ECLI:CZ:US:2016:3.US.965.16.1
sp. zn. III. ÚS 965/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ILV-energy s. r. o., sídlem Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 9 Afs 282/2015-21 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2015 č. j. 30 Af 26/2014-89, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, právo podnikat, jakož i právo na spravedlivý proces, zejména pak právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud poznamenává, že v petitu ústavní stížnosti sice stěžovatelka výslovně požaduje pouze zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, její argumentace však směřuje i proti rubrikovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), takže byla s ohledem na obsah stěžovatelčiny argumentace takto posouzena.
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Specializovaný finanční úřad vydal čtyři rozhodnutí, jimiž zamítl stížnosti na postup plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření; věc se týkala odvodových období květen až srpen 2013. Podstatou stížností na postup plátce daně bylo tvrzení, že ve stěžovatelčině případě byl odvod v rozporu s ústavním pořádkem.
3. Vedlejší účastník řízení odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu zamítl rozhodnutím ze dne 25. 2. 2014 č. j. 4493/14/5000-14203-706599.
4. Žaloba stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítnuta s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, č. 220/2012 Sb., dostupný též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu) a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS).
5. Kasační stížnost stěžovatelky byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma současné rozhodovací praxe Ústavního soudu a nenamítá ústavní nekonformitu zavedení a vybírání solární daně. Dovolává se však ochrany těch svých práv, která jí mají být zaručena nálezy sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a II. ÚS 2216/14. Dle stěžovatelky nelze považovat za ústavně konformní postup, kdy sice soudy připouští potřebu zachovat práva poplatníků na soudní přezkum zákonnosti postupu orgánů finanční správy, současně však konstatují, že fakticky neexistuje postup, jakým by poplatník takového přezkumu docílil.
7. Stěžovatelka se neztotožňuje s "návodem" soudů, aby svá práva na soudní přezkum zákonného postupu orgánů finanční správy a na soudní přezkum zachování práv poplatníka realizovala prostřednictvím institutu posečkání daně, neboť takový postup není v praxi možný. Obdobně nahlíží i na doporučení k uplatňování práv poplatníků u ministra financí s návrhem na prominutí daně. Jednak ministr financí nemá právo tzv. solární daň prominout a jednak prominutí daně je věc nenároková a soudně nepřezkoumatelná.
8. Ve světle nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a II. ÚS 2216/14, popř. požadavku na individuální přezkum práv poplatníka, nemůže dle stěžovatelky obstát argument soudů, že k tomu není zatím vytvořen právní (procesní) institut. Není-li jiného institutu, než stížnosti proti postupu plátce, pak je třeba taková práva poplatníka přezkoumat v rámci takového institutu. V opačném případě dochází k porušení práv na soudní ochranu poplatníka. Stěžovatelka namítá, že jí byla fakticky odňata možnost tvrdit a prokázat, jaké dopady a důsledky na ní mělo zavedení solární daně.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
12. Předně je nutno uvést, že Ústavní soud se ústavními stížnostmi stěžovatelky s obdobnou argumentací již několikrát zabýval (např. usnesení ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 3549/15, ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 3548/15 či ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3547/15); od závěrů uvedených v těchto rozhodnutích, na jejichž odůvodnění lze rovněž odkázat, se přitom nehodlá odchýlit ani v tomto případě.
13. Jak je stěžovatelce známo, Ústavní soud se povinností odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle tehdy účinného znění §7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se uplatní i na nyní posuzovanou věc. Došel tehdy k závěru, že volba zákonných opatření, směřujících k omezení státní podpory výroby elektřiny ze slunečního záření, je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Zároveň však Ústavní soud nevyloučil, že v individuálních případech mohou tato opatření na výrobce dolehnout likvidačním způsobem či způsobem zasahujícím jeho samotnou majetkovou podstatu, což by bylo nutno zohlednit.
14. Příkazem Ústavního soudu zohlednit eventuální "rdousící efekt" na některé výrobce se posléze zabývaly správní soudy, které sjednotily svou judikaturu usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57. V něm Nejvyšší správní soud konstatoval, že stížnost dle §237 daňového řádu není nástrojem, který by ve výše popsaných případech mohl poplatníkovi ochranu poskytnout. Nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, je podle Nejvyššího správního soudu (za stávající právní úpravy) institut prominutí daně dle ustanovení §259 daňového řádu. Tento názor, který Nejvyšší správní soud uplatnil i v mnoha dalších případech, včetně nyní projednávaného, Ústavní soud z ústavněprávního hlediska aproboval mimo jiné v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž podrobně vysvětlil důvody, pro které nelze v rámci řízení o stížnosti proti postupu plátce daně posuzovat tvrzené likvidační dopady zákonné úpravy solárního odvodu na poplatníka. Domáhala-li se tedy stěžovatelka takovéhoto posouzení právě v tomto řízení, je zřejmé, že správní soudy jí nemohly vyhovět, neboť otázka případného likvidačního dopadu neměla z hlediska zákonnosti postupu plátce daně význam.
15. S ohledem na to, že pro věc významnou otázku již Ústavní soud souborně vyřešil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, a to včetně ústavnosti judikaturního odklonu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, postačí stěžovatelku i ve vztahu k ostatním vzneseným námitkám vůči napadeným rozhodnutím správních soudů v podrobnostech odkázat na odůvodnění tohoto nálezu, s jehož závěry jsou v souladu a z ústavního hlediska jim není co vytknout.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu