ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4582.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4582/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně J. V. , zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalovanému M. T. , zastoupenému Mgr. Daliborem Lachmanem, advokátem se sídlem v Prostějově, Plumlovská 44, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 119/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j. 22 Co 547/2013-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j. 22 Co 547/2013-79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, č. j. 8 C 119/2012-35, určil, že vlastníkem stavby č. p. 29 na pozemku parcelní číslo st. 1 a pozemků parcelní číslo st. 1 a parcelní číslo 4/1, zapsaných na LV 158 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, katastrální území S., je žalobkyně, tj. J. V. (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil (z hlediska obsahového však potvrdil) rozsudek soudu prvního stupně tak, že po zpřesnění určil, že v rozsudečném výroku specifikované nemovitosti (dále již „předmětné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobkyně, a změnil co do výše výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 18. ledna 2008 uzavřela se společností Home Credit a. s., smlouvu, na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 30.000,- Kč. Rozhodčím nálezem ze dne 10. května 2010 jí bylo uloženo zaplatit společnosti Home Credit a. s. pohledávku ve výši 28.051,61 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení. Na základě tohoto exekučního titulu nařídil Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 25. ledna 2011 exekuci na její majetek. Dne 21. dubna 2011 vydal soudem pověřený exekutor exekuční příkaz, který nabyl právní moci dne 28. dubna 2011, postihující předmětné nemovitosti a zakazující žalobkyni tyto nemovitosti převést na někoho jiného nebo je zatížit. Žalobkyně následně podepsala dne 14. července 2011 kupní smlouvu, na základě které mělo dojít za kupní cenu 130.000,- Kč k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí na společnost TEREBIX s. r. o. (dále též „sporné kupní smlouvy“), když jejich odhadní obecná cena byla 4,000.000,- Kč. Žalobkyně přitom prodala předmětné nemovitosti společnosti TEREBIX s. r. o. poté, co jí bylo ze strany této společnosti přislíbeno, že za žalobkyni uspokojí exekucí vymáhanou pohledávku. Společnost kupní smlouvou ze dne 3. února 2012 následně prodala předmětné nemovitosti žalovanému za kupní cenu 1,700.000,- Kč. Pohledávka žalobkyně byla dne 4. října 2011 vymožena a tím došlo k zániku exekučního řízení ze zákona, jak tuto skutečnost potvrdil příslušný exekutorský úřad dne 22. listopadu 2011.
Odvolací soud zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení §44a, §47 odst. 1, 2, a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v době zahájení exekuce (dále již „ex. ř.“).
Dovodil, že ustanovení §47 odst. 4 ex. ř. je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti s §44a, kterým je založen nový procesní institut tzv. generálního inhibitoria. Tento procesní institut je založen na zákazu směřujícímu vůči povinnému, kterým je mu pod sankcí relativní neplatnosti učiněných úkonů zakázáno nakládat veškerým svým majetkem. Generální inhibitorium vztahující se na všechen majetek povinného je v rámci exekuce doplněno speciálními inhibitorii vztahujícími se k jednotlivým konkrétně určeným věcem a právům postiženým exekučními příkazy. Na rozdíl od generálního inhibitoria je porušení speciálního inhibitoria svázáno s absolutní neplatností úkonu, kterým bylo speciální inhibitorium porušeno. Odvolací soud dále dospěl k právnímu závěru, že jestliže žalobkyně návrh kupní smlouvy podepsala, učinila tím úkon směřující k dispozici se svými nemovitostmi. Tímto svým jednáním porušila speciálního inhibitoria, přičemž jeho porušení je svázáno s absolutní neplatností daného právního úkonu. Přitom je zcela nerozhodné, že společnost TREBIX s. r. o., resp. její statutární orgán, návrh kupní smlouvy podepsal dne 19. října 2011 až po skončení exekuce splněním dluhu. Za situace, kdy žalobkyně svým jednáním porušila speciálního inhibitoria, byla mezi ní a společností TREBIX s. r. o. uzavřena absolutně neplatná kupní smlouva a společnost se nestala vlastníkem nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že pokud se společnost TREBIX s. r. o. nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohlo dále přejít vlastnické právo na žalovaného. Nikdo totiž nemůže na jiného převést více práv, než sám měl, když od nevlastníka nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti. A to i v případě, vychází-li nabyvatel z dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka nemovitosti. K uvedenému odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále již „dovolatel“). Dovolatel jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů posoudily otázku platnosti sporné kupní smlouvy v rozporu s výkladem rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, zejména proto, že použily doslovný výklad aplikovaného ustanovení, aniž by vzaly v úvahu jeho smysl a účel. Rovněž z hlediska posouzení platnosti sporné kupní smlouvy nesprávně vyložily otázku o tom, na základě jakých právních skutečností dochází k převodu vlastnictví k nemovitostem. Následkem byl nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého již podpisem návrhu sporné kupní smlouvy žalobkyní, směřujícímu k dispozici s jejím vlastnictvím k předmětným nemovitostem, žalobkyně porušila speciální inhibitorium (zákaz nakládání s majetkem postiženým exekucí), což mělo mít za následek absolutní neplatnost sporné kupní smlouvy. Dále dovolatel namítá, že předmětné nemovitosti koupil od společnosti TREBIX s. r. o. kupní smlouvou ze dne 3. února 2012, na základě dobré víry ve správnost údajů obsažených v katastru nemovitostí a proto je uvedená smlouva platná a on se stal nabyvatelem převáděných nemovitostí právem (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/200). Žalovaný navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
V souladu s přechodnými ustanoveními §3028 až 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již „o. z.“) vycházel dovolací soud při právním posouzení v této věci ze zák. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel uplatnil z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§237 o. s. ř.) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., s tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení, §47 odst. 1 a 4 ex. ř. a §43a a §133 odst. 2 obč. zák. nesprávně posoudil otázku platnosti sporné kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem na společnost TREBIX s. r. o.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §47 ex. ř. exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen (odst. 1). Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný (odst. 5).
Podle ustanovení §43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustanovení §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak
Citované ustanovení §47 ex. ř. zakotvuje právní institut tzv. speciálního inhibitoria, které spočívá v zákazu povinnému nakládat po dobu trvání exekuce s jednotlivými konkrétně určenými věcmi a právy postiženými exekučními příkazy. Porušení speciálního inhibitoria je svázáno s absolutní neplatností úkonu, kterým bylo speciální inhibitorium porušeno. Vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce má za následek zánik exekuce (jako celku) tehdy, byla-li prováděna na základě exekučního příkazu jen jedním způsobem (viz Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 306 a násl. a Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 304-305 a usnesení Nejvyššího soudu soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95/2007; dále též „R 95/2007“).
Citované ustanovení §43a odst. 1 obč. zák. upravuje návrh (ofertu) na uzavření smlouvy. Návrh na uzavření smlouvy je jednostranným adresovaným právním úkonem (§34 obč. zák.) směřujícím ke vzniku dvoustranného právního úkonu (smlouvy). Dvoustranné právní úkony představují obsahově shodné vzájemné projevy vůle (obou) stran (označují se jako dohody nebo smlouvy). Dvoustranné, případně vícestranné úkony přitom vznikají ze dvou (či více) jednostranných adresovaných úkonů, přičemž ovšem musí jít o úkony navzájem adresované a obsahově shodné. Vznik každé smlouvy je tedy podmíněn existencí tří složek: nabídky – návrhu (oferty), přijetí návrhu (akceptací) a obsahovou shodou oferty a akceptace (konsensus). Ustálená judikatura konstatuje, že smlouva (dohoda) je uzavřena při specifickém střetu návrhu a jeho přijetí coby kvalifikovaných jednostranných úkonů. Tyto jednostranné úkony mají instrumentální význam a slouží - a to výlučně - k uzavření smlouvy. Jejich podřízenost tomuto účelu se projevuje v tom, že nebyl-li pro zákonem stanovené překážky účel dosažen, pozbývají tyto úkony veškerého právního účinku. Kupříkladu návrh na uzavření smlouvy uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí, zaniká, a totéž nastává dojitím projevu o jeho odmítnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 20 Cdo 790/2002, ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, a rozsudek ze dne 24. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pro veřejnost přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Citované ustanovení §133 odst. 2 obč. zák. upravuje nabývání vlastnického práva k nemovitostem na základě smlouvy. Stanoví kogentní pravidlo, že vlastnické právo k nemovitostem, které podléhají evidenci v katastru nemovitostí, se nabývá zápisem tohoto vlastnického práva do katastrálního operátu ve formě vkladu (konstitutivní zápis). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 1404/2001). Z uvedeného současně vyplývá, že účastníci kupní smlouvy ani nemohou sjednat vznik věcně právních účinků kupní smlouvy odlišně od této kogentní právní úpravy. Je však nezbytné od sebe odlišovat účinky obligační od účinků věcně právních. Účinky obligační mají za následek povinnost prodávajícího umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo k příslušné nemovitosti. Současně vznikem této povinnosti na straně prodávajícího vzniká kupujícímu povinnost za podmínek smlouvou stanovených zaplatit kupní cenu.
Podle obsahu spisu vyplývá z hlediska skutkového, že na základě usnesení Okresního soudu Praha – východ (dále již „soud“) ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 29EXE 52/2001, byla nařízena exekuce ve věci oprávněné společnosti Home Credit a. s. proti povinné J. V., pro částku 28.051,61 Kč s příslušenstvím a nákladům předchozího řízení ve výši 19.308,- Kč. Soudem pověřený exekutor JUDr. Igor Olma, se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 53/59, vydal dne 21. dubna 2011 exekuční příkaz č.j. 111 EX 1227/10-11, který nabyl právní moci dne 28. dubna 2011, postihující předmětné nemovitosti a zakazující žalobkyni tyto nemovitosti převést na někoho jiného nebo je zatížit. Žalobkyně následně podepsala dne 14. července 2011 návrh sporné kupní smlouvy, na základě které mělo dojít k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí na společnost TEREBIX s. r. o. za kupní cenu 130.000,- Kč. Dne 22. listopadu 2011 vydal jmenovaný exekutor potvrzení, č. j. 111 EX 1227/10-26 s tím, že pohledávka oprávněného byla dne 4. října 2011 vymožena včetně příslušenství a nákladů řízení a že tím došlo k předmětnému zániku exekučního řízení na základě zákona. Následně dne 19. října 2011 byl návrh sporné kupní smlouvy podepsán stranou kupující – společností TEREBIX s. r. o. Vklad vlastnického práva byl podle sporné kupní smlouvy proveden ve prospěch kupující s právními účinky ke dni 28. listopadu 2011. Společnost TREBIX s. r. o. kupní smlouvou ze dne 3. února 2012 poté prodala předmětné nemovitosti žalovanému za kupní cenu 1.700.000,- Kč.
Exekuční příkaz ( speciální inhibitorium) ze dne 21. dubna 2011 č.j. 111 EX 1227/10-11, který nabyl právní moci dne 28. dubna 2011, zakazoval žalobkyni předmětné nemovitosti převést na někoho jiného nebo je zatížit. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že na základě sporné kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 19. října 2011 mohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem až zápisem tohoto vlastnického práva do katastrálního operátu ve formě vkladu. Jestliže ke skončení exekučního řízení ve věci došlo dne 4. října 2011 a žalovaný mohl nabýt předmětné nemovitosti až 28. listopadu 2011, kdy nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí, k porušení speciálního inhibitoria dojít nemohlo, neboť k převodu předmětných nemovitosti do doby skončení exekuce nedošlo. Podpis žalobkyně návrhu sporné kupní smlouvy je jen jednostranný úkon mající instrumentální význam sloužící - a to výlučně - k uzavření smlouvy. Smlouva (dohoda) je uzavřena při specifickém střetu návrhu a jeho přijetí coby kvalifikovaných jednostranných úkonů. Do doby než došlo k věcně právním účinkům sporné kupní smlouvy vkladem do katastru nemovitostí, byli účastníci vázáni svými právními úkony jen ve vztahu mezi sebou a nic nebránilo exekutorskému úřadu, aby exekuci podle citovaného exekučního příkazu provedl.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, dle kterého již podpisem návrhu sporné kupní smlouvy žalobkyní, směřujícím k dispozici s jejím vlastnictvím k předmětným nemovitostem, žalobkyně porušila speciální inhibitorium (zákaz nakládání s majetkem postiženým exekucí), což mělo mít za následek absolutní neplatnost sporné kupní smlouvy, je nesprávný.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013, uvedl, že je výrazem konstantní judikatury, že k absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07. Správně přitom např. Krajský soud v Brně (ve svém usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/1999, případně v automatizovaném systému právních informací - ASPI) vyložil, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, že soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud pro takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).
V projednávané věci oba soudy zjistily, že žalobkyně prodala předmětné nemovitosti společnosti TREBIX s. r. o. za kupní cenu 130.000,- Kč, když jejich odhadní obecná cena byla 4.000.000,- Kč. Žalobkyně přitom prodala předmětné nemovitosti společnosti TEREBIX s. r. o. poté, co jí bylo ze strany této společnosti přislíbeno, že za žalobkyni uspokojí exekucí vymáhanou pohledávku. Společnost TREBIX s. r. o. následně prodala předmětné nemovitosti žalovanému za kupní cenu 1.700.000,- Kč. Vzhledem k okolnostem, za jakých společnost TREBIX s. r. o. předmětné nemovitosti od žalobkyně koupila a jež vyšly v řízení najevo, se odvolací soud měl z úřední povinnosti zabývat tím, zda sporná kupní smlouva nenaplňuje znaky lichevní smlouvy s následkem absolutní neplatnosti.
K problematice tzv. lichevních smluv se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, ve kterém mj. formuloval tyto právní závěry:
„ Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. ¨
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy , které jsou v příčinné souvislosti , jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné , a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“
Podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí ho, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. V dané věci odvolací soud tuto povinnost nesplnil. Zatížil tím řízení jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že v otázce nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, jednajícího v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., je třeba též reflektovat rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015 (čímž současně vyjadřuje názor celého občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu