ECLI:CZ:US:2016:4.US.3547.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3547/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti ILV-energy s. r. o., se sídlem Příchovice 275, 334 01 Příchovice, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Perlová 7, 301 50 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 177/2015-22 ze dne 11. 9. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Af 43/2013-57 ze dne 21. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 8. 2013 č. j. 19984/13/5000-14203-706599, kterým byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu, kterými byly zamítnuty stížnosti na postup plátce daně ČEZ Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle §7a a následujících zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů. Následná kasační stížnost proti tomuto rozsudku krajského soudu byla v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka si je dle svých slov vědoma právních závěrů obsažených v nálezech ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), a ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, v nichž je řešena otázka ústavnosti a aplikace zákonné úpravy solárního odvodu a které nehodlá zpochybňovat. Ve své ústavní stížnosti však namítá, že se správní soudy, v rozporu s těmito nálezy, odmítly zabývat individuálním dopadem vyměřených solárních odvodů do jejích poměrů, tedy že odmítly posoudit, zda v jejím případě nemá tento odvod likvidační účinky. Svými rozhodnutími tak měly porušit svou povinnost udělat vše pro spravedlivé řešení věci. Stěžovatelka současně zpochybnila závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 17. 12.2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, které jsou dle jejího názoru v přímém rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a sp. zn. II. ÚS 2216/14, neboť žádost o prominutí daně nepodléhá soudnímu přezkumu minimálně z těch hledisek, které Ústavní soud specifikoval v těchto nálezech. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka vznáší námitky, které již byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně řešeny. Odkázat lze především na již zmíněný nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dostupný, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená právě ze stěžovatelkou rozporovaného usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle §237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinou jeho judikaturou. Dospěl přitom k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů jako poplatníků tzv. "solárního odvodu" (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 261/15).
Ani námitce absence soudního přezkumu ve vztahu k rozhodnutím o žádosti o (ne)prominutí daně nemohl Ústavní soud přisvědčit, když i touto konkrétní problematikou se již ve své judikatuře zabýval, konkrétně v usnesení sp. zn. II. ÚS 1273/14 ze dne 13. 5. 2014, v němž v této souvislosti odkázal na bod 43 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013, kterým byla věc předložena rozšířenému senátu, a sice ve spojení s bodem 53 odůvodnění vzpomínaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Sluší se zde připomenout, že dle kasačního soudu by příslušný ministr v případě nevyhovění žádosti byl nucen zastavit řízení dle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, přičemž rozhodnutí o zastavení řízení by následně podléhalo soudnímu přezkumu.
Konečně nelze přehlédnout, že nynější ústavní stížnost stěžovatelky je zcela shodná s její ústavní stížností zaevidovanou pod sp. zn. III. ÚS 3549/15 a podanou téhož dne, kterou Ústavní soud již projednal a usnesením ze dne 15. 12. 2015 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. S argumenty Ústavního soudu se tak již stěžovatelka měla možnost seznámit, přičemž není jediného důvodu, proč by se měl nyní Ústavní soud odchýlit od svých dříve vyslovených závěrů a věc posoudit jinak. Na odůvodnění posledně uvedeného usnesení tak v celém rozsahu odkazuje.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu