ECLI:CZ:US:2008:3.US.471.06.1
sp. zn. III. ÚS 471/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. V., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem B. Smetany 1, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 4 T 68/93, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 4 To 80/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 3 Tdo 129/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených články 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 4 T 68/93 uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 7 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 3. 1992 č. j. 4 T 137/91-62, který nabyl právní moci dne 4. 4. 1992, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo okresním soudem rozhodnuto o nároku poškozených.
Výše uvedených trestných činů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tak, že dne 7. 12. 1991 kolem 22.00 hodin v Příboře, okres Nový Jičín, v místní restauraci opakovaně brutálně fyzicky napadl poškozeného P. J., který později na následky stěžovatelem způsobených zranění zemřel a posléze stěžovatel v téže restauraci slovně hrubými vulgárními výroky a poté fyzicky údery pěstí do obličeje napadl obsluhující číšnici a dalšího hosta, kterým způsobil lehká zranění. Dále dne 14. 1. 1992 kolem 22.00 hodin ve vinárně hotelu Letka v Příboře na pánských toaletách přepadl poškozeného M. R., fyzicky jej napadl, odňal mu peněženku a způsobil poranění, jež si vyžádala delší dobu léčení. Konečně ještě i po svém dopadení policií dne 14. 1. 1992 stěžovatel v jedné z kanceláří Obvodního oddělení Policie ČR v Příboře ozbrojen skleněným střepem ohrožoval střežícího policistu a hrozil mu, že jej usmrtí a svého jednání zanechal až poté, co policista použil proti němu hrozby střelnou zbraní.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně ze dne 24. 11. 2004 podal stěžovatel odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2005 Krajský soud v Ostravě. Ten svým v záhlaví uvedeným usnesením sp. zn. 4 To 80/2005 odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal stěžovatel proti výše uvedenému usnesení krajského soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně dovolání, ve kterém napadl rozhodnutí obou soudů s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné dle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel v zásadě dva okruhy argumentů, z nichž první se týká rozsahu dokazování provedeného před obecnými soudy, zatímco druhá část argumentace namítá, že v uvedeném řízení došlo k průtahům, jejichž důsledkem byl zásah do základních práv stěžovatele.
Stěžovatel nejprve zdůraznil své právo navrhnout důkazy v rámci své obhajoby a tomuto právu odpovídající povinnost soudu o těchto důkazních návrzích rozhodnout, resp. náležitě vyložit, proč konkrétním důkazním návrhům nebylo vyhověno.
Stěžovatel přitom poukazuje na údajná pochybení v řízení před soudem prvého stupně, který zamítl návrhy stěžovatele na provedení dalších důkazů a toto své rozhodnutí dle názoru stěžovatele náležitě neodůvodnil. Jednalo se v zásadě o výslech všech svědků a poškozených, kteří se ve věci vyjadřovali dříve, zejména o výslech svědkyně D. k bodu ad 1) napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Tento výslech nebyl proveden, na místo toho byla čtena výpověď svědkyně z přípravného řízení, a to z důvodu, že se soudu nepodařilo tuto svědkyni obeslat. Soud prvního stupně však dle názoru stěžovatele řádně nezdůvodnil zamítnutí stěžovatelem učiněného návrhu. Dále měl být proveden výslech svědka K. k bodu ad 2) napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Tento svědek byl v předchozí fázi trestního řízení vyslýchán, na základě jeho výpovědi bylo mimo jiné rozhodováno dne 9. 10. 1997 (stěžovatel odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 10. 1997 sp. zn. 4 T 68/93), přesto nebyl jeho výslech proveden. K tomuto bodu měly být dále dle návrhu stěžovatele vyslechnuty svědkyně B. a G., které byly vyslechnuty v přípravném řízení. V neposlední řadě měl být proveden výslech svědka PhDr. J. S. k bodu 3) napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Tento svědek byl v předchozí fázi trestního řízení rovněž vyslýchán, na základě jeho výpovědi bylo mimo jiné rozhodováno dne 9. 10. 1997 a dne 7. 2. 1995 (stěžovatel odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 68/93 ze dne 9. 10. 1997, a na rozsudek téhož soudu ze dne 7. 2. 1995 sp. zn. 4 T 68/93), přesto nebyl jeho výslech proveden. Soud prvého stupně tedy neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a jejich neprovedení nijak nezdůvodnil. Toto pochybení posléze nezhojily ani soudy vyšších stupňů při rozhodování o řádném a mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále upozornil na značně dlouhou dobu trestního stíhání, což zdůrazňoval již v řízení před obecnými soudy, jež však tuto skutečnost dle jeho názoru ve svých rozhodnutích náležitě nezohlednily. Stěžovatel vyzdvihl fakt, že byl stíhán za jednání, kterého se měl dopustit na přelomu roku 1991 a 1992, obžaloba byla podána v roce 1993, přičemž rozsah dokazování nebyl dle názoru stěžovatele nijak zvláště obsáhlý či obtížný a délka trestního stíhání byla způsobena pouze činností soudů, které opakovaně nesprávně rozhodovaly a z toho důvodu byla rozhodnutí soudu prvého stupně opakovaně rušena a vracena zpět k dalšímu projednání. Stěžovatel zdůraznil, že on sám nijak nepřispěl k délce řízení. Délka trvání řízení se stěžovateli jeví jako zcela nepřiměřená. Stěžovatel dále upozornil, že již soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 4 T 68/93 vyslovil nepřiměřenost doby trestního stíhání a trestní stíhání z toho důvodu zastavil. Po zrušení tohoto usnesení nadřízeným soudem však již k nepřiměřené délce řízení obecný soud dle názoru stěžovatele více nepřihlížel. Přestože soud prvého stupně nemohl trestní stíhání z tohoto důvodu zastavit, mohl využít jiné zákonné prostředky ke kompenzaci délky řízení, zejména mohl udělit podstatně nižší trest při spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem, případně mohl trest mimořádně snížit dle ust. §40 tr. zákona. Stěžovatel přitom odkazuje na článek 38 odst. 2 Listiny, účel trestu ve smyslu §23 tr. zákona i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Dle stěžovatele si obecné soudy byly vědomy nepřiměřené délky trestního stíhání a tím i porušování práv stěžovatele, nevyvodily však z této skutečnosti náležité závěry.
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 1 a 2 Listiny, stanoví mj., že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Rekapitulace postupu obecných soudů v trestní věci stěžovatele:
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění a příloh ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byla obžaloba na stěžovatele pro výše uvedené skutky podána Okresní prokuraturou v Novém Jičíně dne 30. 4. 1993 (sp. zn. 1 Pv 55/92). Poprvé byl stěžovatel Okresním soudem v Novém Jičíně v projednávané trestní věci nepravomocně odsouzen rozsudkem ze dne 28. 1. 1994 sp. zn. 4 T 68/93. Tento odsuzující rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 170/94 ze dne 26. 5. 1994 a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podruhé rozhodl okresní soud ve věci stěžovatele odsuzujícím rozsudkem ze dne 7. 2. 1995. Tento v pořadí druhý rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem opět zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 6. 1995 sp. zn. 7 To 251/95. Potřetí rozhodl nalézací soud ve věci stěžovatele odsuzujícím rozsudkem ze dne 9. 10. 1997, avšak i v tomto případě rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 28. 7. 1998 (sp. zn. 7 To 307/98) o zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Ve věci následovalo usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 68/93 ze dne 28. 2. 2002, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno. I toto usnesení však bylo krajským soudem na základě opravného prostředku státního zástupce dne 6. 6. 2003 zrušeno usnesením sp. zn. 7 To 302/2003. Konečně rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 11. 2004 bylo ve věci rozhodnuto v záhlaví uvedeným odsuzujícím rozsudkem.
Nalézací soud v projednávané věci rozhodoval meritorně celkem pětkrát, podobně jako soud odvolací, počítáme-li v to jeho poslední usnesení ze dne 24. 8. 2005 napadené ústavní stížností.
Je třeba připomenout, že vyjmenovaná rozhodnutí nalézacího soudu se kromě skutků uvedených výše týkala ještě další opakované majetkové i násilné trestné činnosti stěžovatele (ve smyslu ust. §247, §249, §250, §257 tr. zákona, resp. útoky ve smyslu §234, §235, §238 a §221 tr. zákona), jíž se dopustil v mezidobí a za niž mu byly dle ust. §35 odst. 2 tr. zákona ukládány souhrnné tresty. Novou trestnou činnost stěžovatel páchal např. bezprostředně před soudním jednáním za trestnou činnost předchozí, popř. ihned po propuštění z výkonu vazby. Stěžovatel byl výše vyjmenovanými, posléze zrušenými rozsudky třikrát po sobě odsouzen k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pokaždé se zařazením do věznice s ostrahou.
Pokud jde o opětovná rušení těchto rozhodnutí krajským soudem, docházelo k nim převážně na základě odvolání stěžovatele, a to z důvodů uvedených v ust. §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. V prvém případě zrušení rozsudku se jednalo především o nutnost doplnění dokazování výslechem znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a o některé formální nedostatky ve výrocích rozsudku. V druhém případě ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí došlo z toho důvodu, že okresní soud, ač jednal v jiném složení senátu, nedostál povinnosti ve smyslu ust. §219 odst. 2 tr. řádu, když četl s odkazem na ust. §211 odst. 1 tr. řádu jednotlivé svědecké výpovědi, aniž však uváděl příslušná čísla listů spisu a zároveň se opomněl ve smyslu ust. §214 tr. řádu obžalovaného dotázat, zda se chce k provedeným důkazům vyjádřit. Zejména však okresní soud nepostupoval v intencích daných mu předchozím usnesením krajského soudu, neboť v rozporu s ním nevyslechl oba znalce z odvětví psychiatrie. Dále bylo odvolacím soudem okresnímu soudu vytýkáno i to, že neprovedl důkaz ani přečtením výpovědí některých dříve slyšených svědků v hlavním líčení.
Poté, co byl trestní spis vedený v projednávané věci znovu vrácen na okresní soud dne 27. 6. 1995, jednal okresní soud v hlavním líčení dne 27. 5. 1997 (takřka s odstupem dvou roků), a poté dne 9. 10. 1997, kdy opětovně ve věci rozhodl o vině a trestu stěžovatele. Tento rozsudek okresního soudu byl v odvolacím řízení v roce 1998 zrušen proto, že nalézací soud nesplnil pokyny uložené mu předchozím usnesením krajského soudu a dále byla zjištěna další procesní pochybení, přičemž krajský soud konstatoval nejasnost a neúplnost skutkových zjištění. Odvolací soud zejména shledal, že je nutné, aby soud prvého stupně vyžádal veškeré trestní spisy vedené v četných trestních věcech stěžovatele za předcházejících 10 let a tyto následně jako listinné důkazy u hlavního líčení přečetl. Odvolací soud dále konstatoval, že okresní soud ve svém rozhodnutí opomněl rozhodnout o náhradě škody ve vztahu k poškozeným.
Okresní soud ve věci znovu jednal v hlavním líčení dne 28. 1. 1999, v němž stěžovatel vznesl námitku podjatosti předsedy senátu, o které bylo rozhodnuto v hlavním líčení dne 3. 6. 1999 tak, že předseda senátu není podjatý. Po vyhlášení tohoto usnesení proti němu stěžovatel podal stížnost. Hlavní líčení dne 3. 6. 1999 bylo odročeno na neurčito, a poté okresní soud rozhodl dne 28. 2. 2002 již zmíněným usnesením, jímž podle §231 odst. 1, §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro výše uvedené skutky z počátku let devadesátých zastavil, neboť délku trestního stíhání pokládal za nepřiměřenou s poukazem na dikci článku 6 odst. 1 Úmluvy. Obecný soud přitom odkázal i na jiná odsouzení stěžovatele za další trestnou činnost k několikaletým nepodmíněným trestům odnětí svobody, k nimž došlo u téhož soudu v mezidobí od podání obžaloby v projednávané věci.
Toto usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil krajský soud podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu po stížnosti státního zástupce s tím, že odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v ust. §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Krajský soud odkázal na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který ve svých rozhodnutích, jež se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje v zásadě tak, že konstatuje porušení citovaného článku Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud z uvedeného článku 6 Úmluvy nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl. Obecný soud dále odkázal i na starší judikaturu Ústavního soudu ČR (nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Je třeba zdůraznit, že v následujícím, ústavní stížností napadeném rozhodnutí ze dne 24. 11. 2004, Okresní soud v Novém Jičíně zohlednil délku dosavadního řízení v úvaze o trestu. Obecný soud připomněl, že stěžovatel byl již před spácháním vytýkaného jednání odsouzen celkem třikrát, vždy pro trestný čin výtržnictví, příp. útok na veřejného činitele nebo ublížení na zdraví. Dále obecný soud opět rekapituloval tresty, k nimž byl stěžovatel odsouzen v devadesátých letech minulého století, již po spáchání projednávané trestné činnosti. Stěžovatel vykonal tresty odnětí svobody v celkové výměře devět a půl roku. Z výkonu těchto trestů byl naposledy propuštěn dne 12. 9. 2003. Ihned po svém propuštění se stěžovatel dopustil krádeží ve smyslu §247 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákona, pro které byl odsouzen ve věci téhož okresního soudu sp. zn. 2 T 1/2004 k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně. Dále byl stěžovatel stíhán pro jednání z období 13. 3. 2004 až 17. 5. 2004, ve kterých byl spatřován tr. čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a §202 odst. 1 tr. zákona. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 7 měsíců. Tento rozsudek nebyl v době posledního rozhodování nalézacího soudu v projednávané věci pravomocný. Obecný soud odkázal na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž stěžovatel trpí disociální poruchou osobnosti, i na negativní hodnocení z výkonu trestu, akcentující sklon stěžovatele k agresivitě. Možnosti resocializace stěžovatele jsou minimální. Obecný soud ukládal vzhledem k uvedeným skutečnostem trest jako souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku ze dne 17. 3. 1992 ve věci 4 T 137/91, podle zásad uvedených v ust. §35 odst. 2 tr. zákona, a to v horní polovině zákonné sazby pro tr. čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona.
V rozporu s tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti obecný soud výslovně zohlednil právo stěžovatele na spravedlivý proces s odkazem na článek 6 Úmluvy a uložil mu oproti předchozím rozhodnutím v téže věci trest kratší, v trvání 5 let a sedmi měsíců. Dle názoru okresního soudu není možné uložit trest ve výměře kratší, než byl uložen, zejména s ohledem na sklony k recidivujícímu jednání stěžovatele násilné povahy.
Tzv. průtahy v řízení a judikatura Ústavního soudu
V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, Sb. n. u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sb. n. u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II. ÚS 225/01, Sb. n. u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96, Sb. n. u. sv. 6, str. 335 a další).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, Sb. n. u. sv. 9, str. 445, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, Sb. n. u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, Sb. n. u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 296/04, Sb. n. u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV. ÚS 392/05, sp. zn. II. ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi v databázi na webových stránkách Ústavního soudu).
Dopad zákona č. 160/2006 Sb.- nepřípustnost ústavní stížnosti
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí naposled citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Se zřetelem k této nové právní úpravě je třeba posoudit princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle článku 88 odst. 2 Ústavy.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy), je proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Konstatovaná nepřípustnost jednoznačně vyvěrá ze změny právní úpravy; pouze v důsledku popsaného legislativního vývoje nebylo možno ústavní stížnost projednat a tedy postupovat podobně jako v citovaných řízeních I. ÚS 296/04, IV. ÚS 392/05 a II. ÚS 168/05. Stěžovateli zůstává ve smyslu citované právní úpravy cesta k nárokování náhrady škody či poskytnutí zadostiučinění otevřena, přičemž Ústavnímu soudu je z proběhnuvšího řízení známo, že stěžovatel takový nárok skutečně uplatnil.
K otázce tzv. opomenutých důkazů
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů a podmínkami, za nichž je nutno hodnotit neprovedení důkazů jako porušení ústavních práv a svobod; na podrobné zdůvodnění těchto judikátů je možno odkázat (srov. např. sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 570/03 a další). K povinnostem obecného soudu patří o důkazních návrzích stran rozhodnout a v případě, že jim nevyhoví, takové rozhodnutí náležitě odůvodnit. Ne vždy je však pochybení obecného soudu v tomto ohledu natolik závažné, aby zavdalo důvod ke zrušení vlastního pravomocného rozhodnutí. Tak je tomu v případech, kdy se obecný soud opomněl v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s návrhy důkazů, jejichž provedení je pro zjištění skutkového stavu a prokázání viny obviněného zcela zjevně irelevantní, zejména pokud je jinak vina nezvratně prokázána množstvím navzájem se podporujících usvědčujících důkazů.
Pokud jde konkrétně o stěžovatelem uváděný návrh na provedení výslechu svědkyně H. D. k bodu 1) napadeného rozsudku, bylo zamítnutí tohoto důkazního návrhu nalézacím soudem odůvodněno dostatečně, logicky a srozumitelně. Svědkyni D. se nepodařilo na zjištěnou adresu z centrální evidence obyvatel doručit předvolání k hlavnímu líčení, dle ČSSZ jí není vyplácen žádný důchod a dle sdělení policie se na adrese hlášeného pobytu nezdržuje, v domě spoluobčané nevědí, kde by tato svědkyně mohla bydlet. Proto obecný soud přečetl její výpověď z přípravného řízení dle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Je vhodné připomenout, že uvedená výpověď svědkyně D. není jediným usvědčujícím důkazem pokud jde o jednání popsané pod bodem 1) napadeného rozsudku obecného soudu, ale naopak jde toliko o jednu z mnoha navzájem korespondujících výpovědí dalších osob (svědkové Ž., K., M. a v neposlední řadě sám poškozený J. ve výpovědi učiněné před tím, než následkům poranění podlehl). Stěžovatele ze spáchání uvedeného skutku usvědčují i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.
Pokud jde o návrhy na provedení výslechu dalších svědků (K., B. a G., dr. S.), je třeba konstatovat, že se s nimi obecný soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal. Nejde však o pochybení, na něž by bylo možno hledět jako na zásah do základních práv stěžovatele, odůvodňující kasaci napadeného rozsudku Ústavním soudem. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do pravomoci obecných soudů Ústavní soud ke zrušení jejich rozhodnutí přistupuje jen tehdy, pokud lze v novém řízení očekávat rozhodnutí pro stěžovatele příznivější. Výpovědi svědků K., B. a G. nemohou mít valného významu pro zjištění skutkového stavu ohledně jednání popsaného pod bodem 2) rozsudku, jehož se stěžovatel měl dopustit na pánských toaletách v hotelu Letka. Obecný soud zde uvěřil výpovědi svědka R., jež je v souladu s dalšími zjištěnými skutečnostmi, včetně výpovědi svědka O. Obdobně výpověď svědka dr. S. k okolnostem jednání pod bodem 3) odsuzujícího rozsudku je málo relevantní, neboť ve výroku rozsudku popsaného jednání se měl stěžovatel dopustit ještě před příchodem uvedeného svědka na místo. V obou případech by se tedy ve vztahu k popsanému jednání, resp. spáchání trestného činu jednalo toliko o svědecké výpovědi mající charakter důkazů nepřímých, resp. odvozených, jež by v hodnocení obecného soudu stěží mohly převážit nad výpověďmi očitých svědků (R., T., S.).
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba v části směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy odmítnout jako nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a v části zbylé jej odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu