ECLI:CZ:US:2000:4.US.43.2000
sp. zn. IV. ÚS 43/2000
Usnesení
IV. ÚS 43/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. H. A., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 169/99, ze dne 20. 12. 1999, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, čj. 37 T 5/99-1338, ze dne 22. 11. 1999, kterým tento soud zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 3. 8. 1999 podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, kterou však po téměř čtyřech měsících Krajský soud v Ostravě výše označeným rozhodnutím zamítl. Posléze pak Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím zamítl i jeho stížnost proti prvoinstančnímu rozhodnutí krajského soudu s tím, že u stěžovatele trvá vazební důvod uvedený v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu. Ve své žádosti o propuštění z vazby a později i ve své stížnosti proti rozhodnutí o jejím zamítnutí uváděl důvody svědčící ve prospěch jeho tvrzení, že v jeho případě není vazební důvod dán. Prvoinstanční soud se však jeho argumenty nezabýval. Dospěl pouze k závěru, že existuje předpoklad, že je stěžovatel ohrožen trestní sazbou od 5 do 12 let a mohl by se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému trestu, když byl před zadržením obtížně dosažitelný. Dále pak shledal, stejně jako v případě jeho spoluobžalovaného K., i vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Rovněž vrchní soud se podle stěžovatelova názoru argumentací uvedenou v podané stížnosti vůbec nezabýval a vycházel ze skutkových sdělení podaných v obžalobě, ač odůvodnění obžaloby nemá s rozhodnutím o vazbě nic společného. Vrchní soud tak, podle stěžovatele, napadeným rozhodnutím porušil v rozporu s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu. Dotčeno bylo i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a to pokud jde o řádné odůvodnění rozhodnutí způsobem přikázaným v ustanovení §134 odst. 2 t.ř. Tím, že vrchní soud jako stížnostní soud nevyvracel stěžovatelovu argumentaci konkrétním důkazem, porušil i presumpci neviny. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti shrnuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá závěr svědčící pro existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a), c). Čtyřdenní nepřítomnost v místě bydliště, stejně jako tvrzení, že zde existuje dostatečně odůvodněná obava pokračování v trestné činnosti, nepodložená jakoukoliv konkrétní skutečností, neodůvodňují vazbu ani v nejmenším. Došlo tak i k porušení základních zásad trestního řízení daných zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 t.ř. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 5/99, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje své argumenty, které již uplatnil ve své žádosti o propuštění z vazby a následně i ve stížnosti proti usnesení krajského soudu. S těmito argumenty se vrchní soud vypořádal již v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto na ně ve svém vyjádření odkazuje. Jak uvádí, na s. 2 a 3 tohoto rozhodnutí podrobně rozebral jednotlivé konkrétní skutečnosti jednoznačně odůvodňující existenci vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) t.ř. u stěžovatele, v závěru s. 3 pak rovněž zdůvodnil existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) t.ř., když tento byl dán nejen prostým faktem opakovaného nezastižení stěžovatele policií v místě bydliště, ale zejména pak ve spojení s tím, že ani nejbližší příbuzní obviněného nebyli schopni sdělit policii jakýkoliv bližší údaj o pobytu obviněného. Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud vyšel ze skutkových zjištění uvedených v obžalobě a nezabýval se argumentací stěžovatele, která důvodnost podané obžaloby dle stěžovatele vyvrací, pak soud poznamenává, že po podání obžaloby již nelze v rámci rozhodování soudu o vazbě aplikovat ustanovení §67 odst. 2 t.ř. V rámci řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby tedy stížnostní soud nemůže řešit otázku viny stěžovatele a provádět v tomto směru hodnocení důkazů, které navíc ani nebyly u hlavního líčení soudem I. stupně provedeny. Je oprávněn provést hodnocení důkazů ve spise obsažených toliko v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vazbě stěžovatele, což vrchní soud v posuzovaném případě učinil. Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud rozhodl až po čtyřech měsících, ač měl ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 t.ř. rozhodnout neodkladně, pak vrchní soud poznamenává, že stěžovatel napadl toliko usnesení vrchního soudu, který o stížnosti rozhodl po předložení spisového materiálu dne 9. 12. 1999 již 20. 12. 1999, což s ohledem na rozsah spisového materiálu (přes 1300 stran) považuje za rozhodnutí provedené neodkladně. Z výše uvedených důvodů vrchní soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele zpochybňujících existenci vazebního důvodu, který by odůvodňoval další trvání vazby. Výhrady, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, přitom již uvedl ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu ze dne 3. 8. 1999 a ve stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí o zamítnutí této žádosti, přičemž oba obecné soudy se těmito stěžovatelovými výhradami zabývaly. Pokud pak jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu, pak Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není běžnou další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto může zasáhnout pouze v případě zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Tak tomu však v posuzované věci není.
Ústavní soud předně považuje za nutné zdůraznit, že institut vazby je institutem zajišťovacím. Uvalení vazby či její trvání nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného, rozhodnutí o vazbě tedy nepředjímá rozhodnutí o meritu věci a nemůže se tak ani dotknout ve stěžovatelově případě zpochybnění principu presumpce neviny.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky, týkající se neexistence vazebních důvodů, resp. nedostatečné zdůvodnění konkrétní skutečností odůvodňující obavu z následků uváděných v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu, je možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu s tím, že jak bylo Ústavním soudem již vyloženo v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 18/96, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují zmíněné obavy je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby , resp. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnou zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by uvedené důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) t.ř. ve výroku rozhodnutí stížnostního soudu i skutečnosti, které vedly soud k tomuto závěru, nebyly dostatečně podloženy. Pokud stěžovatel poukazuje v této souvislosti na ustanovení §134 odst. 2 t.ř., pak Ústavní soud konstatuje, že náležitosti odůvodnění usnesení, tak jak je vypočítává zmíněné zákonné ustanovení, jsou zde podmíněny s ohledem na rozmanitost vydávaných usnesení povahou věci.
Pokud pak stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že o jeho žádosti o propuštění bylo rozhodnuto v podstatě až za čtyři měsíce, tedy nikoliv neodkladně, jak požaduje §72 odst. 2 t.ř., pak musel dát Ústavní soud této námitce stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za pravdu. Stěžovatel se však proti tomuto postupu krajského soudu mohl zákonnými prostředky bránit, což neučinil. Ve vztahu k posuzované věci nelze již tuto skutečnost napravit, přičemž však tuto stěžovatelovu námitku nelze vztáhnout na stížností napadené rozhodnutí, neboť toto bylo, jak ve svém vyjádření připomíná i vrchní soud, vydáno s ohledem na rozsah spisového materiálu bez průtahů.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu