ECLI:CZ:US:2003:3.US.11.03
sp. zn. III. ÚS 11/03
Usnesení
III. ÚS 11/03
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti T., s. r. o., se zastoupené JUDr. M. J. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 951/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2001, č. j. 18 Co 190/2001-20. Tímto rozhodnutím potvrdil odvolací soud usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 5. 1999, č. j. E 2520/99-5, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho není takové rozhodnutí v souladu s ústavní zásadou, podle níž jsou soudy povinny poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR).
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle znění o. s. ř. platného do nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s odkazem na ustanovení bodu 17, hlavy I, části dvanácté tohoto zákona, podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle odůvodnění napadeného usnesení upravují přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Z těchto ustanovení pak dovolací soud dovodil, že v dané věci nejde o žádný z případů zmíněných v těchto ustanoveních.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb. a v důsledku této změny došlo také ke změně přípustnosti dovolání podle ust. §237 až §239 o. s. ř. Stěžovatelka se proto domnívá, že s účinností od 1. 1. 2001 může dovolatel podat dovolání mimo jiné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR podle stěžovatelky nesprávně vyložil ustanovení bodu 17, hlavy I, části dvanácté tak, že toto ustanovení, jež upravuje způsob projednání a rozhodnutí dovolání, aplikoval i na jeho přípustnost bez ohledu na to, že novela o. s. ř. výslovně dovolání proti předmětnému usnesení odvolacího soudu připouští. Stěžovatelka se proto domnívá, že takový výklad má nepříznivý vliv na právní jistotu účastníků jednotlivých řízení a především vede k jejich faktické nerovnosti, kdy dvě věcně totožná dovolání projednávaná Nejvyšším soudem ČR v téže době mohou být jedno shledáno přípustným a druhé nepřípustným.
Výklad přijatý Nejvyšším soudem ČR je tak podle názoru stěžovatelky nekonformní s ústavním pořádkem ČR a s ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud napadené ustanovení zrušil.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud především připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen.
Ústavní soud rovněž není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.
S ohledem na to se Ústavní soud mohl v daném případě zabývat toliko otázkou, zda Nejvyšší soud ČR svou interpretací a aplikací shora uvedeného zákonného ustanovení neporušil kogentní normu jednoduchého práva a zda v důsledku toho neporušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelky.
V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Řízení před soudem prvního stupně, tj. před Okresním soudem v Rychnově, probíhalo podle "dosavadních právních předpisů" a též rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 21. 5. 1999). Za této situace proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné do 31. 12. 2000, a nikoliv podle úpravy pozdější.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že se citované ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. nevztahuje na posouzení přípustnosti dovolání, tedy že výrazy "projednají a rozhodnou" nezahrnují otázku přípustnosti dovolání. Ústavní soud již několikráte ve shodě s názorem Nejvyššího soudu ČR judikoval, že se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 144/02). Výrazy "projednají a rozhodnou" zahrnují tedy mimo jiné i posouzení přípustnosti dovolání a v tomto výkladu Nejvyššího soudu ČR nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud rovněž nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že výklad Nejvyššího soudu ČR postrádá jakékoliv rozumné odůvodnění (přičemž Ústavní soud zdůrazňuje, že zorným úhlem, pod nímž posuzuje akty orgánů veřejné moci, je ústavnost a ochrana základních práv a svobod, nikoliv samotná účelnost či vhodnost interpretace ustanovení právního předpisu). Jedním z důvodů takového výkladu je totiž systémový přístup k právním institutům. Určitý, v daném případě procesní, institut působí vždy jako systémový celek tvořený jednotlivými částmi (podmínky řízení, přípustnost, způsob projednání, forma a náležitosti rozhodnutí). Pokud právní předpis upravuje existenci určitého procesního institutu (mimořádného opravného prostředku), a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na aplikaci tohoto institutu v podobě platné k určitému datu, nelze aplikovat část tohoto institutu (způsob projednání a rozhodnutí) podle jedné právní úpravy a další část (přípustnost) podle právní úpravy účinné později, nýbrž je třeba k tomuto institutu přistupovat jako k celku, pokud by zákonodárce výslovně nestanovil jinak.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu