ECLI:CZ:US:2008:3.US.1911.08.1
sp. zn. III. ÚS 1911/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, 601 70 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2008 č. j. 22 Cdo 1574/2007-95, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 15. listopadu 2006 č. j. 59 Co 332/2005-68 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. července 2005 č. j. 8 C 82/2005-35, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Nejvyšší soud předmětným usnesením ze dne 5. května 2008 č. j. 22 Cdo 1574/2007-95 z důvodu neshledání toho, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), odmítl její dovolání směřující do rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 15. listopadu 2006 č. j. 59 Co 332/2005-68, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. července 2005 č. j. 8 C 82/2005-35, jímž došlo k určení vlastnictví k přesně specifikované nemovitosti.
Své rozhodovací důvody opřel Nejvyšší soud v daném případě o konstatování, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího je v souladu s obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkajícího se obdobného předmětu řízení, jehož účastnicí byla rovněž žalovaná (takto navrhovatelka v řízení před Ústavním soudem), bylo publikováno, přičemž ústavní stížnost proti němu směřující byla usnesením ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 Ústavním soudem odmítnuta. To s odůvodněním, jak se uvádí v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními. Poukazovaný právní názor takto odpovídal onomu obsaženému v odůvodnění rozsudků obecných soudů, jimiž bylo určeno, že žalobce (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) je v důsledku citované zákonné úpravy vlastníkem blíže označené nemovitosti.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů se navrhovatelka cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spatřuje v nich rovněž porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ve svých stížnostních bodech podrobuje kritice závěry, které byly obecnými soudy vyvozeny z citovaného nálezu Ústavního soudu. Rovněž zdůrazňuje, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství a dále taktéž zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, a následně i zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje. V tomto ohledu navrhovatelka tvrdí, že v daném případě, kdy vedlejší účastník - spotřební družstvo - je podnikatelem, představuje bezúplatné nabytí majetku státu bezesporu konkrétní výhodu pro konkrétní podnikatelský subjekt.
Navrhovatelka se proto domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poté co posoudil námitky navrhovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze souhlasit s jejím tvrzením, dle něhož obecné soudy interpretovaly před nimi posuzovaný relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejími shora označenými ústavně zaručenými základními právy. Konsekvence, jež vyvodily z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jsou totiž naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou odůvodnění napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že právě pro specifika tehdy rozhodované věci z pohledu normativní konstelace v označeném nálezu kromě vyložení dalších rozhodovacích důvodů závěrem konstatoval, že "lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e ObčZ".
V návaznosti na skutečnost, že tyto námitky navrhovatelky byly předmětem posouzení Ústavního soudu v již zmíněné věci sp. zn. II. ÚS 755/06, v níž byla rovněž navrhovatelem, v nynějším případě rozhodující senát odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06, s jehož obsahem se ztotožňuje.
Stran hlavní a podrobně odůvodněné námitky navrhovatelky, tj. tvrzeného nepřípustného zvýhodnění podnikatelského subjektu - vedlejšího účastníka - nutno říci, že z obsahu napadených rozhodnutí či z jejího podání, resp. ani z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 8 C 82/2005 nevyplývá, že by ji uplatnila již v řízení před obecnými soudy, a tudíž k ní, coby novu uplatněnému ex post, nemohlo být z důvodu materiální subsidiarity ústavní stížnosti přihlédnuto (k tomuto srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01).
Pro uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl, jak je ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu