ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1587.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1587/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 10, proti žalovaným 1) A. M. , zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátem se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 725/60, 2) K.L.H. Credit, spol. s.r.o., se sídlem v Brně, Vinohrady 43, identifikační číslo osoby 60731583, 3) MVDr. M. B. , a 4) Mgr. J. B. , oběma zastoupeným JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, o určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96, o dovolání žalované 1) a žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2010, č.j. 14 Co 378/2009-282, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá a dovolání žalovaných 3) a 4) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2009, č.j. 9 C 1766/96-239, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV.). V dané věci se žalobkyně domáhala jednak určení neplatnosti dále uvedených kupních smluv ve vztahu mezi smluvními stranami, jednak určení svého vlastnického práva ohledně níže specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že na uplatněných nárocích o určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 2. července 1996 mezi žalobkyní a žalovaným 2), dne 2. prosince 1996 mezi žalovaným 2) a žalovanou 1) a dne 7. března 2003 mezi 1. žalovanou na jedné straně a žalovaným 3) a žalovanou 4) na straně druhé, ve všech případech ohledně předmětných nemovitostí, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. Zamítavé rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem proti žalovaným 1) a 2) odůvodnil rovněž nedostatkem naléhavého právního zájmu, protože žalované nejsou zapsány jako vlastnice v katastru nemovitostí. Zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobkyně k uvedeným nemovitostem proti žalovaným 2) a 3) soud prvního stupně založil na závěru o platnosti uvedené kupní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ad a) „v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 2.7.1996 mezi žalobkyní a 2. žalovaným, dne 2.12.1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou a dne 7.3.2003 mezi 1. žalovanou na jedné straně a 3. žalovaným a 4. žalovanou na straně druhé, ve všech případech ohledně domu č.p.52 na pozemku p.č. 2050 a pozemku p.č. 2050 v katastrálním území P. n. J., obci P.“ , a ad b) „v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobkyně k domu č.p. 52 na pozemku p.č. 2050 a k pozemku p.č. 2050 v katastrálním území P. n. J., obci P. proti 1. žalované a 2. žalovanému.“ Změnil jej výrokem I. c) „ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví proti 3. žalovanému a 4. žalované tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV 1865 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov pro katastrální území P. n. J., obec P., dříve okres B., a to domu č.p. 52 na pozemku p.č. 2050 a pozemku 2050 – zastavěná plocha a zádvoří“ , a výrokem I. d) „ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ . Ve výrocích II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. července 1996 z důvodu absence vážnosti vůle účastníků takovou kupní smlouvu uzavřít i pro její obcházení zákona. Dovodil, že z obsahu ujednání stran, zejména ve smlouvě o půjčce, je zřejmé, že jejich úmyslem nebylo uzavřít kupní smlouvu, na základě níž by se stal žalovaný 2) vlastníkem sporných nemovitostí se současným zaplacením kupní ceny formou zápočtu na svou pohledávku na vrácení půjčené částky 1.000.000,- Kč, nýbrž tímto způsobem zajistit plnění závazků žalobkyně ze smlouvy o půjčce, aniž by však bylo možno tuto smlouvu hodnotit jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu ust. §553 obč. zák. Kupní smlouva je navíc neplatná i pro obcházení zákona, neboť byť její obsah je právně dovolený, byla uzavírána s cílem dosáhnout výsledku, který není zákonem předvídán a není žádoucí, neboť účastníci obešli institut zajišťovacího převodu práva, k jehož naplnění jejich projevy vůle fakticky směřovaly, a bylo tím znemožněno dosažení výsledku jednání předvídaného tímto institutem pro případ splnění závazků ze smlouvy o půjčce, tedy zpětný převod vlastnického práva na žalobkyni, jak bylo jejich úmyslem s ohledem na to, že současně dne 2. července 1996 sepsali zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva žalovaného 2) ke sporným nemovitostem. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami žalovaných 3) a 4), že i kdyby byla shledána neplatnou smlouva ze dne 2. července 1996, nebyla by přinejmenším neplatná kupní smlouva, kterou nabyli sporné nemovitosti od žalovaného 2) do svého vlastnictví v roce 2003, a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, který se týkal případu odstoupení od smlouvy. Odvolací soud k této námitce dále uvedl: „V tomto směru je třeba odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, například rozhodnutí R 29/2007 či 22 Cdo 1836/2002, dle něhož situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka. I když Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/2007, uvedl, že nález týkající se odstoupení od smlouvy lze vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením (například neplněním rozvazovací podmínky mající obdobné právní důsledky jako odstoupení od smlouvy), není ani toto rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, neboť je nelze považovat za srovnatelné k situaci, kdy určitá osoba nabývá věc na základě neplatného právního úkonu v dobré víře od osoby, která není vlastníkem převáděné věci, na rozdíl od případů rozebíraných nálezy Ústavního soudu České republiky, v nichž jde o odstoupení od smlouvy nebo zrušení smlouvy dříve platné a účinné. Je třeba vycházet i nadále z toho, že další nabyvatel nemovitostí převáděných od původního vlastníka neplatnou kupní smlouvou se nestává jejich vlastníkem jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy (také neplatné) jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) a 4) (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé uvádějí, že kupní smlouvu ze dne 2. července 1996 uzavřeli zcela svobodně dvě osoby způsobilé k právním úkonům, které nepochybně věděly, co činí a proč tak činí. Dohoda účastníků v kupní smlouvě formulovaná byla a je možná a není nijak zakázaná. Šlo o záležitost smluvní volnosti, kterou měl odvolací soud respektovat. Nic na tom nemůže změnit ani to, že snad žalobkyně poté uhradila nějaké částky žalovanému 2) a tento je přijal, ani to, že snad žalovaný 2) posléze sděloval žalobkyni, že učiní opatření k účinnosti převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem, vzhledem k tomu, že závazky ze smlouvy o půjčce nebyly splněny. V této době totiž již závazky žalobkyně ze smlouvy splněny byly. Stejně tak ve smlouvě o půjčce z 2. července 1996 bylo sjednáno, že „je na volbě věřitele, jak bude postupovat“ , tj. bylo sjednáno, že je na věřiteli – žalovaném 2), který způsob „splacení“ půjčky si vybere. Toto smluvní ujednání však zřejmě odvolací soud ponechal bez povšimnutí. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu zčásti ve výroku č. I. písm. c) a zcela ve výroku II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím své advokátky včasné dovolání také žalovaná 1) (dále též „dovolatelka“). Jeho přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůrazňuje, že předmětná kupní smlouva je platná a právně závazná a jako taková prošla i vkladem do katastru nemovitostí a že jednala v dobré víře, když předmětné nemovitosti od žalovaného č. 2 kupovala. Kdyby měla sebemenší pochybnosti o platnosti předchozí kupní smlouvy, kterou žalobkyně a žalovaný 2) uzavřeli, nikdy by dům s pozemky nekoupila. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podaným dovoláním písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu byla podána včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokáty, obsahují zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.). Zatímco dovolání dovolatelů – žalovaných 3) a 4) je přípustné, avšak není – jak bude rozvedeno níže – důvodné, dovolání dovolatelky - žalované 1) je zjevně bezdůvodné. Je tomu tak již z toho důvodu, že k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ohledně žaloby o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem směřující proti žalovaným 3) a 4), kteří podle zjištění odvolacího soudu byli v době vyhlášení rozsudku zapsáni v katastru jako vlastníci předmětných nemovitostí, není dovolatelka subjektivně oprávněna. K dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Již shora cit. měnícím rozsudkem odvolacího soudu byla žaloba u určení vlastnictví k předmětným nemovitostem ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) zamítnuta, takže pokud nyní žalovaná 1) podaným dovoláním napadá měnící rozsudek odvolacího soudu v jeho části o určení vlastnictví k nemovitostem ve vztahu žalobkyní a žalovanými 3) a 4), nemohla by objektivně v dovolacím řízení dosáhnout jeho zrušení, neboť zde není žalována.
Dovolání žalovaných 3) a 4) (dále již „dovolatelé“) pak Nejvyšší soud neshledal opodstatněným z těchto důvodu.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu věci bylo prokázáno, že dne 2. července 1996 bylo mezi žalobkyní a žalovaným 2) uzavřeno několik smluv, a to především smlouva o půjčce, kterou si na dobu 28 dnů žalobkyně půjčila od žalovaného 2) částku 1.000.000,- Kč s úrokem 14 % p. a. K zajištění vrácení půjčené částky byly uzavřeny další smlouvy, a to jednak zástavní smlouva, týkající se předmětných nemovitostí (která podle odvolacího soudu „nebyla žádnou ze stran předložena k důkazu, o její existenci však nepochybně svědčí jak přerušení vkladového řízení týkajícího se zástavního práva k předmětným nemovitostem na základě této zástavní smlouvy“ ) a předkupní smlouva, jednak kupní smlouva, kterou mělo dojít k prodeji sporných nemovitostí žalovanému 2) za kupní cenu ve výši 1,000.000,- Kč, avšak s výslovným ujednáním, že kupní cena bude uhrazena tak, že žalovaný nebude po žalobkyni požadovat žádné další plnění ze smlouvy o půjčce a z této smlouvy budou všechny povinnosti žalobkyně považovány za splněné. Téhož dne žalobkyně rovněž podepsala návrh na vklad vlastnického práva ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí i zpětvzetí tohoto návrhu a zaplatila žalovanému 2) částku 140.000,- Kč, tedy plnění ze smlouvy o půjčce, a to sjednaný úrok. Na základě smlouvy o půjčce pak poskytla žalovanému 2) další dvě plnění, kdy provedla částečné úhrady smluvní pokuty, která byla těmito smluvními stranami za porušení povinností ze smlouvy o půjčce rovněž sjednána. Žalovaný v říjnu 1996 žalobkyni sdělil, že učiní opatření k zápisu svého vlastnického práva k dotčeným nemovitostem do katastru nemovitostí, a to proto, že žalobkyně své povinnosti ze smlouvy o půjčce doposud nesplnila. Dne 2. listopadu 1996 žalovaný 2) prodal sporné nemovitosti žalované 1) za kupní cenu ve výši 1.000.000,- Kč a dne 7. 3. 2003 žalovaná 1) prodala tyto nemovitosti žalovanému 2) a žalované 4) za kupní cenu ve výši 1,590.000,- Kč a prohlásila, že na nemovitostech neváznou žádná věcná práva třetích osob.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle druhého odstavce téhož ustanovení smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
V otázce výkladu smlouvy o zajišťovacím převodu práva (§553 obč. zák.) sjednotil Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi i rozhodovací praxi soudů nižších stupňů rozsudkem velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. V tomto rozsudku formuloval Nejvyšší soud následující závěry:
1) Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal); jde o úplatný převod práva.
2) Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva.
3) Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky.
4) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatou část kupní ceny.
5) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
Z uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu vycházel i odvolací soud. V souladu s výkladovými pravidly dle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., vzal zřetel i na okolnosti, za kterých byl sporný projev vůle učiněn [jak na předsmluvní, tak i následné chování stran smlouvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 1005/07, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz], a správně dovodil, že kupní smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. pro obcházení zákona, konkrétně ustanovení §553 obč. zák. o zajišťovacím převodu práva. Navíc odvolací soud se s námitkami dovolatelů v tomto směru řádně vypořádal již v odvolacím řízení, takže napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, neboť je v souladu s právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Námitka dovolatelů, že „ odvolací soud nechal bez povšimnutí, že ve smlouvě o půjčce ze dne 2. 7. 1996 bylo sjednáno, že je na volbě věřitele, jak bude postupovat , “ t.j. bylo sjednáno, že je na věřiteli - druhém žalovaném, který způsob splacení půjčky si vybere,“ není pro posouzení neplatnosti sporné kupní smlouvy právně významná.
Rovněž dovolateli uplatněnou námitku procesního pochybení odvolacího soudu, pokud ten dospěl k závěru o absenci vážnosti vůle účastníků kupní smlouvy ze dne 2. července 1996 tuto kupní smlouvu uzavřít, aniž by byl v průběhu řízení kterýkoliv z účastníků této kupní smlouvy k tomuto vyslechnut, nelze považovat za relevantní. Skutková zjištění, která odvolací soud učinil z provedeného dokazování v odvolacím řízení, byla natolik zásadně významná, že umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, aniž by bylo zapotřebí přistoupit k další verifikaci žalobkyní tvrzených skutkových okolností. Je třeba zde zdůraznit, že výslech účastníka řízení je jedním z důkazních prostředků sloužících k prokázání tvrzení účastníka a nemůže sloužit k realizaci jeho procesních práv. Rozhodne-li soud o věci samé bez výslechu účastníka, nejedná se o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem; neprovedení tohoto důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k věci či k ostatním provedeným důkazům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, publikovaný též s cit. právní větou v časopise Soudní rozhledy č. 10/2011 na str. 370). V tomto směru tedy Nejvyšší soud neshledal procesní pochybení odvolacího soudu, které by představovalo procesní vadu zatěžující odvolací řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Pokud jde o námitku dovolatelů, že při „nabývání“ uvedených nemovitostí jednali v dobré víře, je právní posouzení této otázky odvolacím soudem rovněž správné. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 vyložil, že „Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že, obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám', avšak, nosné důvody', z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel' byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru, nabyvatele, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§134 obč. zák.), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §129 a §130 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal dobré víře, může nabýt [(mimo institut vydržení)(příp. v situaci předvídané v §486 obč. zák. - nabytí od nepravého dědice)] vlastnické právo k věci od nevlastníka." Pro úplnost lze ještě doplnit, že posledně cit. právní názor dovolacího soudu byl implicite (jako správný) potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ), ve kterém bylo mj. vyloženo, že „Je-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A (prodávajícím) a B (kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu zásady nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet) převést do vlastnictví subjektu C." (uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl.) [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 544/2012 jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz].
Rovněž v rozsudku ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, Nejvyšší soud k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, vyložil, že toto rozhodnutí se „jeví jako odklon od dosavadní rozhodovací praxe (nejen) Ústavního soudu, jež vycházela z premisy, že případy, kdy právní úprava výslovně umožňuje nabytí věci od nevlastníka, zasahují významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny) a upřednostňují před ním dobrou víru a jistotu účastníků právních vztahů, přičemž, koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny)' (srov. výše citované nálezy Ústavního soudu, zejm. pak nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 75/04). Nález sp. zn. II. ÚS 165/11 naopak dává přednost dobré víře nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, a bez výslovné zákonné úpravy (umožňující nabytí vlastnictví od nevlastníka) prolamuje obecně přijímanou zásadu, podle které nikdo nemůže převést více práv, než má sám.
Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že „v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuzris alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky (čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li „nabyvatel“ s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: „Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006)…] , neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury. Na tomto místě je pak více než vhodné citovat Ústavním soudem vyslovený právní názor, který byl dovolacím soudem i v této věci reflektován: „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. 1 Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1), 3 a 4) podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají dovolatelé jako neúspěšní účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že ve veřejně přístupné internetové verzi nahlížení do katastru nemovitostí – http://nahlizenidokn.cuzk.cz – prochází údaj o vlastnictví nemovitostí, k nimž se upíná měnící (určovací) výrok rozsudku odvolacího soudu, L. H.. Měl-li by být tento údaj validní, znamenalo by to jednak, že v dosud nezjištěné předchozí době dovolatelé – žalovaní 3) a 4) „převedli své vlastnické právo“ k předmětným nemovitostem na shora uvedenou osobu, aniž by tuto právně významnou skutečnost v podaném dovolání uvedli, především však, že měnící rozsudek odvolacího soudu deklarující vlastnického právo žalobkyně k předmětným nemovitostem nemůže představovat listinu, na základě které by měl být povolení zápis do katastru nemovitostí ve formě záznamu. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, totiž stanoví, že „Příslušný orgán republiky (tj. katastrální úřad) zjistí, zda jsou předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností a (tučně zvýraznil Nejvyšší soud) zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru .“ Znamená to tedy, že pokud v rozsudku určujícím vlastnictví žalující strany k označenému nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí není jako žalovaný uveden ten, kdo je zapsán v katastru jako vlastník žalobou dotčených nemovitostí, nelze na základě takto pravomocného rozsudku provést ve prospěch žalující strany zápis, a to ani duplicitní, vlastnického práva k nemovitostem ve formě záznamu. V takovém případě, nepřichází-li (při vytvoření vzájemné součinnosti dotčených stran) v úvahu uznání vlastnictví formou souhlasného prohlášení za podmínek předvídaných v §40 katastrální vyhlášky č. 26/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezbývá žalující straně, než podat určovací žalobu proti osobě, která je jako vlastník těchto nemovitostí (aktuálně) zapsána v katastru nemovitostí.
Skutečnost, že v průběhu soudního řízení v dané věci došlo opakovaně k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, má nepochybně svůj základ ve zvoleném způsobu uplatnění žalobního nároku. Řízení u soudu prvního stupně bylo zahájeno již dne 8. prosince 1996, ve kterém se (ve vztahu k nyní posuzované věci) žalobkyně domáhala určení neplatnosti předmětných kupních smluv, aby až téměř po deseti letech (!) vedení tohoto soudního sporu navrhla změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že je vlastnicí označených nemovitostí (tuto změnu – byť ve výroku se zcela netradičním odkazem na označená dvě podání žalobkyně – soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 14. dubna 2006, čj. 9 C 1766/96-140). Přitom již v době podání žaloby, tj. v roce 1996, byl v soudní praxi konstantně zaujímán právní názor, že: „Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy nebo právního úkonu vedoucího k jejímu zrušení (odstoupení) má povahu předběžné otázky ve vztahu k právu nebo právnímu vztahu (například zástavního práva), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.1996 sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113). Soudy přitom nemohly žalobkyni v řízení hmotněprávně poučovat, jak a koho má správně žalovat.
Otázka formulování správného žalobního nároku měla pak souvislost i ve vztahu ke katastru nemovitostí a k veřejnému informování o tom, zda předmětné nemovitosti jsou dotčeny změnou či nikoliv; zatímco zahájení soudního řízení o určení neplatnosti smlouvy, na základě které již došlo ke vkladu do katastru nemovitostí, nemělo žádnou právní relevanci pro katastr nemovitostí, podání žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem význam mělo, a to z pohledu zápisu takové skutečnosti ve formě poznámky ve smyslu §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění platném k datu podání žaloby (v současné době cit. zák. kromě poznámky obsahuje i poznámku spornosti podle §9a). Smyslem poznámky, provedené na základě podané žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem, bylo upozornit subjekty nahlížející do katastrálních operátů, že u dané nemovitosti může být vlastníkem někdo jiný než ten, kdo je doposud jako vlastník v katastru zapsán. Přitom sama poznámka nezpůsobovala omezení vlastníka nakládat s předmětnou nemovitostí, avšak mohla mít vliv na řízení o povolení vkladu (věcného) práva do katastru nemovitostí v tom smyslu, že přísl. katastrální úřad – s ohledem na řešení předběžné otázky (v současné době je postup katastrálního úřadu v těchto případech řešen v rámci institutu poznámky spornosti podle již zmíněného §9a zákona č. 265/1992 Sb.) – vkladové řízení přerušil do pravomocného skončení předmětného soudního sporu [k tomu srov. např. Katastrální (a související) judikatura, Linde Praha, a. s., 2001, str. 360].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu