ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2095.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2095/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně AZ WOOD, a. s. , se sídlem v Ledči nad Sázavou, Hrnčíře 2, PSČ 584 01, identifikační číslo osoby 609 17 695, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, proti žalovanému Ing. Oldřichu Kalovi , se sídlem v Brně, Ulrychova 930/41, správci konkursní podstaty úpadce Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik, se sídlem v Brně, Jezuitská 13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 000 14 079, zastoupenému JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 101/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2014, č. j. 9 Cmo 4/2014-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2014, č. j. 9 Cmo 4/2014-149, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 55 Cm 101/2012-111, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 55 Cm 101/2012-111, zamítl žalobu, aby soud rozhodl, že „z konkurzní podstaty úpadce Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik, se sídlem Brno, Jezuitská 13, IČ 000 140 79, se vylučují nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí...pro obec B. a katastrální území S. jako p. č. 2201/2...p. č. 2201/3...a p. č. 2201/8“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 30. června 2009, kterou žalobkyně považuje za svůj nabývací titul k předmětným nemovitostem, je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (uvedené nemovitosti se staly předmětem privatizace, ač k nim byl uplatněn restituční nárok).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem v meritu věci potvrdil ve smyslu §219 o. s. ř. (jako věcně správný) rozsudek soudu prvního stupně, změnil je pouze v nákladovém výroku, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně potud, že „jestliže byly ‚nejpozději‘ v roce 1992 uplatněny včas u povinné osoby (úpadce) restituční nároky oprávněné osoby Mgr. M. Ř....pak majetek, na který uplatnil svůj nárok (to je i sporné pozemky) až do doby, kdy o tomto jeho nároku bylo pravomocně negativně rozhodnuto, nesměly být do privatizačního projektu zahrnuty a v rámci privatizace převedeny. Pokud se tak stalo, jednalo se v tomto rozsahu o úkon neplatný (§39 obč. zák. ), neboť jím byl porušen zákon.“ Na podporu svého právního názoru pak odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 28 Cdo 720/2009, sp. zn. 28 Cdo 884/2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věcech sp. zn. IV. ÚS 536/98, sp. zn. II. ÚS 571/99, sp. zn. II. ÚS 112/99. Odvolací soud se rovněž vypořádal s argumentací žalobkyně odkazující na rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1224/2003, s tím, že uvedené rozhodnutí (s opačným právním názorem) je ojedinělé a že odvolací soud souhlasí s převažujícím výkladem, podle kterého blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění, zakazovalo (bez dalšího) zařadit do privatizace majetek, ohledně něhož byl včas uplatněn oprávněnou osobou restituční nárok a o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto. Takový majetek nesměl být převeden do vlastnictví jiných subjektů, a pokud se tak stalo, šlo o úkon absolutně neplatný. Odvolací soud dodal, že neplatnost takového právního úkonu nelze zhojit. Tedy ani tím, že sporné pozemky nemohly být posléze oprávněné osobě vydány, protože byly zastavěny, přičemž k tomuto závěru dospěl Městský soud v Brně až po mnoha letech dokazování ve sporu, který oprávněná osoba vedla v období od 1995 do 3. října 2012 (kdy rozhodnutí uvedeného soudu nabylo právní moci), takže k privatizaci majetku mohlo dojít až po datu 3. října 2012. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že jestliže nepřešlo platně vlastnické právo ke sporným pozemkům na právního nástupce úpadce, pak na základě dalších převodů se nemohla platně stát jejich vlastnicí ani žalobkyně. Na tom nic nemění ani námitka žalobkyně, že jednala v dobré víře, neboť na porušení zákazu (blokačního ustanovení) v §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., nemá jeho dobrá víra žádný vliv. Nadto ze zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nelze dobré víře přisvědčit, což odvolací soud v další části odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku blíže rozvedl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“), v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud:
1) „Nesprávně popřel vliv dobré víry žalobce dané zápisem v katastru nemovitostí na platnost nabytí vlastnictví k nemovitostem, čímž došlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.“
2) „Řešil právní otázku platnosti převodu nemovitosti na základě privatizačního projektu v době po podání restituční žádosti, což je otázka, která byla dosud dovolacím soudem řešena rozdílně.“
K prvně vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu, z níž cituje ustálené právní závěry v řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a vytýká oběma soudům, že se touto otázkou odmítly reálně zabývat.
K druhému vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka nerozvádí, která rozhodnutí dovolacího soudu, v jakém směru či právním dosahu jsou si rozporná a souvisejí s dovolatelkou vymezenou právní otázkou. Dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu v řešení právní otázky absolutní neplatnosti převodní smlouvy, která byla uzavřena v rozporu s předmětným blokačním ustanovením zákona č. 92/1991 Sb., a má za to, že „při zvažování, který z odlišných názorů by měl být akceptován, by neměla být brána v potaz kvantita, tedy počet příslušných názorů, ale konkrétní právní argumentace.“ Dovolatelka proto „žádá dovolací soud, aby se vyjádřil k otázce, zda je ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. neplatný převod pozemků i tehdy, když se jedná o zjevně zastavěné pozemky, vyloučené z vydání restituentovi z důvodu zastavěnosti dle §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/11191 Sb. (zákon o půdě), případně dle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (zákon o mimosoudních rehabilitacích).“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatelky. Podle něj napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší otázky již opakovaně judikované, v souladu s hmotným právem a nevybočuje v žádném směru z linie aktuálně ustálené rozhodovací praxe. Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou dobré víry dovolatelky, přičemž rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 Sb.). Posouzení otázky dobré víry v návaznosti na dovolání dovolatelky není porušením principu dvojinstančnosti soudního rozhodování. Ani soudu prvního stupně nelze vyčítat, že se otázkou dobré víry výslovně v odůvodnění rozsudku nezabýval, když tvrzení o údajné dobré víře dovolatelka uvedla až v rámci závěrečného návrhu. Žalovaná navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto, respektive zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – v řešení právní otázky ad 1) přípustné a je i důvodné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s .ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Pokud jde o dovolatelkou vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dle ad 2), pak je třeba uzavřít, že z obsahu této části dovolání nelze dovodit, že by dovolatelka ve smyslu §237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezila předpoklady přípustnosti dovolání, tj. uvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jestliže dovolatelka namítá, že právní otázka ad 2) byla dosud dovolacím soudem řešena rozdílně, bylo na dovolatelce, aby v uvedeném směru – v souladu s §237 o. s. ř. a shora vyloženým výkladem – tento jí tvrzený předpoklad přípustnosti odpovídajícím způsobem vymezila, což neučinila; za této procesní situace pak bylo dovolacímu soudu zapovězeno zabývat se otázkou přípustnosti dovolání.
Naopak v případě právní otázky ad 1) dovolatelka řádně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání, které bylo v tomto směru dovolacím soudem shledáno za důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že již v řízení před soudem prvního stupně (byť až v rámci závěrečného návrhu) dovolatelka odkazovala na svou dobrou víru a na podporu své právní argumentace odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, řešící problematiku nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu ovšem nelze dovodit, že by na podkladě tohoto rozhodnutí Ústavního soudu a navazující judikatury soud prvního stupně, respektive oba soudy se zabývaly otázkou nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (ať již z pohledu jejího reflektování či nereflektování, ovšem s patřičným zdůvodněním, proč takto činí). Absence takového postupu, jak bylo mnohokrát vyjádřeno v judikatuře Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03), jde na vrub práva na spravedlivý proces, na jehož porušení musí přirozeně i Nejvyšší soud (jako na defektní důsledek) reagovat při rozhodování o podaném dovolání. Pro úplnost možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012, v němž dovolací soud vyložil, že sama okolnost, že účastník v řízení neodkázal na nález Ústavního soudu řešící obdobný případ, nemá žádný vliv na povinnost soudu reflektovat dosud publikovanou judikaturu Ústavního soudu.
I když tedy dosud Nejvyšší soud zaujímal v řešení otázky „nemo plus iuris“ (v podmínkách platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) právní názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015), v dané věci to pro oba soudy neznamenalo, že se judikaturou Ústavního soudu v řešení uvedené právní otázky nebudou vůbec zabývat, a s uvedenými judikatorními konsekvencemi se (v tom či onom rozsahu vůbec) nevypořádají.
Je sice pravdou, že oba soudy se do určité míry otázkou dobré víry dovolatelky zabývaly, nicméně z jejich rozhodnutí není zřejmé, v jakém směru a na podkladě posuzování kterých právně významných okolností předvídaných v hypotéze které právní normy tak činily. Jisté je, že pokud by tak pod vlivem judikatury Ústavního soudu učinily z hlediska reflektování právního názoru o nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, nezbylo by jim, než zjištěné skutkové okolnosti daného případu poměřovat výhradně se znaky skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, jak byl tento právní institut fakticky (poprvé) právně reglementován v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Z toho ovšem také pramení, že v řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí – pokud chtějí vycházet z judikatury Ústavního soudu v této materii, především z posledně zmíněného nálezu Ústavního soudu a na něj navazující judikatury - odpovídajícím způsobem reflektovat závěry, k nimž při řešení tohoto originárního způsobu nabytí vlastnického práva dospěl Ústavní soud (senát 30 Cdo Nejvyššího soudu přitom v této souvislosti považuje za korektní sdělit, že dne 24. února 2015 předložil ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia příslušnou dovolací věc k rozhodnutí, neboť při jejím posouzení dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který byl vyjádřen naposledy v R 16/2015; senát č. 30 Cdo s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v dané materii tedy připouští, že se velký senát v následném rozhodnutí může odchýlit od své dosavadní judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, byť jím zaujímané stěžejní právní argumenty nebyly dosud v judikatuře Ústavního soudu překlenuty).
Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhá o. s. ř.).
Právní názor nejvyššího soudu je pro soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu