ECLI:CZ:US:2016:3.US.3548.15.1
sp. zn. III. ÚS 3548/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti ILV-energy s. r. o., se sídlem 334 01 Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 2 Afs 131/2015-30 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2015 č. j. 15 Af 415/2012-65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 3. 12. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2015, se ILV-energy s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o podpoře"), a uložil obecným soudům, "aby se nadále věcí (žalobou stěžovatele) zabývaly v souladu s nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a II. ÚS 2216/14."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
alobkyně provozuje fotovoltaickou elektrárnu a vyrobenou elektřinu dodává do distribuční sítě společnosti ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně"). Předmětem sporu se staly platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období duben - červen roku 2012. Plátce daně totiž nevyplatil žalobkyni celou fakturovanou částku za dodanou elektřinu, ale srazil z ní částku ve výši odvodu elektřiny ze slunečního záření (dále jen "solární odvod") podle §7a zákona o podpoře. Žalobkyně požádala plátce daně o vysvětlení podle §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Plátce daně byl povinen solární daň srazit a odvést podle §7g odst. 1 zákona o podpoře.
Dne 15. 11. 2012 rozhodnutím č. j. 12525/12-1200-506330 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně (dále jen "správce daně") ze dne 17. 7. 2012, ze dne 30. 7. 2012 a ze dne 12. 9. 2012, jimiž byly zamítnuty stížnosti žalobkyně na postup plátce daně při výběru odvodu elektřiny ze slunečního záření dle zákona o podpoře.
Dne 6. 5. 2015 rozsudkem č. j. 15 Af 415/2012-65 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") žalobu proti Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný"), proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2013 č. j. 29888/13/5000-14203-700681 jako nedůvodnou zamítl (výrok I).
Dne 30. 9. 2015 rozsudkem č. j. 2 Afs 131/2015-30 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 6. 5. 2015 č. j. 15 Af 415/2012-65 jako nedůvodnou zamítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že si je vědoma současné rozhodovací praxe kasačního soudu i Ústavního soudu, která je k obdobným stížnostem provozovatelů solárních elektráren velmi zdrženlivá. Ústavní stížností však nehodlá namítat ústavní nekonformitu zavedení a vybírání solární daně a nehodlá ani polemizovat s nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14. Naopak se dovolává ochrany svých práv, které jí Ústavní soud citovanými nálezy zaručil a namítá, že postupem správního soudu i postupem kasačního soudu byla tato práva porušena. Poukázala na závěr plynoucí z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, dle něhož orgány finanční správy o podaných žádostech poplatníků solární daně mají řádně rozhodnout a jejich rozhodnutí mají být soudně přezkoumatelná,
Stěžovatelka tvrdí, že správní soud ani kasační soud tento závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nerespektovaly, protože se namítanými individuálními likvidačními účinky solární daně, navrhovanými důkazy, její ekonomickou situací daňového subjektu a celkovou daňovou zátěží vůbec nezabývaly, a svůj postoj řádně nezdůvodnily. Oba soudy se tak prý fakticky odmítly žalobou stěžovatelky zabývat s odůvodněním, že byla povinna danou věc projednat v rámci žádosti o prominutí daně dle §260 v návaznosti na §259 daňového řádu, s poukazem na usnesení kasačního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57. Posledně citované rozhodnutí stěžovatelka považuje za rozporné s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a sp. zn. II. ÚS 2216/14, neboť žádost o prominutí daně nepodléhá soudnímu přezkumu z těch hledisek, které Ústavní soud specifikoval v citovaných nálezech. Oba soudy tak dle přesvědčení stěžovatelky "porušily povinnost uloženou Ústavním soudem přezkoumat individuální zásahy solární daně a neučinily ničeho pro spravedlivé řešení." Kasační soud svým rozhodnutím fakticky obešel nález Ústavního soudu a odejmul poplatníkům Listinou zaručené právo na soudní přezkum jejich práv a "vyvázal obecné soudy z... povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení", čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu v tom rozsahu, jak byla tato ochrana Ústavním soudem garantována v závazných nálezech.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na soudní ochranu tím, že dle jejího přesvědčení se správní soud i kasační soud vyhnuly přezkumu jí tvrzených likvidačních důsledků odvodu solární daně pro její podnikání.
Kasační soud tvrdil, že již v minulosti opakovaně rozhodoval o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren proti rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu solárního odvodu (např. rozsudky ze dne 17. 12. 2014 č. j. 1 Afs 121/2014-52, ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Afs 108/2013-36, ze dne 18. 4. 2014 č. j. 8 Afs 3/2014-39 či ze dne 14. 5. 2014 č. j. 10 Afs 18/2014-48).
Poněvadž v řízení o nynější kasační stížnosti šlo o meritorně obdobnou věc, kasační soud se při posouzení kasační stížnosti přidržel závěrů dříve vyslovených a na odůvodnění těchto rozhodnutí přiměřeně odkázal. Kasační soud nesdílel závěr stěžovatelky, že správní soud se nezabýval žalobou po věcné a právní stránce. Správní soud odkazy na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 76/2013 objasnil skutečnost, že tyto námitky jsou v tomto řízení právně irelevantní, neboť rozšířený senát dospěl k závěru, že institut stížnosti na postup plátce daně není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníku efektivní ochranu. Předmětné námitky nemohly být zohledněny ani v řízení před daňovými orgány, ani v následném soudním řízení. Proto správní soud nepochybil, když se těmito námitkami věcně nezabýval. Kasační soud dále konstatoval, že aplikační praxe již řešila otázku, prostřednictvím jakých procesních cest lze dostát požadavku pro nalezení spravedlivého řešení v individuálních případech, a poukázal na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, jehož závěry byly dle jeho názoru následně potvrzeny i usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14 a následně i nálezem ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14.
Ústavní soud v těchto závěrech správního a kasačního soudu neshledává žádné protiústavní deficity.
Ústavní soud ve svém výše již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 (bod 36) uvedl, že prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu není možné řešit prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně. V bodě 34 cit. nálezu pak vyjádřil názor, že "[n]ení však primárně úkolem Ústavního soudu, aby se vyslovoval k tomu, zda tomuto nežádoucímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním (§156 daňového řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu). Je nicméně nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže."
Z výše uvedených důvodů lze učinit závěr, že tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces neprojednáním všech bodů její správní žaloby, zejména z hlediska existence jí tvrzených likvidačních důsledků odvodu solární daně, je zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná (a v této části souhlasí s tvrzením stěžovatelky), že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je však ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s.r.o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).
V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, a stěžovatelka s ním v ústavní stížnosti výslovně souhlasila, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu. Otázka respektování též výše uvedeného požadavku spravedlivé rovnováhy nebyla v předmětném daňovém řízení a na něj navazujícím soudním řízení správním posuzována.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu