ECLI:CZ:NSS:2013:4.AZS.35.2012:68
sp. zn. 4 Azs 35/2012 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: O. A.,
zastoupený Mgr. Romanou Petrovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 1204/8, Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 9. 2011, č. j. OAM-144/ZA-ZA06-ZA12-2011, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2012,
č. j. 29 Az 28/2011 – 39,
takto:
I. Kasační stížnosti se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce Mgr. Romaně Petrové, advokátce, se sídlem Sokolská třída 1204/8,
Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5808 Kč, která ji bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2011, č. j. OAM-144/ZA-ZA06-ZA12-2011,
bylo rozhodnuto tak, že žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
(dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce jako důvod
své žádosti o udělení mezinárodní uvedl obavu z lidí, kteří zničili kostel jeho církve a zabili
jejich duchovního. Žalobce podle názoru žalovaného neuvedl skutečnosti, na základě
kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod; není proto naplněn důvod podle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce
sice uvedl, že měl mít potíže s obyvateli městské části Ele-iele města Ibadan, neboť pracoval
jako pomocník pastora v církvi New Generation, přičemž po smrti dívky přijaté do kostela byl
kostel vesničany, z nichž většina jsou muslimové, vypálen a pastor zabit. Žalovaný konstatoval,
že žalobcovy obavy o život nejsou ničím podložené a opodstatněné, během útoku nepobýval
v kostele a nikdy se sám s ohrožením ze strany muslimů nesetkal. Žalobcem popisované útoky
proti členům církve New Generation nebyly směřovány vůči jedné konkrétní osobě,
tudíž ani vůči osobě žadatele. Představitelé žadatelovy církve nikdy nevyhledali pomoc policie
nebo jiných státních orgánů a jednali s imámem příslušné muslimské obce. Žalovaný byl
přesvědčen, že nigerijské právo garantuje svobodu vyznání, která je i vládou v praxi celkově
respektována; náboženskou aktivitu omezovala jen z bezpečnostních důvodů. Žalobce neměl
do útoku na kostel v minulosti žádné osobní potíže s vyznavači jiného náboženství, ani poté
se do žádného konfliktu nedostal. Svou žádost podle žalovaného založil pouze na svých
domněnkách, ve kterých dovodil své ohrožení na základě vědomostí muslimů o jeho funkci
v církvi. Žalobce nebyl v Nigérii pronásledován kvůli své rase, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Podle žalovaného nelze dovodit, že by došlo k nějakému ohrožení žalobce nebo že by se jej mohl
opodstatněně obávat. Žalobce z vlastní vůle nikdy nevyhledal pomoc státní orgánů a raději
si za pomoci svého známého vyřizoval doklady nutné k opuštění vlasti. Z informace Ministerstva
zahraničních věcí vyplývá, že nejjednodušším způsobem řešení osobních problémů je
přestěhování, nadto nigerijští občané mají možnost volného pohybu a usazování se v patnácti
zemích Ekonomického společenství států západní Afriky (ECOWAS). Svůj strach
z pronásledování může žadatel eliminovat přestěhováním se do jiné části Nigérie. Ze zpráv
Ministerstva zahraničních věcí USA za roky 2009 a 2010 vyplývá, že žalobce se v Nigérii může
obrátit na kompetentní orgány. Žalovaný proto uzavřel, že se žalobce nesetkal s žádným
jednáním vůči své osobě, které by bylo možno podřadit pod ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu ve své zemi. Žalovaný dále neshledal důvod pro přiznání azylu z humanitárních důvodů
nebo pro přiznání doplňkové ochrany. Žalobci po návratu do Nigérie nehrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání. Ve vztahu k ohrožení života žalobce ze strany muslimů žalovaný dospěl
k závěru, že jím popisované problémy měl žalobce v městské části Ele-iele města Ibadan,
nikdy však nedošlo k ohrožení jeho osoby. Žalobce nesdělil žádný důvod, proč se nepřestěhoval
do křesťanské části země. Žalovaný rovněž poukázal na to, že až do vypálení kostela neměl
žalobce žádné potíže. Žalobce může podle žalovaného využít kompetentní státní orgány
k ochraně svých práv. Žalovaný se rovněž zabýval možností návratu žalobce do vlasti
a konstatoval, že po návratu jako neúspěšný žadatel o azyl nebude státními orgány s ohledem
na jím zjištěné skutečnosti sankcionován. Žalovaný v neposlední řadě vysvětlil, že žalobci
nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny, neboť žalobce není rodinným
příslušníkem osob uvedených v §14b zákona o azylu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 13. 9. 2011, v níž tvrdil,
že žalovaný nedostatečně zvážil ohrožení jeho osoby a života, které podle žalobce skutečně
existuje. Poukazoval na to, že pastora jeho církve místní lidé vinili ze smrti dívky,
za což jej následně i zabili. Ze skutečnosti, že byl asistent tohoto pastora, dovozoval ohrožení
i své osoby. Místní obyvatelé nebyli žalobcově církvi nakloněni. Žalobce souhlasil s tím,
že se neobrátil na státní orgány, ale takovéto jednání považoval za zbytečné, protože policie
je na straně muslimů. Tvrdil, že mu v minulosti jako představiteli církve bylo vyhrožováno.
Právní předpisy sice v Nigérii svobodu vyznání zaručují, ale v praxi nejsou dle žalobce fakticky
dodržovány; skutečnou situací v oblasti se tudíž žalovaný nezabýval. Žalovaný se rovněž
nevyjádřil k tomu, zda je pomoc ze strany státních orgánů efektivní. Žalobce nesouhlasil s tím,
že žalovaný ohledně neexistence postihu navrátivších se neúspěšných žadatelů o azyl vycházel
ze zprávy z roku 2008.
[3] Žalovaný se k věci vyjádřil podáním ze dne 5. 12. 2011, kde uvedl, že dostatečně posoudil
žalobcovu situaci a zajistil dostatek dokumentů o situaci v Nigérii. Žalobce v průběhu
řízení uváděl obavy z jednání nikoli státních orgánů své vlasti, nýbrž soukromých osob,
aniž by se však obrátil na příslušné státní orgány s žádostí o pomoc. Žalobce nedoložil své tvrzení
uplatněné v žalobě, že není efektivní se obracet na policii; z materiálů získaných žalovaným
důvodnost tvrzení nevyplývá. Žalovaný poukázal na rozlehlost Nigérie, počet jejich obyvatel,
právní záruky svobody vyznání a dovozoval, že své obtíže mohl žalobce řešit využitím
vnitrostátní ochrany. Až v případě nedostupnosti vnitrostátní ochrany lze podle žalovaného žádat
ochranu v jiném státě. Žalobce patří k etniku Yoruba, které patří mezi tři hlavní etnické skupiny
země. Žalovaný s ohledem na okolnosti případu proto setrval na svém stanovisku, že žalobce měl
řešit situaci přestěhováním a kontaktováním státních orgánů. Ostatně přestěhováním
svých rodinných příslušníků řešil žalobce své obavy o jejich bezpečnost. O palčivosti obav
žalobce podle žalovaného nesvědčí ani to, že o pomoc nepožádal řecké státní orgány. K námitce
nedostatečného posouzení možnosti návratu neúspěšných žadatelů o azyl žalovaný uvedl,
že mu není zřejmé, z čeho dovozuje nesprávnost těchto závěrů. Rovněž následující zprávy
(z roku 2010) hovoří o tom, že neúspěšní žadatelé nejsou postihováni, neboť pro to není
zákonný podklad. Na zprávu z roku 2008 odkazuje jako na správnou i pozdější zpráva
Ministerstva vnitra Velké Británie z roku 2011.
[4] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 10. 2012, č. j. 29 Az 28/2011 – 39,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud dospěl k závěru,
že žalovaný nashromáždil dostatek podkladů, se kterými byl žalobce řádně seznámen. Z roku
2008 sice pocházejí dvě zprávy, a to podklad MV Velké Británie a Výroční zpráva o svobodě
vyznání za rok 2008, zpracovaná MZV USA, zbývající podklady mapují situaci v roce 2010
a 2011, včetně oblasti svobody vyznání. Krajský soud se neztotožnil se zbývajícími námitkami
žalobce, neboť vyhodnotil, že nebyl azylově relevantně pronásledován, jeho tvrzení
o pronásledování vesničany nebylo jakkoli podloženo. Žalobce se neobrátil na státní orgány,
pouze se domníval, že by to bylo neefektivní. Žalobci v minulosti až na tento incident
nic nehrozilo. Vzhledem ke svému vzdělání a předchozí práci měl vědět, na koho se má v případě
nebezpečí obrátit; podle krajského soudu se žadatel o azyl musí nejprve obrátit na státní orgány
své země s žádostí o pomoc. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce popsal problémy
se soukromými osobami, nadto založené hlavně na jeho domněnkách, že jimi byl hledán,
protože byl asistentem pastora. Strach z toho, že by policie oznámila místo pobytu žalobce
vesničanům, je ničím nepodložená konstrukce. Žalovaný se správně zabýval možnostmi,
které žalobce měl v zemi svého původu ohledně řešení svého problému s vesničany. Žalobcovy
námitky o tom, že v zemi původu je situace odlišná, než jak vyplývá ze zpráv řady ministerstev,
nepovažoval krajský soud za podložené. S ohledem na to, že přítel žalobce je Řek, mohl
od něj žalobce dostat dostatečné informace o možnostech azylu v zemích Evropské unie. Soud
rovněž souhlasil se žalovaným, že v případě jeho návratu mu nehrozí nějaké sankce ze strany
státních orgánů.
[5] Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2012,
č. j. 29 Az 28/2011 – 39, se žalobce (dále též „stěžovatel“), bránil kasační stížností ze dne
6. 11. 2012, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a požadoval ustanovit
advokáta.
[6] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 11. 2012, č. j. 4 Azs 35/2012 – 15, stěžovateli
ustanovil jako zástupkyni Mgr. Romanu Petrovou, advokátku.
[7] Stěžovatel prostřednictvím své zástupkyně doplnil svou kasační stížnosti v podání ze dne
26. 12. 2012. K přijatelnosti kasační stížnosti uvedl, že krajský soud a žalovaný se při posuzování
jeho věci dopustily zásadních pochybení, která mají dopad do jeho hmotněprávního postavení.
Stěžovatel byl přesvědčen, že tvrdil relevantní důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona o azylu, které měly být případně vzaty v potaz u doplňkové ochrany. Obavy
z pronásledování nemusí být podle stěžovatele založeny na vlastní zkušenosti. Osud pastora,
u nějž byl stěžovatel asistentem, dostatečně ukazuje, že obavy stěžovatele o svůj život jsou
důvodné. Stěžovatel tvrdil, že ačkoli žalovaný získal řadu dokumentů z období let 2008 až 2010,
nedokládají současný skutečný stav v zemi jeho původu, neboť situace se tam mění velmi rychle.
Žalovaný proto nemohl správně posoudit otázku reálné možnosti ochrany stěžovatele v zemi
jeho původu. Stěžovatel naopak odkazoval na informace dostupné na internetových stránkách
Ministerstva zahraničních věcí České republiky, které uvádějí, že severovýchodní část Nigérie je
centrem bojů mezi nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram; nepokoje
se občas vyskytují i v jiných částech země. Náboženská situace v Nigerii proto rozhodně
není stabilizovaná. Krajský soud se proto nezabýval reálností hrozby pronásledování stěžovatele
z důvodu neschopnosti nigerijských úřadů poskytnout mu dostatečnou ochranu. Státní orgány
nejsou podle stěžovatele s ohledem na výše popsané boje schopny řešit násilí v zemi, tím méně
proto mohou pomoci stěžovateli.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 15. 1. 2013 tvrdil, že krajský soud
rozhodl v souladu se zákonem. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal
se všemi formami mezinárodní ochrany a důvody uplatněnými stěžovatelem v jeho žádosti.
Ohledně obav stěžovatele z jednání soukromých osob žalovaný odkazuje na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle které za pronásledování nebo za odůvodněný strach
z něho lze považovat jen takovou situaci, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo
k systematickému odmítání poskytnutí ochrany jednotlivcům před výhrůžkami či činy
soukromých osob. Pronásledováním by byl pouze stav, kdy by ohrožení života či svobody bylo
přičitatelné státní moci, která by byla jeho původcem či jej podporovala nebo tolerovala, případně
by nebyla schopna proti němu zakročit. Jestliže se stěžovatel na státní orgány neobrátil,
nelze pronásledování přičítat tomuto státu, resp. dovozovat nedostupnost vnitrostátní ochrany.
Stěžovatel neměl v minulosti potíže se státními orgány a ani neuvedl okolnosti bránící obrátit
se na stát nebo využít možnost vnitřního útěku. Bylo povinností stěžovatele uvést relevantní
skutečnosti. S ohledem na rozlohu země, počet obyvatelstva, procentní zastoupení křesťanů
v populaci, možnost volného pohybu a konkrétní okolnosti případu má stěžovatel
podle žalovaného možnost využít vnitřní přemístění. Shromážděné podklady pro posouzení věci
jsou dostatečné. Nově tvrzené bezpečnostní problémy na severu a severovýchodě země
podle žalovaného nemají bližší vztah k tomu, co stěžovatel uvedl jako důvod své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, neboť jím tvrzený konflikt se udál v jiné části země. Rovněž
to nedokládá přičitatelnost soukromého jednání státním orgánům a nevyvrací možnost vnitřního
útěku stěžovatele v rámci země jeho státní příslušnosti. Nezohlednění uvedených zpráv správním
orgánem namítá stěžovatel tudíž v rozporu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[10] Poté se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.“ Pokud by tomu tak nebylo, tedy pokud by kasační stížnost stěžovatele ve věcech
mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahovala vlastní zájmy stěžovatele,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Přijatelnost kasační
stížnosti je přitom třeba odlišovat od její přípustnosti (resp. absence některého z důvodů
nepřípustnosti), která je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání
(§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.) či absence dalších zákonných
důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), jakož i důvodnosti kasační stížnosti jako otázky věcného
posouzení stěžovatelem uváděných kasačních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.). Institut přijatelnosti
kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém
jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního práva. Pokud kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele jako atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[11] Po přezkoumání přijatelnosti kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Nejprve je třeba připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana jeho veřejných
subjektivních práv již jednou poskytnuta, a to individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu a v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany; je podmíněn výše specifikovaným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ představuje tzv. neurčitý právní
pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb., s účinností
od 13. 10. 2005. Výklad tohoto pojmu včetně demonstrativního výčtu typických kritérií
nepřijatelnosti byl proveden usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž zdejší soud vymezil,
že přesahem „vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Jinými slovy, přichází-
li stěžovatel toliko s námitkami, k nimž se Nejvyšší správní soud již vyslovil ve své dřívější
judikatuře, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
když výsledkem by nepochybně byl závěr totožný s již dříve provedeným posouzením.
[13] V témže usnesení Nejvyšší správní soud vymezil, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[14] Ze spisové dokumentace se podává, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 5. 5. 2011. V řízení uvedl, že je národnosti Yoruba a že je křesťanského vyznání
s vysokoškolským vzděláním. Z Nigérie odjel z toho důvodu, že se obával o svůj život,
protože byl asistentem hlavního pastora místní církve, který byl zabit, protože se mu nepodařilo
zachránit dívku, kterou k nim vesničané zavedli. Většina místních obyvatel byli muslimové.
Po zabití pastora, přestěhoval stěžovatel svou matku a syna do jiné vesnice Akanran. Stěžovatel
se ubytoval u svého vedoucího z bývalého zaměstnání, který mu pomohl vyřídit doklady. Na jeho
doporučení stěžovatel odjel do Řecka, kde jej nutil uzavřít sňatek s jeho sestrou, což stěžovatel
odmítnul. Stěžovatel proto opustil Řecko a odjel do České republiky. Jako důvod své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl to, že mu v Nigérii hrozí nebezpečí v podobě
ohrožení života; po svém návratu do Nigérie by byl zabit. Stěžovatel do protokolu dne
16. 5. 2011 uvedl, že v minulosti cestoval do jiných afrických zemí; byl v Beninu. Pro cestu
do Beninu stěžovatel nepotřeboval žádný cestovní doklad.
[15] V kasační stížnosti stěžovatel namítal nesprávné posouzení otázky udělení mezinárodní
ochrany podle §12, 14a zákona o azylu, když po návratu do vlasti by byl ohrožen na životě
ze strany soukromých osob. Stěžovatel tvrdil, že poklady získané žalovaným ohledně stavu
v Nigérii jsou neaktuální. Stěžovatel v neposlední řadě poukázal na to, že v současné době
v severovýchodní části Nigérie probíhají boje mezi nigerijskou armádou, policií a příslušníky
islamistické sekty Boko Haram, které se přesouvají do střední části Nigérie.
[16] Ve vztahu k argumentaci stěžovatele ohledně ohrožení jeho života z důvodu smrti dívky,
což dokládá tím, že vesničané vypálili kostel a zabili pastora, Nejvyšší správní soud poukazuje
na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62; a ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 – 274; 27. 10. 2011,
č. j. 6 Azs 22/2011-108), podle které v případě, že původcem azylově relevantního důvodu
ohrožení jsou soukromé osoby, je nutné posoudit, zda-li stát, strany nebo organizace, včetně
mezinárodních organizací, kontrolujících stát nebo podstatnou část jeho území jsou schopny
či ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. V tomto směru
musí Nejvyšší správní soud poukázat na to, že stěžovatel se podle svého vyjádření ani nepokusil
kontaktovat státní orgány a hledat u nich pomoc, ačkoli podle podkladů zjištěných žalovaným
veřejná správa v Nigérii efektivně funguje a garantuje obyvatelům řadu práv, včetně svobody
vyznání.
[17] V průběhu správního řízení stěžovatel nevysvětlil, proč tak neučinil; teprve až v soudním
řízení stěžovatel dovozoval bez jakýchkoli důkazů neefektivnost takového počínání. Takovéto
jednání Nejvyšší správní soud hodnotí jako účelové. V průběhu správního řízení měl stěžovatel
možnost vyjádřit se podkladům řízení, které popisovaly stav veřejné správy v Nigérii
a vymahatelnost práva; stěžovatel však nikde úroveň fungování veřejné správy nezpochybnil.
Jestliže stěžovatel neuvede relevantní okolnosti případu, zejm. o možnosti obrátit se na státní
orgány a o efektivitě této pomoci, nelze žalovanému následně úspěšně vytýkat, že vycházel
z jím získaných zpráv, které popisují, že občanům státu je garantována řada práv,
kterých se mohou u státních orgánů rovněž dovolat. Stěžovatel pouze v tomto směru uvedl,
že v minulosti se na veřejné orgány nikdy neobrátil a že se kromě útoku na pastora s násilím
nesetkal. Nejvyššímu správnímu soudu proto není zřejmé, z jaké skutečnosti dovozuje
neefektivnost žádosti o pomoci u státních orgánů, neboť osobní zkušenost stěžovatel se státními
orgány Nigérie před incidentem neměl a rovněž nepopsal konkrétní zkušenosti jiných osob.
[18] Nejvyšší správní soud musí poukázat na svou judikaturu, konkrétně na rozsudek
ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, podle něhož „za pronásledování ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života
či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány
cíleně potírají a čelí jim“. Stejně tak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, zaujal právní názor, že „pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná
tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu
dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Stranou nelze ponechat
ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68,
v němž kasační soud vyslovil, že „obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového
pronásledování za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze
podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu“.
[19] Pronásledováním ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu je jen pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu], nebo odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště
[§12 písm. b) zákona o azylu]. Stěžovatel se v zemi původu nemusel důvodně obávat
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel nebyl pronásledován státní autoritou
nebo osobami, které takovou autoritu zosobňují, a ani se neobrátil na příslušné státní orgány
s žádostí o pomoc, která mu tak nebyla a ani nemohla být odmítnuta. Zcela zásadní je
v tomto směru to, že se stěžovatel bez jakéhokoliv odůvodnění neobrátil se svými obavami
na státní orgány. Již z tohoto důvodu nelze vůbec hovořit o tom, že by stěžovatel byl v zemi
původu pronásledován ve smyslu ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu (ostatně se státními
orgány nikdy neměl žádné problémy a nebyl jimi pronásledován, nebyl členem žádné politické
strany, nezúčastňoval se politického života). Obavy, které stěžovatel vyslovil v souvislosti
s možným ohrožením své osoby ze strany neznámých muslimů, kteří měli zabít pastora církve,
jsou ve světle uvedených závěrů hypotetické. Stěžovatel neprokázal, že by po něm zmíněné osoby
jakýmkoliv způsobem pátraly a ani neobjasnil, z jakých důvodů by tak měly činit. Krajský soud
proto nepochybil, pokud dospěl k závěru, že u stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu.
[20] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že důvodem pro neudělení mezinárodní
ochrany je rovněž existence možnosti vnitřní ochrany (někdy též označovaná jako „možnost
vnitřního útěku“ či „možnost vnitřního přesídlení“). Institut „možnosti vnitřní ochrany“
má oporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publikovaný pod č. 1551/2008 Sb. NSS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74). V rozsudku ze dne
24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publikovaném pod č. 1551/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že vodítko pro postup při hodnocení otázky, zda jsou splněny podmínky
vnitřní ochrany či nikoliv, poskytuje čl. 8 směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
žádat o postavení uprchlíka nebo postavení osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Nejvyšší správní
soud v tomto rozsudku dospěl k následujícím závěrům: Při posuzování možnosti vnitřní ochrany
je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost
a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry
panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné
vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele
po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní
ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země,
tak po jeho přesídlení.
[21] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledává, že stěžovatel možnost vnitřní
ochrany měl, ale ve vztahu ke své osobě ji nevyužil. Z protokolu ze dne 16. 5. 2011 totiž vyplývá,
že stěžovatel měl rovněž obavy o život své matky a svého syna, které ale vyřešil tím, že je vzal
do jiné vesnice. Z předloženého správního spisu, spisu krajského soudu a kasační argumentace
Nejvyššímu správnímu soudu jakkoli nevyplývá, proč samotný stěžovatel nevyužil možnosti
přesídlení v rámci Nigérie do jiné oblasti, ve které není s ohledem na rozmístění obyvatel
s muslimským vyznáním riziko konfliktu s vyznavači tohoto náboženství, kterého se stěžovatel
obává. Jestliže matka a syn stěžovatele mohly údajné obavy stěžovatele o jejich život rozptýlit tím,
že se přestěhovali do jiné vesnice, mohl stěžovatel tytéž obavy o svůj život pramenící
ze stejné skutečnosti vyřešit stejným způsobem, jako jeho matka a syn.
[22] Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že žalovaný i krajský soud správně
posoudily otázku, zda lze stěžovateli udělit mezinárodní ochranu podle §12 zákona o azylu.
[23] Poukazuje-li stěžovatel ve své kasační stížnosti na to, že hrozba smrti může představovat
důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, Nejvyšší správní soud
odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 Azs 19/2012 – 22,
podle kterého „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen
vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany
lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové ochraně ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 -70, dostupné
na www.nssoud.cz). Z této teze vycházel také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 2 Azs 102/2007 - 78, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor, že : „V azylové věci je
stěžovatelova námitka, že vnitřní přesídlení není možné, neboť již jednou vnitřní přesídlení bezúspěšně realizoval,
nedůvodná, pokud vyjde najevo, že před uskutečněným vnitřním přesídlením nebyl stěžovatel pronásledován
z žádného azylově relevantního důvodu“.“ Jelikož stěžovatel měl možnost vnitřního přesídlení,
neboť takového vnitřního přesídlení ve vztahu ke stejné obavě z ohrožení ze strany místního
muslimského obyvatelstva úspěšně využili jeho matka a syn, a to na základě aktivity samotného
stěžovatele, nemůže mu být ve smyslu výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
udělena ani doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu.
[24] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele spočívající v tom, že si žalovaný
neopatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci. Jak samotný stěžovatel popisuje, je
bezpečnostní situace v jednotlivých částech Nigérie proměnlivá, což vyplývá i ze samotných
podkladů shromážděných žalovaným. Nejvyšší správní soud si nedovede představit jiný postup,
než který zvolil žalovaný, a to v podobě získání zpráv o situaci v zemi původu za posledních
několik let. Právě z těchto zpráv může žalovaný získat relevantní a objektivní informace o vývoji
situace v zemi původu žadatele o azyl a posoudit jím tvrzené skutečnosti. Žalovaný o žádosti
stěžovatele rozhodoval v září 2011, proto mohl získat zprávy o stavu v Nigérii pouze z let 2008
až 2011, které popisují fungování veřejné správy, svobodu náboženství a vyznání a vývoj
konfliktů v jednotlivých oblastech Nigérie. Žalovanému nelze vytýkat, že v roce 2011 nezohlednil
vývoj bezpečnostní situace v jednotlivých částech země v roce 2012, neboť to je z logiky věci
nemožné.
[25] Je skutečností, že na území Nigérie probíhaly a i v době rozhodování Nejvyššího
správního soudu probíhají některé místní lokální a regionální konflikty, které ale plošně dopadají
na veškeré obyvatelstvo postižených území. Není přitom důvod se domnívat, že by se stěžovatel
– v případě návratu do vlasti - dostal do odlišného (horšího) postavení, než ostatní obyvatelstvo.
Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní
situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně snadné ani jednoduché.
Stěžovatel nepředložil žádný důkaz, na základě kterého by bylo možno se reálně domnívat,
že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího
zacházení či trestu. Nehrozí mu ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (Nigérie
se nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt,
což netvrdí ani stěžovatel ve své kasační stížnosti). Nelze ovšem ani nevidět, že složitá
bezpečnostní situace v jednotlivých částech země vykazuje období relativního klidu,
ale i násilností, příměří a porušování příměří. Stává se proto, že po vyžádání potřebných zpráv,
v mezidobích než dojdou, je situace již jiná, než jaká existovala v době vyžádání zprávy. Vždy je
proto třeba delšího časového období, aby mohla být celková situace v jednotlivých regionech
odpovědně vyhodnocena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 7 Azs 40/2011 - 143, dostupný na www.nssoud.cz). Obecné závěry proto nelze činit
z momentálního zhoršení či zlepšení situace v jedné části země, jak dovozuje stěžovatel.
[26] I lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace v severovýchodní části
Nigérie z důvodu bojů mezi nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram
jsou řešitelné vnitřním přesídlením. Stěžovatel svou situaci ve vlasti neřešil a ani se ji nepokoušel
řešit. Nejvyššímu správnímu soudu z této argumentace nadto není zřejmé, jaký by měla mít vliv
na situaci stěžovatele, který podle svých výpovědí v severovýchodní části Nigérie nežil,
ale jeho obavy se týkaly vesničanů z oblasti Ibadanu. Přestože neměl žádné potíže se státními
orgány, v Nigérii žádnou pomoc nevyhledal a nedokázal ani smysluplně objasnit,
proč tak neučinil, rovněž se nepokusil přesídlit do jiné části Nigérie jako jeho matka a syn.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[28] Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele byla ustanovena usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 4 Azs 35/2012 – 15, platí její hotové výdaje a odměnu
za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem ve spojení
s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu ji Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní
služby – převzetí věci a doplnění kasační stížnost ze dne 26. 12. 2012 – ve výši 4200 Kč [11
odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál
ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupkyni
stěžovatele celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 4800 Kč.
Jelikož zástupkyně doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její nárok
podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky
4800 Kč, tj. 1008 Kč. Zástupkyni stěžovatelek bude tedy vyplacena celková částka ve výši
5808 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu