ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3631.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3631/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně R. A. , zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované Vítkovické nemocnici, a.s., se sídlem Ostrava – Vítkovice, Zalužanského 1192/15, identifikační číslo organizace 60793201, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem v advokátní kanceláři Pečený, Fučík, Langer, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 21/2007, o dovolání žalobkyně proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2011, č.j. 1 Co 271/2010 – 253, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2011, č.j. 1 Co 271/2010 – 253, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu projednání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 24. 9. 2010, č.j. 23 C 21/2007 – 192, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. I výroku) a dále že žalovaná je povinna zaplatit České republice náklady řízení (odst. II výroku) a 100% nákladů spočívajících v odměně zástupce žalobkyně (odst. III. výroku).
Žalobkyně se domáhala žalobou na ochranu osobnosti zaplacení částky 1,000.000,- Kč s odůvodněním, že měla bezproblémové těhotenství a termín porodu byl stanoven na 2. 2. 2004. Žalobkyně navštívila žalovanou dne 5. 2. 2004 ve 13 hodin, kdy jí byl zaveden čípek a byla poslána domů s tím, že se má v 17 hod. dostavit na kontrolu; to učinila a byla opětovně poslána domů s tím, že musí počkat, než se porod rozběhne. Žalobkyně se dostavila ve 20 hodin kvůli bolestem, kdy byla přijata k hospitalizaci. Žalobkyně tvrdila, že sestry na oddělení jí měřily žalobkyni každých 20 - 30 minut ozvy plodu a dne 6. 2. 2004 po půlnoci při měření ozev plodu ji sestra řekla, že přístroj na měření ozev není v pořádku, šla pro jiný přístroj, který ukázal, že ozvy plodu nejsou normální. Lékaři a sestry pak pomohli žalobkyni na stůl, aby ozvy změřili na větším pásovém přístroji, následně byla žalobkyně odvezena na stál, kde jí byl udělán císařský řez a dne 6. 2. 2004 se jí narodila dcera K.
Dceři K. byla ve dvou měsících stanovena diagnóza mikrocefalie, centrální hypertonický syndrom, hyperexitabilní syndrom s vývojovou úrovní odpovídající 1. polovině I. trimestru neprospívajícího dítěte s těžkými riziky raného údobí s proběhlou hypoxicko-ischemickou encefalopatií (HIE) a podezření na sekundární intoleranci laktózy, dále malé FOA, hemodynamicky nevýznamné. Dne 18. 11. 2004 byla dcera zařazena do pravidelné dlouhodobé péče Dětského rehabilitačního stacionáře v Ostravě – Porubě a stanovená diagnóza zněla těžká PMR se závažnou CKP rezultující do obrazu kvadruspastické formy DMO s větším postižením DKK a pravostrannou prevalencí, dekompenzovaný sekundární epileptický syndrom. Z uvedeného vyplývá, že dcera žalobkyně bude po zbytek života slepá (nebo rozlišující světlo a stín), hluchá, němá, s mentální vyspělostí na úrovni 3-měsíčního kojence. Současně bude trpět i ataky křečí se záchvaty neztišitelného několikahodinového pláče z nejasných příčin a hrubou poruchou motoriky s nemožností samostatné chůze nebo nebude moci chodit vůbec. Bude mít trvalé potíže s krmením, udržením moči a stolice; tento stav je nezvratný a dcera žalobkyně bude potřebovat neustále 24-hodinovou péči.
Žalobkyně měla za to, že zdravotní stav její dcery je následkem pochybení lékařů a personálu žalované, když monitorování ozev plodu bylo nekvalitní, nebylo správně vyhodnoceno a první známky zaškrcování nebyly zaregistrovány, přičemž včasným rozpoznáním hrozící hypoxie a včas provedené sekce by se zabránilo vzniku poškození dcery žalobkyně. Přičemž žalobkyně tvrdila, že se jí změnil život od základů, rozpadl se jí vztah, došlo k narušení rodinného života, když žalobkyně nebude moci vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy mezi svými blízkými a svými přáteli, nikdy nezažije běžné starosti, ani to, co zažívají matky zdravých dětí. Tudíž zde došlo k porušení práva na rodinný život, což nepříznivě ovlivňuje i rozvoj a psychickou integritu žalobkyně.
Soud prvního stupně nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek MUDr. J. K., znalcem z oboru zdravotnictví – porodnictví – gynekologie. Soud prvního stupně provedl důkaz tímto znaleckým posudkem, ovšem ze závěru tohoto znaleckého posudku nevycházel, neboť znalec nedostatečně vycházel ze zdravotnické dokumentace žalobkyně a jeho závěry se ukázaly být nesprávné (ohledně skryté genetické stigmatizace dítěte vzhledem k těžkému zdravotnímu postižení); znalec dospěl k závěru, že žalovaná postupovala lege artis.
Soud prvního stupně poté nechal zpracovat další znalecký posudek – Lékařskou fakultu univerzity Palackého v Olomouci ohledně možné genetické stigmatizace dítěte, ze kterého vyplynulo, že některým normálním hodnotám se vymykají i některé výsledky z období první hospitalizace ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Tyto hodnoty naopak odpovídají typickému průběhu po těžké porodní asfyxii. Diagnózu těžké porodní asfyxie, tedy nedostatek kyslíku s rozvojem metabolické acidózy lze stanovit na základě velmi špatného klinického stavu po porodu (po vybavení dítě atonické, bez spon. dech. aktivity, bledé, těžká bradykardie – 20 tepů/min, spontánní lapavé vdechy v 35. minutě). Evidentně se jednalo o tzv. sekundární apnoickou pauzu, která se u novorozenců těsně po porodu objevuje v případě déletrvající a těžké nitroděložní hypoxie. Genetické vyšetření karyotyp (vyšetření chromozomů) bylo normální, byl odebrán vzorek na metabolické poruchy aminokyselin – také s negativním výsledkem, klinický nález na dítěti nesignalizoval žádnou abnormalitu. Z těchto důvodů se znalec domnívá, že názor znalce MUDr. K. je naprosto a zbytečně zavádějící. Kdyby dovedl výsledky interpretovat, nemohl by závěr o latentní genetické stigmatizaci uvést. Znalecký posudek byl uzavřen s tím, že následný rozvoj u mikrocefalie byl u dítěte velmi pravděpodobně způsobem perinatální asfyxií, která vedla k poškození CNS, nejde tedy o primární genetickou příčinu mikrocefalie.
Následně nechal soud prvního stupně provést revizní znalecký posudek, který zpracovala Všeobecná fakultní nemocnice v Praze ve složení Prof. MUDr. J. Ž., DrSc., gynekolog a porodník, Prof. MUDr. R. P., Csc., neonatolog, a asistent MUDr. V. K., gynekolog a porodník, všichni zaměstnanci Gynekologicko-porodnické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Z neúplné dokumentace o zdravotním stavu dítěte v prvních týdnech života vyplývá, že klinický průběh, laboratorní nálezy a ultrazvuková vyšetření od narození do ukončení hospitalizace na JIRPN FN Ostrava – Poruba jednoznačně splňují diagnózu hypoxicko – ischemické encefalopatie III. stupně se závažným poškozením centrálního nervového systému. Toto postižení nastalo nepochybně jako důsledek intrauterinní hypoxie, pravděpodobně v příčinné souvislosti s pupečníkovou komplikací. V uvedené dokumentaci nebylo shledáno pochybění v péči o novorozence. Pokud jde o odpověď znalců na otázku, zda žalovaná v souvislosti s porodem žalobkyně ve dnech 5. a 6. 2. 2004 postupovala v souladu s požadavkem na svědomitý výkon lékařské péče podle pravidel lékařské vědy a pokud nikoliv, tak v čem spočívá případné pochybení žalované a zda toto pochybení je v příčinné souvislosti se zdravotním stavem dcery žalobkyně, znalci odpověděli, že je zde nedostatečná zdravotnická dokumentace. První závažný nedostatek je, že ve zdravotnické dokumentaci chybí záznam o „pravděpodobné“ indukci porodu MUDr. R. dne 5. 2. 2004 ve 13:00 hod, o tomto jsou znalci neodborně informováni až v žalobě. Při indukci je těhotná vždy hospitalizována a po nástupu kontrakcí monitorována. Těhotná sice byla intermitentně monitorována a přes nedostatečné záznamy je zřejmé, že nebyla monitorována kontinuálně. Po zmizení kardiotokografických křivek z CTG záznamů žalobkyně nelze jednoznačně vyvrátit nebo potvrdit pochybení poskytování zdravotnické péče (opožděné stanovení hypoxie plodu a stupeň její závažnosti). Znalci dále uvedli, že „odmyslíme-li zmizení CTG křivek z CTG záznamů, musí komise konstatovat, že porodnická dokumentace na porodnickém oddělení byla nedostatečná. Přesto, že není přesně známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00 hod (chybí jmenovky a podpisy) a nejsou k dispozici CTG křivky, nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nevčasným stanovením počátku hypoxie plodu a stupněm její závažnosti. Nestandardním postupem bylo také neprovedení vyšetřování krevních plynů dle Astrupa z pupečníku“.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila právní povinnosti uvedené v §55 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v platném znění, podle kterého jsou zdravotničtí pracovníci povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě. Soud došel k názoru, že tomuto tak nebylo, kdy závěr znaleckého posudku soud interpretoval tak, že není přesně známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00, nejsou k dispozici CTG křivky a nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nestanovením počátku hypoxie plodu a stupně její závažnosti. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovaná nemůže zprostit své odpovědnosti na základě toho, že nedostatečně vedla zdravotnickou dokumentaci. Soud tedy uzavřel, že byl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně postupem non lege artis a odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 1919/08, s tím, že požadavek na 100% prokázání objektivní příčinné souvislosti považuje za nereálný, neboť je nedosažitelný a neudržitelný. Soud prvního stupně dovodil, že veškerý rodinný vztah žalobkyně k její dceři se zredukoval na nezbytnou péči o dceru žalobkyně, když je dcera žalobkyně odkázána na žalobkyni do konce života a současně dovodil, že žalobkyni se nepodařilo navázat partnerský vztah, čímž došlo k narušení rodinného života žalobkyně, stejně jako života jejich blízkých, když žalobkyně nemůže vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy se svými přáteli a okolím, tak jak byla doposud zvyklá. Současně žalobkyně nemá možnost zažívat to co zažívají s dětmi matky zdravých dětí (radost z vývoje dítěte) a proto má žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1,000.000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozhodl dne 2. března 2011, č.j. 1 Co 271/2010 – 253, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč se zamítá. Současně odvolací soud neuložil žalobkyni zaplatit náhrady řízení před soudy obou stupňů ani zaplatit náklady řízení státu.
Odvolací soud nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, s tím, že nesprávně poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, které se týká jiné situace (tj. kdy je najisto postaveno pochybení lékaře a je posuzována otázka, zda bylo toto pochybení výlučnou příčinou následků). V tomto případě ale odvolací soud vyvodil, že oba znalecké posudky vystavěly závěr o tom, že žalovaná postupovala lege artis nikoliv proto, že tu byla nedostatečně vedená zdravotní dokumentace, ale přestože tu byla nedostatečně vedena zdravotní dokumentace. Nedostatečně vedená zdravotní dokumentace ztěžuje procesní situaci žalovaného, ztěžuje mu prokázání, že nejednal protiprávně a nemůže jít tedy o situaci, že by se „zprostil své odpovědnosti na základě toho, že nedostatečně vedl zdravotnickou dokumentaci“, a tudíž závěr o tom, že byl soudem prvního stupně prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně postupem non lege artis pak nemůže obstát. Naopak, na základě obou znaleckých posudků dospěl odvolací soud k závěru, že se žalované podařilo prokázat, že nepostupovala protiprávně a že tedy její postup nebyl non lege artis. Ostatně i úplná absence jakékoliv dokumentace není sama o sobě schopna vyloučit, že postup lékaře byl lege artis, může jen znemožnit lékaři, aby to, že postupoval lege artis, dokázal. V daném případě však nedostatky ve vedení zdravotnické dokumentace nebyly takové, aby tento důkaz znemožnily. Sama žalobkyně uvedla, že po její hospitalizaci sestry na jejím oddělení jí každých 20 - 30 min měřily ozvy plodu. Pouhá okolnost, že vybledly ze záznamů naměřené hodnoty a že z dokumentace není známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00 hod, když chybí jmenovky a podpisy, nemůže vést k závěru, že nebylo postupováno řádně. To, že žalovaná neprovedla vyšetření krevních plynů dle Astrupa z pupečníku, není pochybení, které by mohlo být v příčinné souvislosti s výše uvedenými následky.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), s tím, že navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že dovolacím důvodem je skutečnost, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze zjištěného skutkového stavu, který v podstatné části nemá oporu v dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že by oba posudky obsahovaly závěr, že žalovaná postupovala lege artis. Odvolací soud opominul, že znalec MUDr. K. nedostatečně vycházel ze zdravotnické dokumentace a jeho závěry se ukázaly být nesprávnými. Odvolací soud přitom neprovedl důkaz znaleckým posudkem LF UP v Olomouci a celé své rozhodnutí zaštituje právě odkazem na znalecký posudek MUDr. K. Ten je přitom potřeba považovat za vysoce tendenční ve prospěch žalované, kdy data interpretoval naprosto a zbytečně zavádějícím způsobem a současně je rozporuplný, ohledně otázky, zda byl císařský řez proveden rychle či z časového hlediska nadlimitně, což by šlo hodnotit jako postup žalované non lege artis. Ačkoli odvolací soud sice vyšel z revizního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, tak tento posudek žalované výslovně vytýká postup non lege artis (chybějící záznam o indukci porodu, nezdokumentované vyšetření, žalobkyně byla propuštěna domů a následně nebyla permanentně monitorována, porodopis nebyl veden, průběh porodu byl nesprávně monitorován, zcela chybí kardiotokografické křivky, není zde CTG záznam, porod nebyl monitorován kontinuálně). Ze závěru revizního posudku plyne, že dokumentace nebyla vedena řádně, což ji činí nevěrohodnou a porod nebyl s největší pravděpodobností kontinuálně monitorován, takže nebyla hypoxie zjištěna včas. Z důvodu nedostatečně vedené zdravotnické dokumentace učinili znalci závěr, že nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné. Navíc dovolatelka spekuluje, zda zdravotnická dokumentace nebyla dodatečně upravována či falšována, když časové údaje nesedí a záznamy jsou nepodepsané. Současně dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu rozhodnutí I. ÚS 1919/08, který hodnotí vztah pacienta a lékaře a instruuje soudy, aby k tomuto vztahu přihlížely i při formulování právních závěrů.
Žalovaná se vyjádřila k podanému dovolání s tím, že postupovala lege artis, k čemuž došel znalecký posudek MUDr. K. Doplňuje, že vybavení dítěte bylo časově mírně nadlimitní, ale nadlimitní čas mezi zjištěnou patologií a vybavením novorozence by se neuplatnil v tak výrazné patologii dítěte. Navíc tento názor znalce je názorem ex post. Žalovaná souhlasí, že pokud nebyla řádně vedena dokumentace, nemůže to samo o sobě vést k závěru, že došlo k pochybení lékařů. I přesto však dokumentace obsahuje ručně psané záznamy o měření ozev plodu co 15 min. Žalovaná se dále ohrazuje proti tvrzené dodatečné úpravě či dokonce falšování zdravotnické dokumentace. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu a aby přiznal žalované náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatelka se domáhá ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §11 an. obč. zák. Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
V daném případě mělo mít vytýkané protiprávní jednání podobu pasivního nekonání (omisivního charakteru), kdy podle žalobkyně ozvy plodu nebyly kvalitně monitorovány, nebyly správně vyhodnoceny a první známky zaškrcování nebyly registrovány. V případě pasivního nekonání je těžké prokazovat, zda by škodlivý následek nastal i tehdy, když by k opomenutí nedošlo a žalovaná by aktivně jednala. Toho si je vědom i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, když zmiňuje, že „Prokázat že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného.“ a dále zdůrazňuje, že je to právě lékař, který má ve vztahu s pacientem převahu, a proto by se měla pacientova práva chránit důsledněji.
Žalobkyně sice disponuje důkazním prostředkem kterým má prokázat svá tvrzení, tj. zdravotní dokumentací, nicméně ta je neúplná a nesprávně vedená, když nebyla vedena v souladu s ustanovením §67b zákona č. 20/1966 Sb., zákona o péči o zdraví lidu. Zvláště pak není v souladu s ustanovení §67b odst. 4 zák. č. 20/1966, který určuje, že zápis ve zdravotnické dokumentaci musí být veden průkazně, pravdivě a čitelně; je průběžně doplňován a musí být opatřen datem zápisu, identifikací a podpisem osoby, která zápis provedla. Opravy ve zdravotnické dokumentaci se provádí novým zápisem s uvedením dne opravy, identifikací a podpisem osoby, která opravu provedla. Původní záznam musí zůstat čitelný.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 4/2004 (kdy v posuzovaném případě došlo ke ztrátě zdravotnické dokumentace a žalobkyně z tohoto důvodu nemohla unést důkazní břemeno a namítala, že by ho měla nést žalovaný subjekt, tj. nemocnice) konstatoval, že „ rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.“
Dovolací soud reflektuje výše uvedené rozhodnutí, které je třeba posuzovat ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, odst. 27, který konstatoval, že „je věcí obecných soudů, aby s ohledem na konkrétní případ zvážily rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení“ . Současně je třeba vzít v potaz i to, že k možnosti přenesení důkazního břemene v případě neúplné či ztracené zdravotní dokumentace se přiklání i akademická veřejnost (viz. Holčapek, T ., Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 1. vydání, 2011 či Vladislav Jirka : K objektivní odpovědnosti za škodu na zdraví ve zdravotnictví de lege lata a de lege ferenda, Právní rozhledy 10/2007, s. 347) i Návrh společného referenčního rámci (DCFR) ve svém článku IV. C – 8: 109 odst. 3, podle něhož v případě, že poskytovatel zdravotní péče nezpřístupní pacientovi zdravotnickou dokumentaci, má presumovat jak to, že řádná péče nebyla poskytnuta, tak i příčinná souvislost mezi tímto porušením povinnosti a vzniklou újmou na zdraví pacienta.
Nicméně de lega lata, český právní řád nemá pro situaci, kdy zdravotní dokumentace, na které závisí posouzení zásahu do ochrany osobnosti, je nekompletní, žádné adekvátní řešení a věc je nutno posuzovat v souladu s ustanovením §120 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelka nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že závěry dvou znaleckých posudků obsahují závěr, že žalovaná postupovala lege artis . V dané věci byl nejprve vypracován znalecký posudek z odvětví gynekologie a porodnictví od MUDr. J. K. ze dne 17. 9. 2007 (který byl doplněn dne 24. 2. 2008), dále znalecký posudek z oblasti genetiky, který vypracoval Děkanát Lékařské fakulty UP dne 12. 5. 2009 a následně ústavně znalecký posudek z odvětví gynekologie a porodnictví vypracovaný Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze dne 15. 1. 2010.
Soud prvního stupně nechal dne 9. července 2010, č.j. 23 C 21/2007 – 109, vypracovat revizní znalecký posudek, jelikož měl za to, že jeho závěry jsou rozporuplné a jelikož byl vypracován dříve než byl vyslechnut personál žalované a před tím, než byl vypracován znalecký posudek z oblasti genetiky. Současně i znalecký posudek z oblasti genetiky uvedl, že některé názory MUDr. K. jsou zavádějící, a kdyby dovedl výsledky správně interpretovat, nemohl by závěry ohledně možné skryté genetické signalizace uvést. Naopak znalecký posudek z oblasti genetiky uvádí, že u dítěte nejde o primární genetickou příčinu mikrocefalie, ale makrocefalie dítěte byla velmi pravděpodobně způsobena perinatální asfyxií.
Následný revizní znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze uvedl, že „nelze říci, zda žalovaná postupovala v souladu s požadavkem na svědomitý výkon lékařské péče“, neboť není dostatečná zdravotní dokumentace. Současně znalecký posudek uvádí, že je zřejmé, i přes nedostatečné záznamy, že dovolatelka nebyla monitorována kontinuálně. A dále uvedl, že jelikož nejsou k dispozici CTG křivky, tak nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nevčasným stanovením počátku hypoxie plodu a stupněm její závažnosti. Vyplývá z něho, že klíčové kardiotokografické záznamy jsou nečitelné, a proto se nelze jednoznačně vyjádřit o přesném začátku intrauterinální hypoxie v průběhu porodu a zda na ni bylo včas reagováno.
V revizním znaleckého posudku není uveden závěr, že byl postup žalované lege artis , jak uvádí odvolací soud; pouze uvádí, že nemá dostatečné informace k tomu, aby takové porušení jednoznačně konstatoval či vyvrátil. Toto jednoznačně koliduje s názorem z prvního znaleckého posudku MUDr. K., který došel k závěru, že „personál postupoval v souladu s požadavkem na výkon lékařské péče podle pravidel lékařské vědy“.
Podle ustanovení §132 o.s.ř. platí, že soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Podle ustanovení §127 odst. 1 o.s.ř., závisí –li rozhodnutí na posouzení skutečností k nimž je třeba odborných znalostí, ustanovení soud po slyšení účastníků znalce. V odstavci 2 téhož ustanovení je uvedeno, že znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo institucí.
Soud prvního stupně v souladu ustanovením §127 odst. 1 o.s.ř. a kritérii uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, nařídil vypracovat revizní znalecký posudek. V dané situaci jsou tak zde dva zdravotní posudky z oboru gynekologie a porodnictví, kdy první od MUDr. K. dochází k závěru, že žalovaná postupovala lege artis a revizní znalecký posudek, který postup lege artis , popř. non lege artis nedokáže ani vyvrátit, ani potvrdit.
Za této situace, kdy má soud dva znalecké posudky, kdy jeden z nich je tzv. revizní znalecký posudek, měl by soud primárně vycházet z revizního znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem odstranění rozporů a nejasností v původním znaleckém posudku odborným znaleckým ústavem. Až v případě, že by se odvolacímu soudu zdál revizní posudek nepřesvědčivý či v rozporu s provedenými důkazy, tak by měl soud postupovat v souladu s rozhodnutím R 45/1984 (NS sp. zn. 4 Cz 13/82), kdy „ ak mal súd pri rozhodovaní k dispozícii dva znalecké posudky s rozdielnymi závermi o tej istej otázke, musí ich zhodnotiť v tom zmysle, ktorý z nich a z akých dôvodov vezme za podklad svojho rozhodnutia a z akých dôvodov nevychádza zo záveru druhého znaleckého posudku.” .
Odvolací soud nicméně postupoval tak, že své odůvodnění opřel o oba dva znalecké posudky, ačkoli si vzájemně odporují. Odvolací soud tam měl zhodnotit, který znalecký posudek je v dané situaci přiléhavější a kompaktnější, řádně odůvodnit svůj výběr a vycházet z něho. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když soud vycházel z důkazů, ve kterých je logický rozpor (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. , Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1920).
Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu