ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.861.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 861/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2009 o dovolání, které podal obviněný Z. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T 2/2005, byl obviněný Z. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999 jako podnikající fyzická osoba pod obchodním jménem Z. H. – P., s místem podnikání Č. T., P., nejméně ve 115 případech zakoupil v H. od firmy H. B. V., se sídlem v H., a následně dovezl do Č. r. řezané květiny a předkládal C. ú. B. k celnímu řízení jako podklad pro určení jejich celní hodnoty (což je základ pro vyměření cla) následující faktury firmy H. B. V. se sídlem v H., označené pouze datem a vystavené na podstatně nižší cenu za zakoupené zboží, než odpovídalo ceně skutečně firmě H. B. V. se sídlem v H., obžalovaným za dovezené zboží zaplacené, a ani následně, po zaplacení skutečné ceny, nenechal clo doměřit“, přičemž k celnímu řízení předložil dále v rozsudku pod body 1) až 115) blíže specifikované jednotné celní deklarace a faktury označené jen datem, to vše v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a clo, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 8,370.109,- Kč a clo o částku 3,037.661,- Kč a českému státu tak způsobil škodu ve výši celkem 11,407.770,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že od samého počátku trestního řízení popírá protiprávní jednání kladené mu za vinu s tím, že podle jeho názoru odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil, když v jeho jednání spatřoval trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Připomněl, že již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nesouhlasil se závěrem že tzv. „historický přehled“ je důkazem o tom, že platil vyšší částky, než deklaroval celnímu úřadu. Přitom namítl, že soud prvního stupně se vůbec nezajímal o fakta obsažená v bankovních výpisech. Vyjádřil a rozvedl výhrady vůči závěru odvolacího soudu, pokud ten na základě spárování faktur a bankovních výpisů dovodil, že právě bankovní výpisy hovoří v jeho neprospěch. V souvislosti s tím zdůraznil, že za situace, kdy neexistuje jediný důkaz o jiném způsobu plateb než bankovními převody (platby hotovostně byly podle jeho slov vyvráceny v průběhu hlavního líčení svědeckými výpověďmi), nejsou zde žádné důkazy o tom, že by hradil faktury vyšší, než které v celním v řízení deklaroval.
K závěru odvolacího soudu, podle něhož musel faktury za období březen až červen 1998 hradit jinak než bankovním převodem, obviněný uvedl, že právě přeplatky vzniklé při bankovních převodech byly zaúčtovány na tyto faktury. Upozornil současně, že v případě souhrnných plateb, jakož i záloh, není možné vždy uvést všechny variabilní symboly, přičemž tuto nemožnost zadat všechny variabilní symboly nelze zaměnit za úmysl mást celních úřady. Obviněný pak zdůraznil, že je schopen při důkladném zkoumání bankovních výpisů dovodit a prokázat, že platil jen faktury deklarované a nikoliv, jak konstatoval odvolací soud, faktury vyšší. V souvislosti s tím poukázal na výpovědi řidičů popisující mechanismus dovozu zboží z ciziny s tím, že z těchto výpovědí i z výpovědi celní deklarantky R. vyplývá že je technicky nemožné, aby někdo předkládal falešné doklady. Podle jeho slov je tak jakákoliv manipulace s fakturami vyloučena.
Obviněný dovodil, že nebylo prokázáno, že by sám, nebo třetí osoba z jeho podnětu, nějakým způsobem měnili účetní doklady. Odvolací soud tak podle něho skutková zjištění v napadeném rozhodnutí hmotně právně nesprávně posoudil. Podle jeho mínění jeho jednání vytýkané obžalobou i výrokem o vině rozsudku předcházejícího napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze posuzovat jako trestný čin.
V doplňku dovolání obviněný dále namítl, že zmíněný „historický přehled plateb“ se týká jiného podnikatelského subjektu a nikoliv jeho samotného. Vrátil se pak ještě k závěru odvolacího soudu, podle něhož byly hrazeny jiné, vyšší faktury, s tím, že přeplatky, jak na ně poukazuje Vrchní soud v Olomouci (z nichž je vyvozováno placení vyšších faktur), byly v bankovních převodech způsobeny buď nemožností uvést všechny variabilní symboly faktur nebo, což je zásadní, také skutečností že firma H. B. V. následně po jím provedené úhradě převáděla tyto úhrady na účet sesterské společnosti H. B. V., od níž odebíral zboží, jež firma H. B. V. nedodávala. V daných souvislostech upozornil na to, že je patrné, že úhrada faktur s variabilními symboly uvedenými na č. l. 3083 spisu nemůže být úhradou faktur společnosti H. B. V., neboť tyto nejsou ani na seznamu C. správy. Dodal, že se mu podařilo jednu z těchto faktur dohledat (jako listinný důkaz ji přiložil k dovolání), přičemž je zřejmé, že jde o fakturu společnosti H. B. V., kterou uhradil společnosti H. B. V., a tudíž následně byla „asi“ uhrazena firmě H. B. V. Poznamenal, že podle šetření C. správy v H. prováděla firma H. B. V. převody peněz na společnost H. B. V. podle svého uvážení, a tak je obtížné posoudit s odstupem jedenácti let, kolik faktur a jakou část peněz přesně firma H. B. V. převedla z tzv. přeplatků na společnost H. B. V. a už vůbec není možné z těchto přeplatků posuzovat jeho vinu. Z uvedených bankovních převodů by v rámci důkazního řízení musely být upřesněny či vyčleněny platby, jež byly následně převedeny na společnost H. B. V., to by mělo být doloženo výpisy z banky firmy H. B. V. Obviněný pak ještě uvedl, že je zarážející, že soudy zcela přehlížely nesrovnalosti ve spise, a to zvláště v tak důležitých bodech, jako jsou právě platby.
Z těchto důvodů navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, a poté Nejvyšší soud toto usnesení a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T 2/2005, zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí pro uvedený skutek obžaloby.
K tomuto dovolání (v jeho základní verzi) se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že z výše popsaného způsobu odůvodnění námitky nesprávného právního posouzení předmětného skutku vyplynulo, že přisouzené jednání, které od počátku trestního řízení obviněný zcela popíral, mu nikdy nebylo prokázáno. Je tedy zřejmé, že prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace zcela zpochybnil důkazní podklad skutkových zjištění, která vedla k právnímu závěru o jeho vině. Proto není pochyb o tom, že za daného stavu věci nejsou dány obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek není přezkoumatelný jak z hlediska uplatněného, tak ani některého jiného ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nad rámec tohoto základního stanoviska k otázce kvalifikovanosti podaného dovolání státní zástupkyně konstatovala, že výhrady obviněného ke skutkovým zjištěním nejsou důvodné. Skutkové závěry soudů obou stupňů totiž nejsou v rozporu s obsahem provedeného dokazování o okolnostech, podle kterých obviněný v souvislosti se dovozem holandského zboží do České republiky předkládal českým celním úřadům k celnímu řízení za účelem určení celní hodnoty dováženého zboží faktury vystavené na podstatně nižší cenu, než tu, která odpovídala skutečně fakturované a následně i uhrazené ceně za odebrané zboží, přičemž uvedený rozdíl v ceně takto procleného zboží již dodatečně nedeklaroval. Clo a ostatně i související daň z přidané hodnoty mu tedy nemohly být vyměřeny do výše skutečně odpovídající celní hodnotě dovezeného zboží. Tímto jednáním způsobil českému státu škodlivý následek velkého rozsahu. Při takto popsaném souhrnu rozhodných skutkových okolností nemůže sehrát podstatnou roli ani fakt, že manipulace s falešnými účetními doklady či jejich záměna nebyla obviněnému přímo prokázána a že se ani nepodařilo zjistit, že by takto z jeho popudu jednala některá z osob přicházejících s doklady důležitými pro celní řízení do kontaktu. Ostatně takovéto jednání nebylo obviněnému ani vytýkáno. Proto zůstává podstatným, že obviněný nepřiznal celním orgánům výši skutečně zaplacené kupní ceny, a to ani poté, co mu byla konečným způsobem vyfakturována a z jeho strany dodavateli také uhrazena. Opatřený důkazní stav také nenechává na pochybách, že obviněný takovým způsobem jednal v přímém úmyslu zkrátit český stát na cle a na dani z přidané hodnoty. Proto je třeba považovat oběma soudy dovozený právní závěr o vině obviněného trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák. účinného ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za správný.
Státní zástupkyně pak navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně shrnuto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2009
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý