ECLI:CZ:US:2008:3.US.2741.07.1
sp. zn. III. ÚS 2741/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 9 C 145/2005-46 ze dne 21. února 2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 187/2007-75 ze dne 18. července 2007, za účasti 1) Okresního soudu v Kroměříži, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. října 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 9 C 145/2005-46 ze dne 21. února 2007, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 187/2007-75 ze dne 18. července 2007, a to pro porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 187/2007 ze dne 18. července 2007 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži č. j. 9 C 145/2005-46 ze dne 21. února 2007, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalovaném Jednotě, spotřebním družstvu Kroměříž zaplacení částky 4 530,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně počítaným z částky 4 530,- Kč za období od 25. září 2004 do zaplacení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se opětovně, ale přitom nadbytečně zabýval vlastnickým právem žalovaného k předmětnému pozemku z pohledu ust. §879c odst. 1, odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ačkoliv v době vyhlášení rozhodnutí již byla tato otázka vyřešena pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Kroměříži č. j. 9 C 65/2005-21 ze dne 25. května 2005 ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 59 Co 335/2005 ze dne 15. listopadu 2006, z něhož měl při posuzování této otázky v souladu s ust. §135 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu vycházet. V této věci, uvedl odvolací soud, nicméně kardinální zůstala otázka, zda žalovaný se stal vlastníkem uvedené nemovitosti na základě předmětné kupní smlouvy, jak tvrdí žalobce, nebo ze zákona podle ust. §879c obč. zák., jak namítá žalovaný. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva, na jejímž základě se žalobce domáhá plnění, je smlouvou neplatnou podle ust. §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť nevlastník nemohl prodat něco, co mu v době uzavření smlouvy nepatřilo. Žalovaný nabyl své vlastnické právo k nemovitosti ze zákona před uzavřením kupní smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně zejména v tom směru, že ustanovení §879c obč. zák. po zrušení článku II. zák. č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony (dále jen "zák. č. 229/2001 Sb."), ke kterému došlo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. března 2004, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., se stalo opětovně účinné. S ohledem na citovaný nález Ústavního soudu bylo možno přijmout názor, že na předmětné ust. §879c obč. zák. je třeba dnem 31. 12. 2004 pohlížet tak, jako by nebylo nikdy zrušeno, stejně jako na další ustanovení (ust. §879d, §879e obč. zák.), která byla společně s ním zrušena novelizací provedenou článkem II., částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. Odvolací soud dále uvedl, že se ztotožnil s argumentací vyslovenou Ústavním soudem i potud, že ust. §879c obč. zák. je opětovnou součástí právního řádu a je způsobilé vyvolat právní následky touto normou původně zamýšlené, přičemž na stav vyvolaný v důsledku derogace tohoto ustanovení zákonem č. 229/2001 Sb. v období od 30. června 2001 do 31. prosince 2004 je třeba pohlížet tak, že po tuto dobu existovala právní překážka jeho realizace. Dnem 31. prosince 2004 však tato překážka odpadla. Žalovanému vzniklo ze zákona vlastnické právo k předmětnému pozemku. Uvedené závěry, uvedl odvolací soud, korespondují s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006, který jako dovolací soud se předmětnou problematikou jako otázkou zásadního právního významu podrobně zabýval.
Odvolací soud proto uzavřel, že v souladu se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí zrušením části druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený mimo jiné ustanovením §879c obč. zák.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kroměříži dne 12. května 2005 se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému Jednotě, spotřebnímu družstvu Kroměříž, povinnost zaplatit jí částku 4 530,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z dlužné částky 4 530,- Kč za období od 25. září 2004 do zaplacení. Okresní soud v Kroměříži zamítl stěžovatelkou uplatněný nárok jako nedůvodný. Vycházel přitom i z připojeného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 9 C 65/2005, z jehož obsahu vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 9 C 65/2005-21 ze dne 25. května 2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 335/2005-57 ze dne 15. listopadu 2006 bylo rozhodnuto ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti - pozemku parc. č. st. 165 v k. ú. Zdislavice tak, že výlučným vlastníkem této nemovitosti byla určena Jednota, spotřební družstvo Kroměříž. K argumentaci stěžovatelky, že citované rozhodnutí krajského soudu nemusí být rozhodnutím konečným, neboť proti němu podala dne 8. února 2007 dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, nebylo přihlédnuto.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006. Stěžovatelka namítá, že rovněž odvolací soud nepřihlédl k její argumentaci, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006 nemusí být rozhodnutím konečným, neboť proti němu byla podána ústavní stížnost, stejně tak jako nemusí být konečným rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 335/2005-57 ze dne 15. listopadu 2006. Protože soud prvního stupně i soud odvolací, který se s jeho rozhodnutím ztotožnil, odkazovaly na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006, aniž by se vypořádaly s připomínkami a argumentací stěžovatelky, podala stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006 ústavní stížnost (u Ústavního soudu vedenou pod sp. zn. II. ÚS 755/06), o které v době podání nyní projednávané ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
V této souvislosti považovala stěžovatelka za nutné v nyní projednávané ústavní stížnosti uvést svoji argumentaci, obsaženou ve své ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006, neboť - jak uvedla - oba případy mají stejný právní základ. Další, poměrně obsáhlá část nyní projednávané ústavní stížnosti tak obsahuje argumentaci stěžovatelky vycházející z ústavní stížnosti podané proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006.
V ústavní stížnosti považuje stěžovatelka kupní smlouvu o převodu pozemku parc. č. st. 165 v k. ú. Zdislavice ze dne 20. listopadu 2003 za právní úkon uzavřený v souladu s tehdy platnou právní úpravou s tím, že prodej pozemku byl realizován subjektem, který byl jeho řádným vlastníkem. Podle názoru stěžovatelky je třeba při posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy jako hmotně právního úkonu vycházet ze skutkového a právního stavu v době jejího uzavření s tím, že dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv. V době podpisu i nabytí platnosti kupní smlouvy byla stěžovatelka vlastníkem předmětného pozemku, neboť ust. §879c obč. zák., na jehož základě měla Jednota, spotřební družstvo Kroměříž nabýt vlastnické právo ze zákona, nebylo součástí právního řádu České republiky. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by se na předmětná ustanovení občanského zákoníku pohlíželo, jako by nikdy nebyla zrušena, tedy jako by kontinuálně trvala a především působila i v době, kdy Ústavním soudem posléze zrušená část II. zákona č. 229/2001 Sb., součástí právního řádu ještě byla, tj. od 30. června 2001 do 31. prosince 2004, a je přesvědčena, že takovýto závěr z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 dovodit nelze, a pokud takovýto závěr dovozuje Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 a s odvoláním se na něj i v souzené věci rozhodující okresní soud a krajský soud, nejsou tyto závěry správné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu Ústavní stížnosti vyplývá, že ačkoli stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, je zřejmé, že převážná část jejích námitek směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006, kterým bylo rozhodnuto v jiné, ale skutkově obdobné právní věci stěžovatelky, a ze kterého obecné soudy v souzené věci vycházely.
Ústavností rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006 se Ústavní soud zabýval v souvislosti s projednáváním ústavní stížnosti téže stěžovatelky směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 134/2005 ze dne 18. května 2005, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 7 C 139/2001 ze dne 27. ledna 2005, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2504/2006 ze dne 21. listopadu 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 117/2006 ze dne 3. května 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 10 C 17/2005 ze dne 20. prosince 2005. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 755/06 ze dne 20. listopadu 2007 byla tato ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Podstatou řízení před obecnými soudy v této věci bylo posouzení toho, zda se žalobce stal vlastníkem nemovitostí, které by nabyl, nebýt zrušené části II. zákona č. 229/2001 Sb., nazvané "Změna občanského zákoníku čl. II" (a tedy i ust. §879c obč. zák.), dnem 31. prosince 2004. Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení účinků zrušení citované části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci ust. §879c až §879e občanského zákoníku a jejich použitelnost na současné právní poměry žalobce. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva žalobce.
V této souvislosti poukázal Ústavní soud na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. března 2004, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že: "V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného. V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení §324, který upravoval rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek "rehabilitaci" ustanovení §324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zák. Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim §879c až §879e obč. zák., ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. prosince 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy."
Z citované části předmětného nálezu Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 ze dne 20. listopadu 2007 dovodil, že "zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ust. §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i ..., že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicitně konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ust. §879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku"."
V usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 Ústavní soud dále konstatoval, že rozhodnutím Ústavního soudu o odložení účinnosti zrušení derogační části citovaného zákona do 31. prosince 2004 bylo sledováno - dle explicitního sdělení - vytvoření dostatečného časového prostoru pro zákonodárce k přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reagovala na Ústavním soudem vyslovený fakt, že bez ní by konsekvencí "rehabilitace" ust. §879c až §879e občanského zákoníku a obnovení jimi založeného stavu byl vznik značné právní nejistoty. Pokud by se Ústavní soud domníval, že se tato ustanovení "nerehabilitují" a neobnoví se stav založený předmětnými ustanoveními občanského zákoníku, a nedojde tak k nabytí vlastnického práva subjektů, na které se vztahoval režim těchto ustanovení, neměl by žádného rozumného důvodu odkládat účinnost zrušení derogační části citovaného zákona, nadto o tak relativně dlouhou dobu. To platí tím spíše, že důvodem takového odložení bylo vytvoření prostoru pro přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reflektovala právě vznik právní nejistoty, a to i třetích osob.
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 uzavřel, že pokud interpretace obecných soudů citované části nálezu Ústavního soudu byla se shora uvedeným právním názorem zcela v souladu, a soudy dovodily logickou konsekvenci nabytí vlastnického práva žalobce v podobě absolutní neplatnosti předmětných kupních smluv (které ani nebyly vloženy do katastru nemovitostí jakožto podmínky pro přechod vlastnického práva), nelze jim z pohledu ústavně právního ničeho vytýkat. Závěrem Ústavní soud konstatoval, že v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ust. §879c až §879e obč. zák., ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci (jejímž předmětem však nebyla otázka ochrany práv třetích osob).
Od svých předchozích právních názorů obsažených ve výše uvedených rozhodnutích neshledal Ústavní soud důvod se v souzené věci odchýlit. Ústavní soud proto uzavírá, že právní závěry obecných soudů, vyslovené v souzené věci, shledává ústavně konformními, přičemž nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah.
Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. srpna 2006, těmito se Ústavní soud nemohl zabývat, protože přesahovaly rámec projednávané ústavní stížnosti. Ve vztahu k těmto námitkám odkazuje Ústavní soud na podrobné a vyčerpávající odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 755/06 ze dne 20. listopadu 2007.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecných soudů vyslovené v souzené věci jsou ústavně konformní, přičemž Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu