ECLI:CZ:US:2007:4.US.317.06
sp. zn. IV. ÚS 317/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Ing. arch. V. K., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Krejčím, Koliště 39, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 12/2006, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 2 To 42/2005, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 12/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 2 To 42/2005. Své podání spojil s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2, 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Paktu o občanských a politických právech.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2005 z podnětu odvolání obžalovaných Ing. arch. V. K. a Ing. J. A., podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 1 T 8/2001, a podle ustanovení §259 odst. 3 tr .ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přípravou trestného činu podvodu dle ustanovení §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z.") a přípravou trestného činu úvěrového podvodu dle ustanovení §7 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 5 tr. z.
Dle náhledu stěžovatele Vrchní soud v Olomouci pochybil, neboť veřejné zasedání nařízené na 21. 6 2005 neodročil, ač byl seznámen s tím, že byl stěžovatel ráno dne 20. 6. 2005, [č.l. 1122 (správně 1211)] propuštěn z nemocnice do domácího ošetřování a péče praktického lékaře. Vrchní soud neodročil nařízené jednání, nevyžádal si zprávu od praktického lékaře a ani nenechal zpracovat znalecký posudek, zda je stěžovatel schopen se zúčastnit veřejného zasedání nařízeného na 21. 6. 2005. Stejně tak brojí stěžovatel i proti té skutečnosti, že nebyl seznámen s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu ČR až dne 6. 4. 2006, přičemž však citovaný soud rozhodl již dne 29. 3. 2006. Nejvyšší soud ČR tak nedal stěžovateli možnost zaujmout repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, a to za situace, kdy se stěžovatel vzdal svého práva účasti na jednání. Další oblast námitek stěžovatele směřuje proti délce soudního řízení, které trvalo déle než 10 let, přičemž byl stěžovatel ohrožen sazbou 5 až 12 let. Délka trestního řízení tak téměř odpovídá promlčecí době. Život stěžovatele je po dobu nejméně 10 let negativně ovlivňován trvajícím soudním trestním řízením a tento je zbaven reálné možnosti plánovat a uspořádávat své osobní i profesní vztahy. Dále se stěžovatel domnívá, že v řízení před obecnými soudy docházelo k průtahům v řízení a v souvislosti s tím odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/2004 (dostupný na www.judikatura.cz). Stěžovatel byl odsouzen za jednání, jehož se nedopustil a nesouhlasí s právní kvalifikací, kterou provedly obecné soudy. V soudním řízení pak nebylo řádně prokázáno, že by žádal nějakou banku o úvěr, a i kdyby tomu tak bylo, tak žádost o poskytnutí úvěru není trestným činem.
III.
Přípisem ze dne 6. 9. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jenž shrnul obsah ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, napadeného ústavní stížností. Dovolací soud má za to, že se dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se jeho neúčasti u veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci dne 21. 5. 2005 a v souvislosti s tím namítanou délkou řízení, když vycházel z toho, že tento soud neměl žádnu informaci o zdravotním stavu stěžovatele a nelze dovozovat jeho povinnost jej dále prověřovat. Dále pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že se stěžovatel domáhá přezkoumání hmotněprávních závěrů odvozených ze soudy zjištěného skutkového stavu.
Z vyjádření Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2006 vyplývá, že stěžovatel byl o veřejném zasedání odvolacího soudu dne 21. 6. 2005 pouze vyrozuměn, přičemž vrchní soud měl k datu zjištěno, že se již nenacházel v nemocnici. Dále vrchní soud uvádí, že trestní stíhání na našem území bylo vedeno až od října 1999, přičemž závěrem pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníka k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s tím, jak obecné soudy hmotněprávně posoudily skutkové okolnosti případu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Ústavní soud v daném případě zkoumal především tu skutečnost, zda proběhlé soudní řízení bylo lze označit za spravedlivé. Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Argumentuje-li stěžovatel ve svém návrhu nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/2004, je třeba uvést, že Ústavní soud poukázal v citovaném rozhodnutí v souvislosti s délkou trestního řízení na provedení testu proporcionality, přičemž jedním z faktorů, významných pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených státními orgány, byla závažnost trestního obvinění, rozsah a také obtížnost předmětu trestního řízení. V konkrétním případě je pak vždy třeba posoudit, zda uloženou výši trestu lze ve vztahu k délce trestního řízení označit za přiměřenou. Ze soudního spisu vyplývá, že se jedná o poměrně složitý případ hospodářské kriminality sahající za hranice České republiky. Délka trestního stíhání pak zcela odpovídá charakteru trestné činnosti stěžovatele. O spolupráci byl požádán Interpol, Irsko, Lucembursko, Velká Británie, Belgie. Na tuto přeshraniční spolupráci se pak váže i nutnost vyhotovování překladů odborných textů. Dále nelze odhlížet od faktu, že v rámci trestního stíhání byly provedeny výslechy desítek svědků. Uvedené skutečnosti se ve svém souhrnu významně projevily v celkové délce soudního řízení. Namítá-li stěžovatel, že soudní řízení trvalo déle než deset let, je třeba uvést, že trestní stíhání bylo původně zahájeno (1996) ve Slovenské republice, to znamená mimo pravomoc orgánů činných v trestním řízení ČR. K převzetí předmětné věci Českou republikou pak došlo až rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. 8. 1998 o převzetí trestní věci z ciziny. I přes výše uvedené skutečnosti, jež měly podstatný vliv na celkovou délku řízení, je třeba dát stěžovateli za pravdu v tom, že od podání obžaloby (21. 9. 2001) do nařízení hlavního líčení (15. 4. 2003) docházelo v řízení před Krajským soudem v Brně k průtahům, neboť ve věci nebyly činěny úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci. Z ústavního hlediska je pak podstatné se zabývat především tím, zda byla uvedená skutečnost zohledněna při ukládání výše trestu. V tomto konkrétním případě je třeba vyjít z toho, že uložený šestiletý trest odnětí svobody se nachází na spodní hranici dotčené trestní sazby, přičemž stěžovatel se dopustil závažné trestné činnosti, za níž mu hrozil trest odnětí svobody ve výši až 12 let. Obecnými soudy uložený trest lze tak považovat za vyvážený, neboť je zřejmé, že se soudy přidržely dolní hranice trestní sazby, čímž fakticky zohlednily namítané průtahy v řízení. K nečinnosti Krajského soudu v Brně lze závěrem poznamenat, že stěžovatel v průběhu trestního stíhání nevyužil žádných procesních prostředků, jimiž by brojil proti průtahům v soudním řízení.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že před usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 12/2006, nemohl zaujmout repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 29. 3. 2006. Toto bylo doručeno Nejvyššímu soudu ČR až dne 6. 4. 2006 a z odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že k němu při vyhotovování rozhodnutí nebylo přihlédnuto. Nelze tedy dospět k závěru, že by v souvislosti s uvedeným došlo k porušení spravedlivého soudního procesu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu