ECLI:CZ:US:2014:3.US.2974.14.1
sp. zn. III. ÚS 2974/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. nezletilého Adama Brožíka, zastoupeného zákonnou zástupkyní Mgr. Martinou Horynovou a 2. nezletilého Radomíra Dubského, zastoupeného zákonnou zástupkyní Ing. Šárkou Dubskou, obou právně zastoupených Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88a, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014 č. j. 30 A 61/2014-89, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření dle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností dožadují, aby Ústavní soud pro namítané porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl zamítnut jejich návrh na vydání předběžného opatření ve věci umístění stěžovatelů do Mateřské školky v Jilemnici. Současně navrhli, aby Ústavní soud podle §80 zákona o Ústavním soudu vydal předběžné opatření, kterým se Krajskému úřadu Libereckého kraje a Mateřské škole v Jilemnici ukládá "snést přijetí a umístění Adama Brožíka a Radomíra Dubského k předškolnímu vzdělávání v Mateřské škole v Jilemnici, Spořilovská 994, příspěvkové organizaci, a to s účinností ode dne vydání tohoto opatření".
Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen žalovaný) rozhodnutími ze dne 25. 6. 2014 č. j. KULK 41231/2014 OŠM 540/2014 a č.j. KULK 41244/2014 OŠM 541/2014 zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí Mateřské školy v Jilemnici, kterými nebyli stěžovatelé přijati počínaje dnem 1. 9. 2014 k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole z důvodu, že nesplnili požadavky stanovené v §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o ochraně veřejného zdraví").
Proti rozhodnutím žalovaného podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, kterou spojili s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž by soud žalovanému a Mateřské škole v Jilemnici uložil (obdobně jako je navrhováno v řízení o ústavní stížnosti) snést (jejich) přijetí a umístění k předškolnímu vzdělávání v Mateřské škole v Jilemnici.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové návrh na vydání předběžného opatření zamítl. V odůvodnění s odkazem na rozhodná ustanovení zákona č. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že nepřijetí dítěte ve věku tří let (věku stěžovatelů) k předškolnímu vzdělávání do mateřské školy je "záležitostí jak zákonem předvídanou, tak v reálném životě běžnou a nijak výjimečnou" a "nelze konstatovat, že by tato skutečnost představovala diskriminaci dětí nepřijatých k předškolnímu vzdělávání v tom smyslu, že by tím bez dalšího docházelo k omezení jejich osobního rozvoje a sociální integrace", přičemž je "diskutabilní, zda péče v mateřské škole vůbec spadá pod čl. 33 Listiny chráněné subjektivní veřejné právo na vzdělání". Soud proto nepřisvědčil názoru stěžovatelů, že "by moment jejich nepřijetí k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole představoval hrozící vážnou újmu ve smyslu §38 odst. 1 s. ř. s." a současně uvedl, že neobstojí ani jejich ničím nepodložená obava z délky soudního řízení, a potažmo předpoklad zmaření významu soudního rozhodnutí ve vztahu k ochraně jejich práv.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud, aniž nařídil ústní jednání, "situaci" (již v žalobě i v návrhu předestřeli) hodnotil extrémně vadně jak po stránce právní tak i skutkové, svévolně opomenul zásadní a rozhodné skutečnosti a provedl "extrémní selekci tvrzení a zúžení skutkového stavu tak, aby návrh stěžovatelů mohl především zamítnout...".
V podrobnostech krajskému soudu stěžovatelé vytýkají, že 1. se nevypořádal s námitkou, že vydání pravomocného rozsudku ve lhůtách obvyklých nebude mít předvídatelně již reálný význam a nemůže poskytnout ani přiměřenou ochranu jejich právům a svobodám, 2. řádně se nezabýval s "hlavní" námitkou hrozby diskriminace, jestliže "naplnění skutkové podstaty diskriminace vůbec nevyloučil", 3. dopustil se extrémně vadného posouzení a hodnocení kvality a intenzity hrozící újmy, když "mnohé aspekty" újmy "svévolně a ve významném rozsahu zredukoval a pominul", 4. rozhodnutí opřel především o argument neexistence právního nároku na přijetí do mateřské školky, jakož i o argument, že obava z obvyklé délky soudního řízení není důvodná a nebyla ničím podložena, v důsledku čehož zatížil své rozhodnutí nedostatkem odůvodnění, 5. svévolně se nezabýval tvrzením, že hrozí porušení práva na svobodné (beztrestné) rozhodování o zásahu do svého organismu pouze jejich zákonným zástupcem, jakož i jim zaručeného práva na vzdělání, 6. explicitně se odmítl zabývat zjištěním, jaká újma (a komu) hrozí z vydání předběžného opatření, a konečně 7. vůči soudu namítají, že jeho úvahy, jakož i odůvodnění rozhodnutí jsou nejen nedostatečné, ale i "absolutně jednostranné, zcela nevyvážené" a "nevyvolávají dojem nezávislé justice".
Nejen pro důvody výše uvedené, nýbrž i proto, že řízení před krajským soudem bylo přerušeno pro probíhající řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. PI. ÚS 16/14, což má za následek další prodloužení doby řízení, jakož i z důvodu "reálné hrozby diskriminace" a porušování jejich práv a svobod (započaté k 1. 9. 2014) a "odůvodněných pochybností" v nestrannost soudního řízení před krajským soudem, stěžovatelé podávají i návrh na nařízení předběžného opatření dle §80 zákona o Ústavním soudu (viz výše).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci je potřebné především zdůraznit, že nejde o hodnocení věci samé (nepřijetí stěžovatelů k předškolnímu vzdělávání v mateřské školce), nýbrž výlučně o posouzení, zda aplikace ustanovení §38 s. ř. s. správním soudem, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Podle §38 věty prvé s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může soud předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Též opakovaně připomněl, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně jeho samotné důvodnosti, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda soudy v řízení postupovaly v souladu s čl. 36 Listiny, tzn. v mezích příslušných zákonných ustanovení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2667/11, sp. zn. II. ÚS 2587/08), a zda jejich rozhodnutí není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Nařízení předběžného opatření dle §38 s. ř. s. je tak vyhrazeno pro konkrétní případy, které zákonodárce podmínil existencí hrozící vážné újmy, jež je - jakožto relativně neurčitý pojem - otevřena výkladu. Nejvyšší správní soud se k němu opakovaně vyjadřuje tak, že "je možno obecně za vážnou újmu označit takový zásah do právní sféry účastníka, který představuje její natolik zásadní narušení, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel (kupř. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. Na 112/2006, sp. zn. 5 Ao 7/2010). Vážnou újmou tedy jsou "zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených". K naplnění podmínky hrozící vážné újmy přitom musí být zřejmé, že tento vážný stav může nastat v jakémkoliv blízkém okamžiku, aniž by předtím navrhovatel měl možnost vyčerpat další opravné prostředky či nástroje, jejichž prostřednictvím by bylo možné negativním účinkům zabránit (viz též i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 67714).
Není důvod pochybovat, že krajský soud tyto interpretační zásady rozhodného ustanovení procesního práva znal a že z nich vycházel.
V posuzované věci uzavřel, aniž by z tohoto rámce vybočil, že stěžovatelé okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy rozhodných právních poměrů neprokázali, a důvody, pro něž neshledal relevantní základnu pro úsudek, že by nepřijetí k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole (k 1. 9. 2014) představovalo hrozící vážnou újmu ve smyslu §38 odst. 1 s. ř. s., vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky, srozumitelně a věcně přiléhavě, a jím přijatý závěr má i adekvátní reflexi k dotčeným aspektům individuálním i společenským, resp. veřejným.
Ústavnímu soudu se pak přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecného soudu - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení předpokladů pro nařízení předběžného opatření zde zjevně není.
To při připomenutí (viz výše), že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, že by měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" jiné, případně i "spíše" přiléhavější (v dané věci ani to však dovodit spolehlivě nelze).
V řízení o předběžném opatření není nezbytné se dokonce uchýlit k až tak silnému úsudku (o nedostatku "vážné újmy"), jež vyjádřil krajský soud, že nepřijetí k předškolnímu vzdělávání je "v reálném životě" běžné, neboť stěžovateli tvrzená "diskriminace" a zásah do práva na vzdělání se zde mohou uplatnit (i kdyby byly posléze v řízení ve věci samé zjištěny) jen v časově omezeném horizontu, nikoli tedy jednou provždy, což má evidentní vypovídací hodnotu pro posouzení jejich intenzity.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2635/07 Ústavní soud zdůraznil, že institut předběžného opatření dle §38 s. ř. s. má "mimořádný a dočasný charakter, kdy v případě vyhovění návrhu soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno".
Protisměrně výhradně individualizovanému zájmu stěžovatelů pak působí i ten argument, na němž je založena rozhodná právní úprava, ze které jimi kritizované opatření správních orgánů vychází, totiž argument ochranou veřejného zdraví (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3766/13 ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4212/12 ze dne 9. 7. 2013, resp. nález sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011), jež by vyhověním návrhu na nařízení předběžného opatření byla věcně zpochybněna.
Návrh stěžovatelů se tak svojí povahou přibližuje k těm, jež jsou ze standardního procesualistického nazírání nepřípustnými již proto, že se identifikují s rozhodnutím ve věci samé, resp. jež takové rozhodnutí předjímají.
Je tedy namístě shrnout, že právní názory, které správní soud k zdůvodnění zamítavého výroku o návrhu na nařízení předběžného opatření uplatnil, jakož i na nich založený výsledek řízení, z hledisek stěžovateli namítaného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (resp. čl. 36 odst. 1 Listiny) - oproti jejich názoru - obstojí; nelze je považovat za nepředvídatelné ani za výraz rozhodovací "libovůle".
Krajskému soudu lze přisvědčit, pakliže tu část odůvodnění návrhu, v níž se stěžovatelé věnovali výkladu ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví z pozic medicínsko-odborných, shledal pro rozhodování o předběžném opatření irelevantní s tím, že podstata zde rozvíjené argumentace se připíná již k vlastní žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Stěžovatelům se tak zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavnímu soudu proto nezbylo, než jejich ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu, aby Ústavní soud podle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu vydal předběžné opatření, kterým by žalovanému a mateřské škole uložil povinnost "snést přijetí a umístění" stěžovatelů do předškolního zařízení, postačí zaznamenat, že předběžné opatření dle tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci, než je rozhodnutí, což zde splněno není. Nadto, jediné opatření, které dovolávané ustanovení předpokládá, je uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval; návrhem na předběžné opatření se tudíž nelze domáhat aktivní činnosti; "snést přijetí a umístění" je však jen jinak vyjádřené "přijmout a umístit" (přiměřené užití ustanovení občanského soudního řádu je zde vyloučeno - srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2187/07, sp. zn. IV. ÚS 142/96, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, usnesení č. 6, dále též sp. zn. II. ÚS 672/01, či sp. zn. IV. ÚS 2187/07). Nehledě konečně na to, že předběžné opatření z povahy věci nepřichází v úvahu, pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost, s níž je odpovídající návrh spojen, není věcně projednatelná, a tak je tomu v daném případě.
Z všech těchto důvodů návrhu stěžovatelů ani v této části vyhovět nelze; na základě prvních dvou je návrhem nepřípustným, což zakládá jeho odmítnutí dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, vzhledem ke třetímu se nabízí podřazení témuž důvodu, pro který byla odmítnuta sama ústavní stížnost (§43 odst. 2 písm. a) téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu