ECLI:CZ:US:2015:3.US.1521.15.1
sp. zn. III. ÚS 1521/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2015 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti: A) T. R., B) H. R., zastoupených Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem Za Poštou 112, 698 01 Veselí nad Moravou, v substituci JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem Za Poštou 112, 698 01 Veselí nad Moravou, C) nezl. T. R. a D) nezl. B. R., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. března 2015 č. j. P 35/2012-4734, 16 P a Nc 63/2015 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. března 2015 č. j. P 35/2012-4784, 16 P a Nc 67/2015, o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. listopadu 2014 č. j. P 35/2012-4154, 21P a Nc 506/2014, a o návrhu na nařízení předběžného opatření, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem na vydání předběžného opatření a s návrhem na vydání rozhodnutí o odložení vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. listopadu 2014 č. j. P 35/2012-4154, 21P a Nc 506/2014, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Podáním ze dne 21. 5. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 3. 2015 č. j. P 35/2012-4734, 16 P a Nc 63/2015 a požádali o přednostní projednání věci.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2015, doplněným dalším podáním, doručeným dne 19. 6. 2015 navrhli stěžovatelé, aby Ústavní soud vydal usnesení, "jímž se v plném rozsahu ruší usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 8 vydané dne 18. 11. 2014 a orgánu veřejné moci tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se ukládá, aby nepokračoval v dalším porušování práv nezl. dětí T. R. a B. R. a upravil poměry tak, aby se mohli stýkat tak, aby bylo zabráněno odloučení nezl. dětí od otce rodiče T. R. a babičky H. R. prarodiče nezl. dětí".
K podání byla připojena plná moci stěžovatele ad A), která však nesplňovala náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V dalším doplnění, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2015, označeném jako "doplnění návrhu na vydání předběžného opatření" připojil advokát Mgr. Jiří Adamec plnou moc stěžovatelky ad B), která rovněž nesplňovala potřebné náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že návrh vykazoval vady a nesplňoval náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud stěžovatele ad A) a ad B), aby vady vytčené v poučení ze dne 26. 6. 2015 ve stanovené 10denní lhůtě odstranili.
V mezidobí, dne 25. 6. 2015 obdržel Ústavní soud další podání stěžovatelů ad A) a ad B), v jehož novém znění petitu žádali, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, v němž Obvodnímu soudu pro Prahu 8 nařídí, aby "zrušil svoje rozhodnutí vydané dne 23. 6. 2015 ve věci provedení pohovoru s nezletilými, neporušoval základní práva všech stěžovatelů a vyčkal rozhodnutí vyšších soudů ve věci zákonnosti soudce a námitky podjatosti soudce - Mgr. Ilony Benešové". Současně Mgr. Jiří Adamec sdělil, že ve dnech 26. 6. až 12. 7. 2015 bude čerpat dovolenou a předložil substituční plnou moc pro JUDr. Jiřího Adamce, která rovněž nesplňovala podmínku uvedenou v ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V reakci na výzvu k odstranění vad návrhu obdržel dne 8. 7. 2015 Ústavní soud podání stěžovatelů ad A) a ad B), označenou jako "oprava petitu návrhu na vydání předběžného opatření", v němž zmocněný advokát výše označených stěžovatelů opravil petit návrhu tak, že se: "I. odkládá vykonatelnost usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2014 č. j. 0P 35/2012; II. v případu zákazu pokračování v porušování dotčených ústavních práv stěžovatelů, aby Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 8 nařídil, aby do doby než bude pravomocně rozhodnuto o námitkách podjatosti a námitkách nezákonnosti soudců zejména soudkyně Mgr. Ilony Benešové z Obvodního soudu pro Prahu 8 a soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Věry Sýkorové, JUDr. Ivany Hessové a JUDr. Aleny Bílkové, neprováděl jiné než neodkladné a neopakovatelné úkony, zejména aby se zdržel provedení výslechu-pohovoru s nezl. dětmi T. R. a B. R. naplánovaným na den 13. 7. 2015 dle přípisu soudu ze dne 23. 6. 2015".
V příloze byly připojeny plné moci stěžovatelů ad A) a ad B).
S ohledem na takto nově formulovaný a upravený petit ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se předmětnou ústavní stížnosti domáhají pouze odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2014 č. j. P 35/2012-4154, 21P a Nc 506/2014 a vydání předběžného opatření, jímž by bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 8 zakázáno pokračovat v dosavadním řízení o změně úpravy styku nezletilých dětí se stěžovatelem ad A) jejich otcem, o výši výživného a o výkonu rozhodnutí ohledně neuskutečněných styků otce s dětmi. Svůj návrh odůvodňují stěžovatelé poukazem na údajné porušení jejich práva na přístup k odvolacímu soudu, práva na rodinný život a práva a na spravedlivý proces.
II.
Z připojeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2014 č. j. P 35/2012-4154, 21P a Nc 506/2014 se zjišťuje, že tento soud k návrhu matky nezletilých dětí, jímž se domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by byl otci nezletilých dětí zakázán styk s nezletilými dětmi, rozhodl tak, že předběžným opatřením nařídil, že "otec je oprávněn se stýkat s nezletilou B. a nezletilým T. v každém sudém kalendářním týdnu v roce vždy ve středu od 15:00 hod. do 16:00 hod. na půdě Fondu ohrožených dětí se sídlem Praha 1, Na Poříčí 6, a to do rozhodnutí v řízení o zákazu styku nezletilých dětí s otcem ve věci samé".
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení podaného návrhu, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jak vyplývá ze stručné rekapitulace obsahu spisu, vedeného Ústavním soudu pod sp. zn. III. ÚS 1521/15, stěžovatelé ad C) a ad D) nereagovali na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad jejich podání resp. na tuto výzvu nereagoval zmocněný advokát. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že stěžovatel ad A), tj. otec nezletilých dětí a stěžovatelka ad B), tj. babička nezletilých, pokud podávají ústavní stížnost ve prospěch nezletilých dětí, resp. za účelem ochrany jejich základních práv a svobod ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nejsou v této pozici k podání ústavní stížnosti legitimováni.
I když stěžovatel ad A) návrhu svá podání k Ústavnímu soudu podával jménem, ve prospěch resp. za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatelů ad C) a ad D), i u nich Ústavní soud zkoumal, zda jsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
V řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. P 35/2012 byli účastníky řízení stěžovatel ad A), matka nezletilých J. R. a nezletilé děti T. a B. , tj. stěžovatelé ad C) a ad D), kterým byl ovšem ve smyslu ustanovení §892 odst. 3 občanského zákoníku ustanoven kolizní opatrovník, a to Městská část Praha 8, neboť zákonný zástupce nezletilých nemůže jednat za zastoupené v případě, že jeho zájmy jsou podle citovaného ustanovení občanského zákoníku v rozporu se zájmy zastoupených. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilým pro střet zájmů tak již jejich rodič nadále nevykonává jejich zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže (srov. tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4562/2008 či sp. zn. 21 Cdo 429/2014, dostupná na www.nsoud.cz).
V nyní projednávaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovateli ad A) a ad B) a nezletilými stěžovateli ad C) a ad D) jeví jako pravděpodobná, neboť ústavní stížností je navrhován odklad vykonatelnosti předběžného opatření, jímž je zatímně upraven styk stěžovatele ad A) s nezletilými dětmi, stěžovateli ad C) a ad D). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).
Tím je podle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelů ad C) a ad D) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným [shodným způsobem Ústavní soud postupoval kupříkladu v řízeních ústících do vydání usnesení ze dne 3. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 77/04, usnesení ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 2634/11, anebo nálezu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3046/14, vydaného ve věci, která se rovněž týkala uvedených stěžovatelů; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti výše označených stěžovatelů, a to z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům ad C) a ad D) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Jak již bylo výše naznačeno, stěžovatel ad A) Ústavnímu soudu postupně elektronicky (či prostřednictvím advokáta) zasílal celou řadu různých podání (opatřených značným množstvím příloh), téměř vždy označených jako "doplnění návrhu na vydání předběžného opatření, resp. doplnění návrhu", která si ovšem velmi často ve formulaci petitu odporovala, případně v těchto dalších "doplněních" požadovali stěžovatelé něco jiného (viz výzva s poučením o nejasném petitu návrhu doručeného Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2015 a návrhu doručeného Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2015), či se vztahovala k jiným řízením vedeným stěžovatelem před Ústavním soudem (kupříkladu k řízení sp. zn. IV. ÚS 1522/15).
Po prostudování obsahu všech relevantních podání (zejména pak podání ze dne 8. 7. 2015) Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé ad A) a ad B) se v podstatě domáhají pouze odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2014 č. j. P 35/2012-4154, 21P a Nc 506/2014 a vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 8 zakázal pokračovat v řízení o změně úpravy styku nezletilých dětí se stěžovatelem, jejich otcem, o výši výživného a o výkonu rozhodnutí ohledně neuskutečněných styků otce s dětmi.
Podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestli by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká by odložením vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám. Podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění násilného zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Tyto podmínky pro odložení vykonatelnosti nebyly v posuzovaném případě splněny.
Stěžovatelé nejprve podali návrh na vydání předběžného opatření, jehož znění měnili až do "opravy petitu předběžného opatření" doručené Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2015, jímž navrhovali odložení vykonatelnosti předmětného usnesení ze dne 18. 11. 2014 podle §80 zákona o Ústavním soudu.
Proti rozhodnutí o předběžném opatření ve smyslu §102 o. s. ř. je ovšem ze zákona (§202 o. s. ř. a contrario) přípustný řádný opravný prostředek, a to odvolání, o čemž byl stěžovatel ad A) obvodním soudem řádně poučen. Jak ostatně stěžovatel uvádí, soudkyně Mgr. Ilona Benešová prý stěžovateli "zamezila jak jemu, tak jeho nezletilým dětem a stěžovatelce ad B) v přístupu k odvolacímu soudu tím, že přes řádně a včas podané odvolání ve věci (ve čtyřech případech) vyznačila protiprávně a protiústavně právní moc na výše uvedeném usnesení".
Z tvrzení stěžovatele ad A) tak vyplývá, že odvolací soud o jím podaném odvolání dosud nerozhodl. Pokud by tedy Ústavní soud již nyní, ještě před tím, než o věci rozhodne odvolací soud, přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti a vyhověl návrhu na odklad napadeného usnesení na základě námitek stěžovatelů, které jsou svým charakterem uplatnitelné právě v odvolacím řízení, porušil by princip subsidiarity. Stěžovatel ad A) těmito námitkami v rovině podústavního práva zpochybňuje především procesní postup obvodního soudu a nevykonatelnost, protiprávnost a prostiústavnost usnesení, jehož odložení vykonatelnosti se domáhá s odůvodněním, že v něm chybí přesná specifikace, kde má dojít ke styku nezletilých dětí se stěžovatelem, tedy konkrétně v jakém patře či místnosti sídla fondu. Takové námitky stěžovatele jsou projednatelné, resp. je možné je řádně uplatnit především v rámci odvolacího řízení.
Za této situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel ad A) nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, jejíž součástí je i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném odvolání). Ústavní stížnost, včetně návrhu s tím spojeného je podána předčasně.
Přípustnost nyní projednávané ústavní stížnosti nezakládá ani stěžovatelem ad A) uváděné tvrzení, že odvolání proti předmětným rozhodnutím obvodního soudu podal, nicméně postupem obvodního soudu prý bylo jeho projednání odvolacím soudem znemožněno. Podle stěžovatelů ad A) a ad B) prý jde o "protiústavní zásah Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým porušil zejména jejich právo na přístup k soudu, právo na rodinný život a právo na spravedlivý proces." I v tomto případě je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelé nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, pokud před jejím podáním nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež měla být porušena pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde dotčenému jednotlivci právní řád poskytuje procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se může proti takovému zásahu bránit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Jinými slovy, i v případě, kdy stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti takovému zásahu orgánu veřejné moci, musí dostát výše zmíněnému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží, jak již bylo vyloženo výše, v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Jestliže v posuzovaném případě dosud probírá soudní řízení před obecnými soudy, je na stěžovatelích, aby se v rámci tohoto soudního řízení v mezích právních předpisů domáhali ochrany svých procesních práv především formou řádných opravných prostředků. Porušení práva na spravedlivý proces by pak mohli namítat ústavní stížností až po pravomocně skončeném řízení.
Argumentaci o nerespektování principu subsidiarity ústavní stížnosti lze ostatně použít i ohledně těch částí ústavní stížnosti, po všech opravách a doplněních jejího petitu, které směřují i proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 3. 2015 č. j. P 35/2012, 16 P a Nc 63/2015 (které nabylo právní moci dne 11. 4. 2015) a proti usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2015 č. j. P 35/2012-4784, 16 P a Nc 67/2015 (které nabylo právní moci dne 16. 4. 2015), jimiž byly zamítnuty návrhy otce nezletilých dětí na nařízení předběžného opatření. I v případě těchto rozhodnutí byla stěžovateli ad A) dána možnost napadnout citovaná rozhodnutí odvoláním, v nichž by mohl uplatnit své námitky a tvrzení. Zda stěžovatel této možnosti řádně využil (tedy zda podal včas odvolání), však z pouhého tvrzení stěžovatele prokázat nelze. Nevyčerpání možnosti podat řádný opravný prostředek nelze "nahradit", podáním ústavní stížnosti, neboť ústavní stížností (ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu) nelze obcházet povinnost stěžovatele využít všechny procesní prostředky dané mu k ochraně jeho práv právním řádem České republiky.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti z důvodu neodstranění vady návrhu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj