ECLI:CZ:US:1999:3.US.238.98
sp. zn. III. ÚS 238/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v o ústavní stížnosti navrhovatele L. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 27. února 1998, čj. 6 A 723/97-12, za vedlejší účasti České správy sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
obdržel dne 28. 5. 1998 a v ní se domáhal zrušení rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 1998, čj. 6 A 723/97-12,
s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva. Zároveň
navrhoval, aby Ústavní soud zrušil v ust. §5 odst. 1 bod 5 zákona
č. 255/1946 Sb. a to slova "v době mezi 15. březnem 1939 a 4.
květnem 1945".
Ústavní soud si vyžádal spis České správy sociálního
zabezpečení, čj. X/DO a spis Vrchního soudu v Praze,
sp.zn. 6 A 723/97 a z tohoto spisového materiálu zjistil, že
navrhovatel dne 10. dubna 1995 požádal Českou správu sociálního
zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o poskytnutí jednorázové peněžité
částky podle zákona č. 217/1994 Sb. Ta však rozhodnutím ze dne 8.
listopadu 1995, čj. X/DO, žádost zamítla. Rozhodnutí
bylo odůvodněno tím, že žadatel je synem zemřelého A. D., který
však zemřel po 5. květnu 1945 a nebyl čs. politickým vězněm podle
zákona č. 255/1946 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, ve kterém
uvádí, že se domnívá, že podmínky pro poskytnutí peněžité částky
jsou splněny.
Vrchní soud v Praze, jako odvolací orgán, rozhodl rozsudkem
dne 27. února 1998, pod čj. 6 A 723/97-12 tak, že napadené
rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že nárok, jehož
existenci navrhovatel tvrdil, mohl být jen nárokem podle ust. §3
odst. 1 písmeno d) zákona č. 217/1994 Sb., když ČSSZ správně
zjistila skutkový stav, což ani navrhovatel nezpochybňoval.
K úmrtí otce navrhovatele došlo dne 6. května 1945 v souvislosti
s květnovým povstáním, když byl předchozího dne (5. května 1945)
zatčen. Navrhovatel by měl nárok na poskytnutí odškodnění tehdy,
pokud by jeho otec byl čs. politickým vězněm podle zvláštního
zákona. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 255/1946 Sb.,
o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých
jiných účastnících národního boje za osvobození. Otci navrhovatele
nebyl přiznán statut politického vězně, protože s přihlédnutím
k datu omezení jeho osobní svobody nesplňoval podmínky stanovené
v tomto zákoně, zvláště pak podmínku ustanovení §2 odst.1 bod 5,
to jest že politickým vězněm je "ten, kdo byl v době mezi 15.
březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním,
internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou
nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo
fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa
českého nebo slovenského, nebo z důvodů perzekuce politické,
národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li omezení osobní svobody
alespoň tři měsíce, nebo sice dobu kratší, utrpěl-li však újmu na
zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel následkem omezení
osobní svobody". V případě otce navrhovatele je nepochybné, že
k omezení jeho svobody došlo dne 5. května 1945, tedy po datu 4.
května 1945. Otec navrhovatele tedy nebyl v tomto smyslu
"postiženým občanem" a navrhovateli na zmíněné odškodnění nevznikl
nárok.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel včas ústavní
stížnost, v níž uvedl, že rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo
porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané mu čl. 1
a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že Vrchní
soud nesprávně a smyslu i podstatě zákona odporujícím způsobem
vyložil ust. §2 zákona č. 217/1994 Sb. Podle navrhovatele byla
rozhodnutími orgánů veřejné moci prohlášena jeho nerovnost.
Navrhovatel dále navrhl ve smyslu §64 odst. 1 písmeno d)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, zrušit část zákona, konkrétně z §2 odst. 1 bod 5 zákona
č. 255/1946 Sb. vypustit slova "v době mezi 15. březnem 1939 a 4.
květnem 1945". Na tomto místě je třeba poznamenat, že navrhovatel
neustále ve své stížnosti uvádí ust. §5 odst. 1 bod 5 zákona
č. 255/1946 Sb., avšak z textu jasně vyplývá, že se v daném
případě může jednat jen o ust. §2 odst. 1 bod 5 citovaného
zákona.
Protože v případě návrhu na zrušení části zákona byly splněny
podmínky §74 a §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, senát usnesením ze dne 4.3.1999, čj.
III. ÚS 238/98-37, řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na
zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona postoupil plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí. Plénum dne 27.10.1999 nálezem, čj.
Pl. ÚS 10/99, návrh zamítlo.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. června 1998
odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v dané věci nemůže
jít o nesprávný výklad zákona, protože zákonný text je naprosto
jednoznačný a žádný výklad nepřipouští. Podle jeho názoru napadené
ustanovení zákona č. 255/1946 Sb. nemůže být v rozporu s Listinou
pouze s ohledem na časové vymezení statutu čs. politického vězně.
Navrhl proto návrh zamítnout.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81,
čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo
přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud
tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté
Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím
nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z výše uvedených spisů Ústavní soud zjistil, že jak ČSSZ, tak
Vrchní soud se věcí řádně zabývaly. Ústavní soud neshledal
v postupu Vrchního soudu porušení čl. 4 Listiny, neboť se v tomto
ustanovení jedná jen o obecně interpretační ustanovení,
vyjadřující základní zásady uplatňované právním státem.
K namítanému porušení principu rovnosti (čl. 1 Listiny) je potom
nutno uvést, že nerovnost nelze namítat tam, kde zákon stanoví pro
všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právních
předpisů, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce případně mohl
postupovat jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či
znevýhodnění určité skupiny občanů (tak již rozhodnutí Ústavního
soudu sp.zn. Pl. ÚS 47/95). V těchto souvislostech se pak jako
rozhodující jeví interpretace zákona s důrazem na jeho
ústavněprávní výklad. Vycházeje především z těchto úvah je podaný
návrh nedůvodným. Je na místě také připomenout, že na následky
útrap spojených s odbojovou činností a okupací vůbec, zemřela,
nebo byla zdravotně poškozena, řada lidí. Je také možno říci, že
všichni, kdo okupaci zažili, byli svým způsobem postiženi ve svých
základních právech. Zákonodárce však mohl při vydávání zákona
č. 217/1994 Sb. odškodnit jen některé z nich. Vymezil proto
podmínky v zákoně č. 217/1994 Sb. a jeho vůli je na místě
respektovat, samozřejmě při ústavně konformní interpretaci každého
jednotlivého případu, vzhledem k jeho konkrétním okolnostem.
Smyslem uvedeného zákona je tedy alespoň částečně odčinit
historické bezpráví, které bylo způsobeno obětem nacistické
perzekuce. Jestliže zákon č. 217/1994 Sb. přiznává jednorázové
odškodnění politickým vězňům, je podle přesvědčení Ústavního soudu
třeba pojem politického vězně vykládat s ohledem na smysl a účel
citovaného zákona, totiž s ohledem na to, zda u dotyčné osoby
došlo skutečně k omezení osobní svobody v souvislosti s odbojovou
činností, neboť takové omezení osobní svobody je jedním ze
základních pojmových znaků politického vězně. V daném případě
k omezení osobní svobody došlo, tato skutečnost byla bezpochyby
zjištěna. Navrhovatelův otec byl omezen na osobní svobodě
nacistickou mocí (byť jen krátkodobě) a v důsledku toho zemřel.
Nebylo však prokázáno, že by k těmto skutečnostem došlo
v souvislosti s odbojovou činností. S ohledem na vyslovené Ústavní
soud konstatoval, že již při dokazování, provedeném v roce 1988 na
Ministerstvu obrany, Hlavním personálním úřadu, oddělení pro
vydávání osvědčení (jak plyne z materiálů, které jsou součástí
spisu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 10/99), se v souvislosti se
žádostí A. D., vdovy po A. D. a matky navrhovatele, o vydání
potvrzení, že A. D. byl účastníkem národního odboje za osvobození,
příslušný orgán zabýval otázkou, zda otec navrhovatele, A. D., byl
čs. partyzánem či pomocníkem partyzánů, respekt. jakým způsobem se
event. zapojil do národního boje za osvobození. Součástí důkazů,
tehdy provedených, je i dotazník z roku 1970, ve kterém paní A. D.
po výzvě k předložení důkazů o tom, že A. D. byl čs. partyzánem,
žádný důkaz nepředložila a uvedla, že netrvá na vydání příslušného
osvědčení, neboť jí byl upraven důchod jako vdově po zastřeleném
ve dnech květnového povstání. Nikdy tedy nebyla prokázána příčinná
souvislost mezi omezením osobní svobody a odbojovou činností otce
navrhovatele. Z předložených důkazů vyplývá, že k internaci
navrhovatelova otce sice došlo v době květnového povstání, avšak
zřejmě z jiných důvodů, než byla jeho (navrhovatelem tvrzená)
odbojová činnost. Jestliže nebyl prokázán jeden ze základních
znaků čsl. politického vězně, nebyly splněny podmínky
k poskytnutí jednorázového odškodnění podle zákona č. 217/194 Sb.
Zde je též na místě odkázat na již uvedený nález pléna
sp.zn. Pl. ÚS 10/99, podle kterého otázka, zda občan je
československým politickým vězněm, je otázkou, kterou je třeba
vyřešit před vlastním rozhodnutím o přiznání odškodnění a to na
základě všech předložených důkazů. Je přitom nezbytné vycházet
z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, který musí
být založen zejména na bezpečně prokázaných skutkových
okolnostech. Jejich právní hodnocení by pak mělo respektovat
ústavní hlediska, zejména onen lidský rozměr, vyjádřený
i v preambuli zákona č. 217/1994 Sb., o poskytování jednorázové
peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce.
V souzeném případě se Vrchní soud (stejně jako ČSSZ) řádně
věcí zabýval a rozhodl ústavně konformním způsobem. Ústavní soud
neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze v souzené věci
byla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními
zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a proto mu
nezbylo než ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. listopadu 1999