ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1455.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1455/2014-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovoláních, která podali: 1) obviněný J. J. , 2) obviněný D. M. , a 3) obviněný F. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 uznal obviněné J. J. a D. M. vinnými pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb. (dále jen tr. zákoníku) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek ad bod I., II. a III.), obviněného F. T. pokračujícím trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) (skutek ad bod IV. a V.) a obviněnou V. T. přečinem podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (ad bod VI.), jichž se dopustili tím, že:
I. obvinění J. J. a D. M. společně v období od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 jako zaměstnanci společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1 (dále jen PS a.s.), která v rámci své obch. činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, poptávali opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, na jejichž provedení si vybrali spol. ULINOD, s.r.o., IČ: 26209055, se sídlem Praha 2, Legerova 11 (dále jen ULINOD), a v úmyslu opatřit si neoprávněný finanční prospěch žádali po prokuristovi spol. ULINOD obviněném F. T. úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., jinak by spol. ULINOD uvedené zakázky nezískala, s čímž obviněný T. souhlasil, a obvinění J. a M. poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD zakázky na lakýrnické práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly v době od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 společností ULINOD pro odběratele PS a.s. zrealizovány, přičemž požadovaný úplatek si obvinění J. a M. nechávali od obviněného T. postupně vyplácet, a to na základě zde blíže specifikovaných faktur v počtu 392 , vystavených spol. ULINOD a uhrazených spol. PS a.s. v celkové výši 42151055,93 Kč, kdy za období od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 obvinění J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe žádali ze zadaných a uhrazených zakázek od prokuristy spol. ULINOD obviněného T. úplatek v celkové výši nejméně 4.215.106,- Kč,
II. obvinění J. J. a D. M. společně v období od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009, kdy obch. činnost spol. ULINOD s.r.o. fakticky převzala spol. ULINOD PROFI, s.r.o., IČ: 28875532, se sídlem Praha 4, Modřanská 97 (dále jen ULINOD PROFI), v níž se dne 5. 5. 2009 stal prokuristou obviněný F. T., jako zaměstnanci společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, která v rámci své obch. činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, kde v rámci své pracovní činnosti vedoucích středisek PS a.s. zadávali zakázky, poptávali opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, v úmyslu opatřit si neoprávněný finanční prospěch žádali po obviněném F. T. úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., jinak by spol. ULINOD PROFI uvedené zakázky nezískala, s čímž obviněný T. souhlasil, a obvinění J. a M. poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly v době od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009 společností ULINOD PROFI pro odběratele PS a.s. zrealizovány, přičemž požadovaný úplatek si obvinění J. a M. nechávali od obviněného T. postupně vyplácet, a to na základě zde blíže specifikovaných faktur v počtu 47 , vystavených spol. ULINOD PROFI a uhrazených spol. PS a.s. v celkové výši 3.134.691,95 Kč, kdy za období od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009 obvinění J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe žádali ze zadaných a uhrazených zakázek od prokuristy spol. ULINOD PROFI obviněného T. úplatek v celkové výši nejméně 313.469,- Kč,
III. obvinění J. J. a D. M. společně v období od 22. 9. 2009 do 15. 1. 2010, kdy prokuristou spol. ULINOD PROFI, s.r.o., IČ: 28875532, se sídlem Praha 4, Modřanská 97, byla obviněná V. T., jako zaměstnanci společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, která v rámci své obch. činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, kde v rámci své pracovní činnosti vedoucích středisek PS a.s. zadávali zakázky, poptávali opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, v úmyslu opatřit si neoprávněný finanční prospěch žádali po obviněné V. T. úplatek ve výši nejméně 20% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., jinak by spol. ULINOD PROFI uvedené zakázky nezískala, s čímž obviněná T. souhlasila, a obvinění J. a M. poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly společností ULINOD PROFI v době od 22. 9. 2009 do 15. 1. 2010 pro odběratele PS a.s. zrealizovány, přičemž požadovaný úplatek si obvinění J. a M. nechávali od obviněné T. postupně vyplácet, a to na základě zde blíže specifikovaných faktur v počtu 53, vystavených spol. ULINOD PROFI a uhrazených spol. PS a.s. v celkové výši 2.728.025,81 Kč, kdy za období od 22. 9. 2009 do 15. 1. 2010 obvinění J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu žádali ze zadaných a uhrazených zakázek od prokuristy spol. ULINOD PROFI obviněné T. úplatek v celkové výši nejméně 545.605,- Kč,
přičemž obvinění J. a M. od 1. 5. 2006 do 15. 1. 2010 v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe žádali úplatek v celkové výši 5.074.180,- Kč,
IV. obviněný F. T. v přesně nezjištěné době do 1. 5. 2006 v P. jako prokurista společnosti ULINOD, s.r.o., IČ: 26209055, se sídlem Praha 2, Legerova 11, v úmyslu opatřit společnosti ULINOD značný prospěch slíbil zaměstnancům společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, která v rámci své činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, obviněným J. J. a D. M., kteří v rámci své pracovní činnosti vedoucích provozoven PS a.s. zadávali zakázky, poptávali opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, za zadávání těchto zakázek spol. ULINOD úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., s čímž obvinění J. a M. souhlasili a poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD zakázky na lakýrnické práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly posléze v době od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 společností ULINOD pro odběratele PS a.s. na podkladě objednávek zrealizovány a na základě faktur vystavených spol. ULINOD, podrobně specifikovaných pod bodem I., společností PS a.s. uhrazeny, čímž obviněný T. v uvedeném období získal pro společnost ULINOD zakázky v celkovém objemu 42.151.056,- Kč a obviněným J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu ze zadaných a uhrazených zakázek slíbil úplatek v celkové výši nejméně 4.215.106,- Kč, který postupně obviněným J. a M. vyplácel,
V. obviněný F. T. v přesně nezjištěné době do 5. 5. 2009 v P. jako prokurista společnosti ULINOD PROFI, s.r.o., IČ: 28875532, se sídlem Praha 4, Modřanská 97, v úmyslu opatřit společnosti ULINOD PROFI značný prospěch slíbil zaměstnancům společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, která v rámci své činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, obviněným J. J. a D. M., kteří v rámci své pracovní činnosti vedoucích provozoven PS a.s. zadávali zakázky, poptávali opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, za zadávání těchto zakázek spol. ULINOD PROFI úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., s čímž obvinění J. a M. souhlasili a poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly posléze v době od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009 společností ULINOD PROFI pro odběratele PS a.s. na podkladě objednávek zrealizovány a na základě faktur vystavených spol. ULINOD PROFI, podrobně specifikovaných pod bodem II., společností PS a.s. uhrazeny, čímž obviněný T. v uvedeném období získal pro společnost ULINOD PROFI zakázky v celkovém objemu 3.134.692,- Kč a obviněným J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu ze zadaných a uhrazených zakázek slíbil úplatek v celkové výši nejméně 313.470,- Kč, který postupně obviněným J. a M. vyplácel,
přičemž obviněný T. za období od 1. 5. 2006 do 21. 9. 2009 v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu slíbil obviněným J. a M. úplatek v celkové výši nejméně 4.528.575,- Kč a získal tak pro společnosti ULINOD a ULINOD PROFI nejméně 439 zakázek v celkovém objemu 45.285.748,- Kč,
VI. obviněná V. T. v přesně nezjištěné době do 22. 9. 2009 v P. jako prokurista společnosti ULINOD PROFI, s.r.o., IČ: 28875532, se sídlem Praha 4, Modřanská 97, v úmyslu opatřit společnosti ULINOD PROFI značný prospěch slíbila zaměstnancům společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, která v rámci své činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, obviněným J. J. a D. M., kteří v rámci své pracovní činnosti vedoucích provozoven PS a.s. zadávali zakázky, poptávali opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, za zadávání těchto zakázek spol. ULINOD PROFI úplatek ve výši nejméně 20% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., s čímž obvinění J. a M. souhlasili a poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly posléze v době od 22. 9. 2009 do 15. 1. 2010 společností ULINOD PROFI pro odběratele PS a.s. na podkladě objednávek zrealizovány a na základě faktur vystavených spol. ULINOD PROFI, podrobně specifikovaných pod bodem III., společností PS a.s. uhrazeny, čímž obviněná T. v uvedeném období získala pro společnost ULINOD PROFI zakázky v celkovém objemu 2.728.026,- Kč a obviněným J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu ze zadaných a uhrazených zakázek slíbila úplatek v celkové výši nejméně 545.605,- Kč, který postupně obviněným J. a M. vyplácela .
Za tuto trestnou činnost byly obviněným uloženy následující tresty odnětí svobody. Obviněným J. a M. podle §331 odst. 4 tr. zákoníku v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněnému F. T. při nezměněném výroku o vině zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. 3 T 3/2011, podle §255 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. 3 T 3/2011, a zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné V. T. v trvání jednoho roku podle §332 odst. 2 tr. zákoníku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Zároveň byl obviněný Ing. P. Z., podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky zde vymezené pod body I., II. a III., jímž měl být spáchán zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J., M. a T. a státní zástupce v neprospěch obviněného J. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zrušil ohledně obviněného J. J. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. uložil podle §331 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále tomuto obviněnému podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí majetku v části postihující peněžní prostředky ve výši 2.537.090,- Kč zajištěné na účtech u peněžních ústavů. Odvolání obviněných J., M. a T. podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. J. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť tímto rozsudkem bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože byl dán v odvolacím řízení důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Velmi obsáhle cituje jednotlivé pasáže výpovědí svědků Ing. S., Mgr. K., V., L., L. a K. z přípravného řízení a z hlavního líčení, které posléze vzájemně srovnává a shledává u nich značné rozpory s poukazem na skutečnost, že žádná z nich nepokrývá všechna období popsaná v jednotlivých skutcích pod body I. - IV. od 1. 5. 2006 do 15. 1. 2010. Žádná z nich zároveň nepředstavuje přímý důkaz o jeho a M. trestné činnosti, ale vždy se jedná o důkazy nepřímé, zprostředkované, tzv. z doslechu, nekonkrétní a z týchž zdrojů - buď od obviněného T., který ji popírá, či od obviněné T., která původně uvedla, že o provizích nikoho neinformovala, případně od svědka S., který to rovněž popírá. Výpověď samotné obviněné T., na níž orgány činné v trestním řízení vystavily skutkový děj, je nevěrohodná. V průběhu celého trestního řízení opakovaně předkládala odlišné verze, které si vzájemně odporovaly, přičemž nešlo o drobné nepřesnosti, ale o rozpory zásadní, které obviněná modifikovala podle toho, zda její aktuální verze popisovaných okolností narážela na jiné prokázané skutečnosti, s nimiž byla její tvrzení v rozporu. Soudy obou stupňů to považovaly za významný argument pro přisvědčení výpovědí obviněné, že se sama usvědčovala z trestné činnosti, avšak význam usvědčení sebe sama u obviněné byl odlišný od toho, který mu přikládaly oba soudy, neboť odsouzení k podmíněnému trestu pro ni nepředstavuje podle dovolatele nikterak zásadní újmu, nota bene s jejím způsobem života. Dovolatel dále nesouhlasí s hodnocením důkazu - diáře obviněné T., který byl předložen drahnou dobu po zahájení trestního stíhání a jeho obsah je v podstatných momentech odlišný od její výpovědi týkající se výše jednotlivých provizí a doby a způsobu jejich vyplácení, které obviněná neuměla vysvětlit, popřípadě se k nim odmítla vyjádřit.
Další okruh námitek dovolatel směřuje do skutkových závěrů o spolupachatelství obviněných J. a M., které podle jeho názoru nejsou ničím podloženy, neboť v řízení bylo naopak prokázáno, že jednotlivá střediska spol. Pražské služby, a.s. byla ohledně svých aktivit ke spol. ULINOD, spol. s r.o. a následně ULINOD PROFI s.r.o. zcela samostatná, vedoucí střediska nemohl zasahovat do činnosti jiného střediska a zejména jakkoliv ovlivňovat jeho „lakovací potřeby”. Zároveň nebyly prokázány návštěvy obviněného J. ve společnosti ULINOD, spol. s r.o. či ULINOD PROFI s.r.o. společně s obviněným M., vyjma jediné poslední návštěvy v roce 2010 v hale v Ch., která nebyla provozuschopná. Závěr odvolacího soudu, že nikdo nerozlišoval, zda jsou úplatky pro Pražské služby, a.s., za které se pokládala obě jejich střediska vedená obviněnými J. a M., určeny pro obviněného J. či M., neboť oba vždy vystupovali společně, neboť jinak by nebylo možné, aby obviněná T. předala úplatek pro obviněného M. spoluobviněnému J. a společně se s oběma obviněnými sešla na schůzce o výši provizí, je zcela pochybný. Není vůbec zřejmé, z čeho soud dovodil, že mělo jít o úplatky pro Pražské služby, a.s., když pomíjí, že u společnosti ULINOD, spol. s r.o. i ULINOD PROFI s.r.o. lakovala i jiná střediska Pražských služeb, a.s. Svědci sice nerozlišovali, pro koho jsou úplatky určeny, avšak bylo to ze zcela opačného důvodu, neboť jim osoby J. a M. vůbec nebyly známy s výjimkou svědků Mgr. K. a L. Naprosto pochybný je i závěr odvolacího soudu, že ani obviněná T. nerozlišovala příjemce úplatků, ačkoliv sama výslovně uváděla kritéria výplaty (základu) provizí pro obviněné J. a M., a to dokonce hned v několika verzích. Faktury v listinné podobě toliko prokazují, že od té či oné doby probíhala fakturace toho či onoho předmětu.
Dovolatel dále nesouhlasí s určením počátku údajného trestného jednání, který měl vycházet podle obou soudů zejména z výpovědi obviněné T. a z faktur, neboť obviněná T. měla mít přímou vědomost o údajném uplácení až od září, resp. října 2009, tj. od doby, kdy se stala prokuristkou společnosti ULINOD PROFI s.r.o. O předchozí době měla informace pouze z doslechu, které měla údajně získat v roce 2008, přičemž o době dřívější svědčí podle jejího tvrzení nanejvýše to, že „… je naprosto přesvědčená, že ty provize probíhaly po celou dobu, co byly zakázky od PS a.s. realizovány…” . Obdobně je tomu i u svědků Ing. S., Mgr. K. a L., kteří se o úplatcích měli dozvědět v roce 2008, svědci V. a L. se seznámili s manžely T. až v roce 2009, resp. 2010, a svědek K. sám uvedl, že se o provizích dozvěděl poprvé až v roce 2010 na úplném konci, přičemž z žádné z těchto svědeckých výpovědí nelze dovodit, od kdy měla inkriminovaná činnost probíhat, resp. že by probíhala od 1. 5. 2006. Písemné faktury pak prokazují toliko, že od doby 1. 5. 2006 probíhala fakturace toho či onoho předmětu, nic dalšího.
Dovolatel rozporuje i rozsah údajného úplatkářského požadavku, jelikož nalézací soud ve výrokové části rozsudku ad bod 1 výroku o vině uvedl, že obvinění J. a M. žádali „…úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky ...” , což je v příkrém rozporu se samotným závěrem nalézacího soudu, že ve vztahu k těmto obviněným vzal v potaz výlučně zakázky „... u nichž z dokladů vyplývá přímý podíl obviněných J. a M., přičemž zakázky zadávané ULINODU jinými osobami z PS a.s. byly vypuštěny…“ To pak není nikterak dotčeno tím, že se v rozsudečném výroku následně uvádí, že „...obvinění J. a M....pro sebe žádali ze zadaných a uhrazených zakázek... úplatek v celkové výši nejméně 4.215.106,- Kč ...“ , což je nikoliv 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky, nýbrž 10% z 392 faktur specifikovaných v této části výroku, což svědčí o nekonzistenci samotné skutkové věty, což platí i u výroků ad bod II. a III.
Nesprávnost hmotně právního posouzení spatřuje dovolatel v tom, že nebyl naplněn znak obstarávání věcí obecného zájmu, protože zaměstnavatel dovolatele není výlučně omezen na svoz komunálního odpadu, nýbrž odpadu obecně, tedy standardní podnikatelské činnosti. Nadto předmět jeho podnikání je podstatně širší. Inkriminované jednání dovolatele tak nezahrnuje svoz komunálního odpadu, nýbrž lakování odpadových nádob, které byly lakovány na základě rozhodnutí managementu společnosti Pražské služby, a.s. o změně korporátní identity, jednalo se tedy o zcela privátní charakter této agendy, kdy ta či ona korporátní barva svozové a speciální techniky nepředstavuje „…nezbytnou podmínku pro… řádné provádění…“ svozu komunálního odpadu. Tvrzení, že je společnost Pražské služby, a.s. financována z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, je simplexní zkratkou, neboť hl. město Praha není ani nebylo jediným, ani převažujícím obchodním partnerem této společnosti. Zdrojem plateb společností ULINOD, spol. s r.o. i ULINOD PROFI s.r.o. byly finanční prostředky z majetku společnosti Pražské služby, a.s., a nikoli dotace či jiné veřejné dávky.
V poslední řadě poukazuje současně na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to nesprávnost rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože v odvolacím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jelikož v něm chybí zprošťující výrok pro dílčí útoky vyplývající z jednotlivých faktur, kdy v obžalobě bylo uvedeno 567 dílčích útoků a následně byl odsouzen jen pro 392 z nich, tudíž měl být v rozsahu zbývajících dílčích útoků zproštěn obžaloby. Uvedené pak platí i ve vztahu ke skutku ad bod II. a III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Obviněný J. J. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 zrušil, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek navazující, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. podal podnět k přerušení výkonu napadeného rozsudku nalézacího soudu ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu.
Obviněný D. M. ve svém dovolání, které podal prostřednictvím svých dvou obhájců, uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svou argumentaci shrnul do pěti okruhů, jimiž napadá nesprávné právní posouzení působnosti trestního zákoníku, pokračování trestného činu, otázek spolupachatelství, tj. společného jednání se spoluobviněným J. a porušení povinnosti mlčenlivosti svědkyně K. a nesprávné posouzení znaku obstarání věci obecného zájmu u trestného činu přijetí úplatku.
Napadenému rozsudku obsáhle vytýká jeho nepřezkoumatelnost, když je podle něj stejně nezákonné a nespravedlivé jako odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Obě rozhodnutí trpí formálními nedostatky a ani jedno z nich nesplňuje kritéria vymezená v ustanovení §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pouze automaticky potvrdil chybné závěry soudu nalézacího a v rozporu se zákonem nepřihlédl k námitkám obhajoby stran absence důkazů o vině dovolatele, což dovolatel znovu namítá přesto, že si je podle svého vyjádření plně vědom charakteru dovolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu neobsahuje řádné odůvodnění, neboť jsou v něm uvedeny paušální a prázdné odkazy na správný postup soudu prvního stupně. V jeho odůvodnění neodpovídá popis obsahu rozsáhlé výpovědi obviněné T., jež je základním důkazem o vině dovolatele, jeho skutečnému obsahu, a jsou mezi nimi značné rozpory v okolnostech významných pro posouzení viny dovolatele. Její výpověď se vztahuje pouze k časově poslednímu jednání. U dvou předchozích útoků nebyl proveden žádný důkaz o jejich spáchání, ani o úmyslném společném jednání se spoluobviněným J. Odvolací soud zde neuvedl, zda se při jejím hodnocení zabýval osobností obviněné T., včetně její motivace. Paušálnost a nelogičnost hodnocení nalézacího soudu je zřejmá ze závěru, že výpověď této svědkyně je mimo jiné popisována zjištěnými listinnými důkazy, zejména výpisy z účtů, což je však podle dovolatele nesmysl. Nalézací soud učinil závěry o věrohodnosti spoluobviněné na základě skutečností, které v řízení nevyšly najevo, činí skutkové závěry nemající oporu v provedeném dokazování, a její výpověď je interpretována v rozporu s tím, jak o jednání dovolatele v průběhu řízení vypovídala. Rovněž nebyly náležitě zohledněny spory mezi bývalými manžely T. vyvolané jejich rozvodem, zejména významné a opakované rozpory ve výpovědi obviněné T., která vypovídala v každém stadiu trestního řízení jinak. Oba soudy nižších stupňů se sice obsáhle věnují výpovědím jednotlivých svědků, kdy vyjma obviněné T. ostatní vypověděli, že slyšeli od někoho jiného o skutečnostech svědčících pro vinu dovolatele, avšak hodnocení zásadních právních otázek odbývají. Na druhou stranu zde absentuje jakékoliv přezkoumání důkazního materiálu svědčící ve prospěch obviněných. Odvolací soud tak v odůvodnění svého rozsudku zpochybňuje skutkovou i právní větu obsaženou ve výroku rozsudku nalézacího soudu, čímž zakládá zmatečnost takového rozhodnutí. Závěry soudu považuje dovolatel za nelogické, dokazování za neúplné a způsob opatřování důkazů a jejich výklad nebyl proveden se zásadami trestního řízení a v souladu s fair procesem. Pakliže odvolací soud potvrdil chybné rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné, trpí shora uvedenými vadami obě tato rozhodnutí.
Ve vztahu k posouzení působnosti trestního zákoníku dovolatel poukazuje na rozdílné určení počátku a konce páchání trestné činnosti, kdy počátek byl stanoven okamžikem vystavení první faktury, resp. od objednání zakázky a konec okamžikem úhrady poslední faktury, tj. 15. 1. 2010, takže začátek a konec pokračujícího jednání byl stanoven na základě rozdílných kritérií, což nelze akceptovat, jelikož způsob určení data prvního a posledního útoku musí být stejný. Nalézací soud správně usoudil, že trestný čin přijetí úplatku je dokonán již žádostí pachatele o úplatek, a je nerozhodné, zda mu byl úplatek poskytnut či slíben. V souladu s principy trestního práva lze dovodit, že dokonání trestného činu není závislé na běhu času, ale na jednání pachatele. Dokonání tohoto trestného činu tedy nelze určit podle momentu, kdy se úplatek dostane do fyzické moci pachatele, ale kdy tento učiní jednání, které dává druhé straně najevo požadavek úplatku. Oba soudy však neuvedly, kdy byly jednotlivé útoky dokonány. Dovolatelova žádost o úplatek popsaná ve výroku rozsudku nalézacího soudu byla podle jeho názoru učiněna k momentu zadání objednávky na provedení předmětných prací, nejpozději pak mohlo dojít k dokonání daného trestného činu momentem vystavení faktury, kterou byla konkretizována výše úplatku. Je nerozhodné, zda uvedená žádost směřovala ke konkrétní výši úplatku, ale je rozhodující moment, kdy dovolatel požádal o úplatek formou objednávky prací, v jejichž souvislosti měl být dovolateli úplatek vyplacen. Pokračující trestný čin přijetí úplatku tak byl dokonán nejdříve dnem objednání prací účtovaných fakturami č. 09/179 a 09/176 a nejpozději pak jejich zdanitelným plněním, tj. dnem 28. 12. 2009, v obou případech však za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který je podle dovolatele pro něj zároveň i příznivější s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť nemělo být přihlédnuto k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, v podobě získání prospěchu velkého rozsahu, jelikož osciluje kolem hranice 5.000.000,- Kč, a to pouze na základě chabého závěru o spolupachatelství s obviněným J., kdy došlo k součtu prospěchu spoluobviněného J. a dovolatele. Za daných okolností měl být proto ukládán nepodmíněný trest (podle obsahu této dovolací argumentace obviněného lze dovodit, že měl zřejmě na mysli podmíněný trest).
Dovolatel má rovněž za to, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokračující trestný čin, neboť v dílčích skutcích popsaných pod body ad I., a II. a dílčím skutku ad bod III. měly být úplatky fakticky poskytovány i realizovány rozdílnými subjekty. Podle výroku o vině musela být před započetím uzavřena jakási kvazi rámcová smlouva, která mezi účastníky - dovolatelem a zástupcem předmětné společnosti nastaví pravidla, za nichž budou práce poptávány u dané společnosti. U jednání pod bodem III. muselo dojít k sjednání nových pravidel s novým účastníkem, došlo tedy k ukončení pokračujícího jednání vymezeného pod bodem I. a II. a skutek pod bodem III. měl být posuzován samostatně. Smlouva mezi spol. Pražské služby, a.s. a ULINOD, spol. s r.o. byla původně uzavřena na jeden rok, tudíž chybí subjektivní souvislost spočívající v postupném uskutečňování jednoho záměru, který musí být dán již na počátku pokračování v trestném činu při prvním dílčím útoku.
Z odůvodnění obou rozsudků nelze zjistit, v čem mělo spočívat společné jednání se spoluobviněným J. a z rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, zda napadené prvostupňové rozhodnutí z tohoto hlediska vůbec přezkoumal. K této otázce nalézací soud nevedl ani žádné dokazování. Oba obvinění vedli jako vedoucí jiné provozovny Pražských služeb, a.s. na vlastní odpovědnost se samostatnými rozhodovacími pravomocemi, obě provozovny byly na sobě nezávislé a vedoucí jedné provozovny nemohl zasahovat do kompetencí jiné provozovny, a ani neměl a nemohl mít přehled o zakázkách jiné provozovny, což ostatně potvrdili všichni svědci z této společnosti. Nijak z rozhodnutí nevyplývá, že by vznikla či existovala jakákoli vzájemná dohoda mezi dovolatelem a spoluobviněným J. ohledně rozdělování údajných úplatků nebo o jejich společném jednání v této věci. Soudy jej dovozovaly z vyjádření obviněné T., že jednou dávala úplatky pro M. J., že mu je předá, což bylo její ojedinělé tvrzení, které předtím neuvedla ani k opakovaným dotazům obhájce dovolatele. Z tohoto vyjádření lze toliko dovodit, že obviněná T. zcela zřejmě a vědomě rozdělovala, komu který poplatek předat. Není však možné z uvedeného dovozovat vzájemnou dohodu o rozdělování plateb poskytovaných obviněnou T. Vina dovolatele za jednání k obviněnému T. byla výlučně dovozena jen z informací třetích osob získaných nepřímo z doslechu. Skutečností odůvodňující závěr o spáchání trestné činnosti ve spolupachatelství nemůže být ani tvrzení obviněné T., že měla splácet dluhy za spoluobviněného T. vůči obviněným M. a J. Dovolatel pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 24/1977, podle něhož samotná vědomost o tom, že spolupracovník také zpronevěřuje materiál, který společně převzali na základě společné dohody o hmotné odpovědnosti, nezakládá znaky spolupachatelství. Jedná se tedy o zdánlivé spolupachatelství. Z výroku rozhodnutí ani jeho odůvodnění nevyplývá, která konkrétní faktura byla vydána kterou provozovnou, a co bylo předmětem fakturace, a proto nelze dospět k závěru, že úplatek byl poskytován v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu a že ji měl na starosti právě dovolatel. V dané věci se může pouze jednat o zdánlivou trestnou součinnost, neboť každý z obviněných jednal za jím vedenou provozovnu, a jednání dovolatele nemělo a ani nemohlo mít vliv na jednání obviněného J. a obráceně. Při mnohosti útoků kladených za vinu obviněným M. a J. ani nemůže být u každého jednotlivého útoku spatřována vědomost jednoho obviněného o činnosti druhého obviněného a každý jednotlivý útok klást za vinu oběma obviněným společně. Jednotný záměr a úmysl ke všem útokům nebyl ani dokázán. U pokračujícího trestného činu je nutno spolupachatelství prokázat u všech jednotlivých dílčích útoků, neboť pokračování v trestném činu je vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou spáchány ve formě pachatelství (spolupachatelství) a některé ve formě účastenství.
Dalším jeho dovolacím argumentem je nezákonné pořízení důkazu výpovědí svědkyně Mgr. K., která jako advokátka poskytovala právní služby společnosti ULINOD, spol. s r.o., ULINOD PROFI s.r.o. i obviněnému F. T. Svědkyně nebyla řádně zproštěna mlčenlivosti v souladu s §21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), neboť není schopna odlišit, které informace jí poskytl klient v rámci poskytování právních služeb a které ne, nadto obviněný T. ji mlčenlivosti nikdy nezprostil. Zproštění ze strany obou společností pak získal policejní orgán svou výlučnou aktivitou, která svědkyni předložil v přípravném řízení, přičemž nebylo adresováno přímo svědkyni. Jedná se tedy o formálně vadný úkon, který nemohl prolomit zákaz výslechu ve smyslu §99 odst. 2 tr. ř. Informace o údajných provizích měl obviněný T. sdělit svědkyni Mgr. K. během cesty k pracovnímu jednání při jejich setkání, která nebyla z hlediska poskytovaných služeb nikterak strukturována. Jednalo se tedy o sdělení informace v době poskytování právních služeb advokáta klientovi, což podpořila stanoviskem Česká advokátní komora ze dne 6. 6. 2013, podle něhož nedošlo ke zproštění mlčenlivosti této svědkyně v souladu s §21 odst. 2 zákona o advokacii.
Dále namítá, že nebyl naplněn zákonný znak přijetí či slibu úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku. Společnost Pražské služby, a.s. má uzavřenu s hl. m. Prahou smlouvu o komplexním nakládání s komunálním odpadem na území hl. města Prahy, na niž však nemá žádný vliv rozhodnutí představenstva Pražské služby, a.s. jako soukromé společnosti o sjednocení vizualizace lakováním vozové techniky, která se svozem a nakládáním s komunálním odpadem přímo nesouvisí. Uspokojování potřeb veřejného zájmu lze dovodit toliko ze svozu a nakládání s komunálním odpadem, ostatní činnost společnosti Pražské služby, a.s. je jejím soukromým rozhodnutím. Jedná se tak o ryze soukromoprávní záležitost dvou soukromých subjektů, kdy trestnou činností by mohlo být například jednání, kdy by osoba jednající jménem hl. m. Prahy požadovala po společnosti Pražské služby, a.s. úplatek za to, že bude se společností Pražské služby, a.s. uzavřena smlouva na komplexní nakládání s komunálním odpadem na území hl. m. Prahy, neboť by tato osoba jednající jménem hl. m. Prahy obstarávala věci obecného zájmu, což se však nestalo. Pražské služby, a.s. nejsou ani veřejným zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Všechny zúčastněné subjekty jsou či byly účastníky volné hospodářské soutěže, což potvrdil i výsledek šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 2. 2012, č.j. ÚOHS-P78/2011/VZ-2164/2012/520/JHI. Jedná se o soukromou obchodní společnost založenou a fungující podle obchodního zákoníku, tudíž nevznikla, ani se později netransformovala v subjekt založený nebo zřízený za zvláštním účelem uspokojování potřeb obecného zájmu. Pražské služby, a.s. vyhrála ve veřejné obchodní soutěži zadávané podle zákona o veřejných zakázkách na svoz komunálního odpadu pro hl. m. Prahu ve vysoce konkurenčním prostředí této podnikatelské činnosti, přičemž na trhu nebyla jiná společnost, která by mohla plnit zakázky tohoto druhu, neboť pouze společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. byly schopny zajistit lakování velkých popelářských a svozových vozů za využití odpovídajícího zařízení. Nemohlo tedy jít ani o nekalosoutěžní jednání ve smyslu §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), tedy o jednání v hospodářské soutěži, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, a které by bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, a ani o podplácení podle §49 obchodního zákoníku. Pražské služby, a.s. dále rovněž zajišťuje svoz živnostenského odpadu, kdy poskytuje služby ve standardních tržních vztazích, a používaná technika je v obou případech prakticky totožná. Provize měly být poskytnuty za údržbu majetku Pražské služby, a.s. - vozů, kontejnerů a nádob sloužícího k jejímu podnikání v oblasti komunálního i živnostenského odpadu a byla výlučně financována z podnikatelských příjmů spol. Pražské služby, a.s. a z dosaženého zisku v privátní sféře obchodní společnosti, nikoliv v rámci jakéhokoliv dotačního programu, ani není přímo financována ze strany hl. m. Prahy. Přelakování předmětných objektů proběhlo v souvislosti se změnou image firmy bez návaznosti na odvoz odpadu. O přelakování rozhodlo vedení spol. Pražské služby, a.s. a toto rozhodnutí neměl dovolatel žádný vliv a žádným způsobem se na něm ani nepodílel, a zároveň nemohl ani ovlivnit uzavření smluv se společnostmi ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. Přímou souvislost s obstaráváním věci obecného zájmu nelze odvodit od technických prostředků, které lze použít i v rámci zakázky týkající se věci obecného zájmu. Orgány činné v trestním řízení porušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť zasáhly prostředky trestního práva do ryze soukromoprávního vztahu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku rovněž uvedl, že jemu uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, jelikož nebyl doposud trestán.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Zároveň ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu rozsudku napadeného dovoláním.
Obviněný F. T. spatřuje naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném dovození skutkových závěrů, které nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, kdy oba soudy téměř výlučně vycházely z výpovědi obviněné T., kterou zpochybňuje, neboť neměla vzhledem až k pozdějšímu ovládnutí obou předmětných společností povědomí o žádných úplatcích, které měly být poskytovány za předcházející dobu, kdy vykonával funkci prokuristy dovolatel a obě společnosti fakticky řídil. Nebyla prokázána ani výše a četnost jednotlivých plateb úplatků. Pokud by oba soudy hodnotily provedené důkazy zákonným způsobem, nemohly by dojít k závěru, že se skutek stal tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel dále rozporuje časové ohraničení jednotlivých skutků, kdy v časovém rozmezí skutku popsaného pod bodem V. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v přesně nezjištěné době do 5. 5. 2009 ani nebyl prokuristou společnosti ULINOD PROFI s.r.o., neboť se jím stal až v souvislosti s notářským zápisem ze dne 13. 5. 2009, založeným do sbírky listin této společnosti dne 21. 5. 2009. Za nepřípustné označuje odlišné časové určení v obžalobě a rozsudku nalézacího soudu.
Taktéž jako ostatní dovolatelé napadá naplnění znaku obstarání věcí obecného zájmu ve smyslu §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť jej oba soudy nižších stupňů nesprávně dovodily z realizace změny vizualizace popelářských vozů a odpadových nádob, což představuje výlučně komerční aktivitu komerčně zaměřené obchodní společnosti za její soukromé finanční prostředky. Společnost Pražské služby, a.s. standardním postupem akceptovala cenovou nabídku dovolatele na provedení rebrandingu vozů a zařízení Pražské služby, a.s., kdy nabízená cena byla shledána jako zcela přiměřená a o zakázce bylo rozhodnuto po provedení zkušebního lakování několika jejích vozů odpovědnými osobami bez vlivu obviněných J. a M. Nemohlo se tudíž ani jednat o nekalosoutěžní jednání, kdy by slíbil oběma spoluobviněným jakýkoliv prospěch za účelem získání přednosti nebo jiné neoprávněné výhody v soutěži na úkor jiných soutěžitelů, když není patrné, na základě jakých skutečností k tomuto závěru odvolací soud dospěl. Po celou dobu poskytování lakýrnických služeb nebyla společnosti Pražské služby, a.s. předložena jiná konkurenční nabídka jiného soutěžitele schopného splnit technické parametry nutné pro realizaci lakýrnických prací v rozsahu odpovídajícím potřebám spol. Pražské služby, a.s., a jehož výhodnější nabídka nebyla realizována jen z důvodu poskytování úplatku dovolatelem obviněným J. a M.
Dovolatel polemizuje s právním posouzením výše získaného prospěchu, když soudy chybně vycházely z prostého součtu tržeb za provedené práce. Namítá, že čistý prospěch společností ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. nebyl soudy nijak zjišťován a odvolacím soudem navíc nijak hodnocen, přestože již v hlavním líčení sám poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 496/2008, podle něhož nelze za prospěch pachatele či jiné osoby považovat samotný hrubý objem zakázky vyjádřitelných v penězích, nýbrž čistý prospěch stanovený po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním předmětné zakázky vynaloženy. Vzhledem k absenci jakéhokoli právního hodnocení této skutečnosti odvolacím soudem, označuje jeho rozsudek za nepřezkoumatelný.
Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 zrušil, a aby Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obviněných nejprve rekapituloval jednotlivá rozhodnutí ve věci, a dovolací námitky obviněných, vymezil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ojedinělou možnost dovolacího soudu zasáhnout do skutkových zjištění při zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
Uzavřel, že taková situace podle jeho názoru v dané věci nenastala. Je tedy zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, které našly odraz ve skutkové větě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 a byly dostatečným způsobem rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Tyto soudy ve věci dříve činné totiž na základě důkazů pořízených a provedených v souladu se zákonem dospěly k závěru, že se skutky tak, jak jsou popsány ve výrokové části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012, skutečně staly a že je spáchali právě tito obvinění. Přestože obvinění v dovolání brojí především vůči skutkovým zjištěním a znovu opakují dříve uplatněnou a soudy argumentačně dostatečným způsobem vyřešenou obhajobu, z části lze podle názoru státního zástupce jejich argumentaci přiznat právní relevanci a dokonce i opodstatněnost.
Za podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil námitky obviněných týkající se tvrzení, že v jejich jednání nemůže být spatřován zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, resp. trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť byl nesprávně užit trestní zákoník na posouzení trestnosti činu, a dále z důvodu otázky pokračování v trestném činu, spolupachatelství a pojmu obstarání věci obecného zájmu, v rámci vad řízení i otázky údajně nezákonného provedení výpovědi svědkyně Mgr. J. K.
Státní zástupce nejprve vymezil skutkové podstaty trestných činů přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku a podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a poté znak v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu . Uvedl, že pokud obvinění J. J. a D. M. úplatek žádali a obviněný F. T. úplatek slíbil ve skutkových souvislostech popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, docházelo k tomu nepochybně v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu , jak správně dovodily soudy obou stupňů, provedly k tomu dokazování v dostatečném rozsahu a poskytly odpovídající a logickou právní argumentaci, přičemž úmyslem pokrytá souvislost mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu byla též prokázána a řádně odůvodněna (rozsudek soudu prvního stupně str. 59 - 60, rozsudek soudu druhého stupně str. 27 - 28). Objektem trestného činu je v daném případě zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a také zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Pokud jde o pojem obstarávání věcí obecného zájmu, ten není v trestních předpisech definován, jisté vodítko však pro oblast podnikatelských vztahů poskytuje trestní zákoník v §334 odst. 3 (shodně i §162a odst. 3 tr. zák.). Jedná se o činnost související s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tj. o rozhodování státních orgánů, ale i o jinou činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, kulturních a jiných potřeb, tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina (srov. rozhodnutí publikované pod č. 16/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že k úplatkářství ve smyslu trestního zákoníku (a dříve i ve smyslu trestního zákona) není vyžadována kompetence pachatele jaksi (kontinuálně) obstarávat obecný zájem, o jakéhosi „obstaravatele obecného zájmu“ se tedy obligatorně nejedná. Pojem v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu je totiž pojmem objektivním, především však je konstruován mnohem volněji či obecněji. Citovaný pojem a zákonná úprava tedy staví do popředí věc samotnou, nikoli status jejích protagonistů. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 537/2000, publikovaný pod č. 41/2002 Sb. nálezů a usnesení ÚS, v němž je zdůrazněno, že souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu je objektivním kritériem, které má přednost před subjektivním kritériem vycházejícím z právní povahy subjektů daného právního vztahu. Pojmem „obecný zájem“ se zabýval Ústavní soud rovněž ve svém usnesení ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 143/08, kde se též ztotožnil s tím, že obecný zájem se netýká jen veřejného sektoru.
Státní zástupce se domnívá, že svoz komunálního odpadu je nepochybně činností, kterou jsou uspokojovány potřeby společnosti či velké skupiny obyvatel v daném čase a místě, je tedy považován za obstarávání věci obecného zájmu. Úplatek požadovaný (a na druhé straně poskytnutý) v jasné souvislosti se získáním zakázky na lakování vozidel a nádob, jež jsou následně užívány ke svážení převážně komunálního odpadu, je pak úplatkem poskytnutým v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu .
K otázce popření spolupachatelství ze strany obviněných J. a M. státní zástupce uvedl, že jejich námitky směřují též proti hodnocení důkazů nalézacím soudem, je proto vhodné uvést, že soudy se s touto problematikou vypořádaly odpovídajícím způsobem a dospěly k přesvědčivému a logickému závěru. Skutečně by zcela odporovalo logice, aby bez jakékoliv předchozí dohody, tedy zcela náhodně, došlo ke sjednání korupcí podmíněných zakázek mezi společností ULINOD, spol. s r.o. a dvěma do značné míry autonomními středisky Pražských služeb, a.s. Ze zcela stejného mechanismu, jakým na střediscích Pražských služeb, a.s., ke sjednání zakázek došlo, ze značné svobody obviněných při výběru dodavatele, sjednávání dílčích oprav a možnosti ovlivnit hodnocení dodavatelů, dále z toho, jakým způsobem pak docházelo k průběhu oprav, fakturaci, platbám faktur a následnému sjednávání a předávání úplatků na schůzkách, na které chodili obvinění samostatně ale i současně, ze zjištěného předání úplatku pro obviněného M. prostřednictvím obviněného J. a z dalších zjištění, která již byla podrobně hodnocena ze strany obou soudů, je nutné dojít k závěru, že obvinění J. a M. jednali již od počátku ve společném úmyslu a shodě. K tomu závěru lze dojít i navzdory výhradám obviněného M., že za provozovnu obviněného J. nikdy úplatek („provizi“) nepřevzal, což sice nebylo vyvráceno, ale je to pro posouzení spolupachatelství zcela irelevantní. S přihlédnutím ke zjištění předchozí dohody a společného (později realizovaného) cíle spočívajícího v získání finančního profitu v řádech milionů Kč, soudy označily zcela správně jednání obou posledně zmiňovaných obviněných za spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Je sice zřejmé, že podíl obviněných (resp. aktivita každého z nich) na páchané trestné činnosti mohl být odlišný a jednotlivě by zřejmě nenaplnili všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty, pro posouzení, zda byl skutek spáchán ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, však postačí, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dokonce i to, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (viz. též rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí publikované pod č. 61/2010 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí totiž i částečné přispění, byť v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Pokud jde o společný úmysl, vzhledem k zasvěcenosti do celé věci a konečně i podílu obviněných J. a M. na páchání trestné činnosti je zřejmé, že jejich jednání bylo vedeno ke společnému cíli, spočívajícímu v získání prospěchu převyšujícího 5 milionů Kč, což je - jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby - nepochybně prospěch velkého rozsahu podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
K argumentaci ohledně procesních aspektů výpovědi svědkyně Mgr. J. K. státní zástupce poznamenal, že ji dovolatelé znovu opakují, přestože se s ní soudy bezezbytku vypořádaly, je však podle něj vhodné se k ní vyjádřit s ohledem na možný přezkum řízení podle §265i odst. 3 věty první tr. ř. Má za to, že zproštění mlčenlivosti této svědkyně odpovídá §21 odst. 2 zákona o advokacii. Pomine-li se absence zproštění mlčenlivosti ze strany obviněného F. T. (k okolnostem souvisejícím s poskytováním právních služeb tomuto obviněnému nebyla svědkyně vyslýchána), společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o., ji mlčenlivosti zprostily písemnou formou a zproštění jí bylo předáno před započetím výslechu. Státní zástupce z dostupných materiálů podle svého vyjádření nemohl posoudit, zda byla písemnost adresována svědkyni. Pokud jí však písemnost byla před úkonem, v němž vypovídala o okolnostech, jež byly předmětem mlčenlivosti, dokonce doručena, z materiálního hlediska při využití argumentace a minore ad maius nelze mít proti tomuto postupu výhrad. Striktně gramatický výklad by byl nelogický a zcela by odporoval smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Vzhledem k tomu, že soudy učinily posouzení jednání obviněných jako pokračování v trestném činu nevzbuzující pochybnosti, je třeba se podle státního zástupce vypořádat pouze s dovolací námitkou obviněného D. M., že se o pokračování jednat nemůže, neboť jeho jednání po celou dobu, kdy byly uskutečňovány jednotlivé útoky, nebylo vedeno jednotným záměrem , když původní smlouva mezi Pražskými službami, a. s. a ULINOD, spol. s r.o., byla uzavřena pouze na dobu určitou v trvání jednoho roku a ve vedení společnosti ULINOD PROFI s.r.o. docházelo k personálním změnám. Jednotný záměr , v němž lze spatřovat subjektivní souvislost pokračování v trestném činu, musí existovat již na počátku pokračování, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. V posuzovaném případě lze jednotný záměr ze zjištěných skutkových okolností zcela jednoznačně dovodit, neboť se jedná o stejnorodý způsob jednání, spočívající v neustále se opakujících žádostech o úplatek, v přebírání úplatků a v jejich předávání, na čemž nemůže nic změnit pozdější realizace zakázek ze strany ULINOD PROFI s.r.o., či personální změny ve vedení této společnosti. V této souvislosti navíc postačí, pokud pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k trestnosti činu a doby jeho spáchání poukázal státní zástupce na skutečnost, že se trestní zákoník v právní úpravě posuzování trestnosti činu zcela zásadním způsobem odchýlil od předchozí úpravy obsažené v trestním zákoně, podle níž se za dobu spáchání trestného činu považoval okamžik jeho dokonání. Podle §2 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání , kterým je čin spáchán. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.
Z okolností zjištěných nalézacím soudem je zřejmé, že k páchání trestné činnosti ze strany obviněných J. J. a D. M. docházelo výhradně za účinnosti trestního zákona, nikoliv tedy za účinnosti trestního zákoníku, jenž účinnosti nabyl ke dni 1. 1. 2010. Na rozdíl od předcházející právní úpravy přijal trestní zákoník konstrukci, podle níž se za dokončení jednání považuje okamžik, kterým je čin spáchán, což je okamžik, kdy pachatel (účastník) konal; časové vymezení následku jednání je zcela irelevantní. U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání trestného činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku , a nikoli doba dokonání trestného činu. Obvinění J. J. a D. M. byli odsouzeni za to, že úplatek od obviněných F. T. a V. T. žádali, přičemž v rámci skutkových zjištění bylo soudy prokázáno, že k jednotlivým žádostem o úplatky docházelo od sjednání zakázky pro společnost ULINOD, spol. s r.o., v roce 2006 až do 22. 9. 2009, kdy docházelo k personálním změnám ve společnosti ULINOD PROFI s.r.o. a prokuristou se stala obviněná V. T.; nikoliv však později - s případným přesahem do roku 2010. Je tak zřejmé, že k dokončení jednání při posledním útoku došlo za účinnosti trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.) a výběr právě této právní normy pro posouzení trestnosti činu u obviněných J. J., D. M., ale i V. T. (viz níže), by zcela odpovídal právní úpravě. Jako zcela správný a odpovídající soudní praxi lze totiž považovat postup soudu, kdy vedle sebe neužil právní kvalifikaci podle odstavce 1 a současně podle odstavce 2 §331 trestního zákoníku, neboť k tomu, že pachatel, který úplatek žádal, jej i přijal, se přihlédne jen při výměře trestu v rámci okolností určujících povahu a závažnost trestného činu a nikoliv při určení právní kvalifikace (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nesprávně tak byla soudy vyhodnocena pouze otázka doby spáchání trestného činu. V důsledku tohoto pochybení pak soudy nesprávně kvalifikovaly jednání všech tří posledně zmiňovaných obviněných podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (přičemž tato právní úprava zákona pozdějšího není pro obviněné příznivější). Státní zástupce se domnívá, že v rámci dobrodiní náležejícího v souvislosti by tato zcela relevantní námitka obviněného D. M. mohla být ku prospěchu obviněných J. J. a V. T.
K námitce obviněného M. o nepřiměřenosti uloženého trestu konstatoval, že uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu v podobě, jaké učinil tento dovolatel, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Dovolací námitce ohledně absence rozhodnutí o některých útocích pokračování v trestném činu (faktur zmiňovaných v obžalobě, o nichž nebylo následně soudem rozhodnuto) státní zástupce přiznává možnost podřazení pod uváděný dovolací důvod a dokonce i opodstatněnost, přestože v předcházejícím řízení takto namítána nebyla a soudy se ve svých rozhodnutích k této problematice v podstatě nevyjádřily (došlo k tzv. vypuštění – viz rozsudek soudu prvního stupně, strana 33 in fine ). Takto lze ovšem činit jen při aplikaci do současné doby ze strany soudů použité konstrukci skutkového děje a při právním hodnocení navázaném na vyhotovení a úhradu jednotlivých faktur (nikoliv v rámci shora uvedeného vyjádření ohledně dokončení jednání v alternativě, kdy pachatel úplatek žádá, neboť takové jednání vůbec „vypuštěno“ nebylo). Je totiž zřejmé, že při současném stavu lze jednání obviněných bez obtíží rozdělit na jednotlivé skutky, resp. na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu (pokračování v trestném činu) a nic nebrání tomu, aby o „vypuštěných“ zakázkách bylo rozhodnuto samostatným zprošťujícím výrokem; vznik překážky věci rozhodnuté zde nepřichází v úvahu (srovnej opačnou argumentaci v rozhodnutí publikovaném pod č. 58/2009 – T 1210 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 561/2010).
Obviněný F. T. ve svém dovolání zpochybňuje skutková zjištění ohledně výše neoprávněného prospěchu, který v důsledku trestné činnosti měly obdržet společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. Tuto výhradu lze považovat za relevantní ve vztahu k nutnosti výpočtu výše tzv. čistého prospěchu, včetně odpovídajícího odkazu na judikaturu, nikoliv však odpovídající vztah k této trestní věci. Pokud je obviněnému F. T. kladeno za vinu v limitech §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., že slíbil úplatek v úmyslu opatřit jinému značný prospěch, nejsou zde myšleny primárně společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. (k čistému prospěchu těchto společností dokazování skutečně vedeno nebylo), ale obvinění J. a M., kteří v důsledku jednání obviněného T. obdrželi úplatky ve výši značně převyšující 4 miliony Kč (značný prospěch podle §89 odst. 11 tr. zák. je prospěch, dosahující částky nejméně 500.000,- Kč).
Namítá-li dále dovolatel T., že vymezení skutku v rozsudku nalézacího soudu je vadné ohledně tvrzení, že se tam uvedeného jednání (v bodech IV. a V.) dopouštěl výhradně jako prokurista společností ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o., toto zjištění soudu skutečně není zcela přesné. Pokud jde o společnost ULINOD PROFI s.r.o., prokuristou zde obviněný F. T. ke dni 13. 5. 2009 opravdu nebyl a stal se jím až později. Pro posouzení skutku jako takového a jeho vlastní trestní odpovědnosti to nemá žádný význam, protože i přes absenci jakéhokoliv formálního vztahu k uvedené společnosti (nebyl společníkem, statutárním zástupcem ani zaměstnancem) za tuto společnost navenek jednal, všichni (včetně obviněných J. a M. a také některých svědků) si ho s touto společností spojovali a obchodní spolupráce se společností Pražské služby, a. s., včetně nyní posuzovaného korupčního jednání byla realizována jeho osobou. Předloženou dovolací argumentaci obviněného F. T. není proto možné podle státního zástupce v žádné její části akceptovat, proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora popsanému má státní zástupce za to, že soudy ve věci dříve činné pochybily při právním posouzení jednání obviněných J. J., D. M. a V. T. a také v tom, že řádným způsobem nerozhodly o celém rozsahu žalované trestné činnosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných J. J. a D. M. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. s odkazem na §261 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze, a to ve výrocích o vině a o trestu u obviněných J. J., D. M. a V. T., jakož i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž se domnívá, že důvody k postupu podle §265h odst. 1 tr. ř. nejsou dány. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných J. J., D. M. a F. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 jsou přípustná, pokud jde o obviněného J. z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., ohledně obviněných M. a T. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí též posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatelé opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) l ) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , uplatněného všemi obviněnými. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Všichni tři dovolatelé shodně v rozhodné části svých mimořádných opravných prostředků zaměřili své námitky do procesu zjišťování skutkového stavu, dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, vůči nimž vyslovují jednoznačný nesouhlas, tj. do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se naopak ztotožnil soud odvolací, a které obvinění uplatnili již v předchozím řízení. Jedná se zejména o tvrzení, že byli shledáni vinnými jen na základě nepřímých důkazů. Současně zpochybňují věrohodnost spoluobviněné T. (s níž se vypořádal i soud druhého stupně k odvolací argumentaci obviněných, jíž nyní znovu beze změny opakují v dovolacím řízení), jejíž nepravdivá výpověď má být zejména motivována pomstou vůči jejímu bývalému manželovi obviněnému T., a nesouhlasí s hodnocením provedeného důkazu - diáře spoluobviněné T. Obviněný J. taktéž napadá určení počátku trestné činnosti a výši svého úplatkářského požadavku. Opětovně popírají spáchání trestné činnosti, pro niž byli uznáni vinnými, předkládají vlastní verze skutkového děje, a z těchto verzí dovozují, že se stíhaných skutků nedopustili. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jejich námitek je evidentní, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazují na údajnou nesprávnost právního posouzení jednotlivých skutků. Jedná se tedy výhradně o námitky napadající a zpochybňující správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu věci, což však představuje argumenty nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem a dovolací soud je povinen se jimi zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a výsledným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení konečného rozhodnutí soudu druhého stupně. Oba soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal podstatných důvodů k výtkám na adresu soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. Lze uzavřít, že v dané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Také spatřovaná nezákonnost výslechu svědkyně Mgr. J. K., v rozhodné době advokátní koncipientky v AK JUDr. K., s ohledem na její povinnost mlčenlivosti ve smyslu §39 ve spojení s ustanovením §21 odst. 2 zákona o advokacii, není dána, neboť byla vyslýchána toliko k poskytování právních služeb společnostem ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o., jimiž byla písemně zproštěna mlčenlivosti v souladu s §21 odst. 2 zákona o advokacii (č. l. 1170 s 1171), přičemž písemné zproštění bylo adresováno její osobě a bylo jí v přípravném řízení předáno policejním orgánem před započetím výslechu v souladu se zákonnými požadavky. Vzhledem ke skutečnosti, že se s touto otázkou v předchozím řízení podrobně zabývaly oba předchozí soudy, Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Namítá-li dovolatel T., že ve vymezeném období skutku ad bod V. v přesně nezjištěné době do 5. 5. 2009 ani nebyl prokuristou spol. ULINOD PROFI s.r.o., jak je zde uvedeno, neboť se jím stal až později (udělení prokury bylo zapsáno do obchodního rejstříku ke dni 29. 5. 2009), je třeba mu přisvědčit, avšak Nejvyšší soud se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce k dovoláním obviněných, že obviněný T. v předmětné době vykonával v této době řídící činnost ve společnosti ULINOD, spol. s r.o., resp. ULINOD PROFI s.r.o., tudíž pro posouzení skutku jako takového a jeho vlastní trestní odpovědnosti to nemá žádný význam, jelikož za tuto společnost jednal navenek a všichni, včetně obviněných J. a M., si ho s touto společností spojovali a obchodní spolupráce se společností Pražské služby, a. s., včetně nyní posuzovaného korupčního jednání, byla realizována jeho osobou.
Dovolatelé sice relevantně uplatnili s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky vztahující se k posouzení otázek spolupachatelství, pokračování v trestném činu a naplnění znaku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu §331 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §161 odst. 1 tr. zák., avšak jedná se o jejich konstantní obhajobu uplatňovanou během celého trestního řízení, jíž se oba soudy nižších stupňů zabývaly a relevantně se s ní vypořádaly. Nejvyšší soud proto odkazuje na příslušné pasáže jejich rozhodnutí, neboť nepokládá za účelné ani potřebné, aby argumenty v nich obsažené znovu opakoval ve svém vlastním rozhodnutí.
Jen na okraj je třeba poznamenat, že podstata obstarávání věcí obecného zájmu je v této trestní věci spatřována ve svozu a nakládání s komunálním odpadem, s nímž je spojena nutnost využívat svozové nádoby a techniku, sloužící k jeho řádnému zabezpečení a fungování. Renovace, případně jiné opravy této techniky v širším slova smyslu bezprostředně s výkonem této činnosti souvisí a bez jejich odpovídajícího zajištění by předmětná svozová činnost byla bez komplikací stěží uskutečnitelná. Proto zde platí závěr, že společnost Pražské služby, a.s. v rámci své obchodní činnosti uspokojovala potřeby veřejného zájmu spočívající ve svozu a nakládání s komunálním odpadem, přičemž opravy a lakování svozové a speciální techniky, sloužící jmenované společnosti k zabezpečení tohoto úkolu, nepochybně přímo s touto činností souvisí a jde o nezbytnou podmínku pro její bezproblémovou realizaci. Tudíž v daném případě se jednalo o obstarávání věci obecného zájmu ve smyslu trestního zákoníku, resp. trestního zákona a pokus dovolatelů o umělé oddělení těchto potřeb a činností, není akceptovatelný.
Brojí-li dovolatelé zároveň proti argumentaci odvolacího soudu, užité v odůvodnění napadeného rozsudku, že lze jejich jednání nadto podřadit i pod nekalosoutěžní skutkovou podstatu podplácení podle §49 obchodního zákoníku, je třeba poznamenat, že i tento argument odvolacího soudu je na místě. Působí totiž velice podivně, pokud je v dovolání poukazováno na jedné straně na to, že společnost ULINOD, spol. s r.o. a poté ULINOD PROFI s.r.o. byla jedinou společností na trhu, která byla schopna tyto požadované činnosti zabezpečit, a současně bylo prokázáno, že docházelo k uplácení obviněných J. a M., působících ve společnosti Pražské služby, a.s., obviněným T. (i obviněnou T.) zastupujícího výše jmenované společnosti s ručením omezeným. O nekalosoutěžní praktiku, která deformuje zájem na řádném a nerušeném průběhu soutěže obchodních společností na trhu, tak v tomto případě také nesporně šlo.
Pokud dále obviněný M. ve svém dovolání namítl nesprávnou aplikaci trestního zákoníku v souvislosti s právním posouzením svého jednání, s odkazem na tzv. časovou působnost zákona, tak je třeba mu dát za pravdu.
Zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného úplatek žádá v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. trest.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Znak úplatek žádá je naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku nebo ke slibu úplatku. Nemusí jít o výslovnou žádost o úplatek, postačuje projev, z něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci, aby mu byl úplatek nabídnut, a poté, co mu je taková nabídka učiněna, úplatek neodmítne a výslovně nebo alespoň konkludentně s ní souhlasí (srov. rozh. č.17/1978 Sb. rozh. tr.).
Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se jej dovolatel M. dopustil tím, že v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe žádal úplatek v úmyslu opatřit sobě prospěch velkého rozsahu.
Nalézací soud tak správně na straně 64 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že trestný čin přijetí úplatku je dokonán již tím, že pachatel o úplatek žádá; je nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben a k tomu, zda k jeho přijetí došlo, popř. v jaké výši se přihlíží při ukládání trestu. Vzápětí ale nelogicky a v rozporu s touto úvahou aplikoval na předmětnou trestnou činnost obviněného M. trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.) účinný ode dne 1. 1. 2010 a to jenom proto, že v odůvodnění na následující straně (65) dovodil dokončení předmětné trestné činnosti k datu 15. 1. 2010. Ve skutečnosti v této době došlo pouze k uhrazení faktur č. 09/176 a č. 09/179. Soud přitom nevzal v úvahu, že podle §2 odst. 4 tr. zákoníku je čin spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo měl nastat. Tudíž z hlediska dokonání trestného činu podle trestního zákoníku bylo zcela irelevantní, kdy nastal následek trestného činu a tudíž i kdy došlo k jeho dokončení. Jestliže tedy k poslednímu z pokračujících jednání obviněného M. došlo ještě před účinností trestního zákoníku, tedy v průběhu září roku 2009, tak nebyl důvod na jeho čin aplikovat trestní zákoník, ale měl být posouzen podle trestního zákona. Toto pochybení neodstranil ani soud odvolací, když se v podstatě ztotožnil se závěry soudu nalézacího a nadto konstatoval, že oba činy byly ukončeny až v lednu 2010 , kdy byla zřejmá výše fakturované částky a na ní navazující výše úplatku (viz str. 40 odůvodnění napadeného rozsudku), z čehož podle něj vyplývá nutnost stíhané skutky posoudit podle trestního zákoníku, jako zákona účinného v době jejich ukončení. Je pravdou, že pro konečnou výši úplatku to byla skutečnost rozhodná, ale nikoli pro určení časové působnosti trestního zákona.
Oba soudy totiž chybně považovaly za podmínku dokonání pokračujícího zvlášť závažného zločinu i součást skutkového děje spočívající v jednotlivých objednávkách a ve vystavování navazujících faktur, prostřednictvím nichž byly procentuálně určeny výše jednotlivých úplatků. V posuzovaném případě ale k dokonání trestného činu obviněným M. došlo v rámci tří dílčích skutků, označených ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pod body I., II. a III. V nich spolu s obviněným J., jako zaměstnanci společnosti Pražské služby, a.s., žádali v období od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 (ad skutek I.) po společnosti ULINOD, spol. s r.o., zastoupenou obviněným F. T., a v období od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009 (ad skutek II.) po společnosti ULINOD PROFI s.r.o., zastoupenou obviněným F. T., úplatky ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele Pražské služby, a.s. na opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, v období od 22. 9. 2009 do 15. 1. 2010 (ad skutek III.) po společnosti ULINOD PROFI s.r.o., zastoupenou obviněnou V. T., úplatek ve výši nejméně 20% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele Pražské služby, a.s. na opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky. Pokud jde o činnost následující, tedy včetně vystavení faktur společností ULINOD, spol. s r.o. a po ní společností ULINOD PROFI s.r.o., na částky účtované za provedené opravy a lakování a od nich se odvíjející výši úplatků pro obviněného M. (i obviněného J.), jednalo se o skutečnosti významné z hlediska dokončení trestného činu, ale nejednalo se již o součást skutku určujícího okamžik dokonání trestného činu ze strany obviněného M. (resp. obviněného J.). Rozhodujícím okamžikem pro dokonání pokračujícího trestného činu a tím i pro aplikaci příslušného trestního zákona na jednání obviněného M. (i obviněného J.) bylo stanovení doby, kdy v rámci třetího, tedy posledního dílčího skutku, tento obviněný učinil obviněné T. nabídku v podobě svého ujištění, že společnost Pražské služby, a.s. bude nadále poptávat lakovací a další služby po ULINOD PROFI s.r.o. za poskytování úplatku, kontinuálně v návaznosti na předešlé podmínky dohodnuté s obviněným T., nyní ale již ve výši nejméně 20% z každé sjednané a uhrazené zakázky. Jestliže se tak podle zjištění soudů stalo v době od 22. 9. 2009, ale rozhodně nikoli v roce 2010, nebyl s ohledem na výše uvedené zákonný důvod jednání obviněného M. (i obviněného J.) posoudit podle trestního zákoníku účinného až od 1. 1. 2010, neboť od tohoto dne již nebylo možné ani u pokračování v trestném činu za dobu jeho spáchání považovat okamžik, kdy v tomto případě byl dovršen tzv. škodlivý následek (případně účinek) v podobě opatření prospěchu velkého rozsahu.
Pro posouzení působnosti jednoho z trestních kodexů je rozhodující zásada, která je shodná v obou z nich (viz §2 odst. 1 tr. zákoníku; §16 odst. 1 tr. zák.), kdy se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. I když tedy jednání dovolatele D. M. (i obviněného J.) bylo kompletně spácháno v době účinnosti trestního zákona a mělo být tudíž primárně posouzeno podle něj, a nikoliv podle trestního zákoníku, jak to učinily soudy nižších stupňů, při zkoumání, zda by po případném zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním a novém posouzení jednání obviněného podle trestního zákona došlo ke zlepšení postavení obviněného M., a za současného užití zásady beneficium cohaesionis (§265k odst. 2, §261 tr. ř.) i obviněného J., je nutno dospět k závěru, že nikoliv. Stěžejní pro tento závěr je jednak poznatek, že trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 4 písm. a) tr. zák., podle nějž mělo být jednání obou obviněných posouzeno i zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, podle nějž bylo soudy posouzeno, mají naprosto totožné zákonné znaky, čili takovouto změnou výroku o vině by k žádnému zlepšení jejich postavení nedošlo. Dovolávání se v této souvislosti existence ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a tím i možnosti snížení právní kvalifikace je s ohledem na širší okolnosti celého jednání obviněných nereálné. Proto i námitku dovolatele M., že by při použití trestního zákona nemělo být k získání prospěchu velkého rozsahu přihlédnuto, jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť prospěch velkého rozsahu, který pro sebe získali, osciluje kolem hranice 5.000.000,- Kč, a to pouze na základě závěru soudů o spolupachatelství s obviněným J., kdy došlo k součtu prospěchu jich obou, nelze než označit za nedůvodnou. Je totiž třeba zdůraznit, že se v tomto případě jednalo o páchání trestné činnosti po dobu více jak tří let, kdy oba obvinění již od počátku museli nejméně v hrubých obrysech vědět, že za předpokladu delší spolupráce se společností ULINOD, spol. s r.o. a později ULINOD PROFI s.r.o., bude nutno při kompletní změně korporátní identity Pražských služeb, a.s. opravit a lakovat velmi vysoký počet popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky. Již z toho mohli dovodit, že to bude příležitost k vlastnímu obohacení prostřednictvím úplatků, které budou v této souvislosti požadovat, přičemž takto získané finanční prostředky mohou vzhledem k době a množství opravované a lakované techniky dosáhnout i prospěchu velkého rozsahu. Spolupráci s výše uvedenou společností nepřerušili, ani když došlo k určitým problémům, které vyústily v její přejmenování a dokonce posléze i ke změně v osobě prokuristy. Bylo tomu nesporně proto, že oba obvinění si byli vědomi ekonomické situace v této společnosti, a zároveň její závislosti na předmětných zakázkách, které u ní jako vedoucí zaměstnanci společnosti Pražské služby, a.s. zadávali. Jediná změna, kterou nakonec učinili, spočívala ve zvýšení požadovaných úplatků. Podle Nejvyššího soudu zde není žádná rozhodující okolnost, která by mohla reálně snižovat konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu. V neposlední řadě je to pak i trestní sazba odnětí svobody, která je u obou trestných činů, tedy podle trestního zákona i podle trestního zákoníku, totožná, tedy v rozmezí od pěti do dvanácti let. Tedy ani z hlediska možného nového uložení trestu odnětí svobody nebylo shledáno ohledně dovolatele M. (a tím ani u obviněného J.) nutné rušit z tohoto důvodu napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, případně rozsudek soudu prvního stupně a činit úkony vedoucí k opakovanému rozhodnutí o vině a trestu.
Závěr dovolacího soudu ohledně této námitky dovolatele je tudíž takový, že uvedené pochybení v právní kvalifikaci skutku, jíž se dopustily oba soudy nižších stupňů, po zvážení jednotlivých trestněprávních norem, nepředstavuje takové pochybení, jež by bylo nutno řešit zrušením napadeného rozhodnutí. Při porovnání příslušných ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku, jako celku, dopadajících na posuzovaný případ, nelze než uzavřít, že by pro obviněného M., ale i pro obviněného J., nové rozhodnutí ve věci neznamenalo zlepšení jejich postavení. Taktéž otázka časové působnosti trestního zákona není po právní stránce zásadního významu, neboť byla již opakovaně v rozhodovací praxi soudů řešena. Tresty odnětí svobody za spáchané skutky by tak obviněným byly i po naznačené změně v právní kvalifikaci ukládány ve stejném rozmezí trestní sazby, jako tomu bylo ve stávajících rozhodnutích soudů nižších stupňů. Nelze současně předpokládat, že výměra trestu, ale i způsob jeho výkonu by v novém řízení vyvolaném jen v důsledku této změny, doznaly jakékoli modifikace ve prospěch těchto obviněných.
Pokud obviněný M. s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal rovněž nepřiměřenost uloženého trestu, tak nelze než uvést, že tímto způsobem vymezenou námitku nelze subsumovat pod tento, ale ani pod žádný z ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jenž uplatnil obviněný J., je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel J. jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Jak bylo shora uvedeno, dovolací argumentace obviněného J. uplatněná s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však tento důvod ve svém konečném výsledku nenaplnila, popřípadě ji dovolatel uplatnil zjevně neopodstatněně.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř ., na nějž obviněný J. též v dovolání poukázal, tak ten je naplněn za předpokladu, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný J. v této souvislosti argumentoval, že soud prvního stupně nerozhodl o všech dílčích útocích stanovených podle jednotlivých faktur uvedených v obžalobě, když některé pouze z rozhodnutí „vypustil“, ačkoliv pro ně měl být zproštěn obžaloby. Totožný názor zastával ve vyjádření k dovolání i státní zástupce.
Zde je třeba uvést, že se jedná o námitku nedůvodnou. Každá jednotlivá faktura uvedená v obžalobě a posléze v odsuzujícím rozsudku totiž nepředstavuje samostatný dílčí skutek. Za tyto jednotlivé skutky, jež jsou ve svém výsledku součástí jediného pokračujícího trestného činu (přijetí úplatku), je třeba označit dílčí skutky označené v rozsudku soudu prvního stupně pod body I., II. a III, pokud je v nich vymezeno korupční jednání obviněných J. (a též M.). Tedy jedná se o ty části jednotlivých popisů skutků ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, které předcházejí výčtu jednotlivých faktur, jež ani nebyly vystaveny těmito obviněnými, nýbrž jinými osobami, zaměstnanými u společností ULINOD, spol. s r.o. a později ULINOD PROFI s.r.o. Jednotlivé faktury pak pouze dokumentují množství a cenu jednotlivých zakázek a z toho vyplývající výslednou výši úplatků, které obvinění obdrželi. Mají tedy pouze vliv na konečnou podobu následku (účinku), tedy mj. na výši prospěchu, kterého obvinění prostřednictvím jednotlivých úplatků skutečně dosáhli. Podstatná je zde ale skutečnost, že trestný čin byl obviněnými spáchán, nebo-li dokonán, již tím, že v daných souvislostech o úplatek požádali se záměrem dosáhnout prospěchu, který má povahu prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pozdější dílčí zadávání jednotlivých zakázek, jejich realizace, jakož i následná fakturace a s ní související vyplácení jednotlivých úplatků, byly pouze vlastní realizací záměru obviněných, tedy jeho konkrétním dokončením, což ale na výsledné hmotně právní posouzení jednání obviněných nemělo zásadní význam. Tedy skutečnost, zda byl úplatek obviněným poskytnut, případně jimi přijat, z hlediska naplnění znaků trestného činu podle §331 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, nebylo rozhodné. Jestliže soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů v jednotlivých dílčích skutcích vypustil některé faktury, učinil tak z důvodu upřesnění těchto skutků, jelikož učinil závěr, že souvislost předmětných faktur s trestnou činností obviněných nebyla dostatečně prokázána. Nebyl zde ale rozhodně důvod k tomu, aby ohledně takových faktur (chybně dovolatelem označovaných jako dílčí skutky) došlo ke zproštění obžaloby ve smyslu §226 tr. ř. obviněného J. (či obviněného M.), neboť se, jak bylo výše řečeno, nejednalo z hlediska skutkového a navazujícího právního posouzení věci o podstatné okolnosti, a jako takové je bylo možno v odsuzujícím rozsudku pouze vypustit. Je tedy možno prohlásit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl obviněným J. uplatněn zjevně neopodstatněně.
Namítá-li pak v dovolání obviněný T. nesprávné zjištění výše neoprávněného prospěchu získaného pro společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o., spočívající v prostém součtu tržeb za provedené práce, ačkoliv měla být zjištěna z čistého prospěchu stanoveného po odpočtu všech nezbytných nákladů, je nutno jeho argumentaci pokládat za relevantní pouze částečně.
Jednání, které mu je podle rozsudku soudu prvního stupně v obou dílčích skutcích (viz body ad IV. a V.) kromě jiného kladeno za vinu, je úmysl opatřit společnosti ULINOD, spol. s r.o. a poté společnosti ULINOD PROFI s.r.o. značný prospěch, takže pro prvně uvedenou společnost postupně získal zakázky v celkovém objemu 42.151.056,- Kč a pro druhou společnost zakázky v celkovém objemu 3.134.692,- Kč. V obou případech se ale nejedná o částky, které by bylo možné označit za prospěch ve smyslu zákona (srov. přiměřeně §89 odst. 11 tr. zák.) Při určení výše tohoto prospěchu je nutno zásadně vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele nebo jiné osoby. To znamená, že tam, kde to přichází v úvahu, je nutno odečíst náklady, které byly, či musely být k jeho dosažení vynaloženy. To platí i pro trestný čin podplácení podle §161 tr. zák. V posuzovaném případě tudíž výši prospěchu společností ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. nemohly představovat celkové objemy zakázek, které pro ně byly získány činností obviněného T., nýbrž čistý prospěch stanovený po odpočtu všech nákladů, které výše jmenované obchodní společnosti s předmětnými zakázkami měly. Takové náklady do prospěchu ve smyslu uvedeného trestného činu započítávat nelze.
Na straně druhé ale nelze nevidět, že i v případě trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný T. uznán vinným, k naplnění této skutkové podstaty postačuje, že pachatel jedná v úmyslu předpokládaném v odst. 2 písm. a) §161 tr. zák., tedy v daném případě v úmyslu opatřit jinému (jmenovaným obchodním společnostem) značný prospěch, ale zároveň není nutné, aby takového značného prospěchu bylo dosaženo. Jestliže obviněný T. v rozsudku popsaným jednáním pro výše uvedené obchodní společnosti postupně přibližně od poloviny roku 2006 do poloviny roku 2009 získal zakázky v celkovém objemu přesahující částku 45 milionů Kč , nelze pochybovat o tom, že zákonný znak spočívající v úmyslu opatřit jinému, tedy těmto společnostem, značný prospěch, což představuje částku alespoň 500.000,- Kč , byl nepochybně naplněn. Otázka vyčíslení tzv. čistého prospěchu, kterého obě obchodní společnosti trestnou činností obviněného T. skutečně získaly, by jistě byla ku prospěchu celkového a úplného objasnění této věci, ale pro výsledné právní posouzení jednání dovolatele se o fundamentální skutečnost nejedná. Není tedy ani důvodu přistupovat ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů na podkladě takto uplatněné námitky dovolatele obviněného T. V této souvislosti lze též poukázat na eventuální úmysl /§4 písm. b) tr. zák./ tohoto obviněného, který u něho lze nesporně dovodit ve vztahu k úplatkům pro obviněné J. a M., což lze též označit za značný prospěch, který jim byl obviněným T. přislíben, a posléze i skutečně opatřen, a to vzhledem k celkově získanému prospěchu ve výši významně přesahující 4 miliony Kč. Tedy i na základě tohoto konstatování zde není relevantní důvod ke zrušení napadených rozhodnutí soudů druhého a prvního stupně.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. J. a F. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného D. M. odmítl podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka (časové působnosti trestního zákona; resp. trestního zákoníku), která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na toto rozhodnutí dovolacího soudu nebyly akceptovány ani návrhy obviněných J. a M. na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Jelikož ve svém výsledku důvod dovolání vztahující se k časové působnosti trestního zákona (resp. trestního zákoníku) uplatněný dovolatelem M., nebyl Nejvyšším soudem uznán za důvodný ke zrušení napadených rozhodnutí předchozích soudů, neboť by dovolatelovo postavení v novém řízení nemohlo být při aplikaci trestního zákona nikterak zlepšeno, nebylo možné ani aplikovat v rámci zásady beneficium cohaesionis tento důvod dovolání i na V. T., která ve věci odvolání ani dovolání nepodala. Zároveň je zde třeba na upřesněnou uvést, že jmenovaná byla odsouzena za přečin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, což plně odpovídá znakům trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Horní hranice trestní sazby je sice u tohoto ustanovení v trestním zákoníku o jeden rok přísnější (šest let), než je tomu v trestním zákoně (pět let), ale důležitá je zde skutečnost, že obviněné byl trest odnětí svobody vyměřen na samé spodní hranici sazby, která shodně v obou předpisech činí jeden rok. Jedná se tedy o nejmírnější postih, který bylo možné této obviněné uložit podle trestního zákoníku i podle trestního zákona a vyvolávat nové trestní řízení u jmenované by tudíž bylo zcela neúčelné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c