ECLI:CZ:US:2011:3.US.271.11.1
sp. zn. III. ÚS 271/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., Mgr. Zuzanou Novotnou, advokátkou se sídlem Praha, Fügnerovo nám. 3, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 14 Cmo 369/2010-298 a Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010 č. j. 21 Cm 184/2004-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její věci, neboť míní, že jimi jí bylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc dle jejího článku.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádané kopie rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2010 č. j. 14 Cmo 369/2010-298 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010 č. j. 21 Cm 184/2004-286, kterým byl zamítnut stěžovatelčin návrh na osvobození od soudního poplatku za dovolání a návrh na ustanovení právního zástupce dle ustanovení §138 o. s. ř. Oba soudy dospěly k závěru, že majetkové poměry stěžovatelky nejsou natolik nepříznivé, aby jí neumožňovaly splnit poplatkovou povinnost; ustanovení zástupce z řad advokátů nebylo třeba, neboť stěžovatelka již zástupce měla.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti oběma soudům vytýká, že při posuzování jejích majetkových poměrů vycházely z nesprávných skutkových zjištění, konkrétně upozorňuje, že s manželem nevlastní rodinný domek, protože je rozvedená, peněžní prostředky získané dědictvím použila na úhradu pohřbu zůstavitelky a opravu domku a že automobily "jsou na stěžovatelku napsány jako na správce dědictví" jejího syna. Dále stěžovatelka namítá průtahy v řízení, podjatost soudkyň JUDr. M. a JUDr. V. a ustanoveného advokáta Mgr. B. Konečně kritizuje soud pro neustanovení advokáta pro zastupování v celém řízení; určení advokáta ze strany České advokátní komory vždy pouze pro jeden úkon považuje za neekonomické a časově náročné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí řádného postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci jejího návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a odvolací soud se s námitkami, které v něm uplatnila, adekvátně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, resp. je výrazem interpretační libovůle.
Oproti očekávání stěžovatelky však právní názor, jež obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Se zřetelem k ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. se proto již připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, totiž že zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) anebo, jak je předznačeno výše, situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Že o takový případ zde nejde, je předznamenáno výše; stěžovatelka předestírá Ústavnímu soudu popis svých majetkových poměrů, který již obecné soudy zhodnotily, a neopodstatněně očekává, že jím budou posouzeny odlišně. Ústavní stížností tak pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.
Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce podjatosti výše jmenovaných soudkyň, neboť ve věci osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nerozhodovaly, a ve vztahu k zástupci stěžovatelky - advokátovi o "podjatosti" už nemůže být řeč vůbec.
Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům neustanovení zástupce pro celé řízení, je třeba mít na zřeteli, že v dovolacím řízení, o které zde jde, se jí zastoupení advokátem dostalo.
Námitku průtahů v řízení je nutno z povahy věci spojit s návrhem, aby Ústavní soud "zakázal příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval". Logicky však lze napadnout pouze aktuální, resp. trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat. To ve stěžovatelčině případě splněno není, protože řízení, resp. jeho relevantní část, vymezená napadenými rozhodnutími, již bylo pravomocně ukončeno.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu