ECLI:CZ:US:2016:4.US.3145.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3145/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 26 Cdo 158/2015-334, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j. 21 Co 253/2014-307, výrokům II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 2. 2014, č. j. 12 C 51/2007-277, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 Cdo 367/2012-213, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 Cdo 367/2012-213, předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů v řízení o žalobě proti Ministerstvu financí, kterou se stěžovatel domáhal náhrady za omezení vlastnického práva z titulu regulace nájemného za období od 1. 6. 2004 do 31. 3. 2006, týkající se bytu 1+1 o výměře 37 m2 v jeho domě.
Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 12 C 51/2007-277, ve výroku I. uložil ministerstvu zaplatit stěžovateli částku 6 439,18 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. zamítl žalobu co do částky 91 768,82 Kč s příslušenstvím a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu obvodní soud stěžovateli přiznal toliko rozdíl mezi skutečným (regulovaným) nájemným a částkou, kterou mohl za období od 1. 1. 2007 získat na základě jednostranného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 21 Co 253/2014-307, rozsudek obvodního soudu ve výroku II. potvrdil a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2015, č. j. 26 Cdo 158/2015-334, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku městského soudu a výrokům II. - IV. obvodního soudu, jakož i proti předcházejícímu zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu, se stěžovatel brání stížností ze dne 23. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil; současně navrhuje, aby vyslovil naléhavost věci. Namítá zásah do ochrany vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4, omezení základních práv v rozporu s čl. 4 odst. 3 a 4 a zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod spatřovaný v postupu obecných soudů, které mu přiznaly nikoli náhradu vycházející z obvyklého (tržního) nájemného, nýbrž omezenou na výši deregulovaného nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. Takovou náhradu považuje za neúnosně nízkou a nepokrývající ani náklady na údržbu nemovitosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
V intencích §39 zákona o Ústavním soudu posoudil návrh na vyslovení naléhavosti věci, který stěžovatel podal současně s ústavní stížností. Tento akcesorický návrh Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný za situace, kdy vzhledem k povaze věci projednal vlastní ústavní stížnost bez zbytečného odkladu poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Obecné soudy nemohly zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele bez dalšího tím, že při vyčíslení konkrétní náhrady za omezení vlastnického práva, náležející v důsledku regulace ze strany státu, nevyšly z rozdílu mezi skutečným (regulovaným) a obvyklým (tržním) nájemným, nýbrž toliko z rozdílu mezi skutečným nájemným a deregulovaným (jednostranně zvýšeným) nájemným podle zákona č. 107/2006 Sb. Takový postup nelze v obecné rovině označit za rozporný s konstantní judikaturou Ústavního soudu vycházející ze stanoviska pléna ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (136/2009 Sb., ST 27/53 SbNU 885, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného výhradně za období do 31. 12. 2006. Zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 naopak podle stanoviska přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouštěl §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.
Obecné soudy postupovaly v projednávané věci ústavně konformním způsobem a v souladu s premisou vyslovenou v uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu, totiž že určující pro výpočet náhrad za omezení vlastnického práva byl stav před 1. 1. 2007, neboť od tohoto data již bylo možné nájemné jednostranně zvyšovat. Takový přístup byl ostatně aprobován početnou navazující judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vycházející z úvahy, že nárok spojený s regulací nájemného nelze pojímat jako náhradu škody, resp. náhradu ušlého zisku, nýbrž jako specifickou náhradu za omezení vlastnického práva vůči státu, která má subsidiární charakter ve vztahu k nároku proti nájemci a při určení její výše se projevuje i závažný sociálně-ekonomický aspekt dané problematiky. Výše náhrady proto nemůže být určena jako prostý rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným, nýbrž domáhat se lze pouze částky odpovídající přiměřeně regulovanému nájemnému, jaké bylo zavedeno zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1666/12, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1197/14, nebo ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1008/14).
Stěžovatel staví svoji ústavní stížnost na obecném nesouhlasu s koncepčním přístupem obecných soudů. Netvrdí zásah do svých ústavně zaručených práv spočívající v okolnostech své věci, např. v konkrétních částkách, k nimž obecné soudy dospěly a které podle jeho tvrzení nepokrývají ani náklady na údržbu nemovitosti, popř. že by se v jeho případě jednalo o tzv. kvalifikované omezení vlastnického práva [body 16 a násl. stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08 (N 149/62 SbNU 297)]. Stěžovatel rovněž neuvádí, jak postupoval po nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., např. jakým způsobem využil institutu jednorázového zvýšení nájemného a jak se tento postup projevil ve zlepšení jeho majetkového postavení coby vlastníka domu.
Argumentace stěžovatele setrvává v obecné rovině zpochybňující sám institut regulovaného nájemného a jeho (postupné) odbourávání zákonem č. 107/2006 Sb. V obecném přístupu zákonodárce a soudů však bez dalšího zásah do ústavně zaručených práv spatřovat nelze. Bylo by možné jej případně konstatovat teprve na základě konkrétních okolností věci, které ovšem stěžovatel ani neuvádí, byť si musí být této povinnosti vědom přinejmenším z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2220/08 (N 137/53 SbNU 705), vydaného v jiné jeho věci [srov. např. nález ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 1326/08 (N 198/54 SbNU 437)].
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vycházeje z okolností vymezených výše rozhodl Ústavní soud týmž výrokem stejně o akcesorickém návrhu stěžovatele na vyslovení naléhavosti věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu