ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.80.2017:27
sp. zn. 5 Azs 80/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: T. K. P.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2017,
č. j. 17 A 7/2017 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2016, č. j. OAM-177/LE-LE05-LE05-PS-2016, kterým
bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců dle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“). Doba trvání
zajištění stěžovatele byla stanovena dle §46a odst. 5 zákona o azylu do 5. 4. 2017.
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou krajský soud v záhlaví
označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Krajský soud konstatoval, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění
stěžovatele dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť stěžovatel podal žádost
o mezinárodní ochranu až po několika letech neoprávněného pobytu na území České republiky
poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Stěžovateli přitom nic nebránilo v tom,
aby požádal o mezinárodní ochranu již dříve. Stěžovatel navíc potvrdil, že důvodem podání
žádosti o mezinárodní ochranu bylo bez dalšího pouze to, že se do Vietnamu vrátit nechce.
K aplikaci zvláštního opatření dle §47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu krajský soud uvedl,
že aplikace mírnějších opatření, než je zajištění cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec
při realizaci tohoto opatření se státními orgány spolupracuje a neexistuje důvodná obava,
že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. U stěžovatele však byla dle názoru
krajského soudu prokázána snaha vyhnout se správnímu vyhoštění, o čemž svědčí záměrné
prodlužování vycestování stěžovatele z České republiky různými prostředky, např. podání zjevně
účelové žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud připustil, že odůvodnění rozhodnutí
žalovaného o nemožnosti aplikace zvláštních opatření dle §47 odst. 1 zákona o azylu je poměrně
stručné, nicméně dostatečné, neboť v rámci odůvodnění rozhodnutí žalovaného je podrobně
popsána situace stěžovatele.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zároveň navrhl, aby soud přiznal jeho kasační stížnosti
odkladný účinek.
Namítl, že krajský soud se řádně nevypořádal s žalobními námitkami, neboť pouze
aproboval rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí žalovaného je ovšem nepřezkoumatelné
a v rozporu s právními předpisy; z uvedeného důvodu jsou žalobní námitky relevantní
také v řízení o kasační stížnosti.
Konkrétně uvedl, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou týkající
se potřebnosti a odůvodněnosti vydání rozhodnutí o zajištění. Zajištění cizince je mimořádný
institut, kterým je zasahováno do základního práva, a to práva na osobní svobodu,
které je zaručeno v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Již v rámci žaloby stěžovatel
podrobně vylíčil, na základě čeho se domnívá, že v jeho případě nebyly splněny podmínky
pro vydání rozhodnutí o zajištění. Při rozhodování o zajištění cizince je totiž nutné nejprve
zkoumat, zda je takový postup skutečně nezbytný a zda pro jeho uplatnění existují důvody,
z nichž vyplývá, že by případné užití méně postihujících opatření nesplnilo svůj účel.
Žalovaný se nedostatečně zabýval možností aplikace zvláštních opatření ve smyslu §47 zákona
o azylu, kterou vyloučil jen odkazem na pobytovou historii stěžovatele. Zajištění cizince je svou
povahou ultima ratio a může k němu být přistoupeno pouze v krajních případech. Rozhodnutí
o zajištění cizince a vůbec rozhodnutí omezující osobní svobodu jednotlivce musí být řádně
odůvodněno, jak vyplývá rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince musí přehledně a logicky vysvětlit,
proč existuje důvodná obava, že cizinec se bude vyhýbat realizaci správního vyhoštění, a uvést,
proč je zajištění cizince v daném případě nezbytným opatřením a nelze použít alternativní
opatření. Tyto skutečnosti však v rozhodnutí žalovaného nejsou obsaženy.
Stěžovatel odkázal na zásadu přiměřenosti vyplývající z §2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), která vyžaduje jednání správních orgánů podle
pravidel právního státu, mezi něž patří mimo jiné zákaz nadbytečného použití jinak racionálně
zvolených nástrojů regulace. Zásahy státu do práv jednotlivců musí respektovat přiměřenou
(spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem
na ochranu základních práv jednotlivce [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (N 161/16 SbNU 185; 2/2000 Sb.), a ze dne 16. 10. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.)].
Dle názoru stěžovatele bylo v jeho případě vhodné aplikovat zvláštní opatření dle §47
odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Důvody pro účinné využití tohoto opatření spatřuje
ve skutečnosti, že se mu nedařilo doručit písemnost, ve které by byl právním zástupcem
informován o zamítnutí jeho kasační stížnosti v řízení o správním vyhoštění. Stěžovatel
se nesnažil utíkat ani jinak mařit výkon úředního rozhodnutí. Na území České republiky žije jeho
družka a přátelé, kteří by zajistili, aby se hlásil u žalovaného ve stanovené době.
Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby rozsudek krajského soudu zrušil.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, neboť má za to, že jeho rozhodnutí
o zajištění a napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na spisový
materiál, a to zejména na své rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. Dále uvedl, že stěžovatel
byl zajištěn za účelem realizace vyhoštění, neboť pobýval na území České republiky neoprávněně
bez platného víza, povolení k pobytu či jiného oprávnění a současně v rozporu s rozhodnutím
o správním vyhoštění, čímž porušoval právní předpisy nejen České republiky, ale také Evropské
unie. Z jeho jednání je zřejmé, že existuje důvodné nebezpečí, že bude mařit výkon správního
rozhodnutí o vyhoštění. Stěžovatel uvedl, že na území České republiky nemá žádné příbuzné
a nic mu nebrání vrátit se zpět do Vietnamu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal žádost
o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy mu hrozilo správní vyhoštění, lze považovat jeho žádost
za účelovou, neboť se jejím podáním chtěl pouze vyhnout správnímu vyhoštění. Byly tedy
naplněny podmínky pro zajištění stěžovatele dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, a ze dne
2. 6. 2016, č. j. 7 Azs 55/2016 - 55). Možností použití mírnějších opatření se žalovaný dostatečně
zabýval, přičemž dospěl k závěru, že uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu
by nebylo účinné, o čemž svědčí stěžovatelovo naprosté nerespektování právního řádu a jemu
uložených povinností, jakož i jeho zcela účelové jednání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Zajištění cizince je mimořádným institutem, který představuje citelný zásah do jeho práv
v podobě omezení nebo dokonce zbavení osobní svobody. Může být proto přípustný
za podmínek stanovených zákonem. V posuzovaném případě žalovaný stěžovatele zajistil podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého může žalovaný v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost
o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné
důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet,
ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Z citovaného §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tedy vyplývají čtyři podmínky,
jejichž kumulativní naplnění je nezbytné pro zajištění cizince – žadatele o mezinárodní ochranu.
První podmínkou je, že žádost byla podána v zařízení pro zajištění cizinců. Uvedená podmínka
byla v projednávané věci nepochybně splněna, neboť stěžovatel podal žádost o mezinárodní
ochranu poté, co byl na základě rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 15. 12. 2016, č. j. KRPS-417796-18/ČJ-
2016-010026, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice za účelem realizace správního
vyhoštění. Tuto skutečnost ostatně ani stěžovatel nečiní spornou.
Druhou podmínkou zajištění, která plyne z §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
je existence oprávněných důvodů k domněnce, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet.
Stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 2008 za prací a pobýval zde na základě
povolení k dlouhodobému pobytu, jehož platnost skončila dne 25. 3. 2011. Poté se zdržoval
na území České republiky bez povolení k pobytu. Následně bylo stěžovateli rozhodnutím Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne
2. 6. 2015, č. j. KRPA-235246-62/ČJ-2014-000022, uloženo dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a doba, po kterou
nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena
na 18 měsíců, neboť od 22. 3. 2014 do 15. 6. 2014 pobýval na území České republiky
bez platného víza či povolení k pobytu. Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, ze dne 14. 12. 2015, č. j. CPR-23647-7/ČJ-2015-930310-V242, byla změněna
doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 1 rok.
Žaloba stěžovatele proti posledně uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 1 A 110/2015 - 25. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku
pak byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016,
č. j. 10 Azs 47/2016 - 30.
Dne 15. 12. 2016 byl stěžovatel kontrolován v obci Dolní Bousov dopravní hlídkou,
jíž předložil cestovní doklad bez víza nebo oprávnění k pobytu. Lustrací bylo zjištěno,
že se stěžovatel nachází v evidenci nežádoucích osob. Se stěžovatelem bylo následně zahájeno
správní řízení ve věci správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu
cizinců a rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje,
odboru cizinecké policie, ze dne 15. 12. 2016, č. j. KRPS-417796-18/ČJ-2016-010026, byl zajištěn
dle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění.
Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů. Stěžovatel na území České republiky nemá zde žádné
příbuzné, pouze kamarády. Tvrdil-li stěžovatel, že v České republice má družku, nebyla tato
skutečnost prokázána, stěžovatel ani nevěděl, že jím jako družka označená žena změnila bydliště.
Manželka a jeho dvě děti žijí ve Vietnamu a nestýká se s nimi, pouze si telefonují. Není oficiálně
zaměstnán a peníze na obživu si obstarává příležitostnými brigádami. V řízení o správním
vyhoštění byl stěžovatel dne 15. 12. 2016 poučen o možnosti podat žádost o mezinárodní
ochranu dle §3a odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o azylu, kterou stěžovatel dne 16. 12. 2016 také
podal. V rámci prohlášení k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že žádá o azyl v České
republice, neboť se nechce vrátit do Vietnamu. V návaznosti na podanou žádost o mezinárodní
ochranu byl stěžovatel nyní napadeným správním rozhodnutím „přezajištěn“ dle §46 odst. 1
písm. e) zákona o azylu. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 4. 1. 2017, č. j. OAM-177/LE-
LE05-LE24-2016, nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona o azylu.
Zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu záleží na objektivních okolnostech
případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu
je účelová (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.).
Uvedené v sobě odráží účel tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly nad průběhem
správního řízení o vyhoštění v situaci, v níž cizinec během řízení uplatní své právo požádat
o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 10 Azs 284/2016 - 35, či ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 - 31).
Je třeba připomenout, že není (bez dalšího) pochybením krajského soudu, osvojil-li
si závěry žalovaného se svou souhlasnou poznámkou, aniž by jinými slovy jeho argumentaci
opakoval (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130).
To, zda jsou postup a závěry krajského soudu a žalovaného správné a zákonné, je pak předmětem
posouzení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2016, č. j. 4 Azs 107/2016 - 25).
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu až poté,
co s ním bylo zahájeno správní řízení o jeho druhém správním vyhoštění a byl zajištěn na základě
§124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Od roku 2011 nelegalizoval svůj pobyt
na území České republiky žádným pobytovým oprávněním na základě zákona o pobytu cizinců.
Na území České republiky pobýval neoprávněně, na základě čehož mu bylo uloženo první
správní vyhoštění, které nerespektoval a zůstal na území České republiky. Ze spisového materiálu
nevyplynulo nic, co by stěžovateli nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo
v podání žádosti o mezinárodní ochranu. To vše nasvědčuje tomu, že motivací stěžovatele
k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla pouze snaha vyhnout se správnímu
vyhoštění. Nastíněné závěry uvedl také žalovaný ve svém rozhodnutí, přičemž Nejvyšší správní
soud shodně s krajským soudem uvádí, že tyto závěry mají oporu ve spise a jsou plně
přezkoumatelné.
Rovněž třetí podmínka pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, že mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany již dříve, byla splněna. Stěžovatel mohl podat žádost o udělení
mezinárodní ochrany nejméně od ukončení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
(tj. od března 2011), přesto tak neučinil. V této souvislosti je vhodné také poznamenat,
že v průběhu správního řízení stěžovatel jako důvody svého setrvání na území České republiky
s úmyslem nevrátit se do své země původu uváděl výhradně ekonomické důvody (srov. protokol
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 29. 12. 2016).
Stěžovatel dále namítal, že se žalovaný nedostatečně zabýval tím, zda je v jeho případě
splněna i čtvrtá podmínka jeho zajištění, tj. zda jsou splněny podmínky pro aplikaci zvláštních
opatření dle §47 odst. 1 zákona o azylu. Dle tohoto ustanovení se zvláštním opatřením rozumí
rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany
zdržovat se v pobytovém středisku [§47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu], nebo se osobně hlásit
Ministerstvu vnitra ve stanovené době [§47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu], přičemž stěžovatel
ve svém případě shledává jako účinné zvláštní opatření podle §47 odst. 1 písm. b) zákona
o azylu.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016,
č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, „[v]olba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany,
mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány
spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti
v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní
řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“
Žalovaný ve svém rozhodnutí k aplikaci zvláštních opatření uvedl, že „[o] neúčinnosti
zvláštního opatření v případě jmenovaného (stěžovatele, pozn. Nejvyššího správního soudu) svědčí nejen
jeho dlouhodobé a vědomé naprosté nerespektování právního řádu, ale i jemu uložených povinností, ale také jeho
zcela účelové jednání.“ Tento samotný závěr by se bez dalšího mohl jevit jako poměrně stručný
a není sporu o tom, že by jej žalovaný mohl v předmětné části odůvodnění svého rozhodnutí
blíže rozvést. Nelze jej však účelově vytrhávat z kontextu celého rozhodnutí, v němž žalovaný
podává podrobně pobytovou historii stěžovatele a jeho současnou situaci, jak bylo ve stručnosti
nastíněno výše, z čehož lze usoudit, že uplatnění zvláštních opatření by bylo v případě stěžovatele
opravdu neúčinné. Z napadeného rozhodnutí je také zjevný závěr žalovaného, že byla prokázána
snaha stěžovatele vyhnout se správnímu vyhoštění všemi možnými dostupnými prostředky,
a to v poslední řadě také žádostí o mezinárodní ochranu, o které se lze z již uvedených důvodů
domnívat, že byla podána pouze účelově. Stěžovatel nerespektoval svou zákonnou povinnost
vycestovat z území České republiky, a to ani poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, přičemž
měl již dříve možnost podat žádost o mezinárodní ochranu. Jednání stěžovatele tak odůvodňuje
nemožnost aplikace zvláštního opatření podle §47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu spočívající
v povinnosti hlásit se žalovanému ve stanovené době. S ohledem na dosavadní jednání
stěžovatele nelze reálně usuzovat, že by se jeho jednání mohlo do budoucna zásadním způsobem
změnit.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší správní soud neshledal relevantní ani tvrzení
stěžovatele, že mu jeho právní zástupce nesdělil, že kasační stížnost ve věci rozhodnutí o jeho
prvním správním vyhoštění byla zamítnuta. Uvedenou námitku považuje zdejší soud za účelovou,
neboť stěžovatel nepochybně věděl o tom, že je vedeno řízení o kasační stížnosti ve věci jeho
prvního správního vyhoštění, ve kterém se nechal zastupovat zástupcem na základě plné moci.
Skutečnost, že se aktivně nezajímal o průběh a výsledek tohoto řízení, jde k jeho tíži. Stěžovatel
ostatně ani nenamítá, že by v rozhodné době nebyl schopen zkontaktovat svého zástupce.
Vzhledem k shora uvedenému není důvodná ani námitka stěžovatele, že žalovaný
postupoval v rozporu se zásadami správního řízení. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy dle §3 správního řádu),
konkrétní skutkové okolnosti přiléhavě vyhodnotil, přičemž dodržel rovněž zásadu přiměřenosti
dle §2 odst. 3 správního řádu, podle něhož správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře,
jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká,
a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.
IV. Závěr a náklady řízení
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zdejší soud nerozhodoval,
neboť rozhodl bezodkladně o samotné kasační stížnosti a otázka odkladného účinku se tak stala
bezpředmětnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti
nevznikly, a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu