ECLI:CZ:US:2002:3.US.259.02
sp. zn. III. ÚS 259/02
Usnesení
III. ÚS 259/02
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S., spol. s r. o., se a R. S., obou zastoupených JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2002, sp. zn. 18 Co 516/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti nákladové části (výroku II) rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2002 (18 Co 516/2001) a tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také princip rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé (v právním postavení žalovaných v řízení před obecným soudem) nesouhlasí se závěrem označeného obecného soudu, jenž jako důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně (§150 o. s. ř.) shledal okolnost, že "obě strany se podílely na vzniku sporu tím, jakým způsobem koncipovaly smlouvu ze dne 16. 6. 1993, která je pro svoji nejasnost a neurčitost neplatná". Na svou podporu odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000. Stěžovatelé, poukazujíce na nepřípustnou interpretaci ust. §150 o. s. ř. a na to, že žalobce uplatnil promlčený nárok, posléze navrhli zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označen.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2002, sp. zn. 18 Co 516/2001:
I. byl co do merita věci potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce W. S. o zaplacení částky ve výši 1,514.000,- Kč s přísl.,
II. bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. května 2001 - 15 C 162/97-96, kterým byly stěžovatelům přiznány náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 241.165,- Kč) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně,
III. žalobci byla stanovena povinnost zaplatit stěžovatelům náklady odvolacího řízení ve výši 33.341,- Kč.
Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že žalobu bylo nutno zamítnout vzhledem ke vznesené námitce promlčení. Tříletá promlčecí doba začala běžet
18. června 1993, kdy žalobce složil do pokladny stěžovatele S., spol. s r. o., částku 1,514.000,- Kč oproti vystavení pokladního dokladu ze dne 18. 6. 1993 (DV 211864), tříletá objektivní uplynula dne 18. 6. 1996, žaloba byla podána až 3. 6. 1997, tedy po uplynutí této lhůty.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stran nepřiznání nákladů řízení vycházel z ust. §150 o. s. ř., které umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Vycházel z toho, že obě strany se podílely na vzniku sporu tím, jakým způsobem koncipovaly smlouvu ze dne 16. 6. 1993 pod čj. 165/93, která je pro svoji nejasnost a neurčitost neplatná.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), tak, že rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvého stupně bylo založeno na tom, že stěžovatelé se do určité míry v důsledku koncipování neplatné smlouvy ze dne 16. 6. 1993 podíleli na soudním sporu. Žaloba byla navíc zamítnuta pouze vzhledem k vznesené námitce promlčení. Účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Procesní návrh stran ústavní stížnosti vznesen nebyl; účastník uvedl, že ponechává rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu.
Vedlejší účastník řízení, W. S., se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran užití §150 o. s. ř. se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997 - 10 Cmo 260/97). Ústavní soud posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů podmínky užití ust. §150 o. s. ř. blíže vymezit, aby s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodovaly, jak se v dané věci v mezích ustálené rozhodovací praxe obecných soudů stalo. Ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně.
Tvrzení stěžovatelů stran věcné nesprávnosti jimi napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí (v daném případě jeho část, která se náklady řízení zabývá) náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo.
Nadto je na místě konstatovat, že uplatnění promlčeného nároku u soudu nelze považovat za marné uplatnění práva, neboť záleží na tom, zda povinný vznese námitku promlčení či nikoliv a nárok jako takový nezaniká ani po úspěšném uplatnění této námitky
(k tomu srov. např. Fiala, J. a kol.: Občanské právo /1/, Masarykova univerzita v Brně, 1993; Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2001).
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 se podává, že Ústavní soud zrušil svým nálezem ze dne 17. května 2001 téže spisové značky rozhodnutí obecného soudu
II. stupně, v němž byl výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, který měl
v řízení plný úspěch, zcela nesprávně odůvodněn poukazem na to, že v době podání návrhu na povolení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nemohl mít žalobce poznatky o změně vlastníka. Ústavní soud v odůvodnění označeného rozhodnutí konstatoval, že o této skutečnosti měl mít žalobce poznatky, neboť katastr nemovitostí vyznačuje nejpozději následující pracovní den po doručení listiny, na jejímž podkladě se provádí zápis do katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou (§12 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb.). V tomto případě jde o jiné skutkové okolnosti, a proto odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. května 2001 je proto nepřípadný.
Z takto rozvedených důvodů k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nedošlo; ústavní stížnost stěžovatelů byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. srpna 2002