ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.71.2009:79
sp. zn. 5 As 71/2009 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
Beans, spol. s r. o., se sídlem Žerotínova 1133/32, 130 00, Praha, právně zastoupeného
JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, 120 21, Praha, proti
žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, 120 00, Praha ,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009,
č. j. 5 Ca 133/2008 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen stěžovatel) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen městský soud), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou
se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2007, č. j. had/682/08, sp. zn.
2007/398/had; tímto žalovaný uložil stěžovateli pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení
ustanovení §4 písm. e) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen ZRR), a dále uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši
1000 Kč.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že má za to, že se městský soud nesprávně vypořádal
s námitkami, které v řízení před soudem uplatnil, a dále, že rozhodl, aniž by provedl důkazy, které
stěžovatel navrhoval a které považuje za nutné pro spravedlivé rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že není podstatné zhodnocení vlivu
předmětných reklamních spotů na účelně zaměřené adresáty reklamy. Stěžovatel odkazuje
na judikát NSS – č. j. 6 As 16//2004 - 90 uvádí, že nadsázku lze v reklamě připustit, přičemž míra
přípustnosti musí být posuzována právě ve vztahu k adresátům. Cílová skupina, na kterou
je reklama zaměřena, je důležitá z toho důvodu, že adresáti různých věkových skupin mají odlišné
schopnosti rozpoznat vtip, dvojsmysl či nadsázku. U cílové skupiny předmětného spotu, kterými
jsou dle vysílacího času reklamy zletilí, lze předpokládat znalost osoby hlavního aktéra
předmětného spotu – S. T., který je v citovaném filmu právě tím „Kamarádem do deště“ pro
druhého hlavního hrdinu filmu, L. V. Stěžovatel má za to, že soud měl zohlednit skutečnost, že
správní orgán se nezabýval tím, na jakou cílovou skupinu je reklama zaměřena a jaké důsledky
pro tuto skupinu reklama může mít. Závažnost důsledků reklamy nemohla být spolehlivě
posouzena bez objektivního zhodnocení nadsázky, jež je obsažena v reklamě. Pokud by znalec
dospěl k názoru, že reklama obsahovala nadsázku – vtip (spočívající v záběru na S. T. – kamaráda
do deště, který popíjí sklenku fernetu), pak by to logicky vylučovalo závěr, že předmětná reklama
tvrdí, že je prostředkem řešení osobních problémů.
Stěžovatel namítá, že městský soud neprovedl jím navrhované důkazy, které mohly mít
zásadní vliv na rozhodnutí ve věci. Žalovaný dle stěžovatele závažně vrchnostensky zasahuje
do práv a povinností třetích subjektů a není možné, aby v situaci, kdy rozpor se zákonem není
zcela jednoznačný, takto významně zasáhl do práv stěžovatele bez odborného podkladu, kterým
je např. právě znalecký posudek. Rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím úředních osob, nikoliv
odborníků a nadto, je to rozhodnutí jedné ze stran sporu, která zasahuje do majetkové sféry
druhé ze stran. K zajištění nezávislého posouzení věci a objektivního zhodnocení p ředmětného
reklamního spotu je pak zapotřebí odborné stanovisko znalce nebo odborně způsobilé osoby,
která má předpoklady zhodnotit věc objektivně a s odbornými znalostmi, které úřední osoby
nemají (viz ustanovení §56 správního řádu). Dále stěž ovatel odkazuje na rozsudek NSS
č. j.6 As 70/2007 - 104, v němž se uvádí: „Otázka vlivu médií, televize zvláště, na lidi obecně a děti
a mladistvé se zvláštním zřetelem, byla, je a bude předmětem studia řady oborů, hovoří se o potřebě
multidisciplinární reflexe (sociologie, psychologie, politologie, kriminologie)“... „Potřeba výzkumu médií, jejich
produkce, obsahů a účinků kombinující sociologické metody výzkumu mediálních studií s psychologickými nástroji
je nezpochybnitelná. Právo, které vstupuje do oblasti účinků m édií svými regulatorními nástroji tak vstupuje
do oblasti nesmírně složité. Orgán takovou právní úpravu aplikující bude často jednat za pomoci expertů v řadě
oborů“... „V obecné rovině je nepochybně žádoucí, aby se příslušní experti řady shora zmíněných ob orů vyslovili
k účinkům mediálního působení na proces socializace dětí; teoretické zázemí shora uvedených vědních oborů je
a bude pro aplikační praxi regulátora v oblasti médií velmi často potřebné.“
Správní řízení je ve smyslu ustanovení §3 a ustanoven í §50 správního řádu vázáno
na úplné a spolehlivé zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozsah a způsob
zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, přičemž není vázán jen návrhy
účastníků, ale je povinen si opatřit potřebné p odklady pro rozhodnutí. Stěžovatel se proto
domnívá, že pro posouzení účinků předmětné reklamy na adresáty (kterými jsou dle vysílacího
času zletilí), je ke spolehlivému zjištění stavu věci zapotřebí vyjádř ení expertů – např. znalce.
Tak bude dle názoru stěžovatele vyloučena subjektivita rozhodování Rady. Rozpor se zákonem
č. 40/1995 Sb. není dle stěžovatele natolik zřetelný, aby si orgán mohl učinit úsudek ohledně této
otázky sám (viz rozsudek NSS č. j. 6 As 16/2004- 90), čemuž nasvědčuje mj. i skutečnost, že jiné
reklamy se shodnými znaky nebyly žalovaným nijak postihnuty. Stěžovatel předložil soudu
analýzu jiných reklamních spotů, které nebyly správním orgánem sankcionovány, přestože
obsahují shodné znaky s předmětnou reklamou (tedy přátelství či jiný vz tah umocněný pitím
alkoholu, emoce - zejména radost nebo příjemný pocit znásobený požitím alkoholu, požití
alkoholu poskytuje vždy povzbuzení, spotřeba alkoholu přispívá společenskému úspěchu, lepší
vidění světa po požití alkoholu). Nepostihl-li žalovaný tyto reklamy, má stěžovatel důvod
se domnívat, že v nich žalovaný nadsázku připustil a z toho důvodu nevyhodnotil reklamy
jako porušující zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. V opačném případě by se správní orgán
dopustil porušení principů legitimního očekávání. Principy předvídatelnosti práva a ochrany
oprávněné důvěry v právo, jakož i legitimního očekávání, které se ve formě základních zásad
promítají i do oblasti správního práva, slouží k ochraně právní jistoty jako jednoho ze základních
znaků právního státu. Správní orgán je povinen dbát, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly důvodné rozdíly. Není-li v obdobných věcech rozhodnuto
obdobně je porušen princip legitimního očekávání. Stěžovatel byl v tomto případě v legitimním
očekávání, že předmětný reklamní spot, který vykazuje stejné znaky jako mnoho dalších, nebude
nijak postihnut, avšak opak byl pravdou. Kdyby si zadavatel reklamy nebo vysílatel z opatrnosti
chtěli předem zjistit stanovisko Rady, zda je chystaná rekla ma dle jejího názoru v intencích
zákona, pak ani to není možné, neboť Rada ani na vyžádání takové informace neposkytuje.
Rozhodování, které nelze předvídat, je neslučitelné se zásadami právního státu
a je porušováním ústavního principu rovnosti v právech a důstojnosti, rovnosti před zákonem
a zákazu diskriminace, porušením Ústavy ČR – čl. 1, 3, 5 Listiny základních práv a svobod
(II. ÚS 487/03). Nelze souhlasit s tím, že je dostatečné, pokud je úsudek na rozpor předmětné
reklamy se zákonem o regulaci reklamy učiněn pouze z důkazního prostředku, kterým je záznam
předmětné reklamy. Dle názoru stěžovatele dochází k záměně laického názoru, založeném
na osobním pocitu, za odborné posouzení. Stěžovatel navrhoval zpracování znaleckého posudku
právě proto, aby nestavěl pouze na subjektivním názoru, ale aby názory byly podepřeny
odbornými znalostmi. Neprovedení znaleckého posudku považuje stěžovatel za vadu,
která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, neboť nebylo možné objektivně
zhodnotit nadsázku, kterou reklama obsahuje, nebylo možné objektivně vyhodnotit, jaké účinky
může reklama na adresáty mít, apod.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu v celém
rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že analýzy reklamních spotů,
které předkládal stěžovatel v rámci soudního jednání nevycházely ze správní praxe žádného
kompetentního orgánu, ani neměly znaky znaleckého posudku. V daném případě se tak jednalo
o účelově použitý subjektivní důkaz neprokazující žádná objektivní kritéria, která by přesně
a jasně vymezila důvodnost zastavení samotného řízení, potažmo důvody kasační stížnosti.
Žalovaný dále argumentuje s odkazem na judikaturu NSS – sp. zn. 8 As 62/2005 - 66 tím,
že „rozsah dokazování stanoví správní orgán, ten také důkazy provádí, a znalce ustanoví tehdy, je -li znaleckého
posudku třeba k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí.“ Ohrazuje se rovněž
proti tvrzení stěžovatele o zasahování do práv subjektů vůbec, potažmo pak z hlediska,
že rozhoduje pomocí úředních osob bez potřebné erudice. Tato tvrzení jsou zcela účelová,
nemají opodstatnění ani v samotném výroku stěžovatele, ani v žádných skutečnostech,
které ostatně stěžovatel ani nenamítá, ani nepředkládá. Žalovaný nesouhlasí ani s výtkami
stěžovatele směřujícími ke zpochybňování odbornosti jeho členů. Tyto výtky jsou subjektivním
a ryze účelovým napadáním ze strany stěžovatele, bez konkrétního vymezení důvodnosti.
Zejména z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm.a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následují skutečnosti rozhodné
pro posouzení věci.
Stěžovatel je zpracovatelem reklamního spotu propagujícího výrobek společnosti
Berentzen Distillers ČR spol. s r. o., a to nápoj Berentzen Fernet Premium. Dne 29. 5. 2007
žalovaný svým rozhodnutím sp. zn. 2007/399/had nařídil ukončení vysílání reklamy na produkt
Berentzen Fernet Premium výrobce Berentzen Distillers CR spol. s r. o. a rozhodnutím sp. zn.
2007/398/had, č. j. had/5910/07 oznámil stěžovateli, že s ním zahajuje správní řízení pro možné
porušení ustanovení §4 písm. e) ZRR a stanovil lhůtu k vyjádření. Dne 21. 6. 2007 se stěžovatel
k správnímu řízení vyjádřil. Jeho námitky vůči zahájenému správnímu řízení jsou obsahově
totožné s žalobou. Žalovaný na základě provedeného řízení dospěl k závěru, že stěžovatel
jako zpracovatel reklamy na Berentzen Fernet Premium porušil povinnost stanovenou
v ustanovení §4 písm. e) ZRR, a to konkrétně odvysíláním reklamního spotu na předmětný
produkt. Pro porušení ustanovení §4 písm. e) v souladu s ustanovením §8a odst. 3 písm. f)
a ustanovení §8a odst. 7 písm. a) ZRR žalovaný uložil pokutu 100 000 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení ve výši 1000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Městský
soud v Praze rozhodnutím sp. zn. 5 Ca 133/2008 - 42 zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nebyly provede ny jím navrhované důkazy,
které mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci. Stěžovatel navrhoval v žalobě důkaz
znaleckým posudkem, protože dle jeho názoru je úsudek žalovaného, že předmětný reklamní
spot vybízí k řešení osobních problémů pomocí alkoholu, výhradně subjektivním hodnotícím
stanoviskem žalovaného, které není dostatečně podloženo žádným odborným zhodnocením,
jež by mělo spolehlivou důkazní hodnotu. Konkrétní znalecký posudek stěžovatel sám
nepředložil.
K úplnosti skutkových zjištění Nejvyšší správní soud uvádí, že soudní řád správní
umožňuje soudu zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem (ustanovení §77
odst. 2 s. ř. s.). So ud, který zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových
zjištění učiněných správním orgánem, může reagovat na zjištěné skutkové či (procesně) právní
deficity tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, neb o tak učiní
sám. Možnost soudu doplnit dokazování však nelze bez dalšího zaměnit za povinnost.
Městský soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí nedoplnit důkazy navrhovaným
znaleckým posudkem, když uvedl, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regula čním
orgánem, jenž „nastavuje“ standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním
názorem jedince, nýbrž názorem skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti. Tímto
právním názorem, uvedeným již v rozhodnutích NSS (např. č. j. 6 As 21/2007 - 109,
6 As 43/2007 - 90 či 6 As 70/2007 - 104) odůvodňuje nepoužití důkazního prostředku –
navrženého znaleckého posudku. Městský soud konstatoval, že úsudek žalovaného tedy není
výhradně subjektivní stanovisko žalovaného na věc, které není dostate čně podloženo odborným
zhodnocením, což bylo podle stěžovatele důvodem pro n avržení znaleckého posudku
jako důkazu.
Nejvyšší správní soud se zcela shoduje se závěry městského soudu stran kompetencí
žalovaného, neboť u orgánu typu regulátora v oblasti televizního vysílání a jeho aparátu
pak nutno a priori předpokládat všeobecnou odbornou erudici v oblasti, pro kterou byl ustaven.
V obecné rovině je jistě nepochybně žádoucí, aby se příslušní experti vyslovili k účinkům
mediálního působení; teoretické zázemí některých vědních oborů je a bude pro aplikační praxi
regulátora v oblasti médií velmi potřebné. Použití znalce či příslušného experta však záleží
na každém konkrétním případě, není však povinností regulačního orgánu, tedy zde žalovaného,
aby vyžadoval odborné posouzení znalce v každém případě. Závěr žalovaného o odborných
otázkách lze klasifikovat jako úsudek o splnění podmínek pro udělení pokuty, který si žalovaný
může učinit sám.
Nejvyšší správní na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že městský soud nepochybil,
když neshledal nutnost provést stěžovatelem navržený důkaz a toto své rozhodnutí řádně
a dostatečně odůvodnil. Tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
Stěžovatel dále kladl důraz na skutečnost, že předmětný reklamní spot obsahuje nadsá zku
a vtip, spočívající v propojení filmu „Kamarád do deště“, resp. hlavního aktéra barmana – S. T.,
který je všeobecně známý mezi všemi věkovými kategoriemi, s předmětnou reklamou. Předmětná
reklama se snaží zaujmout právě svým vtipem a nadsázkou (spočívající v záběru na S. T. –
kamaráda do deště, který popíjí sklenku fernetu) a je zaměřena na takové adresáty, kteří jsou dle
názoru stěžovatele s to ji poc hopit. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že není podstatné
zhodnocení vlivu předmětných reklamních spotů na účelně zaměřené adresáty reklamy, přitom
odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že nadsázku lze v reklamě
připustit, přičemž míra přípustnosti musí být posuzována právě ve vztahu k adresátům.
Stěžovatel, a to nejen v kasační stížnosti, však nerozlišuje rozdíl mezi účelně zaměřenými
adresáty reklamy, tedy cílovou skupinou, kterou má reklama zasáhnout, a adresáty, kteří mohou
být takovou reklamní kampaní zasaženi. Není přitom v projednávané věci podstatné,
pro posouzení, zda bylo porušeno ust. §4 písm. e) ZRR, zhodnocení dopadu reklamní kampaně
na cílovou skupinu, jak se domnívá stěžovatel, ale na skupin u všech adresátů kampaně,
kteří mohou být reklamním spotem zasaženi. Zatímco cílová skupina (určitá věková skupina
diváků) reklamní kampaně zcela jistě může být schopna pochopit nadsázku a vtip reklamní
kampaně, ostatní adresáti reklamní kampaně, kteří mohou být takovou přesvědčovací kampaní
zasaženi, již nikoliv.
Nejvyšší správní soud netvrdí, že určitá nadsázka či reklamní přehánění, jež v reklamním
spotu spatřuje stěžovatel, zde není, a lze ji obecně zcela jistě v rámci přesvědčovacích kampaní
připustit. Míra přípustnosti však musí být vždy posuzována ve vztahu i k adresátům, kteří mohou
být takovou přesvědčovací kampaní zasaženi, k jejich věku, s chopnostem nadsázku odhalit
a k sekundárním důsledkům přesahujícím rámec jejich spotřebitelského chování, které může
reklamní spot, následně vyvolat. Předmětná reklama obsahuje mluvený text: „když prší a svět vám
připadá zlej, rozejde se s vámi holka, i ta druhá, a nic se vám nechce, potřebujete někoho nebo něco, co vás
podrží... kámoše“ tato slova jsou podkreslena zvukovou i obrazovou složkou umocňující pocit,
že zvolený alkoholický nápoj je východiskem z osobních problémů, tedy že „kámoš“, kterým
je myšlen alkoholický nápoj Berentzen, vám pomůže.
Ustanovení §4 písm. e) ZRR uvádí, že „reklama na alkoholické nápoje nesmí tvrdit,
že alkohol v nápoji má léčebné vlastnosti nebo povzbuzující nebo uklidňující účinek anebo
že je prostředkem řešení osobních problémů“.
Dotčené zákonné ustanovení tedy zcela jednoznačně st riktně zakazuje, aby reklama
na alkoholické nápoje tvrdila, že alkohol v nápoji má povzbuzující nebo uklidňující účinek
anebo že je prostředkem řešení osobních problémů. Reklamní spot na Berentzen, dle názoru
Nejvyššího správního soudu, neobsahuje takový druh nadsázky či vtipu, že by z předmětné
reklamy nebyly zmíněné zakázané vlastnosti zřejmé. A to nejen pro všechny adresáty reklamy,
ale i pro cílovou skupinu reklamní kampaně, tedy adresátům, kteří by měli tuto nadsázku či vtip
schopni rozpoznat, jak uvádí stěžovatel. Nic na tom tedy nemění ani stěžovatelem namítaná
skutečnost, že dle vysílacího času jsou adresáti reklamního spotu zletilí. Existence nadsázky
či vtipu by v některých případech mohla zapříčiňovat obrácený účinek reklamy, než je na první
pohled zřejmý, v tomto konkrétním případě však použití S. T., coby „kamaráda do deště“, nijak
neoslabovalo zákonem nepovolenou vlastnost reklamy, a to tu, že vám alkoholický nápoj pomůže
od osobních problémů.
Pro posouzení projednávané věci je rozhodné, že zákon výslovně zakazuje, aby reklama
na alkoholické nápoje tvrdila, že alkohol v nápoji má léčebné vlastnosti nebo povzbuzující
nebo uklidňující účinek a nebo že je prostředkem řešení osobních problémů. Dotčený reklamní
spot využívá popisu depresivního stavu člověka k tomu, aby mu vnutil řešení, kterým je něco,
co vás podrží – v tomto případě sklenička alkoholu Fernet Premium. Alkohol se tak stává
prostředkem řešení osobních problémů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětná
reklama svojí zvukovou i obrazovou složkou umocňuje pocit, že zvolený alkoholický nápoj
je východiskem z osobních problémů, stěžovatel se proto porušení citovaného ustanovení
dopustil. Na této skutečnosti, totiž nesporném porušení c itovaného ustanovení zákona,
by nemohlo ničeho změnit ani případné odborné posouzení znalcem. Rozpor se zákonem
č. 40/1995 Sb. je totiž natolik zřetelný, že si žalovaný mohl učinit úsudek ohledně této otázky
sám
Skutečnost, že alkohol může mít, zejména v menších dávkách, povzbuzující
nebo uklidňující účinek či pomáhat od osobních problémů, nemusí být nutně nepravdivá.
Zákonodárce však zcela jasně zakázal tyto vlastnosti v reklamě u vádět či navazovat zdání,
že by tomu tak mohlo být. Nadřadil tak nad právo jednotlivce uvádět takovéto informace
o alkoholovém výrobku ochranu společnosti před negativními vlivy alkoholu obecně.
Nelze souhlasit se stěžovatelem, který poukazuje na skutečnost, že jiné reklamy
se shodnými znaky nebyly žalovaným nijak postihnuty, a z toho dovozuje porušení zásady
předvídatelnosti práva a libovůle v rozhodování. Není předmětem tohoto řízení posuzovat,
zda ten který jiný reklamní spot propagující alkoholické nápoje, je či není v souladu se zákonem.
Stěžovatel uvádí, že předložil soudu analýzu jiných reklamních spotů, které nebyly správním
orgánem sankcionovány, přestože obsahují shodné znaky s předmětnou reklamou, přitom sám
uvádí, že těmito znaky jsou: „přátelství či jiný vztah umocněný pit ím alkoholu, emoce - zejména
radost nebo příjemný pocit znásobený požitím alkoholu, požití alkoholu poskytuje
vždy povzbuzení, spotřeba alkoholu přispívá společenskému úspěchu, lepší vidění světa po požití
alkoholu.“ Dle názoru Nejvyššího správního soudu není argumentace stěžovatele případná
neboť zde na shodnost znaků nelze dovozovat.
Namítá-li stěžovatel, že v obdobných věcech není rozhodnuto obdobně a je porušen
princip legitimního očekávání, nelze této námitce přisvědčit.
Správní orgán je nepochybně povinen dbát, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly důvodné rozdíly. Není-li v obdobných věcech rozhodnuto
obdobně je porušen princip legitimního očekávání, princip předvídatelnosti práva a ochrany
oprávněné důvěry v právo. K tomuto je však nutno podotknout, že o reklamách zmíněných
stěžovatelem správní orgán nerozhodoval. Ze stěžovatelem uváděných reklam (např. Becherovka,
Pivo Braník, Pivo Gambrinus, Fernet Citrus,…) lze, na rozdíl od reklamy stěžovatele, dovozovat
přátelství, fandovství ke sportu, emoce a optimismus; tyto znaky však nejsou zákonem
nepovolenými prvky v reklamě. V každém případě je však nutno při posuzování ke každé
reklamě přistupovat jednotlivě, některé shodné znaky u jednotlivých reklam mohou mít úplně
jiné vyznění či dopad na adresáty. Princip předvídatelnosti práv je dodržen pokud reklama,
která je v rozporu s některým z ustanovení zákona byla odstraněna z vysílání a v souladu
se zákonem byla za tento správní delikt uložena pokuta.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k závěru, že skutková
podstata, jak je dovozována z ustanovení §4 písm. e) ZRR, v daném případě naplněna byla,
a dospěl-li Městský soud v Praze k témuž závěru jako žalovaný, žádné nesprávnosti, jež by mohla
mít vliv na zákonnost jeho rozsudku, se nedopustil. Jak již bylo uvedeno, pro závěr, zda byla
naplněna skutková podstata správního deliktu, za který byla stěžovateli pokuta uložena, není
podstatné zhodnocení vlivu předmětných reklamních spotů na účelově zaměřené adresáty
reklamy, ale posouzení, zda byla či nebyla porušena právní norma zakazující určité jednání,
resp. vymezující určité limity pro některé druhy reklam, zde nekonkrétně pro reklamy
na alkoholické nápoje. V daném případě reklamní spot obsahoval skutečnosti zákonem zakázané,
skutková podstata správního deliktu, za který byl stěžovatel postižen, byla prokazatelně naplněna.
Městský soud se vypořádal dostatečně se všemi žalobními námitkami stěžovatele a své
rozhodnutí náležitě odůvodnil.; namítané nezákonnosti ani jiných vad v řízení se nedopustil.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky uplatněné stěžovatelem ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. důvodnými, a proto dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu n ezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. února 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu