ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.55.2019:41
sp. zn. 4 Azs 55/2019 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. K., zast. JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 27. 3. 2017, č. j. OAM-609/ZA-ZA11-ZA17-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2019, č. j. 32 Az 46/2017 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti v částce 6.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 3. 2017, č. j. OAM-609/ZA/ZA11-ZA17-2016, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 32 Az 46/2017 - 56, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti výše uvedenému rozsudku včasnou kasační
stížnost. V ní namítl, že krajský soud učinil nesprávný závěr o absenci újmy ve smyslu §14a
zákona o azylu, přičemž navíc vycházel z neaktuálních podkladů a nepřihlédl ke konkrétním
okolnostem případu. Stěžovatel připomněl, že pochází z Doněcké oblasti zasažené ozbrojeným
konfliktem a krajskému soudu vytkl, že nedostatečně přihlédl k vnitřnímu ozbrojenému
konfliktu na Ukrajině a nesprávně vyhodnotil možnosti vnitřního přesídlení. Upozornil
přitom na to, že Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Az 26/2017 konstatoval,
že opatření pro zlepšení situace osob, které se vnitřně přesídlily v rámci Ukrajiny,
jsou jen v teoretické úrovni. Navíc krajský soud přehlédl, že stěžovatel a jeho rodina spadají
pod definici skupiny zranitelných osob. Krajský soud ani žalovaný řádně nevyhodnotili
skutečnost, že neudělení mezinárodní ochrany zasáhne nepřiměřeně do práva stěžovatele
na soukromý a rodinný život. Přitom nezletilá dcera stěžovatele je českou státní příslušnicí
a odtržení stěžovatele od rodiny lze jen stěží vnímat tak, že je v nejlepším zájmu dítěte.
Nejvyššímu správnímu soudu proto žalobce navrhl, aby zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl, že by nedostatečně posoudil možnost
vnitřního přesídlení stěžovatele v rámci Ukrajiny. Ve správním spise jsou obsaženy relevantní
dokumenty potvrzující závěry o nedůvodnosti žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu, která
nadto byla v pořadí již pátá. Primárním cílem stěžovatele je legalizace pobytu na území České
republiky, k čemuž však slouží zejména instituty ve smyslu zákona pobytu cizinců. Krajský soud
přitom posoudil správně žalobu jako nedůvodnou, a proto žalovaný navrhl, aby i Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[4] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; popřípadě krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[5] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, nebo že by se při rozhodování věci
jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a založil tak důvod
přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud krátce na úvod vypořádání kasační argumentace shrne skutkové
okolnosti případu. Stěžovatel podal dne 8. 7. 2016 opakovanou, v pořadí již pátou žádost
o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V doplnění žádosti a následných dvou
pohovorech uvedl, že je ukrajinské národnosti i státní příslušnosti, pravoslavného
náboženského vyznání, nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické
strany a nikdy se politicky neangažoval. Je rozvedený, v České republice má dceru (J. P., narozená
dne X), která je české státní příslušnosti. Na Ukrajině naposledy žil (od narození) ve městě S. v
Doněcké oblasti. Ve vlasti neměl žádné problémy se státními orgány, soudy, policií nebo
armádou, snažil se žít slušně. Do České republiky přicestoval v roce 2001, kdy také poprvé
neúspěšně požádal o mezinárodní ochranu. Vrátil se na Ukrajinu a v březnu 2003 opět přijel do
České republiky (na pozvání od přítelkyně) a její území již neopustil. O mezinárodní ochranu
aktuálně žádá proto, že je na Ukrajině pronásledován, jde mu o život. V místě, odkud pochází, je
válka, dopadají tam bomby, ukrajinská armáda používá zakázané zbraně. Lidé, kteří odtud
vycestují, jsou ve zbytku Ukrajiny pronásledováni. Obává se, že přímo na ukrajinské hranici by
byl zatčen jako terorista z důvodu místa svého původu. V rámci Ukrajiny nemá místo, kam by se
mohl přestěhovat, nikde nemá žádné zázemí, byl by z něj bezdomovec. Stručně popsal svou
azylovou historii. Uvedl, že na území České republiky pobýval legálně do července 2003, poté již
nelegálně. V roce 2005 byl z důvodu nelegálního pobytu zajištěn policií a podal druhou žádost o
mezinárodní ochranu. Nyní zde pobývá opět nelegálně, v roce 2009 mu skončila platnost pasu a
v roce 2015 mu byla zamítnuta žádost o sloučení s rodinou. V případě návratu se obává zadržení
a obvinění ze separatismu. Do vlasti se vracet nechce, v České republice má družku a dceru,
žije zde již 17 let, chtěl by zůstat s rodinou.
[7] Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že boje lokalizované pouze v určitých částech
Ukrajiny nelze považovat za tzv. totální konflikt. Probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. rozsudek ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 295/2015 - 37).
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, byl vysloven
závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém
skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory
(ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
Žalovaný a krajský soud neopomenuli skutečnost, že Doněcká oblast, z níž stěžovatel pochází,
je těmito boji zasažena, a touto otázkou se velmi podrobně zabývali.
[8] Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že důvody zakládající překážku možnosti vnitřního
přesídlení musí dosahovat určité intenzity (§2 odst. 10 zákona o azylu). Takovou překážku
by mohl založit opodstatněný strach z pronásledování nebo důvodné obavy, že by cizinci hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy (§14a odst. 2 zákona o azylu). Stěžovatel však jen v obecné
rovině namítal obavu z diskriminace ze strany ukrajinských spoluobčanů.
Pronásledováním ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudcích
ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, anebo ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
a neshledal je azylově relevantními, pokud se žadatel o azyl může domoci účinné ochrany
ze strany domovského státu. Podle Nejvyššího správního soudu nic nenasvědčuje ani tomu,
že by případnou překážku v možnosti přesídlení mohly představovat státní orgány.
Ukrajinské státní orgány se naopak snaží těmto osobám pomoci přijetím různých opatření.
Žalovaný i krajský soud upozornili na ukrajinský zákon o zajištění práv a svobod vnitřně
vysídlených osob, který zaručuje soubor práv vnitřně vysídleným osobám - mimo jiné ochranu
před diskriminací a nuceným návratem, a zjednodušuje přístup k sociálním a ekonomickým
službám. Stěžovatel má tedy možnost zaregistrovat se jako vnitřně vysídlená osoba a využít
pomoci příslušných vládních institucí. Vnitřně vysídlené osoby tudíž nečelí pronásledování
nebo hrozbě vážné újmy.
[9] Ohledně námitky nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a nedostatečného
dokazování, Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004,
č. 1095/2007 Sb. NSS. Rozhodnutí žalovaného je podrobně odůvodněno a zabývá se všemi
stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi. Krajský soud se také podrobně zabýval zprávami o stavu
na Ukrajině založenými ve správním spise, které lze ve vztahu k přezkumu napadeného
rozhodnutí považovat za dostatečně aktuální. Stěžovatel navíc v žalobě neuvedl zdroje novější,
které by obsahovaly informace jiné či nasvědčovaly jakékoliv změně situace na Ukrajině.
Na zákonnosti závěrů soudu i žalovaného nemohou nic změnit ani odkazy stěžovatele v kasační
stížnosti na zprávu UNHCR z ledna 2019, neboť z dané zprávy neplyne, že by stěžovatel
v případě návratu na Ukrajinu mohl být vystaven riziku vážné újmy. Námitkám ohledně
nedostatečně zjištěného skutkového stavu ze strany správního orgánu, příp. krajského soudu,
tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[10] Stěžovatel je v produktivním věku a nemá vážné zdravotní problémy. Jeho tvrzení,
že v České republice žije jeho rodina, včetně nezletilé dcery, pak nejsou samy o sobě relevantními
důvody pro udělení mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, nebo ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52).
[11] Při aplikaci §14a odst. 2 a §14 zákona o azylu proto Nejvyšší správní soud neshledal
žádné pochybení na straně krajského soudu, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti.
Napadený rozsudek nevykazuje znaky libovůle, naopak závěry krajského soudu
jsou přezkoumatelné, dostatečně odůvodněné a přesvědčivé.
[12] Nejvyšší správní soud doplňuje, že hlavním motivem stěžovatelovy opakované žádosti
o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci pobytu na území ČR, kde pobývá legálně i nelegálně
již 17 let. Potřeba další legalizace pobytu cizince však není zákonným důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69,
nebo ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44). Poskytnutí mezinárodní ochrany
je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území ČR a nelze jej zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu, které jsou upraveny v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem
i žalovaným neshledal v neudělení mezinárodní ochrany nepřiměřený zásah do práva
na soukromý a rodinný život stěžovatele, resp. ani namítaný zásah do práva na soukromý
a rodinný život neodůvodňuje sám o sobě udělení mezinárodní ochrany. Jakkoliv lze obecně
připustit, že je v nejlepším zájmu dítěte žít v úplné a funkční rodině společně se svým otcem,
tato skutečnost nemůže bez dalšího založit důvodnost žádosti stěžovatele o mezinárodní
ochranu. Nejvyšší správní soud přitom v dané souvislosti doplňuje, že stěžovatel musí svou
situaci řešit primárně v režimu zákona o pobytu cizinců, který umožňuje vyřešení
jeho pobytového statusu i s ohledem na zájmy jeho nezletilé dcery.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[13] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu (všechna zmiňovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz) poskytuje dostatečnou
odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájem stěžovatele.
Z tohoto důvodu kasační stížnost shledal nepřijatelnou a podle §104a s. ř. s. ji odmítl.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[15] Podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený
zástupce stěžovatele JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., advokát, provedl v řízení před Nejvyšším
správním soudem dva úkony právní služby, a to přípravu a převzetí věci a písemné podání soudu
ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kterým bylo podání
kasační stížnosti. Za každý úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč
podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu, která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Proto Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za zastupování a náhradu výdajů
v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč, která mu bude vyplacena v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu