ECLI:CZ:US:2005:4.US.585.03
sp. zn. IV. ÚS 585/03
Usnesení
IV.ÚS 585/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 585/03
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BENet Praha, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 53, zastoupené JUDr. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 3 To 89/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 3 To 89/2003, s tím, že uvedeným rozhodnutím mělo dojít k porušení jejích vlastnických práv a zejména čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatelky proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 6. 2003, čj. 3 VZv 3/2001-1292, jenž podle §79a odst. 4 trestního řádu nevyhověl žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění finančních prostředků s odůvodněním, že je vedeno trestní stíhání pro trestný čin dle §148 odst. 1, 4 trestního zákona proti obviněnému Ing. V. B. a dalším osobám, jimiž měla být státu způsobena škoda ve výši nejméně 163 946 709 Kč, přičemž ne všechny případy daňových úniků, jež jsou předmětem daného trestního řízení, byly projednány v daňovém řízení a bylo-li uvolněno postupem dle §79a odst. 3 trestního řádu nebo stěžovatelkou z nezajištěných prostředků uhrazeno 26 955 820 Kč, jde o nepodstatnou část daňového úniku, který bude stěžovatelka v rámci probíhajícího daňového řízení státu hradit, dále je zde zákonná možnost uložení trestu propadnutí majetku dle §51 odst. 1 trestního zákona. Vrchní soud své rozhodnutí zdůvodnil odkazem na svá předchozí rozhodnutí v dané věci vedené pod sp. zn. 3 To 163/2002 a 3 To 59/2003 s tím, že se neobjevily žádné nové skutečnosti, a tak důvody dle §79a odst. 1 trestního řádu jsou dány i nyní. K tomu soud poznamenal, že postata věci je stále stejná a spočívá v tom, že obžalovaný Ing. V. B. je spolu s dalšími osobami stíhán jako uprchlý pro trestný čin podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona s mimořádně vysokou údajnou škodou, věc je ve stádiu přípravného řízení a k ekonomickým otázkám, majícím význam pro rozhodování o projednávané otázce, bylo vše potřebné již dříve uvedeno. Dle soudu je i nadále dána přímá úměrnost mezi možnostmi orgánů činných v trestním řízení a možnostmi postupu podle §79a trestního řádu, přičemž nejsou dotčena majetková práva stěžovatelky, jen práva dispoziční, a to nikoliv nezvratně; výpočty podané stěžovatelem nejsou podstatné i z toho důvodu, že jde o úvahy subjektivního rázu, jež pro věc nemusí být důležité.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v letech 1994 až 1997 dovážela a vyvážela zboží, zejména feroslitiny. V dubnu roku 2001 bylo zahájeno trestní stíhání proti osobám, které byly v daném období jejími statutárními orgány, event. vlastníky, pro podezření ze spáchání trestného činu podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona. V rámci trestního řízení byla dle §79a trestního řádu mj. zajištěna na stěžovatelkou uváděném účtu částka 101 909 140,96 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění mělo vyplynout, že tento krok má zabezpečit úhradu případného celního dluhu, na což stěžovatelka reagovala návrhem, aby finanční prostředky byly převedeny na účet Generálního ředitelství cel ČR k případnému zaplacení celního dluhu, což vzhledem k nesouhlasu orgánů činných v trestním řízení nebylo akceptováno. Po vyčíslení dluhu stěžovatelka celní dluh uhradila ve výši 44 014 936 Kč, a proto požádala o uvolnění zbylých prostředků, min. 22 995 820 Kč, tedy částky, kterou musela uhradit z jiných než zajištěných finančních prostředků. Vrchní státní zastupitelství v Praze této žádosti nevyhovělo s tím, že celní dluh byl vyčíslen ve výši 163 946 709 Kč, nebyl však v plné výši projednán, a že připadá v úvahu trest propadnutí majetku dle §51 odst. 1 trestního zákona. Proti tomu podala stížnost, ve které namítala, že její případný dluh již byl uhrazen, a jde-li o jiný celní dluh, který případně stíhané osoby způsobily v jiných společnostech, nemůže za takovýto celní dluh ona odpovídat, rovněž tak nepřipadá v úvahu, že by případným uložením trestu podle §51 odst. 1 trestního zákona mohl být postižen její majetek, neboť není obviněnou a není obviněnými osobami vlastněna, a dále že celní dluh již byl uhrazen, a tak nemůže existovat další důvod pro dané omezení. K tomu stěžovatelka podotkla, že více než dva a půl roku po zahájení trestního stíhání nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by zajištěné finanční prostředky měly souvislost s jednáním obviněných osob v jiných společnostech. Přesto vrchní soud její stížnost zamítl, aniž by se vyrovnal s uplatněnými námitkami a předloženými listinami. Dle stěžovatelky dochází k omezení jejích vlastnických práv nad zákonný rámec; důvody pro zajištění totiž musí odpovídat zjištěným skutečnostem a dané opatření musí být přiměřené k délce šetření. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala své námitky, jež uplatnila v řízení před vrchním soudem, a vyjádřila přesvědčení, že došlo k porušení jejích práv, jak jsou uvedena shora, načež navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti. Uvedený soud vyjádřil přesvědčení, že své usnesení odůvodnil výstižně a přesvědčivě, přičemž námitky uváděné v ústavní stížnosti jsou jen opakováním již řečeného; dále pak poukázal na své vyjádření ze dne 14. 11. 2003 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 538/03, jakož i na svá dřívější vyjádření ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 723/02 s tím, že ústavní stížnost nevnáší do věci nic nového, věc je v přípravném řízení, a že se nemíní vyjadřovat k otázkám možné viny či neviny. Má za to, že zákon nebyl z jeho strany porušen, že námitky jsou nedůvodné a ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu sp. zn. II. ÚS 708/02 a sp. zn. I. ÚS 538/03, stěžovatelka se již ve dvou případech obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž brojila proti postupu orgánů činných v trestním řízení, jež nevyhověly její žádosti na zrušení, resp. omezení zajištění předmětných peněžních prostředků na účtu (§79a odst. 3, 4 trestního řádu), ovšem Ústavní soud její návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. V odůvodnění příslušných usnesení ze dne 11. 3. 2004 a 15. 12. 2004 přitom uvedl, že zajistit peněžní prostředky na účtu u banky umožňuje trestní řád za předpokladu, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti (§79a trestního řádu); jedná se o ústavně konformní omezení vlastnického (dispozičního) práva majitele účtu k těmto prostředkům. Majitel účtu má právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění (§79a odst. 4 trestního řádu), je však věcí úvahy státního zástupce a v řízení před soudem předsedy senátu, zda potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení trvá i nadále.
V posuzovaném případě jde - jako ostatně i v předchozích případech - o to, zda orgány činné v trestním řízení nerozhodly ve věci na základě úvahy, již by bylo možno označit za "svévolnou". Již v předchozích případech Ústavní soud konstatoval, že důvodem pro zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků by mohl být pouze fakt, že tato potřeba pro účely trestního řízení netrvá, a dále že v daném ohledu nelze považovat za relevantní argumentaci ekonomickou situací stěžovatelky vzniklou zajištěním peněžních prostředků. Zbývá tedy posoudit, zda situace se změnila natolik, že by předmětné zajištění zjevně přestalo mít smysl. Vrchní státní zastupitelství v Praze vycházelo ve svém rozhodování podle §79a odst. 4 trestního řádu z pravděpodobné existence celního dluhu, ze kterého byla uhrazena jen malá část, a možnosti postupu ve smyslu §51 odst. 1 trestního zákona. Jak je z ústavní stížnosti, resp. jejích příloh patrné, v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení nebyla otázka celního dluhu s konečnou platností vyřešena, a jde-li o druhý důvod zajištění předmětných prostředků - o možnost postupu podle §51 odst. 1 trestního zákona, tato otázka bude řešena v průběhu celého trestního řízení a její vyřešení závisí na mnoha faktorech, zda v prvé řadě budou obvinění uznáni vinnými, zda se podaří rozkrýt případné majetkové vazby těchto osob ke společnostem, prostřednictvím nichž byla eventuální trestná činnost páchána, apod., přičemž Ústavní soud se necítí být oprávněn v této fázi o dané otázce rozhodovat, neboť by tím nepřípustně zasahoval do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2005