ECLI:CZ:US:2004:4.US.585.01
sp. zn. IV. ÚS 585/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti Ing. M.F., zastoupeného JUDr. M.P., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001, sp. zn. 7 To 272/2001, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a MSZ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle článků 82 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň s ústavní stížností požádal stěžovatel o odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 4. 2001, sp. zn. 2 T 15/2001.
Pro rozhodnutí v této věci považoval Ústavní soud za nutné vyžádat si spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 T 15/2001. Tento spis byl Ústavnímu soudu doručen 14. 5. 2002, ale než bylo ve věci rozhodnuto, byl Obvodním soudem pro Prahu 8 dne 7. 11. 2002 vyžádán zpět k veřejnému zasedání o návrhu stěžovatele na obnovu řízení. Poté byl doručen Ústavnímu soudu až 28. 6. 2004. Z tohoto spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. dubna 2001, č. j. 2 T 15/2001-348, uznán vinným ze spáchání jednak trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a dále z návodu k trestnému činu obecného ohrožení podle §10 odst. 1 písm. b) tr. z. k §179 odst. 1 tr. z., a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Těchto trestných činů se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v srpnu 2000 v P., jako majitel N. bazaru a zastavárny U., donutil pod pohrůžkou násilí svého zaměstnance, spoluobžalovaného D.N., k podepsání dlužního úpisu na částku Kč 300.000, kterou měl údajně zcizit v provozovně bazaru, ačkoliv věděl, že tak vysokou částku nezcizil, a poté jej navedl, aby předstíral, že došlo k přepadení provozovny a jejímu následnému podpálení, což obžalovaný N. učinil. Společně se stěžovatelem byli tímtéž rozsudkem odsouzeni i D.N. a M.S., a to jednak společně pro trestný čin obecného ohrožení podle §179 tr. z., a dále D.N. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 2 tr. z., a M.S. pro pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1 odst. 2 tr. z. Proti tomuto rozsudku se odvolali D.N. a stěžovatel. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001, č. j. 7 To 272/2001-394, byla obě odvolání zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížností nesouhlasí s hodnocením důkazů, tak jak bylo provedeno soudem prvého stupně a převzato odvolacím soudem. V hodnocení, provedeném soudy obou stupňů shledává libovůli. Důkazům, které svědčily v jeho prospěch, nebylo uvěřeno, a nebyly posuzovány v souvislosti s ostatními důkazy. Namítá, že v přípravném řízení provedená konfrontace mezi stěžovatelem a obžalovaným N. nebyla vzata v úvahu vůbec. S jeho námitkami k provedenému dokazování se odvolací soud nijak nevypořádal. Konečně namítá, že k trestnému činu obecného ohrožení nemohlo dojít, protože ze znaleckého dokazování vyplývá pouhá hypotetická možnost rozšíření plamenného hoření na budovu. Přitom podle ustálené judikatury je trestný čin obecného ohrožení dokonán, pokud porušení chráněných zájmů hrozí bezprostředně a konkrétně.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, a MSZ, jako vedlejší účastník řízení, ve svých vyjádřeních označily napadené usnesení za správné.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) Ústavní soud neposuzuje, neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Je spíše výjimkou než pravidlem, aby při složitějších případech vypovídali všichni svědci a obžalovaní naprosto nebo výrazně shodně, a aby jejich výpovědi zcela korespondovaly s ostatními důkazy provedenými v řízení. Je především věcí soudů prvého stupně, aby zákonem předvídaným způsobem, po provedení všech navržených a významných důkazů, tyto důkazy zhodnotily, a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obsahem práva na spravedlivý proces přitom rozhodně není právo na úspěch ve věci, nýbrž právo na to, aby bylo řízení vedeno v mezích ústavně zaručených práv, zákonem předepsaným způsobem. Není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud za důkazně komplikované situace soud uvěří pouze části provedených důkazů, jestliže tyto důkazy tvoří ucelený řetězec, z něhož je možné vyvodit soudem dovozený závěr a zároveň soud odůvodní, proč ostatním provedeným důkazům neuvěřil. V posuzovaném případě soud svůj závěr o vině stěžovatele založil na výpovědi spoluobviněného N., učiněnou v rámci přípravného řízení dne 7. 9. 2000, a tuto dal do souvislosti s takřka všemi v řízení provedenými důkazy. Naopak neuvěřil výpovědi tohoto obviněného učiněné po konfrontaci se stěžovatelem, výpovědi stěžovatele, a v podstatné části výpovědi svědka V., a tento svůj závěr podrobně odůvodnil. Již soud prvého stupně se tedy vypořádal s obhajobou stěžovatele, podle níž byla první výpověď spoluobviněného N. účelově nepravdivá, o čemž měly svědčit jednak rozpory v této výpovědi samé, a dále i rozpory s dalšími v řízení provedenými důkazy.
V rámci odvolání se touto obhajobou zabýval i odvolací soud, který se s provedenými důkazy a jejich hodnocením ze strany soudu prvého stupně v převážné míře ztotožnil. Oprávněně vytknul soudu prvého stupně, že k důkazu použil fotodokumentaci získanou nasazením operativní techniky v jiné trestní věci. I stěžovatel v ústavní stížnosti oprávněně poukázal, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které byly soudem prvého stupně použity k důkazu, byly získány v rozporu s čl. 13 Listiny (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 502/2000, IV. ÚS 536/2000 a IV. ÚS 78/2001), přestože v době jejich pořízení byly získány v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou. Na těchto dvou procesně vadných důkazech však ani výlučně, ani zásadně závěry soudů obou stupňů o vině stěžovatele nespočívaly. Proto tato pochybení obecných soudů obou stupňů nemají vliv na správnost jejich rozhodnutí jako celek.
Jak je uvedeno výše, těžiště hodnocení důkazů, tedy i vypořádání se s obhajobou stěžovatele jako celkem a jednotlivými jejími námitkami zvlášť, spočívá v řízení a rozhodování soudu prvého stupně. Pokud odvolací soud toto zhodnocení a závěry označil za správné, vypořádal se tím i s odvolacími námitkami, které byly uplatněny jak v odvolání tak v řízení před soudem prvého stupně. V daném případě jsou odvolací námitky stěžovatele, vztahující se k nevěrohodnosti první výpovědi spoluobviněného N., podrobným rozebráním námitek, uplatněných v rámci jeho písemně zpracované závěrečné řeči. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud nerozebíral ve svém rozhodnutí jednotlivé odvolací námitky, neboť by se zjevně jednalo o opakování odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně.
Pokud se týče námitky vztahující se k naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. z., touto se odvolací soud dostatečně podrobně vypořádal na str. 5 usnesení. Rozlišil stádium dokonání a dokončení tohoto trestného činu. Právně významnému závěru o dokonání trestného činu nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Předchází mu na jedné straně vyhodnocení posudku znalce, podle nějž se předpoklad možného šíření požáru naplnil, a hrozilo rozšíření plamenného hoření na spalné stavební konstrukce budovy, a na druhé straně byl shledán úmysl obžalovaných požár založit. Stejně tak nelze nic vytknout závěru o irelevanci znalcem shledané skutečnosti, že reálné rozšíření plamenného hoření na celou budovu by trvalo několik hodin a bylo tedy hypotetické, a to proto, že požár po jeho založení již nebyl ovlivňován obžalovanými.
V posuzovaném případě Ústavní soud tedy nezjistil, že by obecné soudy z ústavně významných zákonných požadavků vybočily. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, je tím odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 4. 2001, č. j. 2 T 15/2001-348, a to vzhledem k akcesorické povaze tohoto návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu