ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.94.2013:33
sp. zn. 5 Afs 94/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: multigate a.s.,
se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupený JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem
se sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého
kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2013, č. j. 30 Af 30/2011 - 137,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru vnitra a krajského živnostenského úřadu
(dále jen ,,žalovaný”) ze dne 14. 6. 2011, č. j. 10849/MJ/2011-2; tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí o přeplatku vydané Magistrátem města Hradec
Králové (dále jen ,,správce poplatku”) ze dne 14. 3. 2011, č. j. MMHK/046664/2011.
Správce poplatku uvedeným rozhodnutím nevyhověl žádosti stěžovatele o vrácení vratitelného
přeplatku dle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni rozhodování
správního orgánu (dále jen „daňový řád“), vzniklého podle stěžovatele na místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí dle §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen ,,zákon o místních poplatcích”).
I. Vymezení věci
Stěžovatel dne 30. 9. 2010 uhradil místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále také jen „místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj“) dle §10a zákona o místních poplatcích a obecně závazné
vyhlášky statutárního města Hradec Králové č. 3/2010 (dále jen „vyhláška č. 3/2010“),
a to ve výši 21 980 Kč a dne 30. 11. 2010 platbu ve výši 103 971 Kč a dne 31. 1. 2011 částku
ve výši 119 240 Kč za období od 22. 6. 2010 do 30. 9. 2010. Podáními ze dne 17. 2. 2011
stěžovatel požádal správce poplatku o vrácení uvedených částek, protože uhrazené místní
poplatky považoval za vratitelný přeplatek z důvodu absence zákonného podkladu pro jejich
stanovení a vybírání. Správce poplatku žádostem nevyhověl s odůvodněním, že přeplatek
poplatku ve smyslu §154 a §155 daňového řádu za předmětná období nevznikl.
Rozhodnutí o žádostech o vrácení vratitelného přeplatku stěžovatel napadl odvoláním,
o němž žalovaný vydal již zmíněné rozhodnutí ze dne 14. 6. 2011, č. j. 10849/MJ/2011 - 2.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný odmítl, že by stěžovatelem namítaná ustanovení
zákona o místních poplatcích a zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), byla nesrozumitelná a umožňovala
více výkladů ve vztahu k vybírání místních poplatků za „jiné technické herní zařízení“ (dále
též „JTHZ“). V uvedeném rozhodnutí žalovaný také dospěl k závěru, že stěžovatelem
provozovaná zařízení podléhají poplatkové povinnosti.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, v níž obšírně argumentoval
nezákonností napadených správních rozhodnutí z toho důvodu, že se žalovaný s jeho odvoláním
vypořádal nesprávně a dostatečně se také nezabýval tvrzenými odvolacími důvody. Žalovaný
dle stěžovatele také chybně interpretoval a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona
o místních poplatcích, zákona o loteriích a daňového řádu.
II. Posouzení věci krajským soudem
Krajský soud nepřisvědčil námitce protiústavnosti ustanovení §1 písm. g) a §10a zákona
o místních poplatcích, ve znění po novele provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Ústavní soud
v nálezu ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/12 dospěl k závěru, že zmíněná novela zákona
o místních poplatcích nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. Krajský soud byl nálezem
Ústavního soudu vázán, proto na argumentaci v něm obsaženou v podrobnostech odkázal.
Předmětem soudního přezkumu stěžovatel dále učinil výklad pojmu JTHZ,
a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů (dále jen ,,VLT”), jakožto
koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního systému
(dále jen ,,CLS”), a s ohledem na posouzení, zda poplatkové povinnosti podléhá každý povolený
výherní hrací přístroj (dále jen ,,VHP”), případně zda je ke vzniku poplatkové povinnosti
nezbytné jeho uvedení do faktického provozu.
Po uvedení relevantních ustanovení zákona o místních poplatcích krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, a ze dne
4. 6. 2013, č. j. 2 Afs 26/2013 - 34, přičemž významnou část odůvodnění těchto rozhodnutí
krajský soud citoval. Krajský soud zdůvodnil rozsáhlou citaci tím, že v uvedených rozsudcích
zdejšího soudu jsou obsaženy odpovědi na všechny argumenty či tvrzení stěžovatele v rámci
žalobních námitek, týkajících se zpochybnění výkladu pojmu JTHZ. Krajský soud připustil,
že ne všechny argumenty správních orgánů vyslovené v odůvodnění přezkoumávaných
rozhodnutí zcela přesně odpovídají závěrům Nejvyššího správního soudu v citovaných
rozsudcích. Tuto skutečnost však krajský soud nepovažoval za relevantní, protože nebyla
způsobilá přivodit nezákonnost napadených rozhodnutí. Případné názorové odchylky mezi
správními orgány a Nejvyšším správním soudem totiž dle krajského soudu nemohou nic změnit
na jejich shodném závěru, totiž že VLT představuje „jiné technické zařízení“ ve smyslu
§10a zákona o místních poplatcích, ve znění po změně provedené zákonem č. 183/2010 Sb.,
a že zpoplatnění proto podléhá každý koncový terminál, nejen centrální loterní jednotka. Krajský
soud neshledal důvod se od tohoto závěru odchýlit. Poněvadž by jinými slovy sděloval totéž,
odkázal krajský soud na podrobně rozvedené závěry Nejvyššího správního soudu.
K námitce formálních vad výroku rozhodnutí o žádosti o vrácení přeplatku krajský soud
konstatoval, že není důvodná. Správce poplatku v návětí výrokové části dle požadavku
§102 odst. 1 písm. d) daňového řádu vymezil okruh právních předpisů, podle kterých rozhodoval
zcela výstižným a dostatečným způsobem, neboť odkázal na ty nejdůležitější právní předpisy,
resp. jejich konkrétní ustanovení, jejichž aplikace pro rozhodování ve věci byla relevantní.
Krajský soud přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 8 Afs 18/2005 – 78 a připomněl, že zákon výslovně nepožaduje, aby výroková část
rozhodnutí obsahovala i odkazy na všechna konkrétní ustanovení těch právních předpisů,
které správní orgán při rozhodování o věci uplatnil. Správce poplatku dle krajského soudu dostál
své povinnosti poskytnout srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného
rozhodnutí, které z toho důvodu krajský soud shledal v tomto směru bezvadným. Dále se krajský
soud zabýval uplatněnou námitkou nicotnosti rozhodnutí správce poplatku, jíž stěžovatel dovodil
z formulace výroku; tuto neshledal důvodnou, přitom konstatoval, že požadavky dostatečné
přesnosti, jednoznačnosti a srozumitelnosti rozhodnutí je vždy nutno posuzovat v kontextu
celého rozhodnutí, nikoliv izolovaně. Krajský soud dospěl k závěru, že výroková část napadeného
rozhodnutí uvedeným požadavkům vyhověla, a tím spíše formulace výroku rozhodnutí nemohla
zapříčinit jeho nicotnost.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele stran vad vyhlášky č. 3/2010.
Krajský soud poukázal na zákonný podklad k vydání této vyhlášky, obsažený v §14 zákona
o místních poplatcích, a způsob jejího přijetí zastupitelstvem města Hradec Králové, včetně
důvodové zprávy k přijetí předmětné vyhlášky; konstatoval, že důvody přijetí vyhlášky i její obsah
z hlediska naplnění pojmu veřejný zájem z hlediska ust. §12 odst. 2 zákona o obcích zcela
obstojí.
Závěrem se krajský soud vyjádřil k metodickému návodu Ministerstva financí
č. j. 34/21919/2011. Odkaz na metodický návod týkající se vyměřování správních poplatků
z provozování loterií a jiných podobných her dle §50 odst. 3 zákona o loteriích považoval
krajský soud za nepřípadný, neboť předmětem soudního přezkumu v dané věci nebyla
problematika správních poplatků z provozování loterií a jiných podobných her. Ve shodě
se shora citovanými závěry Nejvyššího správního soudu navíc krajský soud zopakoval, že pro
jeho rozhodování nebyly závazné jakékoli metodiky či stanoviska Ministerstva financí, nýbrž
toliko text zákona, jak pro něj vyplývá z čl. 95 odst. 1 Ústavy.
III. Kasační námitky stěžovatele
Stěžovatel kasační stížností napadá rozsudek krajského soudu z důvodů obsažených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel rovněž namítá nicotnost rozhodnutí správce
poplatku.
Stěžovatel je přesvědčen, že pokud opakovaně namítá, že jeho zařízení místnímu poplatku
nepodléhají, nemůže správce poplatku rozhodnout o ne/existenci přeplatku na místním
poplatku bez toho, aby měl jako podklad pro rozhodnutí k dispozici pravomocný platební
výměr. Stěžovatel připomíná kromě postupu evidence daní dle daňového řádu rovněž rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 – 62, dle kterého má správce
poplatku povinnost vydat platební výměr, pokud poplatník nesouhlasí s výší poplatku a tento
nesouhlas kvalifikovaně vyjádří (což stěžovatel učinil). Není-li pak vydán pravomocný platební
výměr, není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán a nelze rozhodnout o existenci
přeplatku. V této souvislosti stěžovatel též navrhl přerušení řízení do doby rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 68/2012.
Skutečnost, že se krajský soud nijak nezabýval tím, zda byl místní poplatek na daňovém
účtu stěžovatele pravomocně předepsán, považuje stěžovatel za vadu řízení, která měla
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek
krajského soudu nemá oporu ve spise, neboť krajský soud v rozporu s vydaným platebním
výměrem uvedl, že poplatky byly stěžovateli vyměřeny konkludentně. Stěžovatel pokládá uvedený
postup správních orgánů a krajského soudu za zatížený vadou nicotnosti, k tomu stěžovatel
rekapituluje judikaturu Nejvyššího správního soudu a právní úpravu s. ř. s. týkající se vyslovení
nicotnosti. Nadto stěžovatel zpochybňuje možnost konkludentního vyměření místního poplatku
s ohledem na úpravu lhůt dle obecně závazné vyhlášky a zdůrazňuje, že v řízení před krajským
soudem namítal, že napadené rozhodnutí správce poplatku bylo vydáno v rozporu s §154 a 155
daňového řádu. Jelikož se krajský soud otázkou existence přeplatku nezabýval, stěžovatel
považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
Stěžovatel za zásadní dále označil otázku povinnosti platit místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami CLS.
V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu vyřčenými
v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, a ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 26/2013 - 34. Stěžovatel namítá nejasnost právní úpravy, resp. neexistující pravomoc
Ministerstva financí povolit JTHZ, a odmítá směšování pojmu „povoluje“ a „schvaluje“.
Je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení povolované
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ podle standardních výkladových metod,
tj. za použití výkladu gramatického, systematického, logického, eventuelně historického
a teleologického. Gramatickým výkladem dochází k závěru, že zpoplatněno může být jen
to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru a které je povoleno
ministerstvem. Z logického výkladu dovozuje, že §10a zákona o místních poplatcích zpoplatňuje
VHP na straně jedné a JTHZ povolená Ministerstvem financí na straně druhé. Zákon o loteriích
však o vydávání povolení k JTHZ výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona o loteriích předpokládá
vydávání povolení k provozování jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož zákona vydávání
povolení loterií a jiných podobných her. Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo na základě zákona
o loteriích povoluje pouze loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje, tomboly, kursové
sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario je tedy vyloučena pravomoc ministerstva vydávat
povolení k provozování JTHZ. Pokud je zpoplatňování VHP a JTHZ upraveno
týmž ustanovením zákona o místních poplatcích, stěžovatel (za použití argumentu a simili)
dovozuje, že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž provozování je povoleno podle zákona
o loteriích, měla by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ, která jsou taktéž povolována
ministerstvem.
Stěžovatel zároveň opětovně a obsáhle vytkl celkovou nejasnost právní úpravy, včetně
novel zákona o místních poplatcích, spočívající především v nejasnosti pojmu „výherní hrací
přístroj“, a jeho dopadu na VLT. S odkazem na zákon o loteriích stěžovatel dovozuje,
že poplatku za provozovaný VHP podléhá každý povolený hrací přístroj, nikoli tedy hrací
přístroj, prostřednictvím kterého jsou provozovány sázkové hry. V případě VLT je takto
povolováno v souladu s §50 odst. 3 zákona o loteriích provozování loterie nebo jiné podobné
hry, a nikoli provozování VHP, který podléhá místnímu poplatku. Navíc zákon o loteriích
ani zákon o místních poplatcích žádným způsobem neupravují pojem „jiné technické herní
zařízení“, přičemž, má-li být jeho provozování zpoplatněno, musí zákon o loteriích přinejmenším
stanovit, že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování jiného technického herního
zařízení či zařízení, které by pod tento pojem spadalo. Zároveň stěžovatel argumentuje tím,
že Ministerstvo financí „povoluje“ loterii nebo jinou podobnou hru, avšak později „schvaluje“
provozování jednotlivých VLT. Tuto gramatickou odlišnost (mající na výběr poplatku zásadní
vliv) opomněl vzít v úvahu jak správce poplatku, tak krajský soud.
Další žalobní námitky, s nimiž se podle tvrzení stěžovatele krajský soud nevypořádal,
se týkají technických aspektů provozovaných zařízení a nemožnosti je subsumovat pod pojem
JTHZ. Provozování loterie nebo jiné podobné hry je prováděno prostřednictvím CLS,
což je funkčně nedělitelné technické zařízení, kterým je elektronický systém tvořený centrální
řídící jednotkou, místní kontrolní jednotkou a neomezeným počtem připojených koncových
VLT, tvořící po funkční stránce jeden celek. VLT je pouze jednou z částí CLS. Při srovnání
s VHP je zřejmé, že se jím rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické
zařízení s ovládáním určeným jen pro jednoho hráče. Vzhledem ke spojení pojmů VHP a JTHZ
do téhož ustanovení zákona o místních poplatcích stěžovatel předpokládá, že se jedná o zařízení
podobná, příbuzná. Z tohoto důvodu by měla být dána kompaktnost a funkční nedělitelnost
i v případě JTHZ, přičemž tyto vlastnosti je nutné odvodit od průběhu sázkového procesu,
kterým se rozumí vklad finančních prostředků do hry, uzavření sázky, průběh jednotlivé hry
a její výsledek. VHP i JTHZ by tedy měly být schopny uskutečnit všechny tyto prvky sázkového
procesu. Fakticky však VLT není funkčně nedělitelným technickým zařízením (slouží jen jako
zobrazovací zařízení, ale k vygenerování prohry či výhry dochází v CLS) a sám o sobě nemůže
sloužit k provozování loterií, což vyplývá také z vymezení CLS v jednotlivých rozhodnutích
ministerstva.
Z důvodu zákonných nejasností a rozličných výkladů pak stěžovatel opakovaně a na více
místech upozorňuje na nutnost postupu dle zásady in dubio pro libertate. Správní soud se podle jeho
názoru s uvedenou žalobní námitkou vypořádal nesprávně.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému řízení.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah spisu krajského soudu
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospěje-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány
všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní
argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené; rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná
kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval
protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč
(srov. například rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb.
NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne
11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne
17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li Nejvyšší správní
soud z výše uvedeného pojetí nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat,
že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
Stěžovatel předně namítá údajnou nicotnost rozhodnutí správce poplatku. Jak vyplývá
z kasační stížnosti, stěžovatel má za to, že dokud není vydán pravomocný platební výměr, není
poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán, a proto nelze ani rozhodovat o existenci
či neexistenci přeplatku. V této souvislosti pak stěžovatel poukázal na povinnost správce
poplatku vydat (nikoli jen „konkludentní“) platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas
s úhradou poplatku nebo s jeho výší; tato problematika je předmětem rozhodování rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012).
Nejvyšší správní soud uvádí, že takto stěžovatelem formulovaná námitka se objevuje
poprvé v kasační stížnosti. V žalobě ze dne 25. 7. 2011 stěžovatel namítanou nicotnost vztahuje
na vady výroku rozhodnutí správce poplatku: ,,Rozhodnutí správce poplatku trpí vadami, které jej činí
právně neuskutečnitelným, neboť znění výroku neodpovídá ustanovení §155 odst. 4 daňového řádu, podle kterého
lze žádosti o vrácení přeplatku vyhovět, a pak se nevydává rozhodnutí, či nevyhovět, pak je nutno o žádosti
rozhodnout. Správce poplatku však žádost zamítl. Žalovaný však neprohlásil napadené rozhodnutí nicotným,
když sám odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil. Rozhodl tak na podkladě nicotného rozhodnutí.”
Nejvyšší správní soud zde považuje za nutné rozlišit charakter námitek uplatněných
stěžovatelem. Zatímco námitka formulovaná toliko v kasační stížnosti, má převažující formální
povahu (stěžovatel nesouhlasí s procesní stránkou věci, neboť správní orgán nepromítl svůj závěr
o naplnění hmotněprávních podmínek právních předpisů o vzniku poplatkové povinnosti
do „formy“ v podobě doručeného platebního výměru), námitka uplatněná již v žalobě směřuje
do vad výroku rozhodnutí správce poplatku, vzniklých v důsledku nerespektování ust. §155
odst. 4 daňového řádu.
Opožděnou námitkou stran neexistence pravomocného platebního výměru a z toho
vyvozované nicotnosti žalobou napadených rozhodnutí správních orgánů se Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat, neboť kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které
stěžovatel včas a řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek sp. zn.
8 Afs 48/2006, ze dne 25. 9. 2008, v němž se mimo jiné konstatuje: „Ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování
kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního
řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního
rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti
uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené“ Z uvedeného
důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatele na přerušení řízení o kasační stížnosti
do rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 68/2012,
neboť o věci, která je předmětem řízení před rozšířeným senátem, není kasační řízení vedeno.
Lze dodat, že krajský soud neshledal nicotnost rozhodnutí správních orgánů
ani na základě námitky týkající se formálních vad výroku rozhodnutí správce poplatku, neboť
dospěl ke správnému závěru, že o nerespektování požadavků daňového řádu, a tedy
ani o nicotnosti rozhodnutí správních orgánů, nelze v daném případě hovořit. Stěžovatel
na nicotnost rozhodnutí správce poplatku usuzoval z formulace výroku: ,,Žádosti o vrácení
vratitelného přeplatku v celkové výši 146 930 Kč se zamítají.” Krajský soud na tuto námitku přiléhavě
reagoval v části D odůvodnění napadeného rozsudku, když stěžovatele poučil, že z ustanovení
§154 a §155 daňového řádu nevyplývá, že žádosti o vrácení místního poplatku lze buď vyhovět
či nevyhovět, nikoliv ji zamítnout, jak tvrdí stěžovatel. V této souvislosti je třeba si uvědomit,
co považuje teorie i praxe za nicotný správní akt. Vždy musí jít o případy vad takové intenzity,
že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence
zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní
nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující
bezobsažnost, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle.
Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není
povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srov. Staša, J. in Hendrych, D.
a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003, s. 136-141). Ke stejnému
závěru lze dospět také podle úpravy nicotnosti dle platného daňového řádu (§105). Nad rámec
odůvodnění rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud doplňuje názor vyslovený
v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 19/2004 - 53, v němž dospěl k závěru, že„není-li pochyb
o tom, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí a jeho rozhodnutí netrpí vadami, které
mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost jeho plnění, přičemž je zřejmé, komu je určeno, nelze
takové rozhodnutí označit za nicotné (§76 odst. 2 s. ř. s.).“ Základní (obligatorní) náležitosti daňového
rozhodnutí upravoval v rozhodném období §102 daňového řádu. Namítá-li stěžovatel,
že ve výroku měl být použit pouze obrat ,,žádosti se nevyhovuje”, pak nezbývá než prohlásit,
že tento názor nenachází v dikci citovaného ustanovení žádnou oporu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nicotnost rozhodnutí správních orgánů, k níž by měl
krajský soud přihlížet ex offo ve smyslu ust. §76 odst. 2 s. ř. s, neshledal.
Stěžovatel rovněž v napadeném rozsudku postrádá závěr krajského soudu ohledně
žalobní námitky, poukazující na nezbytnost aplikace právní zásady in dubio pro libertate. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace této zásady předpokládá existenci vícero (nejméně dvou)
obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení právního předpisu. Krajský soud nepovažoval
ustanovení §10a zákona o místních poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí výklad,
což vyplývá z jeho obsáhlé citace judikatury Nejvyššího správního soudu, ve které lze nalézt
i odkaz na zásadu in dubio mitius. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že se krajský soud s touto
námitkou mohl vypořádat explicitně, nicméně z části B odůvodnění napadeného rozsudku
vyplývá absence jakýchkoli pochyb o neexistenci dvojího výkladu, tedy, že se s výkladem zákona
tak, jak ho podal žalovaný, ve svém rozhodnutí, ztotožňuje. K otázce, zda k porušení
stěžovatelem namítané zásady skutečně došlo, bude pojednáno dále.
Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení, po jejichž zohlednění
podle stěžovatele není možné je podřadit pod JTHZ. Ačkoli se krajský soud výslovně
technickými parametry stěžovatelem provozovaných zařízení nezabýval, je zřejmé, že technické
aspekty zohlednil jak při úvaze o definici JTHZ, tak o smyslu poplatkové povinnosti
za provozovaný VHP nebo JTHZ povolené Ministerstvem financí; v daném směru přitom
krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud tedy,
na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti o tom, že technické aspekty stěžovatelem
provozovaných zařízení vzal krajský soud při rozhodování v úvahu.
Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného poznamenává, že smyslem citace judikatury
je argumentační využití závěrů již vyřčených uznávanou autoritou soudního typu a v možnosti
z toho plynoucí, spočívající ve zkrácení vlastního odůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 Ads 94/2007 - 7), proto je možné v rozsudku soudu
(a také v rozhodnutí správního orgánu) v rámci právní argumentace odkázat na konkrétní
rozsudek či rozsudky jiných (zejména vyšších) soudů, neboť je zbytečné, aby soud opětovně
samostatně prováděl výklad zákonného ustanovení, v něm užitého pojmu či jiné právní otázky,
která je již judikaturou vyřešena, a postačí, jestliže na konkrétní rozhodnutí danou otázku řešící
odkáže. K závaznosti předchozí judikatury pak lze shodně s rozhodnutím Ústavního soudu
ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, uvést, že „jakkoliv není obecný soud formálně vázán
judikaturou vyšších soudů, resp. právní vědou, měl by, při řešení otázky quid juris, vzít v úvahu i relevantní
judikaturu a právní vědu“. Podstatné samozřejmě je, aby soud odkázal na rozsudek přiléhavý,
tj. především odpovídající aktuálně posuzovanému skutkovému i právnímu stavu věci. Tak tomu
v případě stěžovatele bylo. Nejvyšší správní soud poznamenává, že již rozhodoval
více než tři desítky věcí stěžovatele, přitom např. ve své judikatuře – viz např.
rozsudky č. j. 2 Afs 68/2013 – 38, č. j. 2 Afs 69/2013 – 37, č. j. 2 Afs 70/2013 – 37,
č. j. 2 Afs 71/2013 - 40 ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 Afs 62/2013 – 38 ze dne 11. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 66/2013 – 39, ze dne 27. 6.2013, etc, právě z rozsudků, na které krajský soud
odkazoval a z nichž použil vlastní argumentaci, vycházel.
Stěžovatel především obšírnou argumentací nesouhlasí se způsobem interpretace
a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, v rozhodném znění, neboť namítá, že VLT
(jakožto koncové jednotky CLS) nelze považovat za JTHZ; nadto VLT nejsou Ministerstvem
financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod poplatkovou povinnost dle citovaného
ustanovení.
Z ustálené judikatury zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného
rozsudku by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci
nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších),
anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval
běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.), čímž
argumentuje stěžovatel.
Stěžovatel v úvodu argumentace zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, a ze dne 14. 6.2013, č. j. 2 Afs 26/2013 – 34 týkající
se podobné materie, s jehož závěry vyjadřuje nesouhlas, aniž by hlouběji rozvinul, v jakých
ohledech považuje dotčené rozhodnutí za chybné. Ve své argumentaci se přidržuje obecných
argumentů, jež však byly v rozhodovací praxi zdejšího soudu již vícekrát řešeny (srov. např.
rozsudek ze dne 25. 7. 2013, č. j. 2 Afs 57/2013 – 34, týkající se rovněž stěžovatele), a Nejvyšší
správní soud nemá důvod se od své dosavadní konstantní judikatury odchýlit.
Rozhodnou právní otázkou se v posuzovaném případě jeví výklad pojmu „jiné technické
herní zařízení“, a to s ohledem na fungování VLT jakožto koncových zobrazovacích jednotek
technického zařízení CLS. Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě
aplikováno, je především §10a zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Podle
tohoto ustanovení totiž „(1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek
za výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel.
(3) Sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč“. Článek 1 vyhlášky č. 3/2010 stanoví, že „[t]outo
vyhláškou se zavádí místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí (dále jen „poplatek“). Toto ustanovení spolu se zněním čl. 3 předmětné
vyhlášky (,,Sazba poplatku za každé zařízení na tři měsíce činí 5000 Kč”) odpovídá příslušné části
§10a odst. 1 zákona o místních poplatcích a nikterak nevybočuje z textu zákona.
Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České
republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu
a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv
a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí
této novely zákona o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud a neshledal ji ústavně
nekonformní (srov. nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb.).
Stěžovatel má pravdu, že termín „jiné technické herní zařízení“ není v právním řádu nijak
definován. Aby bylo možno považovat technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“,
musí být takové zařízení do určité míry obdobou výherního hracího přístroje. Dle §17 odst. 1
zákona o loteriích se „výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené
technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. U výherního hracího přístroje s programovým
vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé takové hrací místo
rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost musí být uvedena v osvědčení
o provozuschopnosti vydaném podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto osvědčení“. Vlastnosti však
nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jeho funkce.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém
principu a prostřednictvím čeho je povolená hra provozována, ale klíčová je především její vnější
forma zpřístupněná uživateli.
Pokud stěžovatel tvrdí, že VLT nelze zahrnout pod zákonné pojmy uváděné v zákoně
o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem ze striktně technických
parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace normy nemůže vycházet
pouze ze znalosti technických parametrů, protože pokud by byl připuštěn tento postup
odporující základním východiskům interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo
dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní
normy upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní soud odmítnout.
Takovýto postup by přinášel striktní jazykový formalismus, který není v právu žádoucí.
V případě, že by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální
loterní jednotka, mohli by provozovatelé VLT umístit v dané obci nespočet konečných přístrojů
určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel daného místního poplatku a přijatých
norem. Podobně by daná interpretace kolidovala s judikaturou Ústavního soudu, dle které
„je notorietou, že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit,
(…) a nelze připustit takový výklad podústavních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně
zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti
rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií
a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání“ (nález ze dne 7. 9. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, publ. pod č. 293/2011 Sb., N 151/62 SbNU 315). Jakékoli omezení
možností místní samosprávy regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy
akceptovat, protože by tak bylo zasahováno do práva obcí na samosprávu.
Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na úmysl zákonodárce při schvalování dotčené
novely, protože právě z něj vyplývá podřazení videoloterních terminálů pod posuzovaný pojem.
Přijetí předmětné úpravy zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou
dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí
ČR za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností regulace videoloterních terminálů
obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce
jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na roveň.
Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění citovaného zákonného
ustanovení, v tehdejším znění, nebylo terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je z něj jasně
patrná a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
Stěžovatel též argumentuje nenaplněním druhé podmínky pro vznik poplatkové
povinnosti dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, která spočívá v povolení JTHZ
Ministerstvem financí. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí
v současné době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3
zákona o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž hru (provozovanou prostřednictvím
centrálního loterního systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními
jednotkami a koncovými zařízeními) nelze s koncovými zařízeními (VLT) ztotožňovat.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že pojem loterie
nebo jiná hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem VLT. Zatímco první sousloví představuje
abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního, materiálního
substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od stěžovatele však zdejší soud
vnímá §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto ustanovení ministerstvo
může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté
upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny;
použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem použité
sousloví „všechny podmínky provozování“, použité v souvislosti s povolováním, vede Nejvyšší
správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního
plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro všechna střediska
či bezpečnostní směrnice, ale právě i umístění konkrétních VLT v přesně specifikovaném počtu,
na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry je tedy nutné vnímat jako nedílný
celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel
rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet,
přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení ve smyslu úpravy jeho
podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru
zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí,
a tou je změna (eventuálně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných
okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit
i situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění, avšak
Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT
nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo).
Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud gramatickým výkladem dochází k závěru,
že Ministerstvem financí „schválené“ VLT nepodléhají poplatkové povinnosti dle zákona
o místních poplatcích. Výkladem logickým a teleologickým totiž nelze než dospět k závěru,
že povinnost platit místní poplatek se vztahuje ke každé koncové jednotce; opačný výklad
by nesledoval účel dané právní úpravy. Jak konstatoval ve své judikatuře též Ústavní soud, „každé
ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními
příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem“ (usnesení ze dne 7. 9. 1999,
sp. zn. I. ÚS 249/99; č. U 55/15 SbNU 309). Stěžovatelův argument, že výklad teleologický
a historický by měl být chápán pouze jako pomocný, z uvedených důvodů neobstojí, stejně
jako námitka, že tímto výkladem je účelově zasaženo do vlastnického práva jednotlivce.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že VLT, jakožto koncová zařízení CLS,
podléhají povolení Ministerstva financí podle §50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají
pod pojem JTHZ povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a
zákona o místních poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních
poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použití klasických
interpretačních metod k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele
označit za příznivější, zásada in dubio pro libertate, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala
prostor pro svou aplikaci.
K opakovaným námitkám spočívajícím v prolomení výše zmiňované zásady Nejvyšší
správní soud dodává, že zásada in dubio pro libertate skutečně představuje jednu ze základních
zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik
široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní
orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě
právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy
jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako
z dynamické povahy sociální reality“ (nález ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 783/06,
publ. pod č. 210/2007 Sb. ÚS). Uvedená víceznačnost však musí přesáhnout obecně přijatelnou
míru a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný;
v takové situaci aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený
stěžovatelem vychází z významně formalistických až technologických hledisek a naprosto
nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat
za rovnocenný s výkladem poskytnutým krajským soudem, resp. žalovaným.
Stěžovatel v daném případě také shledává nepřiléhavou argumentaci krajského
soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, a to z toho důvodu,
že se předmětný nález netýká otázky zpoplatnění VLT, nýbrž otázky veřejného pořádku
a možnosti obce stanovit obecně závaznou vyhláškou místa, na nichž lze koncová zařízení
provozovat. Stěžovateli také není zřejmé, jaké závěry soud z nálezu dovozuje. Zde je třeba
poznamenat, že Nejvyšší správní soud k uvedené námitce z napadeného rozsudku zjistil,
že krajský soud nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, ve svém
rozhodnutí neargumentoval, a daná námitka tak není namístě. Předmětným nález přitom
stěžovatel zmiňoval v žalobě, kdy správním orgánům vyčítal obdobná pochybení jako nyní
krajskému soudu, resp. s odkazem na předmětný nález argumentoval, že koncové VLT
„postrádají vlastnost kompaktnosti“. Jak již však bylo uvedeno, samotnou problematikou
zpoplatnění VLT se krajský soud zabýval řádně a v souladu s ustálenou judikaturou.
Stěžovatel v kasační stížnosti také nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně otázky,
zda je vyhláška č. 3/2010 v souladu se zákonem. V žalobě stěžovatel namítal, že obecně závazná
vyhláška nemůže vyžadovat místní poplatek za JTHZ povolené Ministerstvem financí podle
jiného právního předpisu, neboť pro tento poplatek chybí zákonný podklad, resp. že dané
obecně závazné vyhlášky jsou nesrozumitelné, a to zejména proto, že poplatková povinnost
je podle §10a zákona o místních poplatcích odvislá od skutečného provozování přístroje, nikoliv
jen od vydání povolení Ministerstvem financí. Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud krajský
soud k této námitce uvedl, že poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích podléhá každý
povolený, a nikoli nutně provozovaný hrací přístroj nebo JTHZ, postupoval v souladu
s ustálenou judikaturou správních soudů, na kterou ve svém rozsudku také odkázal.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že otázka, zda stěžovateli vznikl vratitelný přeplatek
ve smyslu §154 daňového řádu, který mu měl být dle jeho přesvědčení správcem daně vrácen
v souladu s §155 daňového řádu, je závislá na existenci poplatkové povinnosti. Přeplatek
je částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje
úhrn předpisů a odpisů na debetní straně daňového účtu. Při rozhodování o vrácení přeplatku
na dani v souladu s §155 daňového řádu správní orgán postupuje následujícím způsobem:
Nejprve zkoumá, zda vůbec nějaký přeplatek daňovému subjektu vznikl a zdali jej na některé
z daní eviduje. Zjistí-li, že tomu tak je, zkoumá další podmínky pro zacházení s tímto přeplatkem.
Dále posuzuje, zda neeviduje on sám nebo některý z jiných správců daně nedoplatek téhož
daňového subjektu. Až v situaci, kdy tomu tak není, je oprávněn vratitelný přeplatek vydat, vrátit.
Pokud však dospěje k závěru, že žádný přeplatek neeviduje, žádost o vrácení přeplatku zamítne
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 1 Afs 101/2008 – 60). V rámci
přezkumu takového rozhodnutí se správní soud zabývá tím, zda správní orgány při posuzování
vrácení přeplatku na dani postupovaly podle výše uvedených kritérií.
To, zda stěžovatel na poplatcích zaplatil více, než kolik činila jeho zákonná povinnost,
a vznikl mu tedy přeplatek, resp. vratitelný přeplatek, závisí na hmotněprávním posouzení věci.
Bylo tedy třeba určit, resp. a priori postavit najisto, zda měl stěžovatel povinnost místní poplatek
za provozovaný VHP nebo JTHZ povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu uhradit, či nikoliv. Jak již bylo podrobně vysvětleno, poplatková povinnost stěžovateli
svědčila; pokud tedy poplatek uhradil, nemohl mu v intencích výše uvedeného přeplatek
vzniknout.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému shledal kasační stížnost
nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona plně obstojí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud rozhodnutí žalovaného řádným způsobem
přezkoumal a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu