ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2468.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2468/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně TKX ENGINEERING s. r. o. , se sídlem v Teplicích – Sobědruhách, Důlní čp. 475, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti žalovanému S. Z. , zastoupenému JUDr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova 915/31, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 472/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2013, č. j. 12 Co 125/2011-329, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2013, č. j. 12 Co 125/2011-329, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 18 C 472/2009-291, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 18 C 472/2009-291, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Oproti žalobě dospěl po provedeném řízení k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. května 2007, kterou žalobkyně prodala žalovanému předmětné nemovitosti, není neplatná. Soud prvního stupně se v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vypořádal s jednotlivými žalobními argumenty, přičemž k právně významnému tvrzení žalobkyně, že z důvodu nezaplacení celé kupní ceny žalovaným došlo ze strany žalobkyně po právu k odstoupení od uvedené převodní smlouvy, v důsledku čehož se žalobkyně stala vlastnicí předmětných nemovitostí, na straně jedné uvedl, že „žalobce žádným způsobem své tvrzení o nezaplacení kupní ceny nedoložil, a tak nevyvrátil jím podepsanou část Smlouvy, že kupní cena byla zaplacena započtením pohledávek“ , avšak na druhé straně dodal, že „Pokud jde o přebývající částku 46.041,- Kč, je soud přesvědčen, že tato byla vypořádána v souladu se Smlouvou a za situace, kdy žalobce z tohoto důvodu odstoupil od Smlouvy až poté, kdy žalovaný uhradil několikamilionový závazek žalobce z úvěru a poté, kdy na majetek žalobce byla nařízena exekuce, by posouzení platnosti odstoupení od Smlouvy z důvodu nezaplacení pouhého půl procenta kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. října 2013, č. j. 12 Co 125/2011-329 v meritu věci potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, přičemž neshledal důvodnou ani odvolací argumentaci žalobkyně o naplnění podmínek pro jí učiněné odstoupení od převodní smlouvy. K tomu odvolací soud zaujal následující skutkové a právní závěry:
„Žalobce i žalovaný zamýšleli, že k úhradě kupní ceny dojde částečně formou zápočtů jejich vzájemných pohledávek. S ohledem na složitost jejich majetkových vztahů se dohodli, že žalovaný jako kupující převezme dluhy žalobce ze smlouvy o úvěru České spořitelny, a. s. a současně budou započteny další pohledávky, které žalovaný vůči žalobci z minulosti měl. Strany smlouvy se dohodly, že k úhradě smluvené kupní ceny...dojde formou zápočtu, který důsledně vycházel z výše vzájemných pohledávek, a nedosáhl do celé výše kupní ceny. Strany kupní smlouvy si však této skutečnosti byly vědomy a ani sám prodávající, který smlouvu vypracoval, nestanovil způsob, jakým mělo k úhradě zbytku kupní ceny ve výši 46.041,- Kč dojít. Konečně i z korespondence mezi stranami z doby před uzavřením kupní smlouvy vyplývá, že částka 46.041,- Kč neměla být prodávajícím hrazena kupujícímu, ale o tuto částku měla být snížena cena, za kterou, jak se strany dohodly v jiné smlouvě, měl dnešní kupující prodat nemovitost zpět prodávajícímu. Z toho důvodu pak odstoupení (§48 odst. 1 obč. zák.), jehož možnost si účastníci pro případ nezaplacení kupní ceny v kupní smlouvě sjednali (čl. V. smlouvy), od smlouvy učiněné žalobcem nelze považovat za důvodné a tedy platné, neboť kupní cena uhrazena byla...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ani Ústavního soudu České republiky, pokud se při rozhodování odchýlil od skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž by za tím účelem zopakoval dokazování. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že kupní cena celá zaplacena nebyla a dovozoval dále, že odstoupit od převodní smlouvy pro nedoplatek „ve výši půl procenta kupní ceny by bylo v rozporu s dobrými mravy“ , odvolací soud se zase postavil za názor, že kupní cena zaplacena celá byla. Dovolatelce tak v podstatě byla odňata jedna soudní instance, neboť závěr odvolacího soudu, že kupní cena byla zcela uhrazena, byl závěrem v řízení „novým“, který nemohl být podroben přezkumu v rámci řádného opravného prostředků. Dovolatelka dále zdůrazňuje a v další části svého dovolání blíže rozvádí, že „principiální otázkou není toliko otázka platnosti kupní smlouvy...jako otázka platnosti dohody o vzájemném započtení, neboť takové započtení je vedle převzetí úvěru předpokladem uhrazení celé kupní ceny.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uzavření předmětné kupní smlouvy, jakož i k následnému odstoupení od smlouvy ze strany dovolatelky došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení uplatněného nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kdy současně přihlédl k čl. II bodům 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodům 2 a 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky, v němž je uplatněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Jednou z právně významných otázek v této věci (po vyloučení námitky žalobkyně, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem) bylo, zda žalobkyně po právu odstoupila od předmětné kupní smlouvy z důvodu, že jí žalovaný neuhradil (nevypořádal zcela) kupní smlouvy, konkrétně, že žalovaný neuhradil žalobkyni (do úplného vypořádání kupní ceny) částku 46.041,- Kč. Soud prvního stupně dílčí skutkové zjištění, zásadně významné pro řešení otázky odstoupení od kupní smlouvy, v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku neuvádí, když druhý odstavec na str. 8 odůvodnění jeho rozsudku je formulačně zčásti nesrozumitelný. V poslední větě inkriminovaného odstavce totiž soud prvního stupně uvádí, že „Pokud jde o přebývající částku 46.041,- Kč, je soud přesvědčen, že tato byla vypořádána v souladu se Smlouvou..“ , aniž by zprostředkoval svou úvahu, jak k takovému zjištění dospěl. Přijal-li soud prvního stupně pro své rozhodnutí skutkové zjištění, že „Účastníci se dohodli, že úhrada kupní ceny bude provedena započtením vzájemně uznaných pohledávek žalovaného vůči žalobci, a to platbami za provedené služby ve výši 275.371,- Kč, nevrácenými hotovostními půjčkami ve výši 3.069.864,- Kč a závazkem vyplývajícím z úvěrové smlouvy České spořitelny, a. s. ve výši 4.053.7274,- Kč (vzhledem k obsahu textu zjevně míněno 4.053.724,- Kč), pak při součtu sjednaných pohledávek k započtení v celkové výši 7.398.959,- Kč a následně při jejich odečtení od kupní ceny ve výši 7.445.000,- Kč, je zde rozdíl (žalobkyní tvrzený nedoplatek kupní ceny) ve výši 46.041,- Kč, o kterém soud prvního stupně v poslední větě druhého odstavce na str. 8 odůvodnění svého rozsudku uvádí, že je (ještě jednou citováno) „přesvědčen, že tato (roz. částka) byla vypořádána v souladu se Smlouvou“ , současně však tuto větu zakončuje s tím, že „by posouzení platnosti odstoupení od Smlouvy z důvodu nezaplacení pouhého půl procenta kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy.“
V popsané procesní situaci, kdy předmětem odvolací argumentace žalobkyně byly i posledně zmíněné okolnosti a kdy žalovaný při odvolacím jednání dne 18. října 2013 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 318 a násl.) prostřednictvím svého advokáta k dotazu předsedy odvolacího senátu uvedl, že „pokud mezi kupní cenou, která je nyní v kupní smlouvě uvedena a výší pohledávek, jež měly být započteny a tím mělo dojít k zaplacení kupní ceny, je rozdíl ve výši asi 46.041,- Kč, pak tohoto rozdílu si byli účastníci při uzavření kupní smlouvy vědomi a podle názoru žalovaného mělo dojít k zaplacení také této částky formou částečné platby na kupní cenu podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě. To nevyplývá zcela z předmětné kupní smlouvy, ale z jednání, která mezi účastníky uzavřené kupní smlouvy předcházela“ , odvolací soud bez odpovídajícího skutkového zjištění (za takové nelze pokládat závěr odvolacího soudu, že „i z korespondence mezi stranami z doby před uzavřením kupní smlouvy vyplývá, že částka 46.041,- Kč neměla být prodávajícím hrazena kupujícímu, ale o tuto částku měla být snížena cena...za kterou měl dnešní kupující prodat nemovitost zpět prodávajícímu“ ), učinil právní závěr, že „odstoupení...od smlouvy učiněné žalobcem nelze považovat za důvodné a tedy platné.“
Z uvedeného je zřejmé, že skutkový deficit v řešení otázky úplného vypořádání kupní ceny, konkrétně úhrady částky 46.041,- Kč, neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o nedůvodném odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy; v tomto směru dovolací soud sdílí námitky žalobkyně, jak je formulovala v podaném dovolání.
K dovolací argumentaci dovolatelky, že odvolací soud pochybil, nepřistoupil-li k zopakování důkazů ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že zatímco v otázce důkazů listinných se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazů listinami je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický, stran výslechu svědků a účastníků řízení důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je vzhledem k jeho specifikům třeba zopakovat vždy [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný pod číslem 144/2007 tamtéž].
Protože z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku lze vyvodit, že odvolací soud stran svých (byť pro meritorní rozhodnutí neúplných) skutkových závěrů vycházel z listinných důkazů, nelze uzavřít, že by odvolací řízení bylo v tomto směru zatíženo popsanou vadou.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil l dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu