ECLI:CZ:NSS:2016:4.ADS.168.2016:36
sp. zn. 4 Ads 168/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. B. F., zast.
JUDr. Tamarou Vránovou, advokátkou, se sídlem nám. T. G. Masaryka 121/11, Prostějov, proti
žalovanému: Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Olomouci, se sídlem
Vejdovského 988/4, Olomouc (dříve Magistrát města Prostějov, nám. T. G. Masaryka 130/14,
Prostějov), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.
5. 2016, č. j. 32 Cad 8/2007 – 31,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 32 Cad 8/2007 – 31,
se zrušuje .
II. Žaloba ze dne 27. 4. 2007 na ochranu proti nečinnosti žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani řízení
o kasační stížnosti.
IV. Soudem ustanovené zástupkyni žalobce, JUDr. Tamaře Vránové, advokátce, se sídlem
nám. T. G. Masaryka 121/11, Prostějov, se p ř i z n á v á odměna a náhrada
hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem
3.146 Kč. Tato částka bude zástupkyni žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 8. 2007, č. j. 38 Cad 8/2007 – 10, postoupil
Krajskému soudu v Brně žalobu podanou žalobcem na ochranu proti nečinnosti Magistrátu
města Prostějov, v níž se domáhal, aby byla tomuto správnímu orgánu uložena povinnost
vydat ve věci vedené u něj naposledy pod č. j. 5801/2000 rozhodnutí ve věci dávky sociální
péče – doplatku do životního minima, neboť jeho nárok na tuto sociální dávku dosud nezanikl
a nárok na její výplatu trvá.
[2] Krajský soud v Brně tuto žalobu usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 32 Cad 8/2007 – 31,
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
v prvé řadě zmínil, že z důvodu pohybu spisu sp. zn. 32 Cad 8/2007 mezi soudy došlo k jeho
chybnému založení do neznámého spisu, proto bylo nutno provést rekonstrukci s pomocí
záznamů v elektronickém rejstříku a podkladů ve spise sp. zn. 30 Ca 123/2007 a obsahu ve spise
sp. zn. 57 Ca 28/2008. Následně krajský soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení. S ohledem
na obsah žaloby a k ní připojených důkazů dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky
uvedené v §79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), spočívající
ve vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti, a žalobu proto odmítl podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[3] Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, kterou posléze doplnil prostřednictvím své zástupkyně JUDr. Tamary Vránové,
advokátky (která mu byla ustanovena usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016,
č. j. 4 Ads 168/2016 – 19), a to podáním ze dne 29. 9. 2016. Stěžovatel namítal přepjatý
formalismus, „kdy došlo ke zneužití zákonného ustanovení vtěleného do litery zákona za účelem ochrany
správních orgánů před šikanózními žalobami účastníků řízení“. Namítal, že v posuzované věci nejde
o tento případ z toho důvodu, že správní orgán vědomě a opakovaně odmítal reagovat na jeho
podání. Konstatoval, že v důsledku průtahů (řízení trvá 9 let), bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces.
[4] Magistrát města Prostějov ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení,
že není dána jeho pasivní legitimace, neboť rozhodování o poskytování sociálních dávek přešlo
na Úřad práce České republiky. Dále poukázal na skutečnost, že totožnou žalobu se stejným
obsahem i proti stejnému žalovanému podal žalobce dne 27. 4. 2008 také u Krajského soudu
v Brně, který o ní rozhodl usnesením ze dne 16. 9. 2008, č. j. 57 Ca 28/2008 - 15. Nejvyšší
správní soud však rozsudkem ze dne 25. 5. 2009, č. j. 4 Ans 2/2009 – 39, toto usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud poté ve věci opětovně rozhodl
rozsudkem č. j. 57 Ca 28/2008 – 71, který však Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 18. 11. 2010, č. j. 3 Ans 7/2010 – 107, opět zrušil a zároveň žalobu odmítl. O kasační
stížnosti tak nelze ve prospěch stěžovatele rozhodnout také pro překážku věci rozhodnuté.
Podle Magistrátu města Prostějov neobstojí ani námitka stěžovatele ohledně porušení
spravedlivého procesu, neboť o jeho žalobních návrzích na ochranu proti nečinnosti žalovaného
již bylo několikrát rozhodnuto. S ohledem na výše uvedené magistrát navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody, přičemž shledal vadu uvedenou v §109 odst. 4 s. ř. s., k níž musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud totiž s ohledem na níže uvedené
skutečnosti dospěl k závěru, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je stiženo
jinou vadou řízení, která má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
[6] Kasační stížnost tak je důvodná, byť z jiných důvodů než namítal stěžovatel.
[7] Účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jsou žalobce a žalovaný
správní orgán, jímž je podle §79 odst. 2 s. ř. s. správní orgán, který podle žalobního tvrzení
má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. Pasivní žalobní legitimace tak je v řízení
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu určena žalobním tvrzením žalobce.
[8] V době podání žaloby byli účastníky řízení žalobce a Magistrát města Prostějov, který
jakožto obecní úřad s rozšířenou působností působil jako správní orgán prvního stupně
v systému pomoci v hmotné nouzi podle §6 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Podle zákona č. 366/2011 Sb.
však od 1. 1. 2012 přešla věcná příslušnost k rozhodování v systému pomoci v hmotné nouzi
v prvním stupni na Úřad práce České republiky, resp. jeho krajské pobočky a pobočku pro hlavní
město Prahu.
[9] Při posouzení, jaký vliv má tento přechod působnosti na postavení žalovaného
v probíhajícím řízení před krajským soudem vycházel Nejvyšší správní soud z judikatury zdejšího
soudu týkající se ochrany před nezákonným zásahem, neboť jak v řízení na ochranu
proti nečinnosti tak i v řízení na ochranu před nezákonným zásahem žalobce určuje žalovaného
svým žalobním tvrzením (§79 odst. 2, §83 s. ř. s.). Tento závěr ostatně zastává také odborná
literatura (viz POTĚŠIL, Lukáš; BRUS, Martin; HLOUCH, Lukáš; et al. Soudní řád správní:
Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 759). V rozsudku ze dne 13. 4. 2011, č. j. 4 Aps 3/2011 - 58,
č. 2540/2012 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud judikoval, že v řízení o ochraně před nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s. je za použití analogie
podle §69 s. ř. s. žalovaným přímo ze zákona také správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu,
který podle žalobního tvrzení nezákonný zásah provedl. Vzhledem k výše uvedené shodné konstrukci
určení žalovaného správního orgánu v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu
a v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu musí totéž platit i v řízení
podle §79 a násl. s. ř. s. S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud
za to, že v průběhu řízení před krajským soudem přešla v důsledku změny věcné příslušnosti
k rozhodování v systému pomoci v hmotné nouzi na Úřad práce také pasivní žalobní legitimace.
[10] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 12. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 79/2012, „obdobně jako procesní nástupnictví (srov. §107 o. s. ř.) i přechod věcné legitimace ex lege
je právní skutečností mající bezprostřední vliv na podmínky řízení, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé
(§103 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.)“. Poté, co v průběhu řízení před krajským soudem přešla výše
uvedeným způsobem věcná působnost v projednávané věci na jiný správní orgán, avšak krajský
soud k této skutečnosti nepřihlédl a chybně řízení dokončil s původním účastníkem (Městským
úřadem v Prostějově, resp. Magistrátem města Prostějov) na straně žalovaného, zatížil řízení
vadou spočívající v absenci pasivní legitimace účastníka řízení, která má za následek nezákonnost
vydaného usnesení.
[11] Nejvyšší správní soud proto v řízení o kasační stížnosti nadále jednal s Úřadem práce
České republiky, krajskou pobočkou v Olomouci, jako s účastníkem na straně žalované.
[12] Za této procesní situace, by se již Nejvyšší správní soud nemusel dále věcí zabývat
a mohl by kasační stížností napadené usnesení krajského zrušit s tím, že na krajském soudu
bude, aby v dalším řízení jednal jako se žalovaným s věcně a místně příslušnou krajskou
pobočkou Úřadu práce České republiky, tj. krajskou pobočkou v Olomouci. S ohledem
na to, že krajský soud žalobu odmítl, zabýval se Nejvyšší správní soud též námitkami uplatněnými
stěžovatelem proti závěru krajského soudu, že se jednalo o žalobu nepřípustnou.
[13] Nejvyšší správní soud přitom dospěl stejně jako krajský soud v kasační stížností
napadeném usnesení k závěru, že v posuzované věci se jedná o obdobnou věc, jako posuzoval
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 11. 2010, č. j. 3 Ans 7/2010 – 107, v němž dospěl
k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro meritorní projednání žaloby stanovené v §79
odst. 1 s. ř. s., konkrétně podmínku vyčerpání žádosti o přijetí opatření proti nečinnosti,
a bylo tedy na místě žalobu odmítnout. V obou věcech totiž stěžovatel namítal nečinnost
žalovaného správního orgánu spočívající v tom, že žalovaný ve věci vedené pod č. j. 5801/2000,
dříve označené č. j. 4984/99(1), nevydal rozhodnutí o dávce pomoci v hmotné nouzi, přičemž
ve spisech předložených krajským soudem se nenachází žádné podání, které by bylo možné
považovat za žádost stěžovatele o přijetí opatření proti nečinnosti. Správnost závěru, že „není-li
při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání
prostředku, který procesní předpis platný pro řízení před správním orgánem stanoví k ochraně proti nečinnosti (§
79 odst. 1 s. ř. s.), jedná se o žalobu nepřípustnou, kterou soud odmítne“, potvrdil také rozšířený senát
zdejšího soudu v bodě 25 rozsudku ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59, č. 3409/2016 Sb.
NSS. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že aplikace podmínky vyčerpání prostředku, který
procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví na ochranu proti nečinnosti, na
jeho případ představuje projev přepjatého formalismu. Přípustnost žaloby nemůže být založena
ani zajisté velmi politováníhodnou skutečností, že v důsledku ztráty soudního spisu a nutnosti
jeho rekonstrukce bylo o žalobě rozhodnuto až po devíti letech od jejího podání. Ostatně žalobce
po celou dobu vydání rozhodnutí nijak neurgoval ani nevyužil možnosti podat návrh na určení
lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a
soudcích).
[14] Závěr krajského soudu o odmítnutí žaloby je tudíž správný a v tomto ohledu krajský soud
nepochybil. Na místě však bylo žalobu odmítnout nikoli podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
ale podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť jak vysvětlil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v bodě 18 a 19 výše uvedeného rozsudku „nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků
ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem, má stejně jako nesplnění podmínky vyčerpání opravných
prostředků dle §68 písm. a) s. ř. s. a nevyužití prostředků ochrany nebo nápravy podle §85 s. ř. s. za následek
nepřípustnost žaloby. Jak bylo výše uvedeno, přípustnost žaloby sice rovněž patří mezi podmínky řízení v širším
smyslu, nepřípustnost žaloby (návrhu) však představuje samostatný důvod pro odmítnutí žaloby (návrhu), u něhož
nepřichází v úvahu odstraňování takovéto překážky řízení. Naopak při zjištění, že se jedná o žalobu
nepřípustnou, soud ji bez dalšího podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne.“
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[15] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud pochybil, když v řízení jednal
jako se žalovaným s Městským úřadem v Prostějově namísto věcně a místně příslušné krajské
pobočky Úřadu práce České republiky.
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil, neboť je pro takový postup dán důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. jiná vada řízení, k níž přihlíží Nejvyšší správní soud na základě
§109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud však věc již krajskému soudu
nevrátil k dalšímu řízení, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, žalobu je na místě odmítnout.
Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením usnesení krajského soudu žalobu odmítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s tím, že žalovaným
je v posuzované věci Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Olomouci, neboť
na něj, jak již bylo zdůvodněno výše, přešla v důsledku změny věcné příslušnosti k rozhodování
v systému pomoci v hmotné nouzi pasivní žalobní legitimace.
[17] Vzhledem k tomu, že řízení před krajským soudem se již pokračovat nebude, rozhodl
Nejvyšší správní soud zároveň o nákladech řízení, které předcházely rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.) i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Výrok o náhradě nákladů
řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[18] Nejvyšší správní soud dále rozhodl o odměně ustanovené zástupkyně stěžovatele
JUDr. Tamary Vránové, advokátky. Odměna byla určena za dva úkony právní služby
po 1.000 Kč (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 29. 9. 2016)
za použití §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších
předpisů, ve spojení s ustanovením §9 odst. 2 a §7 bod 3 téže vyhlášky. Dále ustanovené
zástupkyni přísluší náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč
za každý úkon. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zjistil, že zástupkyně stěžovatele
je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň ve výši 21 %,
tedy o 546 Kč. Zástupkyni stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši celkem 3.146 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2016
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu