ECLI:CZ:US:2000:3.US.515.99
sp. zn. III. ÚS 515/99
Usnesení
III. ÚS 515/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 20. ledna 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. V., zastoupené JUDr. PhDr. S.B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 1999, č. j. 30 Cdo 1664/98-198, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým podáním domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1664/98-198, kterým bylo 27. července 1999 odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 149/98, ze dne 16. června 1998. Uvedla, že Obvodním soudem pro Prahu 4 bylo rozhodnuto o rozsahu její vyživovací povinnosti k nezletilým dětem za dobu od 17. února 1993 do 6. června 1995, jejímu odvolání Městský soud v Praze nevyhověl, změnil pouze lhůtu splatnosti dlužného výživného k rukám otce. Poněvadž odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání, podala proti jeho rozsudku ústavní stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto, současně podala také dovolání. Vzhledem k tomu, že toto bylo odmítnuto s poukazem na ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §238 odst. 2 písm. b) o. s. ř., navrhla, aby Ústavní soud citovaná ustanovení nálezem zrušil, spojil ke společnému projednání stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1998, sp. zn. 16 Co 149/98, Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 1996, sp. zn. P 652/95, se stížností, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 1999, sp. zn. 30 Cdo 1664/98, a všechna tato rozhodnutí zrušil. Svůj návrh odůvodnila mj. tím, že se postupem soudů cítí dotčena na právech, zakotvených v čl. 95 odst. 1, 2 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Pokud jde o §239 odst. 3 a §238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tato ustanovení zamezují přípustnosti dovolání a tak podle jejího přesvědčení umožňují odvolacím soudům potvrdit i prvoinstanční rozsudky, vynesené za situace, kdy se soud necítil být vázán zákonem.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
V prvé řadě je třeba uvést, že nebyl shledán důvod pro spojení ústavní stížnosti, podané stěžovatelkou proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 149/98 a Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 652/95 a vedené pod sp. zn. IV. ÚS 394/98 s návrhem, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1664/98-198. Z obsahu tohoto rozhodnutí zásah do práv, jichž se navrhovatelka dovolává, zjištěn nebyl, když odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost je v souladu s §238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. V odůvodnění usnesení se soud vypořádal také s námitkou, vztahující se k §239 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu a k dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pro toto rozhodnutí a znění §74 citovaného zákona není stěžovatelka oprávněna k podání návrhu na zrušení v návrhu označených ustanovení občanského soudního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2000