ECLI:CZ:US:2016:3.US.676.16.1
sp. zn. III. ÚS 676/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. A., zastoupené JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem, sídlem Hasičská 551/52, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2015 sp. zn. 3 To 42/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. 50 T 3/2014, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem obviněné 1/ G. A., 2/ D. T.a 3/ společnost VTI Integra System, s. r. o., uznal vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku, kdy tímto svým jednáním měli způsobit poškozené společnosti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., škodu ve výši 5 035 314,40 Kč (tato částka odpovídala ekvivalentu 196 653,56 EUR převedených KMJS DUO SERVIS, s. r. o. na účet společnosti VTI Integra System, s. r. o.).
3. V tomto rozsudku soud prvního stupně obviněnému G. A., kromě trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti, uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a to osobního motorového vozidla zn. AUDI A4 AVANT bílé barvy, RZ: A1, VIN kódu: A2; obviněnému D. T., kromě trestu odnětí svobody, uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to peněžní částky ve výši 470 000,- Kč uložené na depozitním účtu Krajského soudu v Ostravě u České národní banky, a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a to osobního motorového vozidla zn. FORD MONDEO, černé metalízy, RZ: B1, VIN kódu: B2. Dále rozhodl podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o zabrání osobního motorového vozidla zn. MERCEDES - BENZ E320 GDI, černé metalízy, RZ: C1, VIN kódu: C2, stěžovatelce jako zúčastněné osobě. Posléze rozhodl dle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o odkázání stěžovatelky s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odvolání stěžovatelky (poškozené a současně zúčastněné osoby) a obviněných G. A. a D. T. proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl.
5. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění G. A. a D. T. dovolání; dovolací řízení vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 682/2016 není skončeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy neposoudily otázku, zda jako právní nástupkyně zaniklé původní poškozené společnosti mohla vyslovit souhlas, resp. nesouhlas s trestním stíháním obviněných podle §163 tr. řádu, přistoupily k této záležitosti zcela povrchně a učinily závěr, že jde o účelové obcházení trestněprávních norem. Stěžovatelka dovozuje, že soudy obou stupňů nechtěly uznat postup, kdy se svou ničím nezakázanou soukromoprávní cestou a aktivitou pokusila získat postavení poškozené v trestním řízení a vyslovit nesouhlas s trestním stíháním. Podle stěžovatelky musí být v takových případech vždy upřednostněn zájem na vytvoření podmínek pro odstranění následků trestné činnosti a usmíření oběti s pachatelem, ať k tomu dojde kupříkladu formou zaplacení daně a naplnění zániku trestní odpovědnosti formou účinné lítosti, respektive tím, že stěžovatelka získala pohledávku na náhradu škody a podíly v poškozené společnosti od původních společníků, se kterými se finančně vypořádala, a následně vyslovila nesouhlas s trestním stíháním obviněných.
7. Soudy obou stupňů si však byly vědomy, že stěžovatelka nemá žádnou povinnost tyto transakce dokládat či zdůvodňovat, a proto ji k tomu ani nevyzývaly. Situace pak využily k faktickému upření práv stěžovatelce jako poškozené, když hodnotily její nabytí pohledávky a podílů v původní poškozené společnosti jako fiktivní. Odvolací soud uvedením, že svědek Jarmil Svačina doložil, že byly uhrazeny dvě částky po 275 000 Kč za převedené obchodní podíly a zbytek nijak nedoložil a že z ničeho nelze dovodit, že by taková platba proběhla, porušil zásadu presumpce neviny, navíc u osoby, která nebyla trestně stíhána, a současně rozvíjel ničím neprokázané a účelové konstrukce.
8. Odvolací soud nároky stěžovatelky zpochybňoval věcně neudržitelnou argumentací, že stěžovatelka nenabyla pohledávku na náhradu škody, ale pohledávku na vrácení zálohy za nedodané zboží.
9. Stěžovatelka dovozuje, že pokud soudy nezastavily trestní stíhání obviněných (jejího bratra a druha) a dospěly k závěru, že nemohla účinně vyslovit nesouhlas s jejich trestním stíháním podle §163 tr. řádu, pak měly poskytnout soudní ochranu jejím právům jako poškozené. V trestním řízení byla vyčíslena způsobená škoda a stěžovatelka se jako právní nástupkyně po původní poškozené společnosti připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody a opakovaně v trestním řízení navrhovala, aby byl zajištěn její nárok jako poškozené na majetku vydaném obviněnými.
10. Soudy nejenže nezajistily její nárok na náhradu škody, ale nechaly tyto věci nemalé hodnoty, ze kterých by bylo možno alespoň částečně saturovat nárok na náhradu škody, propadnout a zabrat, tedy získat do vlastnictví státu, a stěžovatelku tak dále poškodily namísto toho, aby její práva chránily.
11. O přechodu práva na náhradu škody (i např. postoupením pohledávky a následně ještě převzetím jmění původní poškozené společnosti) a vstupu stěžovatelky do postavení poškozené není podle jejího názoru s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 570/05 a nález ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3269/12 (N 133/70 SbNU 237)] pochyb.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
14. Ústavní soud úvodem poznamenává, že stěžovatelka vznáší námitky proti těm částem výroků rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, které se týkají náhrady škody, tedy vůči výsledku tzv. adhezního řízení (s výjimkou uvedenou v bodě 29. tohoto usnesení). Nedomáhá se tudíž aplikace institutů trestního práva na ochranu svých práv (a contrario nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, N 152/74 SbNU 301). Ústavní soud se proto bude zabývat otázkou, zda došlo k porušení základních práv stěžovatelky v tzv. adhezním řízení.
15. Ústavní soud připouští, že otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí trestních soudů v tzv. adhezním řízení není v jeho judikatuře, která se v tomto ohledu sestává z řady usnesení, řešena zcela jednoznačně. Nicméně v nedávné judikatuře Ústavní soud tuto otázku posoudil a dospěl k závěru, že ve většině případů považuje ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím za přípustné, neboť nelze vyloučit, že i v tzv. adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozeného (srov. nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15, usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2762/14, bod 8.; shodně též např. usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15).
16. Ústavní soud také v nedávném nálezu vyslovil, že demokratický právní stát má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci trestnou činností způsobených škod. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem a výsadou státu na zjištění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci náhradě škody na straně poškozeného (nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14, bod 15). Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11).
17. Z uvedeného vyplývá, že již rozhodnutí trestního soudu o odkázání poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 tr. řádu může ve výjimečných případech porušit základní práva poškozeného. Ústavní soud proto v souladu se svou dosavadní, shora citovanou judikaturou nemůže nyní projednávanou stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
18. Úvodem přezkumu ústavní stížnosti Ústavní soud nicméně poznamenává, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v tzv. adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním (viz usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), ale nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován. Z tohoto důvodu Ústavní soud dosud všechny přípustné stížnosti poškozených proti rozhodnutím v tzv. adhezním řízení shledal zjevně neopodstatněnými.
19. Pokud stěžovatelka namítá nedostatečnou odůvodněnost rozhodnutí podle §229 tr. řádu, je nutno podotknout, že Ústavní soud již ve své judikatuře shledal, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší (viz usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). To však neznamená, že odůvodnění může být zcela libovolné a arbitrární. Základní právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí se uplatní i zde, byť v omezenější míře. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, pokud by soudy odkázání na občanskoprávní řízení neodůvodnily vůbec nijak, odůvodnily ho z ústavněprávního pohledu neakceptovatelným způsobem nebo by k tomuto odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul. Neakceptovatelný způsob odůvodnění by pak byl zejména takový, který by sám o sobě porušoval substantivní základní práva účastníků.
20. Důvodnost ústavní stížnosti směřující proti výroku podle §229 tr. řádu by mohla být založena také tehdy, pokud by porušení základního práva ze strany trestního soudu nebylo možno napravit v řízení občanskoprávním. Tato situace však zpravidla nenastane, pokud pochybení trestního soudu spočívá v porušení procesních práv poškozeného, neboť to lze napravit v řízení občanskoprávním, ve kterém může být nárok poškozeného plně uspokojen. Ke stejnému závěru je možno dospět i tehdy, pokud poškozený namítá pouze zásah do svých majetkových práv. Ústavnímu soudu tedy náleží posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, zda případné porušení základních práv poškozeného v tzv. adhezním řízení lze plně napravit v řízení občanskoprávním, na které byl poškozený odkázán, či nikoliv.
21. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka na poli práva na spravedlivý proces namítá, že rozhodnutí soudů jsou chybná a nedostatečně odůvodněná.
22. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu, které musí být dodržovány v každém soudním řízení, včetně tzv. adhezního řízení. Jedním z principů spravedlivého procesu, jakož i vůbec právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy), vylučujícím libovůli při rozhodování, je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. V případě nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace totiž dochází k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Pakliže v rozhodnutí řádné odůvodnění chybí, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a citace tam uvedené či z poslední doby nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3664/14, bod 13]. Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč soud o dané otázce rozhodl tak, jak rozhodl, a na základě jakých právních předpisů tak učinil.
23. Právě uvedené zásady sice plně dopadají i na tzv. adhezní řízení, avšak pouze pokud jde o výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 trestního řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, neboť tento je exekučním titulem, a musí projít testem ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní pravomocné rozhodnutí soudu, včetně náležitého odůvodnění, přezkoumatelnosti a přesvědčivosti [viz nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781); či nález sp. zn. II. ÚS 1320/08 ze dne 20. 10. 2009 (N 218/55 SbNU 47)]. Jak bylo již řečeno výše, u výroků, kterými byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, jsou nároky na odůvodnění nižší.
24. Uvedená hlediska uplatnil Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15, jímž soudní rozhodnutí, kterými byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, zrušil v souvislosti se zásahem do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, avšak při současném konstatování zásahu do dalších ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
25. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a přezkoumal postup soudů. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
26. Namítá-li stěžovatelka, že soudy nechaly věci nemalé hodnoty, ze kterých by bylo možno alespoň částečně odškodnit jí uplatňovaný nárok na náhradu škody, propadnout a zabrat, tedy získat do vlastnictví státu, sluší se zdůraznit, že stěžovatelka nedobytnost pohledávek vůči svému bratrovi, resp. druhovi zde pouze v obecné rovině předjímá; jinými slovy, ústavněprávní rozměr tyto výhrady postrádají.
27. Ústavní soud považuje za vhodné odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že které vyplývá, že pro závěr o tom, zda jde o nevymahatelnou pohledávku, nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení, rozhodující je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt (věřitel) skutečně svého práva nedomůže. Takové zjištění je bezpochyby možné učinit, nesplní-li povinný svůj závazek například ani na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, případně že výkon rozhodnutí musí být zastaven pro nedostatek majetku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaný pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2024/2012, nebo ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3672/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1313/2014). K občanskoprávním souvislostem uplatnění nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení (tzv. adhezní řízení) se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 25 Cdo 4169/2013.
28. Rozhodující soudy se nezpronevěřily ani nosným důvodům stěžovatelkou zmiňované judikatury Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 570/05 a nález ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3269/12 (N 133/70 SbNU 237)].
29. Jestliže jde o námitku stran otázky, zda stěžovatelka mohla vyslovit souhlas, resp. nesouhlas s trestním stíháním obviněných podle §163 tr. řádu, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Ohledně námitky stěžovatelky, že oponovaný postup soudů měl přímý důsledek též ve sféře jejího práva na spravedlivý proces, lze konstatovat, že jde o tvrzení, které není doloženo.
30. Na základě těchto východisek nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
32. Na úplný závěr dlužno podotknout, že tím není predisponován konkrétní výsledek dovolacího řízení vedeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 682/2016.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu