví jako nezpochybnitelný. Za dané situace tedy nelze ani v náznaku hovořit o existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním spatřuje obviněný rovněž v tom, že jeho výpověď ani informace o pohybech na jeho bankovních účtech nelze pro závažné procesní vady použít jako důkaz v trestním řízení, přičemž ostatní provedené důkazy neposkytují dostatečný podklad pro učiněné skutkové závěry.
Pokud jde o námitku, že výpověď obviněného učiněnou v přípravné řízení a následně i v hlavním líčení nelze použít jako důkaz, a to z důvodu absence jeho řádného zproštění povinnosti mlčenlivosti ze strany jeho klientů, nelze s obviněným souhlasit. Obviněný zde totiž nesprávně zaměňuje své procesní postavení s procesním postavením svědka. Svědek nesmí být podle §99 odst. 2 tr. ř. vyslýchán tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn. K zákazu výslechu musí orgán činný v trestním řízení přihlížet z úřední povinnosti, a proto svědek nesmí být vyslýchán, pokud nebyl zproštěn státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti, a to i kdyby sám chtěl vypovídat. Zákaz výslechu z těchto důvodů však neplatí v případě výslechu obviněného, přičemž úpravu v §99 odst. 2 tr. ř. nelze ani analogicky použít. V případě obviněného se totiž uplatní zásada, že povinnost mlčenlivosti nesmí být na újmu práva na obhajobu vyplývajícího z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1419, a shodně Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 145). V takovém případě je na úvaze obviněného, jakým způsobem ke své obhajobě přistoupí, a zda výpověď odmítne či zda bude i o skutečnostech jinak chráněných povinností mlčenlivosti vypovídat. Jelikož se v projednávaném případě obviněný rozhodl na svou obhajobu k věci vypovídat (a to ve všech fázích trestního řízení), pak bez ohledu na posouzení otázky, zda k řádnému zproštění povinnosti mlčenlivosti obviněného jako advokáta ze strany všech dotčených klientů došlo či nikoliv, je taková výpověď obviněného procesně použitelná.
Stejně tak není důvodná ani námitka obviněného, že k vyžádání informací o bankovních účtech užívaných obviněným jakožto advokátem postupem podle §8 odst. 2 tr. ř. bylo s ohledem na §85b odst. 1 tr. ř. třeba předem vyžádat souhlas České advokátní komory. Přestože je povinnost mlčenlivosti základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti, a jako taková požívá příslušné ochrany (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 191/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), neznamená to současně, že by orgány činné v trestním řízení nesměly zjišťovat jakékoliv informace, na něž jinak povinnost mlčenlivosti advokáta dopadá. Zvýšená ochrana práv třetích osob (klientů advokáta) upravená v §85b tr. ř. se uplatňuje pouze ve vztahu k provádění prohlídek v místě (v prostorách), kde advokát vykonává advokacii, a kde se z tohoto důvodu pravidelně vyskytuje větší množství informací o klientech advokáta, přičemž současně není z hlediska výkonu advokacie účelné a ani reálné, aby advokát přijal taková preventivní opatření, která by v případě provádění domovní prohlídky (či prohlídky jiných prostor) zamezila případnému nežádoucímu seznámení se s citlivými informacemi o klientech ze strany orgánů činných v trestním řízení nad rámec vymezený v příkazu k provedení takové prohlídky. Naproti tomu, bankovní účet advokáta nelze v žádném případě za místo výkonu advokacie považovat, přičemž informace zde zachycené nejsou natolik citlivé, jako informace ukládané v místě výkonu advokacie. U informací souvisejících s pohyby na bankovním účtu lze navíc poměrně jednoduše snížit možnost výše naznačeného ohrožení (např. jejich anonymizací, omezením rozsahu zpráv pro příjemce transakce, apod.). V případě vyžadování informací podléhajících bankovnímu tajemství podle §8 odst. 2 tr. ř., které jsou současně informacemi o bankovním účtu advokáta, tak není třeba ani analogicky vyžadovat součinnost České advokátní komory postupem podle §85b tr. ř. Nehledě na uvedené je k této námitce obviněného třeba dále zdůraznit, že informace získané postupem podle §8 odst. 2 tr. ř. nebyly v projednávané věci nijak rozhodující, a jejich eventuální absence (například i z důvodu tvrzené procesní nepoužitelnosti) by neměla na rozhodné skutkové závěry žádný vliv.
Proto ani námitka týkající se zproštění mlčenlivosti obviněného jeho klienty a ani námitka vztahující se k nevyžádání součinnosti České advokátní komory při vyžadování bankovních informací nejsou důvodné, a nemohou tak zakládat výše uvedený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] tak byly relevantně uplatněny pouze námitky obviněného směřující proti naplnění znaku skutkové podstaty „přisvojení si věci“ a proti způsobení následku v podobě škody velkého rozsahu.
Zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2010).
Především je třeba konstatovat, že oba soudy rozhodující v předchozím řízení se otázkou, zda jednání obviněného lze podřadit pod pojem „přisvojení si věci“, pečlivě zabývaly. Tyto jejich úvahy jsou podrobně rozebrány na stranách 29 až 30 odsuzujícího rozsudku a straně 4 usnesení odvolacího soudu. S tam uvedenými právními závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Ze skutkových zjištění je totiž ve vztahu k oběma skutkům zřejmé, že obviněný se svěřenými peněžními prostředky nakládal zcela v rozporu se svými povinnostmi, když je bez jakékoliv opory v příslušných smlouvách převedl na bankovní účty třetích osob. Spojitost mezi těmito třetími osobami a ostatními smluvními stranami je přitom založena pouze na osobním rozhodnutí, resp. na osobním zájmu obviněného. Obviněný tak nepochybně s předmětnými peněžními prostředky nakládal jako s věcí vlastní, a tedy si tyto peněžní prostředky přisvojil. Nelze přitom souhlasit s námitkami obviněného, že šlo o dispozici pouze přechodnou, neboť je měl v úmyslu později vrátit jejich oprávněnému majiteli. Rozhodující je zde skutečnost, že uvedeným jednáním zcela zmařil účel, pro který mu byly peněžní prostředky svěřeny. Nelze totiž přehlédnout (jak ostatně správně poznamenal již odvolací soud), že účelem svěření peněz do advokátní úschovy není pouze zajištění výplaty peněz oprávněné osobě, nýbrž především poskytnutí garance zvýšené ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivých smluvních stran odlišných od advokáta. Právě advokát zde vystupuje jako osoba, která má svým postavením a důvěryhodností takovou záruku poskytnout. Rovněž v projednávaném případě jsou obdobná očekávání ze strany poškozených patrná, a je nepochybné, že bez nich by byly předmětné smlouvy koncipovány zcela jinak. Pokud tedy obviněný svěřené peněžní prostředky vyňal z režimu úschovy a převedl je dle svého vlastního uvážení do dispozice třetích osob, trvale tím zmařil účel, pro který mu byly svěřeny. Zcela bez významu je zde proto úmysl obviněného peněžní prostředky později vrátit oprávněnému majiteli.
S tím souvisí rovněž další námitka obviněného, že svým jednáním nezpůsobil škodu velkého rozsahu (ve výši 6.400.000,- Kč), neboť část peněžních prostředků (ve výši 2.000.000,- Kč) vrátil zpět oprávněnému. Rovněž tato argumentace obviněného není správná. K dokonání trestného činu a tím i ke způsobení škody totiž došlo již okamžikem přisvojení si peněžních prostředků, tedy tím, že peněžní prostředky byly odeslány na bankovní účty třetích osob. Svěřené peněžní prostředky se totiž nikdy nestaly součástí majetku schovatele (obviněného), nýbrž zůstaly po celou dobu úschovy v majetku svěřitele (poškozeného). Obviněný tak již jejich přisvojením způsobil zmenšení majetku poškozeného (změnu v objektu trestného činu zpronevěry), a to nehledě na okamžik, ve kterém se později svěřitel o tomto zmenšení dozvěděl. Pokud tedy obviněný v době po dokonání trestného činu vrátil část zpronevěřených peněžních prostředků zpět poškozenému, činil tak pouze v rámci náhrady již způsobené škody. Tato skutečnost proto nemohla mít vliv na posouzení otázky viny, a mohla být zohledněna pouze při úvahách o výši trestu a o povinnosti k náhradě způsobené škody.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký