ECLI:CZ:US:2012:4.US.3627.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3627/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, AK se sídlem U Demartinky 1, 150 00 Praha 5, proti usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 40 Nt 638/2012-14 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2012 č. j. 6 To 287/2012-176, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §26 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 2 odst. 3 Ústavy, článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), článku 38 odst. 1 Listiny, článku 1 odst. 1 Ústavy, článku 4 Ústavy, článku 90 Ústavy, článku 95 odst. 1 Ústavy a z tohoto důvodu zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v jeho trestní věci. Dále navrhuje zrušení ustanovení §26 trestního řádu pro rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy, článkem 38 odst. 1 Listiny a článkem 1 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 5. 2012 č. j. 40 Nt 638/2012-14 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu dle ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Odůvodnil jej důvodným podezřením, že by stěžovatel mohl působit na spoluobviněné a dosud nevyslechnuté svědky, jmenovitě zaměstnance Středočeského kraje, nemocnic v tomto kraji, a osoby, které rozhodovaly o proplácení finančních prostředků z regionálního operačního programu NUTS II Střední Čechy, s nimiž stěžovatel jednal. Obava z pokračování v trestné činnosti pak byla dána její systematičností, dlouhodobostí, vysokým stupněm plánovanosti a nevyplacením celé odměny za ovlivňování dosud probíhajících výběrových řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 6. 2012 č. j. 6 To 287/2012-176 zamítl stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně o existenci vazebních důvodů, přičemž okruh svědků, jež bude třeba vyslechnout, rozšířil o představitele a zaměstnance obchodních společností zainteresovaných na zadávání veřejných zakázek. Námitce místní nepříslušnosti soudu nepřisvědčil, neboť trestná činnost mohla být rovněž páchána ve spolupráci s dosud nezjištěným zpracovatelem projektu rekonstrukce zámku Buštěhrad se sídlem v Ústí nad Labem, který měl účelově navýšit rozpočet rekonstrukce, přičemž v průběhu prověřování bylo zjištěno, že tímto zpracovatelem měla být společnost Provod, inženýrská společnost, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, která spolupracovala se společností ML Compet, a. s., za kterou jednala obviněná L. N. K námitce nemožnosti obhájce stěžovatele účastnit se souběžně vedených vazebních zasedání ostatních obviněných uvedl, že v případě sedmi návrhů na vzetí do vazby nebylo postupné rozhodování o jednotlivých návrzích během 24 hodin časově možné, přičemž účast obhajoby na ostatních vazebních jednáních si mohl stěžovatelův obhájce zajistit substitucí; nadto všichni obvinění využili svého práva nevypovídat, a tak stěžovateli nemohla být způsoben žádná újma.
Stěžovatel namítá, že při rozhodování o vazbě byl odňat svému zákonnému soudci, neboť v důsledku manipulace se založením místní příslušnosti dozorujícího státního zástupce byla nesprávně dovozena místní příslušnost soudu. Z trestního oznámení, úředního záznamu policejního orgánu vymezujícího okruh podezřelých, ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, žádosti o povolení sledování osob a kladném rozhodnutí o ní, návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a kladného rozhodnutí o něm nevyplývá žádná skutečnost svědčící pro závěr o místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, naopak okruh podezřelých i lokace jejich působení zakládá jednoznačný závěr o místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Praze, popřípadě Městského státního zastupitelství v Praze. Stěžovatel je přesvědčen, že místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla založena na vágních a neověřených informacím o projekční kanceláři, která nadto odmítla "podepsat" nadhodnocený rozpočet rekonstrukce, přičemž stěžovatel má za to, že se tak stalo účelově, a to i proto, že nebyla zahrnuta do popisu skutku a "vypadla z děje". Závěr o nedostatku místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem dle názoru stěžovatele podporuje i skutečnost, že soudci rozhodující o vazbě přijeli za obviněnými do Prahy a že věc od počátku řešilo ÚOKFK Praha a nikoli jeho expozitura v Ústí nad Labem. Vzhledem k tomu, že v průběhu prověřování docházelo opakovaně k dočasnému odložení zahájení trestního stíhání, mělo místně nepříslušné státní zastupitelství dostatek času k postoupení věci, což však učinilo, až po vzetí obviněných do vazby místně nepříslušným Okresním soudem v Ústí nad Labem. K podpoře svého názoru o nezbytnosti zachování procesní čistoty trestního řízení stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02 a nález sp. zn. I. ÚS 144/2000, dle kterého případná delegace místní příslušnosti soudu je výjimkou, kterou je nutno vykládat restriktivně. Stěžovatel se také odvolává na právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 4 Tz 69/2009 a sp. zn. 3 Tz 33/2011, dle kterých je pouze místně příslušný státní zástupce oprávněný k podání návrhu na vzetí do vazby, přičemž je na místě zachování příslušnosti téhož státního zástupce jak pro stádium před podáním obžaloby, tak pro zastupování obžaloby před soudem. Stěžovatel odkazuje též na řadu nálezů Ústavního soudu zabývajících se právem na zákonného soudce, které zamezuje libovolnému a účelovému obsazení soudu ad hoc, z čehož stěžovatel dovozuje princip obecnosti jako klíčový požadavek při stanovení příslušnosti soudu, přičemž pod rámec ochrany poskytované tímto právem zahrnuje i požadavek dodržení zákonných podmínek vymezujících příslušnost státních zástupců. Stěžovatel míní, že dodržení formální stránky trestního řízení je pojistkou proti zneužití moci; jinak vznikají preferované soudy, resp. někteří soudci těchto soudů, u nichž bude státními zástupci kalkulováno s větší pravděpodobností vyhovění návrhu na vzetí obviněného do vazby. Jedná se o nevítaný jev forum shopping kritizovaný nejen komunitárním právem, ale i Radou Evropy. Stěžovatel dodává, že Okresní soud v Ústí nad Labem s se jeho námitkou nedostatku místní příslušnosti vůbec nevypořádal, přičemž úkolem stížnostního soudu je toliko rozhodnout o podané stížnosti a správnosti odůvodnění soudu prvního stupně a nikoli nahrazovat nebo doplňovat jeho argumentaci o informaci o společnosti PROVOD - inženýrská společnost, s. r. o., jež byla vytvořena krajským soudem ex post, neboť společnost nebyla zmiňována v žádném z předchozích dokumentů a nebylo jí argumentováno při zakládání místní příslušnosti, přičemž bylo prokázáno, že tato společnost neměla "nic společného" s veřejnou zakázkou. Opíraje se o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 16/2010 a sp. zn. 11 Td 61/2011 hodnotí stěžovatel nedůvěru oznamovatele trestné činnosti vůči místně příslušným orgánům činným v trestním řízení jako pouhou obecně projevenou nedůvěru bez jakýchkoli konkrétních poznatků; tou není ani údajná účast spoluobviněného D. R. na narozeninové oslavě ředitele středočeské policie.
Dále stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že vazební zasedání všech obviněných se vzájemně kryla, v důsledku čehož se jich stěžovatelův obhájce nemohl zúčastnit, ačkoli zejména výpověď dalších obviněných může být použita jako důkaz v soudním řízení. Rovněž namítá, že mu při vazebním zasedání nebyly poskytnuty k nahlédnutí záznamy o odposleších, přepis důkazního záznamu akce Důvěra ani úřední záznamy, přičemž stěžovatel odmítá, že by svým podpisem na protokolu z vazebního zasedání potvrdil seznámení se s těmito důkazy; to vyvrací délka 20 minut vazebního zasedání i případný zvukový záznam. Vycházeje z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 200/98 a III. ÚS 29/01 stěžovatel taktéž namítá, že z veřejně dostupného rozvrhu práce Okresního soudu v Ústí nad Labem není zřejmé, zda ve stěžovatelově věci rozhodující soudce je stěžovatelovým zákonným soudcem.
Stěžovatel dále navrhl zrušení ustanovení §26 trestního řádu, neboť jeho formulace zakládá zcela odůvodněnou obavu ze svévolného, popř. účelového zakládání místní příslušnosti soudu k provádění úkonů v přípravném řízení. Uvádí, že v ústavní ani zákonné rovině není upraven princip zákonného státního zástupce. Příslušnost státních zastupitelství je na zákonné úrovni upravena pouze pro řízení u soudu v §7 odst. 2 zákona o státním zastupitelství a pro přípravné řízení pouze podzákonným předpisem, a to ustanovením §12 a násl. jednacího řádu státního zastupitelství. Stěžovatel poukazuje na obiter dictum vyslovené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2632/12, dle kterého právní úprava místní příslušnosti státního zastupitelství vykazuje ústavní deficit zejména z hlediska stupně právní síly předpisu, v němž je obsažena. Přidělování věcí není založeno na obecném rozvrhu práce, ale o přidělení rozhoduje vedoucí státní zástupce či státní zástupce jím pověřený, přičemž i po počátečním přidělení věci určitému státnímu zástupci je věc přidělena jinému či dochází k zastoupení z důvodu nemoci, dovolené apod.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost, jakož i návrh s ní spojený, jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelovým návrhem na zrušení ustanovení §26 trestního řádu, protože jeho aplikace měla za následek stěžovatelem tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů.
Prvotním, nikoli však jediným smyslem práva na zákonného soudce zakotveného v článku 38 odst. 1 Listiny je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012, nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), odst. 16., nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)]. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců [srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. 5. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010]. Nicméně ani právo na zákonného soudce nelze pojímat přepjatě a eliminovat tak jiné instituty práva na spravedlivý proces (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Lagášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 792).
Způsob určení místně příslušného soudu k úkonům v přípravném řízení vymezený v ustanovení §26 trestního řádu je jednoznačným a obecným pravidlem, které zajišťuje pevné a předvídatelné rozdělení agendy mezi věcně příslušné soudy. Ani nález sp. zn. III. ÚS 240/97 ze dne 9. 4. 1998 (N 44/10 SbNU 293) a obiter dictum usnesení sp. zn. I. ÚS 2632/12 (ze dne 17. 9. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz) nijak nezpochybňují ustanovení §26 trestního řádu po obsahové stránce, neboť se zabývají právní úpravou místní příslušnosti státního zastupitelství a k mechanismu určení místní příslušnosti soudu, který upravuje toto ustanovení, se vyjadřují bez kritických poznámek. Pokud jde o určení konkrétního soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem oprávněného k rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby, postačí odkázat na poznámku a) k úseku trestnímu na str. 7 rozvrhu práce zveřejněného na webových stránkách soudu, dle které je dosažitelnost soudců pro úkony přípravného řízení trestního určena dle ročního rozpisu služeb podle týdnů, který je k dispozici u soudu.
Oproti tomu právo na zákonného státního zástupce Listina negarantuje, přičemž článek 38 odst. 1 Listiny nelze vykládat natolik extenzivně, že by jím poskytnuté záruky byly rozšířeny i ve vztahu k státnímu zástupci, a to z důvodu odlišnosti postavení státního zástupce v trestním řízení, jež má nejudiciální charakter [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (232/2011 Sb.), odst. 33. a 38.]. Státní zastupitelství není orgánem, který stoje nad procesními stranami autoritativně a definitivně rozhoduje o vině a trestu obviněného, ale jakožto strana v trestním řízení (srov. ustanovení §12 odst. 6 trestního řádu) plní jemu ústavně uloženou povinnost zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení (srov. článek 80 odst. 1 Ústavy) a dbá především na ochranu veřejného zájmu, což může vést k legitimní pochybnosti o nestrannosti státních zástupců při posuzování střetu základních práv a svobod a veřejného zájmu, ačkoli i v činnosti státního zastupitelství musí převažovat veřejný zájem na zákonném a spravedlivém rozhodnutí (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 199). Jakkoliv lze shledat řadu zákonných záruk nezávislosti a nestrannosti státního zástupce a z hlediska subjektivního je možno u státního zástupce dovodit obdobné rysy jako u subjektivně nezávislého soudce, přetrvávají rovněž prvky od soudní moci jej odlišující, jimiž jsou například prvky nadřízenosti či instančního dohledu v ustanovení §11a, §12, §12c, §12d, §12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10, odst. 32.), mezi které patří např. oprávnění vyššího státního zastupitelství odejmout věc nižšímu státnímu zastupitelství a vyřídit ji samostatně, neřídí-li se jeho pokyny či je nečinné nebo se v jeho postupu vyskytují nedůvodné průtahy (srov. ustanovení §12d odst. 2 a 3 zákona o státním zastupitelství), obdobně oprávnění vedoucího státního zástupce vykonávat dohled a dávat pokyny k postupu při vyřizování věcí státním zástupcům působícím u státního zastupitelství, v jehož čele stojí (srov. ustanovení §12e téhož zákona). Současné pojetí postavení státního zastupitelství v trestním řízení tak stěží dovoluje konstruovat princip nezávislosti státního zástupce v kvalitě srovnatelné s principem nezávislosti soudce a právo na zákonného státního zástupce ve smyslu přidělení věci státnímu zástupci určenému podle stejně striktních pravidel, jak je tomu u rozdělování napadených věcí mezi soudce.
Spatřuje-li stěžovatel ústavní deficit právní úpravy místní příslušnosti státního zastupitelství v přípravném řízení v jejím zakotvení na podzákonné úrovni vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994, o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, měl by se domáhat zrušení právě této právní úpravy a nikoli právní úpravy obsažené v ustanovení §26 trestního řádu, která z tohoto pohledu žádným ústavním deficitem netrpí.
Je třeba uzavřít, že napadené ustanovení trestního řádu upravující místní příslušnost soudu nebylo shledáno ústavně nekonformním, a proto z hlediska ústavněprávního obstojí i ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, jejichž neústavnost stěžovatel spatřoval především v aplikaci tohoto zákonného ustanovení.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 16/2010 a sp. zn. 11 Td 61/2011, na které stěžovatel poukazuje na podporu svého názoru o vágnosti nedůvěry oznamovatele trestného činu v nestrannost orgánů činných v trestním řízení, nejsou v projednávané věci použitelné, neboť se týkají odnětí a přikázání věci jinému místně příslušném soudu z důvodu podjatosti. Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, může občan učinit u kteréhokoli státního zastupitelství, přičemž jeho důvody pro výběr určitého státního zastupitelství jsou nepodstatné; jestliže zvolené státní zastupitelství není příslušné k vyřízení trestního oznámení, věc postoupí.
Stěžovatelova výtka stížnostnímu soudu, dle které nebyl oprávněn doplňovat a nahrazovat chybějící argumentaci soudu prvního stupně ke stěžovatelem vznesené námitce místní nepříslušnosti soudu, je lichá. Ústavní soud pravidelně judikuje, že přezkoumává rozhodnutí orgánů veřejné moci a řízení jim předcházející jako jeden celek, a proto v případě ústavní stížnosti založené na nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu nižšího stupně mohou být vady, k nimž v daném řízení došlo, zhojeny následným postupem soudu vyššího stupně (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 955/12 ze dne 31. 5. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 363/10 ze dne 26. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 912/09 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 2838/08 ze dne 14. 5. 2009, všechna dostupna na http://nalus.usoud.cz). Stížnostní soud se stěžovatelovou námitkou místní nepříslušnosti soudu podrobně zabýval; je třeba připustit, že skutečnost, o kterou se opírá založení místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a vazebních soudů, je ve vztahu ke zbylým okolnostem trestné činnosti marginální.
K námitce neúčasti stěžovatelova obhájce na současně vedených vazebních zasedáních postačí poukázat na pregnantní odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (str. 11 usnesení).
Námitka neumožnění nahlédnout stěžovateli do prováděných listinných důkazů při vazebním zasedání s poukazem na jeho délku není sama o sobě způsobilá zpochybnit obsah protokolu vyhotoveného při tomto zasedání, proti kterému stěžovatel tehdy nevznesl žádné námitky, nehledě na to, že sám stěžovatel hovoří o nahlédnutí a nikoli podrobném studiu listin, které si žádá více času.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel nedoložil porušení jemu ústavně zaručených práv při rozhodování obecných soudů o vzetí jeho osoby do vazby, a proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení ustanovení §26 trestního řádu též jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu